ECLI:CZ:NSS:2014:3.AS.104.2013:28
sp. zn. 3 As 104/2013 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobce: X. Ch. W.,
zastoupený Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti
žalovanému: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy,
Odbor cizinecké policie, se sídlem Křižíkova 12, 180 00 Praha 8, o přezkoumání rozhodnutí
žalovaného ze dne 31. 7. 2013, č. j. KRPA-287198/ČJ-2013-000022, o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2013, č. j. 4 A 54/2013 – 41,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále též „stěžovatel“) v záhlaví uvedený
rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 31. 7. 2013, č. j. KRPA-287198/ČJ-2013-000022. Městský soudu v Praze
ze správního spisu zjistil následující:
Stěžovatel dne 22. 9. 2004 neoprávněně vstoupil na území České republiky. Dne
5. 10. 2004 s ním bylo zahájeno řízení o správním vyhoštění poté, co bylo zjištěno, že není
hodnověrně schopen prokázat svou totožnost. Dne 6. 10. 2004 podal stěžovatel žádost o azyl.
Následně mu bylo rozhodnutím ze dne 11. 10. 2004 uloženo správní vyhoštění na dobu pěti let.
Řízení o jeho žádosti o azyl bylo správním rozhodnutím ze dne 3. 11. 2004 zastaveno. Dne
12. 1. 2006, po nabytí právní moci rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti
v této věci, nastala vykonatelnost rozhodnutí o správním vyhoštění. Stěžovatel po celou
tuto dobu pobýval na území České republiky nelegálně. Při kontrole hlídkou Policie ČR,
Krajským ředitelstvím policie Jihočeského kraje, dne 8. 2. 2012 se prokázal kopií ID průkazu
povolení k pobytu v ČR, kopií čínského cestovního dokladu a českým řidičským průkazem
znějícím na jméno W. X. Správní orgán toto jednání hodnotil jako protiprávní, neboť se tímto
dokladem stěžovatel prokazoval jako vlastním.
Rozhodnutím Policie ČR, Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje, odboru
cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, ze dne 20. 8. 2012, č. j. KRPC-
21974-85/ČJ-2012-020025, bylo stěžovateli uloženo podle §119 odst. 1 písm. b) bod 1 a §119
odst. 1 písm. c) bod 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky
a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o pobytu cizinců),
správní vyhoštění. Doba, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států EU
a po kterou je zařazen do informačního systému smluvních států, byla stanovena na dva roky.
Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 8. 3. 2013. Podle §118 odst. 3 zákona o pobytu cizinců
byla stanovena doba k vycestování z území do 30 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto
rozhodnutí. Žaloba stěžovatele podaná v této věci ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích,
která měla odkladný účinek na vykonatelnost správního rozhodnutí, byla rozsudkem tohoto
soudu ze dne 29. 5. 2013, č. j. 10 A 28/2013 – 47, zamítnuta. Rozsudek nabyl právní moci dne
7. 6. 2013. Žalobce podal proti tomuto rozsudku kasační stížnost, ta však již na vykonatelnost
správního rozhodnutí neměla vliv.
Stěžovatel se dostavil osobně dne 30. 7. 2013 na Policii ČR, Krajské ředitelství policie
hl. m. Prahy, se žádostí o vydání výjezdního víza. Předložil platný cestovní doklad, neměl
však vylepeno platné vízum. Poslední vízum bylo platné od 7. 11. 2012 do 5. 1. 2013. Správní
orgán dovodil, že se stěžovatel mařením výkonu správního rozhodnutí dopustil přečinu maření
výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb.,
trestního zákoníku. Dozorující státní zástupkyně rozhodla, aby se věc řešila dle zákona o pobytu
cizinců.
Rozhodnutím žalovaného ze dne 31. 7. 2013, č. j. KRPA-287198/ČJ-2013-000022,
byl stěžovatel podle §124 odst. 1 písm. b) a c ) zákona o pobytu cizinců zajištěn za účelem
správního vyhoštění. Doba zajištění cizince byla stanovena na 90 dnů ode dne omezení osobní
svobody s přihlédnutím k předpokládané složitosti přípravy výkonu rozhodnutí o správním
vyhoštění tak, aby bylo uskutečnitelné v době trvání zajištění. Žalovaný dospěl k závěru,
že je podložen závěr o nutnosti zajištění stěžovatele, neboť vzhledem k jeho dosavadnímu
jednání by mírnější donucovací opatření nebyla dostatečná. Podle žalovaného je totiž dáno
nebezpečí, že stěžovatel z území České republiky neodcestuje v době stanovené v rozhodnutí
o správním vyhoštění a nadále se bude dopouštět maření výkonu tohoto rozhodnutí. Žalovaný
poukázal na to, že stěžovatel vědomě jednal v rozporu s právními předpisy a opakovaně
porušoval zákon o pobytu cizinců. Připomněl, že stěžovateli bylo správní vyhoštění uloženo
již rozhodnutím ze dne 11. 10. 2004 na dobu pěti let, toto rozhodnutí se stalo vykonatelným
dne 12. 1. 2006. Stěžovatel poté pobýval na území České republiky nelegálně, nečinil žádné úkony
k tomu, aby svůj pobyt na území České republiky legalizoval, při kontrole hlídkou Policie ČR dne
8. 2. 2012 se prokázal dokladem jiné osoby.
Městský soud v Praze se na základě zjištěného skutkového stavu ztotožnil se závěrem
žalovaného, že v případě stěžovatele nebylo možné použít mírnější donucovací instituty, které
jsou upraveny v §123b zákona o pobytu cizinců. Žalovaný totiž správně dovodil, že není dána
záruka, že stěžovatel z území České republiky vycestuje. Jiné řešení než zásadní omezení svobody
proto není pro dosažení výkonu správního vyhoštění možné. Podle Městského soudu v Praze
správní orgán respektoval přiměřenou rovnováhu mezi požadavkem obecného zájmu společnosti
a požadavkem na ochranu základních práv jednotlivce. Žalovanému rovněž nelze vytknout,
že by se neřídil judikaturou Nejvyššího správního soudu či Evropského soudního dvora. Městský
soud v Praze má tedy za to, že bylo jednoznačně prokázáno, že je dáno nebezpečí, že by cizinec
mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. Poukázal na to, že stěžovatel
nevycestoval z území v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění, sám nerealizoval
žádné kroky k tomu, aby jeho pobyt na území byl legální. Jestliže stěžovatel poukázal
na nákladnost jeho zajištění i opatření dokladů k realizaci jeho vyhoštění, soud konstatoval,
že v tomto případě nebylo možné postupovat jinak, neboť stěžovatel svým přístupem k pobytu
na území České republiky prokázal, že nelze zvolit jinou cestu k dosažení jeho vycestování.
Na základě uvedeného Městský soud v Praze žalobu zamítl jako nedůvodnou podle §78 odst. 7
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
Podanou kasační stížností napadl stěžovatel rozsudek Městského soudu v Praze z důvodu
podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Namítl, že jeho protiprávní jednání (maření výkonu úředního
rozhodnutí) bylo odhaleno z jeho vůle, neboť se dne 30. 7. 2013 dobrovolně dostavil
na pracoviště policejního orgánu s žádostí o vydání výjezdního průkazu, resp. vízového
oprávnění. Stěžovatel následně nabídl správnímu orgánu garance za účelem použití mírnějších
zajišťovacích opatření podle §123b zákona o pobytu cizinců, a to finanční záruku ve výši
10.000 Kč, uvedení adresy, na které se bude do doby vycestování zdržovat a uvedení svědka.
Žalovaný stejně jako soud považoval nabídnuté záruky za nepostačující. V ustálené judikatuře
Nejvyššího správního soudu je přitom zajištění cizince chápáno jako zcela krajní institut, který
je možno aplikovat jen za předpokladu, že nepostačuje využití mírnějších prostředků. Rozhodnutí
o zajištění musí být nejen důvodné, ale i precizně odůvodněné. Stěžovatel zde odkázal
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2012, č. j. 4 As 16/2012 - 30, a rozsudek
ze dne 22. 7. 2010, č. j. 9 As 5/2010. Vzhledem k tomuto výkladu považuje stěžovatel rozsudek
Městského soudu v Praze za nezákonný a odporující Listině základních práv a svobod. Splnění
ústavněprávního požadavku zdrženlivosti ve věcech omezování osobní svobody a imperativu
maximální šetrnosti k právům cizince vyžaduje, aby soud výslovně, přehledně a logicky vysvětlil,
ze kterých okolností vyplývá obava, že se cizinec bude vyhýbat realizaci správního vyhoštění
a proč je v daném případě zajištění nezbytné. K zásadě přiměřenosti zásahu státu se v tomto
směru vyjádřil i Ústavní soud v rozhodnutí Pl. ÚS 28/98 a Pl. ÚS 5/01. Stěžovatel dále poukázal
na rozsudek ESD ze dne 28. 4. 2011, ve věci C-61/11 PPU (Hassen El Dridi), který vychází
ze Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/115/ES ze dne 16. 12. 2008 o společných
normách ti postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních
příslušníků třetích zemí (dále jen „návratové směrnice“). Evropský soudní dvůr zde připomněl
zásadu subsidiarity, kdy přísnější postup je možný jedině tehdy, pokud nelze využít mírnějšího
institutu. Na základě uvedeného nemůže podle stěžovatele obstát rozsudek, který sestává pouze
z rekapitulace dřívějšího řízení, argumentace procesních stran a stručného, resp. obecného
konstatování názoru soudu, že aplikace ustanovení §123b zákona o pobytu cizinců není
důvodná, neboť nebyla dána záruka dobrovolného vycestování stěžovatele. Pokud Městský soud
v Praze považoval stěžovatelem nabídnuté garance za nedostačující, byl povinen svůj závěr
odůvodnit. Argumentace údajnou účelovostí záruk nemůže obstát. Lstivost jednání stěžovatele,
který nevycestoval ve lhůtě stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění, nelze spatřovat
v tom, že se dobrovolně dostavil k policejnímu orgánu za účelem získání výjezdního příkazu
a riskoval tak zahájení trestního stíhání a z něho plynoucí sankce (odnětí svobody, vyhošťovací
vazbu, záznam v rejstříku trestů). Zmíněné vízum s platností několika dnů nepředstavovalo
pro stěžovatele výraznější benefit, nijak neřešilo jeho pobytovou situaci. Stěžovatel dále
argumentoval tím, že pokud Nejvyšší správní soud ruší rozhodnutí krajských soudů potvrzující
zajištění cizinců i v těch případech, kdy byl nelegální pobyt cizince odhalen bez jeho přičinění,
nemůže být v projednávané věci dána přiměřenost rozhodnutí o zajištění, neboť stěžovatel
protiprávní stav odstranil dobrovolně a dále nabídl garance směřující k aplikaci mírnějších
zajišťovacích institutů. Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Městského soudu
v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Stěžovatel jako důvod své kasační stížnosti označil důvod podle §103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s. Z obsahu kasační stížnosti je zřejmé, že uplatnil důvod i podle písmene d), tedy
nepřezkoumatelnost rozsudku pro nedostatek důvodů. Stěžovatel namítl, že soud řádně
neodůvodnil svůj závěr, že je zajištění stěžovatele nezbytné, a dále náležitě neobjasnil,
proč nebylo možné užít zvláštní opatření za účelem vycestování cizince z území podle §123b
zákona o pobytu cizinců.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze
z hlediska uplatněných stížních bodů, jakož i ve smyslu §109 odst. 3 s. ř. s., a po posouzení věci
dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud se předně zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku
Městského soudu v Praze z důvodu podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Podle ustálené judikatury
Nejvyššího správního soudu nelze nedostatkem důvodů rozumět dílčí nedostatky odůvodnění
soudního rozhodnutí, ale pouze nedostatek důvodů skutkových. Skutkovými důvody, pro jejichž
nedostatek je možno rozhodnutí soudu zrušit pro nepřezkoumatelnost, budou takové vady
skutkových zjištění, která utvářejí rozhodovací důvody, typicky tedy tam, kde soud opřel
rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem
anebo tam, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy v řízení byly provedeny (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, publ. pod č. 133/2004
Sb. NSS.). Nejvyšší správní soud má za to, že žádnou z výše uvedených vad napadený rozsudek
netrpí. Městský soud v Praze se ve svém rozsudku zabýval otázkou přiměřenosti zajištění
stěžovatele stejně jako možností uplatnění zvláštních opatření za účelem vycestování cizince
z území podle §123b zákona o pobytu cizinců, své závěry opřel o skutkovou a právní
argumentaci. Jakkoli si lze jistě představit podrobnější odůvodnění závěrů Městského soudu
v Praze, stávající odůvodnění napadeného rozsudku i přesto splňuje alespoň minimální
požadavky kladené na přezkoumatelnost soudního rozhodnutí. Není přitom pravdou,
že hodnocení přiměřenosti zajištění provedené Městským soudem v Praze sestává pouze
z obecného konstatování, že aplikace §123b zákona o pobytu cizinců není důvodná.
Naopak, soud hodnotil veškeré jednání stěžovatele zjištěné žalovaným. Jestliže Městský soudu
v Praze výslovně nereagoval na argumentaci stěžovatele, že se dobrovolně dostavil k žalovanému,
nelze přehlédnout, že se jednalo pouze o jeden z argumentů podporujících žalobní bod,
dle kterého u stěžovatele nebylo dáno nebezpečí maření výkonu rozhodnutí o správním
vyhoštění. Městský soud v Praze se tímto žalobním bodem zabýval a uvedl, proč má
za to, že v případě stěžovatele podmínky pro jeho zajištění byly splněny. Nevypořádání
se s dílčím žalobním argumentem nemusí podle Nejvyššího správního soudu nutně vést
k nepřezkoumatelnosti soudního rozhodnutí. To ostatně potvrzuje konstantní judikatura
Nejvyššího správního soudu, který například v rozsudku ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9 Afs 70/2008 –
130 (všechna rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz) uvedl, že „[p]řestože
je třeba na povinnosti dostatečného odůvodnění rozhodnutí z hlediska ústavních principů důsledně trvat, nemůže
být chápána zcela dogmaticky. Rozsah této povinnosti se totiž může měnit podle povahy rozhodnutí a musí
být posuzován ve světle okolností každého jednotlivého případu. Zároveň tento závazek nemůže být chápán
tak, že vyžaduje za všech okolností podrobnou odpověď na každý jednotlivý argument účastníka (srovnej
např. rozsudek ve věci Van de Hurk v. The Netherlands, ze dne 19. 4. 1994, Series No. A 288)“ .
Stěžovatel se dále s Městským soudem v Praze neztotožnil v hodnocení otázky,
zda v jeho případě mělo být místo zajištění přikročeno k uložení zvláštního opatření za účelem
vycestování cizince.
Zajištění cizince za účelem správního vyhoštění je v obecné rovině upraveno v §124
zákona o pobytu cizinců. V odstavci prvém citovaného ustanovení zákon výslovně předpokládá,
že policie je oprávněna zajistit cizince z určitých zákonem stanovených důvodů tehdy,
nepostačuje-li uložení zvláštního opatření za účelem vycestování. Jak vyplývá z důvodové zprávy
k zákonu č. 427/2010 Sb., jímž byl do zákona o pobytu cizinců zaveden mj. institut zvláštních
opatření za účelem vycestování, provedená novelizace byla motivována nutností implementace
návratové směrnice do cizineckého zákona. Zmiňovaná směrnice totiž v čl. 15 odst. 1 počítá
s tím, že „k zajištění bude přistupováno až v případě, kdy nebylo možné využít alternativních mírnějších
donucovacích opatření za účelem vycestování“ (srov. sněmovní tisk č. 70/0, 6. volební období od 2010,
dostupný na digitálním repozitáři www.psp.cz).
Zákon o pobytu cizinců touto regulací sleduje zájem na tom, aby v souvislosti s řízením
o správním vyhoštění byla používána co nejméně invazivní opatření vůči cizinci, jehož
se toto řízení týká. Zároveň zákon na druhou stranu zohledňuje zájem na tom, aby taková
opatření byla skutečně účinná. Volba mírnějších opatření než je zajištění cizince, je tedy vázána
na předpoklad, že cizinec bude se státními orgány spolupracovat při realizaci tohoto opatření
a že neexistuje důvodná obava, že se nebude vyhýbat případnému výkonu správního vyhoštění.
Pokud zde existují skutečnosti nasvědčující tomu, že cizinec bude případný výkon správního
vyhoštění mařit, nelze dle §123b odst. 3 zákona o pobytu cizinců přistoupit ke zvláštnímu
opatření za účelem vycestování cizince.
Nejvyšší správní soud souhlasí se stěžovatelem v tom, že podmínky omezování osobní
svobody musí být interpretovány restriktivně a zajištění má být užito až jako poslední možnost,
jak dosáhnout požadovaného účelu. Zajištění cizince tak musí být vyhrazeno pro případy,
kdy skutečně nelze zajistit výkon správního vyhoštění jinými prostředky. Uložení zvláštního opatření
musí proto být upřednostněno před zajištěním cizince, nicméně pouze pokud lze předpokládat,
že cizinec bude schopen splnit povinnosti z toho plynoucí, a zároveň neexistuje důvodná obava,
že by byl uložením zvláštního opatření ohrožen výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. Nesplnění
jednoho nebo druhého předpokladu je pak zcela samostatným důvodem pro závěr, že nepostačuje
uložení zvláštního opatření za účelem vycestování ve smyslu §124 zákona o pobytu cizinců.
Při hodnocení toho, zda uložením zvláštního opatření nebude zmařen výkon správního
vyhoštění, je možno lišit situace, kdy je s cizincem teprve vedeno řízení o správním vyhoštění,
a situace, kdy již cizinci bylo správní vyhoštění pravomocně uloženo, přičemž cizinec území
České republiky neopustil, ačkoli k tomu byl na základě rozhodnutí o vyhoštění povinen.
Zatímco v prvním zmíněném případě není zcela jisté, že správní vyhoštění bude vůbec uloženo
a správní orgán hodnotí na základě informací o dosavadním jednání cizince, zda není dáno
nebezpečí, že výkon případného rozhodnutí o správním vyhoštění bude mařen ze strany cizince,
ve druhém zmíněném případě je situace odlišná v tom smyslu, že již existují konkrétní poznatky
o tom, jakým způsobem se cizinec postavil ke své povinnosti opustit území na základě
rozhodnutí o správním vyhoštění. V nynější věci jde o případ zmíněný na druhém místě, tj. stav,
kdy stěžovateli bylo pravomocně uloženo správní vyhoštění s tím, že je povinen opustit území
České republiky ve 30 dnech od právní moci rozhodnutí o vyhoštění. Stěžovatel však
ve stanovené době nevycestoval. Žalovaný současně poukázal i na to, že stěžovateli bylo
již uloženo správní vyhoštění v době od 12. 1. 2006 do 12. 1. 2011, ten však po celou tuto dobu
pobýval na území České republiky nelegálně, používal cizí osobní doklad za účelem klamání.
Při hodnocení vysvětlení stěžovatele podaného dne 31. 7. 2013 žalovaný uvedl, že se stěžovatel
vyjádřil pouze ke skutečnostem směřujícím v jeho prospěch. Stěžovatel se tak např. k dotazu
správního orgánu, zda je mu známo, že mu bylo uloženo správní vyhoštění, nevyjádřil, k dotazu,
proč ve lhůtě stanovené rozhodnutím o správním vyhoštění nevycestoval, uvedl, že o lhůtě
nevěděl, jinak by vycestoval. K dotazu na adresu, kde se v současné době zdržuje, stěžovatel
odpověděl, že v Praze 5, adresu přesně nezná, je uvedena v jeho písemném vyjádření,
které doručil jeho zmocněnec. Podle Nejvyššího správního soudu žalovaný nepochybil, jestliže
vyjádření stěžovatele hodnotil jako účelové, vedené snahou vyhnout se zajištění, a jeho tvrzení,
že chce dobrovolně vycestovat, neuvěřil.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že žalovaný shromáždil konkrétní poznatky
o tom, jakým způsobem se stěžovatel stavěl k pravomocnému rozhodnutí o správním vyhoštění,
které mu bylo nyní i v minulosti uloženo orgány České republiky. Nejvyšší správní soud souhlasí
s Městským soudem v Praze, který aproboval názor žalovaného, že výše popsané skutečnosti
skutečně zakládají důvodné obavy, že se stěžovatel nehodlá podrobit povinnostem vyplývajícím
ze správního vyhoštění, a to i za cenu ignorování správního rozhodnutí, které bylo v jeho věci
vydáno. Takové jednání stěžovatele pak odůvodňovalo použití opatření, které by stěžovateli
efektivně znemožnilo se realizaci správního vyhoštění vyhýbat tak, jak to činil v minulosti. Tímto
efektivním opatřením bylo v daném případě právě jeho zajištění. Podle Nejvyššího správního
soudu obstojí závěr žalovaného i Městského soudu v Praze, že výkon správního vyhoštění
by mohl být zmařen, pokud by žalovaný přistoupil k méně účinným opatřením, než bylo
stěžovatelovo zajištění. Omezení svobody stěžovatele tak shledal Nejvyšší správní soud
přiměřeným.
Podpůrně lze odkázat i na závěr Ústavního soudu, který učinil při hodnocení
ústavnosti ust. §124 zákona o pobytu cizinců, na jehož základě byl stěžovatel v nynější věci
zajištěn, v nálezu ze dne 12. 5. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 10/08, publikovaném pod č. 229/2009 Sb.
a jako N 115/53 SbNU 427, dostupném z http://nalus.usoud.cz; Ústavní soud v bodu 126.
konstatoval, že „je zcela v dispozici samotného cizince, zda se chce vyhnout svému zajištění tím, že z území
České republiky dobrovolně vycestuje. Pokud tak neučiní, dává zřetelně najevo, že je ochoten strpět omezení osobní
svobody zajištěním, a to za podmínek stanovených tuzemským právním řádem“.
Na základě uvedeného dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost není
důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1, 2 s. ř. s. za použití
ustanovení §120 téhož zákona. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný
byl ve věci úspěšný, v souvislosti s řízením o kasační stížnosti mu však žádné náklady nad rámec
jeho běžné úřední činnosti nevznikly. Nejvyšší správní soud proto nepřiznal náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti žádnému z účastníků.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. března 2014
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu