ECLI:CZ:NSS:2005:3.ANS.4.2005
sp. zn. 3 Ans 4/2005 - 169
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobce J.
P., proti žalovanému Vojenskému úřadu sociálního zabezpečení, se sídlem Praha 10,
Vršovická 1429/68, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Hradci
Králové, pobočky v Pardubicích č. j. 54 Cad 117/2004 - 148 ze dne 29. 4. 2005,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) se kasační stížností domáhá zrušení shora označeného
usnesení krajského soudu, kterým byl zamítnut jeho návrh na bezplatné ustanovení advokáta
pro řízení o kasační stížnosti. Soud tak učinil poté, co po obdržení žádosti stěžovatele
o přidělení „obhájce“ ke kasační stížnosti opakovaně vyzval stěžovatele k vyplnění údajů
o jeho osobních a majetkových poměrech a vysvětlil mu důležitost požadovaných podkladů
pro rozhodnutí ve věci žádosti o ustanovení zástupce. Vyplnění uvedeného formuláře
však stěžovatel opakovaně odmítl, v důsledku čehož neměl soud z důvodů zaviněných
stěžovatelem dostatek podkladů pro posouzení důvodnosti žádosti o ustanovení advokáta.
Proto soudu nezbylo než návrh stěžovatele na bezplatné ustanovení advokáta zamítnout,
když k jinému, než bezplatnému ustanovení advokáta, není soud legitimován.
Stěžovatel uvedené usnesení napadl rozsáhlou kasační stížností. V části, v níž napadá
shora nadepsané usnesení, stěžovatel uvádí, že krajský soud v daném případě nerespektoval
jeho právo na právní obhajobu od počátku jakéhokoli řízení, které podle něj vyplývá z blíže
nespecifikovaného rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2001. Dále z tohoto rozhodnutí
vyplývá, že v případě, kdy si účastník řízení nezajistí obhajobu sám, je mu povinen
obhájce ustanovit soud. Dále se stěžovatel pozastavuje nad skutečností, že krajský s oud
ani po dvou měsících od podání kasační stížnosti tuto nepředložil Nejvyššímu správnímu
soudu, jak mu to ukládá zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“). V tom spatřuje průtahy způsobené libovůlí soudu. Stěžovatel
rovněž poukazuje na skutečnost, že rozhodnutí nebylo vydáno za jeho účasti. V ostatním
obsahu kasační stížnosti stěžovatel napadá postup správního orgánu ve správním řízení
a rozporuje postup krajského soudu v řízení o žalobě.
Nejvyšší správní soud ze spisu zjistil, že Krajský soud v Hradci Králové, pobočka
v Pardubicích, vydal dne 28. 2. 2005 usnesení č. j. 54 Cad 117/2004 - 98, kterým odmítl
žalobu stěžovatele proti nečinnosti Vojenského úřadu sociálního zabezpečení ve věci žádosti
žalobce o zvýšení starobního důchodu ze dne 29. 12. 2002. Proti tomuto usnesení
podal stěžovatel kasační stížnost, jež byla krajskému soudu doručena 14. 3. 2005, v rámci
níž mj. požádal soud „o přidělení obhájce ke kasační stížnosti“. Dne 6. 4. 2005 byla
stěžovateli doručena výzva krajského soudu, aby vyplnil formulář o osobních a majetkových
poměrech, jehož vyplnění a předložení je nezbytné pro posouzení, zda stěžovatel splňuje
předpoklady pro bezplatné ustanovení advokáta. To stěžovatel svým přípisem ze dne
13. 4. 2005 odmítl, mj. s tím, že se na něj nevztahuje zákon, jenž některým kategoriím osob
ukládá povinnost předkládat majetková přiznání. Podle úředního záznamu v soudním spise
byl stěžovatel dne 22. 4. 2005 dotázán, zda vyplní formulář o osobních a majetkových
poměrech. To stěžovatel odmítl s tím, že to není jeho povinnost; stěžovatel rovněž odkázal
na shora uvedené rozhodnutí Ústavního soudu, dle kterého má soud povinnost advokáta
stěžovateli zajistit.
Podle §35 odst. 7 s. ř. s. navrhovateli, u něhož jsou předpoklady, aby byl osvobozen
od soudních poplatků, a je-li to třeba k ochraně jeho práv, může předseda senátu na návrh
ustanovit usnesením zástupce, jímž může být i advokát. Podle §36 odst. 3 s. ř. s. pak platí,
že účastník řízení, který doloží, že nemá dostatečné prostředky, může být na vlastní žádost
usnesením předsedy senátu osvobozen od soudních poplatků.
Stěžovatel není v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem. Jak však vyplývá
z dosavadní judikatury Nejvyššího správního soudu, tato skutečnost není v řízení o kasační
stížnosti proti usnesení krajského soudu o zamítnutí návrhu na ustanovení zástupce důvodem
pro odmítnutí stížnosti pro nedostatek právního zastoupení ve smyslu §105 odst. 2 s. ř. s.
(srov. judikát publikovaný pod č. 486/2005 Sb. NSS).
Nejvyšší správní soud se tedy mohl zabývat meritorním posouzením kasační stížnosti.
Ta v daném případě směřovala proti usnesení krajského soudu o neustanovení zástupce
pro řízení o kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud se proto nemohl zabývat námitkami
stěžovatele namířenými proti samotnému usnesení o odmítnutí stěžovatelovy žaloby,
resp. směřujícími proti postupu žalovaného, jenž byl touto žalobou napaden. Důvodnost
těchto námitek bude moci být meritorně přezkoumána teprve v případném řízení o kasační
stížnosti proti příslušnému usnesení.
Stěžovatel v kasační stížnosti fakticky uplatnil důvod podle §103 odst. 1 písm. e)
s. ř. s., tj. nezákonnost rozhodnutí krajského soudu o odmítnutí návrhu. Nejvyšší správní soud
však zjistil, že zákonné podmínky pro vydání napadeného usnesení v daném případě byly
splněny. Ze shora uvedených ustanovení §35 odst. 7 a §36 odst. 3 s. ř. s. lze jednoznačně
dovodit, že jednou z podmínek pro ustanovení zástupce pro řízení je prokazatelný nedostatek
prostředků účastníka řízení a že důkazní břemeno ohledně splnění této podmínky spočívá
na tomto účastníkovi (srov. formulaci: „účastník, který doloží …“). V daném případě
má Nejvyšší správní soud za nesporné, že stěžovatel byl krajským soudem opakovaně vyzván
k vyplnění formuláře o osobních a majetkových poměrech a poučen o potřebnosti
těchto údajů pro rozhodnutí o jeho návrhu na ustanovení zástupce. Jestliže stěžovatel
poskytnutí informací o svých majetkových poměrech vyplněním uvedeného dotazníku
odmítl, své majetkové poměry soudu nedoložil jiným způsobem, a jestliže soud neměl
podle svých tvrzení, na kterých nemožno podle Nejvyššího správního soudu cokoli
zpochybňovat, relevantní údaje k dispozici z jiných zdrojů, nebyly splněny podmínky
pro aplikaci §35 odst. 7 ve spojení s §36 odst. 3 s. ř. s. a návrhu stěžovatele na ustanovení
zástupce pro řízení o kasační stížnosti nebylo možno vyhovět.
Námitka stěžovatele, podle níž není povinen přehled o své majetkové situaci podávat,
vyplývá podle Nejvyššího správního soudu ze záměny uvažované zákonné povinnosti podávat
majetková přiznání, která by se měla týkat úzce specifikovaného okruhu osob, a důkazního
břemene účastníka řízení, žádajícího ve smyslu §35 odst. 7 s. ř. s. o ustanovení zástupce
řízení, doložit své majetkové poměry ve smyslu §36 odst. 3 s. ř. s. Jak bylo výše uvedeno,
důkazní břemeno doložení majetkových poměrů v daném případě spočívalo na stěžovateli
s tím, že doložit své majetkové poměry stěžovatel mohl i jiným způsobem, než vyplněním
soudem zaslaného formuláře.
Ústavně zakotvené právo na bezplatnou pomoc obhájce (čl. 40 odst. 3 Listiny
základních práv a svobod) se vztahuje pouze na trestní řízení, a i tam norma ústavního práva
vyžaduje provedení zákonem. Podmínky, za nichž může soud rozhodnout o ustanovení
zástupce v soudním řízení správním, jsou upraveny v §35 odst. 7 ve spojení s §36 odst. 3
s. ř. s. Jestliže, jak Nejvyšší správní soud shora dovodil, nebyly v daném případě splněny
podmínky podle uvedených ustanovení, a to přesto, že krajský soud opakovaně vyzval
stěžovatele k doložení svých osobních a majetkových poměrů, nemohlo dojít k zásahu
do ústavně zakotveného práva stěžovatele na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod. Rozhodování o návrhu na ustanovení zástupce není rozhodováním
ve věci samé, a proto není třeba, aby mu předcházelo jednání za účasti stěžovatele (§49
odst. 1 s. ř. s.).
Pouze pro úplnost Nejvyšší správní soud odkazuje na §108 odst. 1 s. ř. s.,
podle něhož je to krajský soud, který se v případech, kdy má kasační stížnost vady,
má postarat o jejich odstranění. O žádosti o ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti
rozhoduje rovněž krajský soud, a i proto nelze v daném případě účinně namítat porušení blíže
nespecifikovaných ustanovení s. ř. s., jež mělo spočívat v bezodkladném nepředložení kasační
stížnosti Nejvyššímu správnímu soudu.
Nejvyšší správní soud ze shora uvedených důvodů zamítl kasační stížnost
proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích jako nedůvodnou
ve smyslu §110 odst. 1 s. ř. s.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný správní orgán
měl ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec
jeho běžné úřední činnosti. Soud mu proto náhradu nákladů řízení nepřiznal (§60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. září 2005
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu