ECLI:CZ:NSS:2006:3.ANS.9.2005
sp. zn. 3 Ans 9/2005 - 114
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobce E.
s. r. o., právně zastoupený advokátem JUDr. Petrem Raschelem, se sídlem Praha 3,
Čajkovského 4, proti žalovanému Hlavnímu městu Praha, se sídlem Praha 1, Mariánské
nám. 2, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze č.
j. 9 Ca 278/2004 - 81, ze dne 29. 4. 2005,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) se včas podanou kasační stížností domáhá zrušení
shora označeného usnesení Městského soudu v Praze, jímž byla odmítnuta jeho žaloba
na ochranu proti nečinnosti Hlavního města Prahy. Stěžovatel požádal žalovaného o odprodej
části pozemku č. kat. 2501/1 v kat. území Z. Usnesením zastupitelstva žalovaného ze dne
29. 4. 2004 však byl předmětný pozemek jako související s pozemkem č. kat. 2500 schválen
k prodeji jiným zájemcům.
Městský soud v Praze dospěl k závěru, že žalobnímu návrhu stěžovatele nelze
vyhovět. Domáhá se totiž kladného rozhodnutí žalovaného, jímž by tento prodal předmětný
pozemek stěžovateli, a to odkazem na „řízení“, které nemá oporu v zákoně. Vlastníkem
pozemku je Hlavní město Praha jako obec. Tato disponuje se svým majetkem zcela
samostatně a o své vůli v soukromoprávních vztazích, v nichž má rovné postavení jako jiné
subjekty, které mohou být potencionálními prodejci či nabyvateli vlastnického práva
k pozemku. V tomto svém postavení se obec řídí ustanoveními občanského zákoníku a je-li
touto obcí Hlavní město Praha, pak je při dispozici se svým majetkem nadto vázána zákonem
č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze. Podle ust. §34 odst. 1 tohoto zákona nakládá Hlavní
město Praha s vlastním majetkem a hospodaří s ním za podmínek stanovených tímto nebo
zvláštním předpisem podle vlastního rozpočtu.
Není proto možné, aby soud nařídil prodej pozemku z majetku obce určitému zájemci,
byť by mu pro odkup svědčil jakýkoli důvod. Stěžovatel nemá právní nárok na odkoupení
pozemku z vlastnictví obce, neboť v těchto vztazích záleží jedině na vůli obce, resp.
na vyjádření jí volených orgánů, zda na návrh kupní smlouvy přistoupí. O žádosti stěžovatele
se nevede správní řízení podle zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád),
neboť nejde o rozhodování o právech, právem chráněných záj mech nebo povinnostech
občanů a organizací v oblasti státní správy, tj. ve vztazích veřejnoprávních. Předmětný
pozemek není státním majetkem a žalovaný při dispozici s tímto majetkem nevystupuje jako
orgán státní moci, nýbrž jako občanskoprávní subjekt – obec, která rozhoduje o svém
majetku v rámci výkonu své samostatné působnosti. Činí tak svým voleným orgánem,
jímž je zastupitelstvo Hlavního města Prahy.
Městský soud v Praze proto uzavřel, že stěžovatel se svou žalobou na ochranu proti
nečinnosti domáhá ochrany neexistujícího veřejného subjektivního práva proti žalovanému,
který není v daném případě správním orgánem, jenž by byl povinen podle procesního
předpisu platného pro řízení u správního orgánu vydat rozhodnutí nebo osvědčení [§79
zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“)]. K projednání žaloby
tak chybí základní podmínky řízení, tj. aktivní legitimace stěžovatele (§79 odst. 1 s. ř. s.),
pasivní legitimace žalovaného (§79 odst. 2 s. ř. s.) a předmět ochrany ve správním soudnictví
(§2 s. ř. s. – existence veřejného subjektivního práva).
Z uvedených důvodů Městský soud v Praze žalobu podle ust. §46 odst. 1 písm. a)
s. ř. s. odmítl. Současně zamítl i návrh stěžovatele na vydání předběžného opatření podle
ust. §38 s. ř. s.
Kasační stížností napadl stěžovatel usnesení Městského soudu v Praze, neboť má
za to, že předmětné rozhodnutí orgánu místní samosprávy je rozhodnutím vydaným
ve správním řízení. Navrhuje proto, aby Nejvyšší správní soud usnesení Městského soudu
v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal usnesení Městského soudu v Praze v rozsahu
uplatněných stížních bodů, avšak dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Z obsahu kasační stížnosti je zřejmé, že stěžovatel napadá usnesení Městského soudu
v Praze z důvodu podle ust. §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., tj. pro nezákonnost rozhodnutí
soudu o odmítnutí návrhu. Je přesvědčen, že rozhodnutí orgánu místní samosprávy o prodeji
pozemku do vlastnictví jiného subjektu je rozhodnutím vydaným ve správním řízení.
Toto své přesvědčení ovšem nijak blíže neodůvodňuje ani nerozvádí.
Jak vyplývá z výše uvedeného, s touto otázkou se již zcela dostatečně
a vyčerpávajícím způsobem vypořádal Městský soud v Praze v napadeném usnesení.
S jeho rozhodnutím se Nejvyšší správní soud plně ztotožňuje a v podrobnostech
odkazuje na jeho odůvodnění. Usnesení Městského soudu v Praze, jímž tento žalobu
stěžovatele odmítl pro nedostatek podmínek řízení, je tedy zcela správné a netrpí
tudíž vadou podle ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Nejvyšší správní soud
proto kasační stížnost podle §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá tedy právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný správní orgán měl
ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec jeho
běžné úřední činnosti. Soud mu proto náhradu nákladů řízení nepřiznal (§60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2006
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu