ECLI:CZ:NSS:2008:3.APS.1.2008:151
sp. zn. 3 Aps 1/2008 - 151
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Součkové
a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce: M. B.,
zastoupený JUDr. Petrem Práglem, advokátem se sídlem Dlouhá 5, Ústí nad Labem, proti
žalovanému: Zastupitelstvo města Roudnice nad Labem, se sídlem Karlovo náměstí 21,
Roudnice nad Labem, o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu, o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 10. 2007,
č. j. 15 Ca 184/2007 - 129,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna advokáta JUDr. Petra Prágla se u r č u je částkou 4800 Kč.
Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů
od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Žalobou podanou podle §82 a násl. s. ř. s. se žalobce domáhal ochrany před
nezákonnými zásahy žalovaného, které měly spočívat v bránění žalobci ve výkonu jeho práv
podle §16 odst. 2 písm. c) a f) zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o obcích“). Tyto zásahy podle žalobce nastaly tím, že mu nebylo umožněno
předkládat na zasedáních žalovaného k projednání vlastní návrhy v samostatné působnosti města
Roudnice nad Labem; vyjadřovat se v rozpravě zasedání žalovaného před hlasováním
o programu zasedání; a když byl přerušován při svých vyjádřeních na zasedání žalovaného.
Žalobce důvod žaloby spatřoval v tom, že má jako občan obce podle §16 odst. 2 písm. f) zákona
o obcích právo požadovat, aby žalovaný projednal určité záležitosti v oblasti samostatné
působnosti obce, přičemž vyjádřil názor, že mu podle §94 odst. 2 zákona o obcích přísluší právo
navrhovat projednání bodů v průběhu zasedání žalovaného, přičemž o jeho návrhu musí
žalovaný rozhodnout hlasováním. Na 21. zasedání žalovaného konaném dne 26. 9. 2005
mu nebylo uděleno slovo, tudíž ani nemohl svůj návrh přednést. Rovněž mu bylo upřeno právo
vyjadřovat svá stanoviska podle §16 odst. 2 písm. c) zákona o obcích v rozpravě zasedání
žalovaného před hlasováním o jeho programu. Žalobce dále vytknul, že byl zkrácen na svém
právu, zaručeném mu podle zmíněného ustanovení, když jeho vystoupení na témže zasedání
žalovaného bylo přerušováno a nebylo mu umožněno je dokončit.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 21. 6. 2006, č. j. 15 Ca 220/2005 - 61,
odmítl žalobu žalobce v té části, kterou brojil proti upření práva přímo předkládat vlastní návrhy
na projednání věci v průběhu zasedání žalovaného a proti upření práva vyjadřovat se v rozpravě
zasedání žalovaného před hlasováním o jeho programu. Soud k tomu uvedl, že z vyžádaných
podkladů žalovaného zjistil, že již na 16. zasedání žalovaného ze dne 15. 12. 2004 zastupitelé
vyjádřili názor, podle něhož žalobci nesvědčí právo navrhovat zařazení určité záležitosti
na program jednání zastupitelstva. Žalobce se dozvěděl o jednání žalovaného, v němž spatřuje
nezákonný zásah, dne 15. 12. 2004, což lze dovodit i z žaloby. Soud rovněž zjistil, že žalovaný
v minulosti neumožnil žalobci vyjádřit své stanovisko k projednávanému programu zasedání
zastupitelstva ještě před jeho schválením, což se stalo dne 15. 12. 2004 na 16. zasedání
žalovaného, dále pak dne 14. 3. 2005 na 17. zasedání žalovaného a dne 7. 4. 2005 na 18. zasedání
žalovaného. Žalobce se i v tomto případě prokazatelně dozvěděl o jednání žalovaného, v němž
spatřoval nezákonný zásah, dne 15. 12. 2004. Soud proto podle §84 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. žalobu pro opožděnost odmítl. Neztotožnil se s názorem žalobce,
že se o jednání žalovaného týkající se porušení §16 odst. 2 písm. c) a f) zákona o obcích dozvěděl
až dne 26. 9. 2005, v průběhu 21. zasedání žalovaného. Soud vyhodnotil postup žalovaného
na předchozích zasedáních nikoli jako dílčí jednání, která vždy započala a skončila s konáním
jednotlivých zasedání, a která by případně mohla představovat jednotlivé nezákonné zásahy
podléhající samostatnému posouzení, nýbrž jako jedno ve stále stejných aspektech projevující
se jednání žalovaného vůči žalobci. Z toho důvodu žalobu v této časti odmítl.
Soud shora uvedeným rozsudkem dále zamítl žalobu v té části, v níž žalobce brojil
proti přerušování při svých vyjádřeních na zasedáních žalovaného. Soud v této souvislosti uvedl,
že při žalobcově vystoupení na zasedání žalovaného dne 26. 9. 2005 nedošlo k žádnému porušení
jeho práva, přičemž předsedající jednal v souladu se zákonem o obcích a jednacím řádem
žalovaného. Zdůraznil, že podle §16 odst. 2 písm. c) zákona o obcích mají občané obce právo
vyjadřovat na zasedání zastupitelstva v souladu s jednacím řádem svá stanoviska
k projednávaným věcem, z čehož dovodil, že toto právo svědčí občanům jedině tehdy, pokud
je vyjádření činěno k právě projednávané věci, tj. pokud má vyjádření nějakou věcnou
souvztažnost k aktuálně projednávanému bodu programu zasedání. Soud ze zápisu z 21.
veřejného zasedání žalovaného ze dne 26. 9. 2005 zjistil, že žalobci bylo udělováno slovo
v průběhu zasedání žalovaného, přičemž byl opakovně zastupiteli poučován, aby hovořil k právě
projednávané věci, jinak mu bude odňato slovo. Pokud tomu tak bylo, žalobce nebyl ze strany
zastupitelů přerušován. Slovo mu bylo odňato, pokud nehovořil k právě projednávané věci. Soud
proto dospěl k závěru, že není důvodná námitka, že by žalobci nebylo umožněno vyjadřovat
se průběžně a nerušeně při zasedáních žalovaného, pokud hovořil k právě projednávaným věcem.
Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 5. 9. 2007, č. j. 3 Aps 7/2006 - 103, kasační
stížnost žalobce směřující proti zamítnutí jeho žaloby zamítl. Nejvyšší správní soud se ztotožnil
se závěry krajského soudu, podle nichž má občan obce podle §16 odst. 2 písm. c) zákona
o obcích právo vyjadřovat na zasedání zastupitelstva obce svá stanoviska jedině tehdy, pokud
tak činí k právě projednávané věci, tj. pokud má jeho stanovisko nějakou věcnou souvztažnost
k aktuálně projednávanému bodu programu zasedání. Občané obce při realizaci tohoto práva
musí respektovat program zasedání. Jedině tehdy totiž může zastupitelstvo v dané věci
a k danému bodu následně zaujmout kvalifikovaný názor. V opačném případě by vyjadřování
věcně nesouvisejících stanovisek kohokoli z občanů při jakémkoli zasedání zastupitelstva obce
a k jakémukoli bodu programu zasedání, mohlo tento orgán v jeho činnosti paralyzovat.
Vzhledem k tomu, že krajský soud správně posoudil tuto právní otázku a náležitě
se s ní vypořádal, Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost v tomto rozsahu zamítl.
Podle výše uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu nicméně krajský soud
pochybil při posouzení právní otázky, zda zásahy do práv žalobce mají charakter trvající,
když započaly dne 15. 12. 2004, nebo zda se jedná o dílčí jednotlivý zásah, ke kterému došlo dne
26. 9. 2005. Nejvyšší správní soud proto zrušil napadené rozhodnutí krajského soudu v té části,
v níž byla žaloba odmítnuta a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Podle Nejvyššího správního soudu
totiž byly v žalobě namítnuty zásahy, ke kterým došlo na zcela konkrétním zasedání zastupitelstva
dne 26. 9. 2005. Pokud jde o dřívější zásahy, jedná se o opakující se zásahy, které mají povahu
jednotlivých zásahů samostatně napadnutelných žalobou a nikoli o zásahy a stav trvající. Jednání
žalovaného proto bylo třeba posuzovat ve smyslu §82 odst. 1 s. ř. s. jako zcela samostatné a dílčí
jednání, které vždy započalo a skončilo souběžně s konáním jednotlivých zasedání. Bylo tudíž
na žalobci, který z nich napadne. Pokud se rozhodl napadnout zásahy, ke kterým došlo
na zasedání žalovaného dne 26. 9. 2005, bylo třeba, aby se krajský soud s těmito námitkami
vypořádal zcela konkrétně. Přesto Nejvyšší správní soud vyslovil právní názor, podle kterého
občan obce není oprávněným subjektem k tomu, aby podle §94 odst. 1 zákona o obcích
disponoval právem předkládat návrhy k zařazení na pořad jednání připravovaného zasedání
zastupitelstva. Toto právo podle téhož ustanovení mají jen zastupitelé, rada obce a výbory.
Občan obce se proto může obrátit na oprávněnou osobou podle §94 odst. 1 zákona o obcích
se svým návrhem. Druhou možností je vystoupit v rámci rozpravy před hlasováním o programu
zasedání zastupitelstva a přednést zde svůj návrh, případně vystoupit v té části zasedání
zastupitelstva, která je vyhrazena pro iniciativy občanů. Pokud by si návrh osvojil někdo
z přítomných osob s navrhovacím právem podle §94 odst. 1 zákona o obcích, mohl
by pak občanem přednesený požadavek navrhnout k zařazení na program zasedání. Nejvyšší
správní soud však zdůraznil, že není povinností zastupitelstva takto přednesený návrh akceptovat,
neboť o zařazení návrhů přednesených v průběhu zasedání zastupitelstva na program jednání
rozhoduje samo zastupitelstvo. Nad to má každý občan obce právo vyjádřit své stanovisko
ke všem projednávaným věcem na zasedání zastupitelstva, a to včetně programu zasedání
zastupitelstva, neboť je projednáván jako jakákoli jiná věc. Nejvyšší správní soud proto
rozhodnutí krajského soudu v této části zrušil a věc mu, s vysloveným závazným právním
názorem, vrátil k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem v novém řízení, v němž byl podle §110 odst. 3 s. ř. s.
vázán výše vyslovenými právními závěry Nejvyššího správního soudu, rozsudkem ze dne
31. 10. 2007, č. j. 15 Ca 184/2007 - 129, řízení o žalobě, po jejím věcném projednání, v části,
kterou žalobce brojil proti upření práva vyjadřovat se v rozpravě zasedání žalovaného
před hlasováním o programu zasedání žalovaného zastavil; a v části, ve které bylo brojeno proti
upření práva žalobce přímo předkládat vlastní návrhy na projednání věci v průběhu zasedání
žalovaného ať už v probíhajícím zasedání či v teprve připravovaném, zamítl.
V odůvodnění uvedeného rozhodnutí soud vyjádřil právní názor, že podle §16 odst. 2
písm. c) zákona o obcích má občan obce právo vyjadřovat na zasedání zastupitelstva
svá stanoviska ke všem projednávaným věcem, tedy včetně programu zasedání zastupitelstva,
který je projednáván jako jakákoliv jiná věc. Odkázal v této souvislosti na právní závěry
obsažené v usnesení téhož soudu ze dne 29. 5. 2006, č. j. 15 Ca 164/2005 - 41, publikovaném
pod č. 965/2006 Sb. NSS, podle nichž má občan (v tomto případě) kraje právo nejen vyjadřovat
se k projednávaným věcem zařazeným na program zasedání zastupitelstva, nýbrž že má i právo
vyjádřit se k samotnému programu zasedání, a to ještě před jeho schválením. Občanovi obce
svědčí toto právo za předpokladu, pokud svá stanoviska vyjadřuje k právě projednávané věci
(tedy k programu zasedání), čili pokud má jeho stanovisko nějakou věcnou souvztažnost
k aktuálně projednávané otázce. Žalovaný proto podle soudu pochybil, když žalobci na svých
zasedáních konaných dne 15. 12. 2004, 14. 3. 2005 a 7. 4. 2005 neumožnil vyjádřit
se k projednávanému programu ještě před jeho schválením, třebaže žalobce opakovaně předesílal,
že ve svém vyjádření hodlá uplatnit požadavek, aby jeho věc byla zařazena na program jednání.
Soud však doplnil, že počínaje 20. zasedáním žalovaného, tj. od 30. 6. 2005, občané obce
se již mohou vyjadřovat k programu zasedání před jeho schválením, a to za předpokladu,
že budou hovořit skutečně k navrhovanému programu. Soud tak uzavřel že změnou postoje
žalovaného počínaje 20. zasedání ze dne 30. 6. 2005 až do dne rozhodnutí soudu, tvrzený
nezákonný zásah vůči žalobci již netrvá, přičemž nic nenasvědčuje, že by hrozilo jeho opakování,
což soud doložil odkazem na zápisy z jednotlivých zasedání žalovaného, které si opatřil až k datu
31. 10. 2007, kdy ve věci rozhodoval. Z toho důvodu soud řízení v této části podle §86 s. ř. s.
zastavil.
Ve shora uvedeném rozsudku dále soud, stran žalobní námitky, podle níž občanům obce
svědčí právo přímo předkládat vlastní návrhy na zařazení určité věci k projednání do programu
projednávaných záležitostí, uvedl že občanům obce toto právo nesvědčí, neboť podle §94
odst. 1 zákona o obcích přísluší pouze subjektům v něm uvedeným. Soud odkázal na své právní
závěry učiněné v rozsudku ze dne 31. 5. 2006, č. j. 15 Ca 36/2006 - 35 a rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 19. 7. 2007, č. j. 3 Aps 6/2006 - 76. Občan obce má ovšem možnost
obrátit se na oprávněnou osobu podle §94 odst. 1 zákona o obcích se svým návrhem, přičemž
ta je může navrhnout na program jednání zastupitelstva. Dále občan může sám vystoupit v rámci
rozpravy před hlasováním o programu zasedání zastupitelstva a zde přednést svůj návrh,
popř. vystoupit v té části zasedání zastupitelstva, která je vyhrazena pro iniciativy občanů. Pokud
by si jeho návrh osvojil někdo z přítomných osob s navrhovacím právem podle §94 odst. 1
zákona o obcích, pak by dotyčná oprávněná osoba mohla žalobcem přednesený požadavek
rovněž legitimně navrhnout a zastupitelstvo by se tímto návrhem muselo zabývat, tj. rozhodnout,
zda jej zařadí na pořad jednání či nikoliv. Není však povinností takto přednesený návrh
akceptovat, neboť o zařazení návrhů přednesených v průběhu zasedání zastupitelstva na program
jednání podle §94 odst. 2 zákona o obcích rozhoduje zastupitelstvo. Žalovaný se nedopustil
žádného nezákonného zásahu, když žalobci na zasedáních zastupitelstva neumožnil přímo
předkládat vlastní návrhy na zařazení určité věci k projednání do programu projednávaných
záležitostí. Proto soud žalobu v této části jako nedůvodnou zamítl.
Ve včasné kasační stížnosti, doplněné dne 15. 1. 2008, žalobce (dále též „stěžovatel“)
namítl nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu. Stěžovatel uvedl, že se soud vypořádával
s jiným návrhem, než který mu v žalobě předložil. Nad to dodal, že právní posouzení učiněné
krajským soudem je v rozporu s předchozím právním názorem vyjádřeným ve zrušovacím
rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 9. 2007, č. j. 3 Aps 7/2006 - 103, když pomíjí
stěžovatelem předložený zápis ze zasedání žalovaného ze dne 6. 9. 2007. Občanům obce
je nadále znemožňováno předkládat návrhy v rozpravě k programu zasedání. S ohledem na tyto
skutečnosti proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem
ze dne 31. 10. 2007, č. j. 15 Ca 184/2007 - 129, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se zcela ztotožňuje se závěry
krajského soudu. Oba jeho výroky plně pokrývají žalobní petit nebránit stěžovateli ve výkonu
práva podle §16 odst. 2 písm. c) zákona o obcích a nebránit žalobci ve výkonu práva
zakotveného v §16 odst. 2 písm. f) téhož zákona. Tvrzený zásah u žalovaného netrvá
a nic nenasvědčuje hrozbě jeho opakování. Požadavek na projednání vlastní záležitosti může
občan obce vznést i v jiné části zasedání, než pouze v rámci rozpravy před hlasováním
o programu zasedání (tj. v části zasedání vyhrazené pro iniciativy občanů). Na zasedání dne
6. 9. 2007 bylo zastupitelstvo seznámeno se vznesenými podněty, návrhy však nebyly zařazeny
na program jednání, neboť takové oprávnění občanům obce nesvědčí. Podané podněty byly
vyřízeny tím, že zastupitelstvo se usneslo, že žádný z podaných podnětů nebude projednávat.
Podle žalovaného je tento postup v souladu s právním názorem Nejvyššího správního soudu
vyjádřeném v jeho rozsudku ze dne 19. 7. 2007, č. j. 3 Aps 6/2006 - 76. Žalovaný proto navrhnul,
aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a stěžovatel v ní namítá důvody
odpovídající §103 odst. 1 písm. a), d) a e) s. ř. s. Jejím rozsahem a důvody je Nejvyšší správní
soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle
§109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatel předně uvádí důvod kasační stížnosti odpovídající §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.,
podle kterého lze podat kasační stížnost z důvodu nepřezkoumatelnosti spočívající
v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení
před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Tuto námitku stěžovatel spatřuje ve skutečnosti, že soud rozhodoval o jiném návrhu, než který
byl stěžovatelem uplatněn v žalobě, pročež je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné.
Nejvyšší správní soud tuto námitku neshledává důvodnou. Z rozhodnutí krajského soudu
je zcela zřejmé jakými úvahami byl veden při vyslovení právního názoru a k jakým celkovým
právním závěrům dospěl. Stěžovatel se v petitu žaloby domáhal, aby mu žalovaný „nebránil
ve výkonu jeho práva zakotveného v §16 odst. 2 písm. c) a f) zákona o obcích a umožnil mu navrhovat
na zasedáních žalovaného k projednání vlastní záležitosti a umožnil mu přiměřeně se na těchto zasedáních
vyjadřovat k projednávaným věcem.“ Podle Nejvyššího správního soudu krajský soud nijak v řízení
nepochybil, se žalobou se vypořádal řádně a správně, přičemž jeho rozsudek odpovídá podané
žalobě a jejímu petitu. Pokud chtěl stěžovatel něco jiného, resp. dalšího, měl to výslovně uvést
v žalobě, neboť od soudu ve správním soudnictví, které je ovládáno dispoziční zásadou, nelze
očekávat a spravedlivě požadovat, aby sám posuzoval a rozhodoval podle toho, co měl účastník
patrně na mysli a čeho se pravděpodobně chtěl domáhat. Stěžovatel v žalobě zcela jednoznačně
namítal, že mu nebylo umožněno předkládat na zasedáních žalovaného k projednání vlastní
návrhy v samostatné působnosti města Roudnice nad Labem; vyjadřovat se v rozpravě zasedání
žalovaného před hlasováním o programu zasedání; a že byl přerušován při svých vyjádřeních
na zasedání žalovaného. Jak plyne z rozsudků Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne
21. 6. 2006, č. j. 15 Ca 220/2005 - 61 a ze dne 31. 10. 2007, č. j. 15 Ca 184/2007 - 129, soud
se s žalobou náležitě vypořádal. Nad to je třeba uvést, že stěžovatel v kasační stížnosti přesně
a konkrétně neuvádí, čeho se tedy podle svých slov skutečně domáhal, což nemůže nahradit
ani zvýrazněná věta rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 9. 2007, č. j. 3 Aps 7/2006 -
103. Nejvyšší správní soud proto neshledal kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu
nepřezkoumatelným.
Stěžovatel dále namítl vady odpovídající §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Podle tohoto
ustanovení lze podat kasační stížnost z důvodu nesprávného posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení právní otázky spočívá v tom, že je na správně
zjištěný skutkový stav aplikována nesprávná právní norma, popřípadě je aplikována správná
právní norma, která je však nesprávně vyložena. Podle stěžovatele je tento důvod dán, neboť má,
jako občan obce, právo předkládat návrhy na zařazení určité věci k projednání do programu
projednávaných záležitostí zastupitelstva obce.
Ani tuto stížnostní námitku neshledává Nejvyšší správní soud důvodnou. Jak je zcela
výslovně uvedeno již v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 9. 2007, č. j. 3 Aps
7/2006 - 103, dostupném na www.nssoud.cz, není občan obce oprávněným subjektem k tomu, aby mu
podle §94 odst. 1 zákona o obcích svědčilo právo předkládat návrhy k zařazení na pořad jednání připravovaného
zasedání zastupitelstva. Toto právo podle téhož ustanovení mají jen zastupitelé, rada obce a výbory. Občan obce
se proto může obrátit na oprávněnou osobou podle §94 odst. 1 zákona o obcích se svým návrhem. Druhou
možností je vystoupit v rámci rozpravy před hlasováním o programu zasedání zastupitelstva a přednést zde svůj
návrh, případně vystoupit v té části zasedání zastupitelstva, která je vyhrazena pro iniciativy občanů. Pokud
by si návrh osvojil někdo z přítomných osob s navrhovacím právem podle §94 odst. 1 zákona o obcích, mohl
by pak stěžovatelem přednesený požadavek navrhnout k zařazení na program zasedání. Nejvyšší správní soud
však zdůrazňuje, že není povinností zastupitelstva takto přednesený návrh akceptovat, neboť o zařazení návrhů
přednesených v průběhu zasedání zastupitelstva na program jednání rozhoduje samo zastupitelstvo. Tímto
právním názorem byl posléze vázán krajský soud v novém řízení vedeném pod sp. zn. 15 Ca
184/2007. Krajský soud pak zcela správně a příhodně uvedl, že občanům obce nesvědčí právo
přímo předkládat vlastní návrhy na zařazení určité věci k projednání v průběhu zasedání
žalovaného, ať už v probíhajícím zasedání zastupitelstva či v teprve připravovaném. Podle
Nejvyššího správního soudu krajský soud rovněž správně dodal, že občan obce, za situace,
kdy nemůže úspěšně přímo předkládat návrhy k zařazení na pořad jednání zasedání
zastupitelstva, neboť není oprávněným subjektem podle §94 odst. 1 zákona o obcích,
má možnost obrátit se osobu oprávněnou podle tohoto ustanovení s tím, aby navrhla jeho věc
na program jednání zastupitelstva. Druhou možností, kterou má občan obce za situace, kdy sám
nemůže tvořit program jednání zastupitelstva podáváním návrhů na jejich projednání, je vystoupit
a přednést svůj návrh v rámci rozpravy před hlasováním o programu zasedání zastupitelstva
nebo vystoupit v té části zasedání zastupitelstva, která je vyhrazena pro iniciativy občanů. Pokud
by si jeho návrh osvojil někdo z přítomných osob s navrhovacím právem podle §94 odst. 1
zákona o obcích, pak by mohla dotyčná osoba přednesený požadavek legitimně navrhnout,
přičemž zastupitelstvo by se tímto návrhem muselo zabývat, tj. rozhodnout, zda jej na pořad
jednání zařadí či nikoliv. Nejvyšší správní soud v daném ohledu zdůrazňuje, že z ustanovení §16
odst. 2 písm. f) a ani §16 odst. 2 písm. c) zákona o obcích nevyplývá právo stěžovatele,
jako občana obce, podávat návrhy na zařazení jeho věci jako dalšího bodu programu zasedání
zastupitelstva, a to i tehdy, pokud by byl takový požadavek vznesen v rámci projednávání
a schvalování programu zasedání, neboť navrhovat zařazení dalších bodů na program zasedání
přísluší toliko subjektům vyjmenovaným v §94 odst. 1 zákona o obcích. Skutečnost, že občan
obce (stěžovatel) má podle §16 odst. 2 písm. f) zákona o obcích právo požadovat projednání
určité záležitosti v oblasti samostatné působnosti neznamená, že jeho věc nutně musela být
zařazena na program jednání žalovaného, pokud stěžovatel takový požadavek vznese a uplatní.
Nejvyšší správní soud rovněž pro větší přehlednost odkazuje na právní závěry učiněné v jeho
rozsudku ze dne 19. 7. 2007, č. j. 3 Aps 6/2006 - 76, dostupném na www.nssoud.cz, podle nichž
na projednání určité záležitosti v oblasti samostatné působnosti radou obce nebo zastupitelstvem
obce zásadně není právní nárok. Podle tohoto právního závěru je na zastupitelstvu obce,
v případě, kdy je vznesen požadavek podle §16 odst. 2 písm. f) zákona o obcích, zda vyjádří vůli
se jím zabývat a pak teprve je možné jeho zařazení na program jednání zasedání zastupitelstva.
Poslední námitkou stěžovatele je důvod odpovídající §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.,
podle kterého lze podat kasační stížnost z důvodu nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu
nebo o zastavení řízení. Stěžovatel v kasační stížnosti tvrdí, že krajský soud pochybil, když řízení
o žalobě v její části, kde brojil proti upření jeho práva vyjadřovat se v rozpravě zasedání
žalovaného před hlasováním o programu zasedání, zastavil.
Podle Nejvyššího správního soudu krajský soud postupoval v intencích §86 s. ř. s.
a správně řízení zastavil, když zjistil, že ke dni jeho rozhodnutí namítnutý zásah ani netrvá
a ani nehrozí jeho opakování. Podle soudu se sice žalovaný v minulosti dopustil nezákonného
zásahu, a to při zasedáních zastupitelstva ze dne 15. 12. 2004, 14. 3. 2005 a 7. 4. 2005, kdy žalobci
neumožnil vyjádřit se k projednávanému programu ještě před jeho schválením, nicméně
na zasedání žalovaného dne 30. 6. 2005 žalovaný vyslovil, že občanovi svědčí právo vyjadřovat
se k programu zasedání před jeho schválením, a to za předpokladu, že bude skutečně hovořit
k navrhovanému programu. Stěžovatel v kasační stížnosti argumentuje hrozbou opakování
nezákonného zásahu, což doložil odkazem na zasedání žalovaného ze dne 6. 9. 2007. Nejvyšší
správní soud nicméně uvádí, že stěžovatel v kasační stížnosti konkrétně neuvedl, zda byl jednání
inkriminovaného dne osobně přítomen a zda tvrzený zásah směřoval proti němu, či nikoli.
Podle Nejvyššího správního soudu může podat žalobu na ochranu před nezákonným zásahem
podle §82 a násl. s. ř. s. jen ten, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným
zásahem. V kasační stížnosti proto nelze úspěšně argumentovat neurčitými vyjádřenými,
že nebezpečí opakování zásahu je evidentní, neboť žalovaný na tomto relativně recentním zasedání (6. 9. 2007 –
pozn. soudu) znovu znemožnil občanům předkládat jejich návrhy v rozpravě k programu zasedání. Podstatou
uplatnění práva podle §16 odst. 2 písm. c) zákona o obcích je, že občan může vyjadřovat
svá stanoviska ke všem projednávaným věcem, tedy i k návrhu programu před jeho schválením,
nicméně jeho vyjádření musí mít věcnou souvztažnost k aktuálně projednávaným bodům
programu zasedání. Nejvyšší správní soud shodně jako krajský soud zastává názor, podle nějž má
každý občan obce právo vyjádřit své stanovisko ke všem projednávaným věcem na zasedání
zastupitelstva, a to včetně programu zasedání zastupitelstva, neboť je projednáván jako jakákoli
jiná věc. Tytéž právní závěry obsahuje, byť ve vztahu k programu jednání zastupitelstva kraje,
usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 5. 2006, č. j. 15 Ca 164/2005 - 41,
publikované pod č. 965/2006 Sb. NSS, podle nichž občan kraje má nejen právo vyjadřovat
se k projednávaným věcem zařazeným na program zasedání zastupitelstva, nýbrž má i právo vyjádřit
se k samotnému programu zasedání zastupitelstva, a to ještě před jeho schválením. Je zřejmé, že krajský
soud postupoval ve smyslu této judikatury a správně ji aplikoval i na případ zastupitelstev obcí.
Toto právo však neznamená, že by občan obce byl oprávněn závazným způsobem navrhovat
zařazení nových bodů k projednání. V rozpravě k programu zasedání tudíž může občan vyjádřit
svá stanoviska k tomuto programu. Rovněž může, ovšem již bez nároku, že jeho požadavku bude
skutečně vyhověno, přednést svůj návrh na zařazení jeho věci na program jednání. Jeho návrh,
k tomu aby byl skutečně zařazen jako bod programu, by nicméně nejprve musel být akceptován
osobou podle §94 odst. 1 zákona o obcích, posléze schválen podle §94 odst. 2 téhož zákona,
přičemž není zákonnou povinností oprávněného subjektu podle §94 odst. 1 zákona o obcích
takový návrh vznést a ani není povinností zastupitelstva jej přijmout a zařadit na program jednání.
Nejvyšší správní soud proto neshledal tuto stížností námitku důvodnou. Krajský soud postupoval
v souladu se zákonem a zjištěným skutkovým stavem ke dni svého rozhodnutí, a proto jeho
rozhodnutí o zastavení řízení o žalobě není nezákonné.
Nejvyšší správní soud dospěl ze všech shora uvedených důvodů k závěru, že důvody
kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a), d) a e) s. ř. s. nejsou dány, a proto kasační stížnost
jako nedůvodnou podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
a 7 s. ř. s., neboť neúspěšnému žalobci náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému
v souvislosti s řízením o kasační stížnosti žalobce žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední
činnosti nevznikly. Stěžovateli byl pro řízení o kasační stížnosti soudem ustanoven zástupcem
advokát; v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 8 s. ř. s.,
§120 s. ř. s.). Soud proto určil odměnu advokáta podle §7, §9 odst. 3 písm. f) na základě
provedených úkonů právní služby podle §11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“) částkou 4200 Kč za dva úkony právní
služby po 2100 Kč spočívající v první poradě s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení
a v doplnění kasační stížnosti ze dne 15. 1. 2008 a dále 2 x 300 Kč paušální náhrady hotových
výdajů podle §13 odst. 3 advokátního tarifu. Soud neposoudil sdělení advokáta ze dne 8. 2. 2008
ohledně toho, že není plátcem DPH jako písemné podání soudu týkající se věci samé, které
by představovalo další úkon právní služby podle §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu. Celkem
tedy odměna advokáta činí 4800 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního
soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2008
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu