ECLI:CZ:NSS:2018:3.AS.109.2017:64
sp. zn. 3 As 109/2017 - 64
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců Mgr. Radovana Havelce a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobkyně:
HK ENGINEERING s. r. o., se sídlem Havlíčkova 1053, Chrudim, zast. JUDr. Radkem
Ondrušem, advokátem se sídlem Bubeníčkova 502/42, Brno, proti žalovanému: Úřad
pro ochranu hospodářské soutěže, se sídlem třída kpt. Jaroše 7, Brno, za účasti osob
zúčastněných na řízení: I. Wista s. r. o., se sídlem Dlouhé díly 414, Zlín, zastoupené
JUDr. Vladimírem Töglem, advokátem se sídlem Ostrovského 253/3, Praha 5, II. VÍTKOVICE
ENGINEERING a. s., se sídlem Ruská 1142/30, Ostrava, zast. Mgr. Janem Tejkalem,
advokátem se sídlem Helfertova 2040/13, Brno, o přezkoumání rozhodnutí předsedy
žalovaného ze dne 24. 11. 2014, č. j. ÚOHS-R315,316/2014/VZ-24864/2014/321/TNo,
ve znění opravného rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne 4. 12. 2014,
č. j. ÚOHS-R315,316/2014/VZ-25507/2014/321/TNo, o kasační stížnosti žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2017, č. j. 29 Af 90/2014 – 153,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Osoby zúčastněné na řízení n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
[1] Včas podanou kasační stížností napadl žalobce v záhlaví uvedený rozsudek Krajského
soudu v Brně, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí předsedy žalovaného
ze dne 24. 11. 2014 ve znění rozhodnutí ze dne 4. 12. 2014 (dále jen rozhodnutí předsedy
žalovaného). Tímto rozhodnutím bylo podle §90 odst. 4 ve spojení s §66 odst. 1 písm. g) zákona
č. 500/2004 Sb., správní řád, zrušeno rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 8. 2014 a řízení ve věci
bylo zastaveno.
[2] V prvoinstančním rozhodnutí žalovaný výrokem I. deklaroval, že zadavatel (druhá osoba
zúčastněná na řízení) nedodržel postup stanovený v §76 odst. 6 zákona č. 137/2006 Sb.,
o veřejných zakázkách tím, že žalobce vyloučil z účasti v zadávacím řízení pro nesplnění
zadávacích podmínek, aniž by transparentně uvedl důvody pro jeho vyloučení. Jako opatření
k nápravě pak žalovaný výrokem II. zrušil rozhodnutí zadavatele o vyloučení žalobce z účasti
v zadávacím a všechny následné úkony učiněné zadavatelem v předmětném zadávacím řízení,
včetně rozhodnutí zadavatele o výběru nejvhodnější nabídky. V části směřující proti posouzení
prokázání splnění technických kvalifikačních předpokladů dle §56 odst. 1 písm. a) zákona
o veřejných zakázkách vybraným uchazečem a v části směřující proti neumožnění bezodkladného
nahlédnutí do protokolu o posouzení kvalifikace a zprávy o posouzení a hodnocení nabídek
pak žalovaný návrh žalobce podle §118 odst. 5 písm. c) zákona o veřejných zakázkách zamítl,
neboť v tomto rozsahu nebyl podán oprávněnou osobou.
[3] V odůvodnění napadeného rozhodnutí předseda žalovaného uvedl, že dne 20. 10. 2014
od zadavatele obdržel oznámení o zrušení předmětného zadávacího řízení, jehož přílohou bylo
rozhodnutí zadavatele o zrušení zadávacího řízení ze dne 20. 10. 2014. Toto rozhodnutí zadavatel
odeslal k uveřejnění do Věstníku veřejných zakázek dne 21. 10. 2014 a téhož dne i do Úředního
věstníku Evropské unie, kde bylo uveřejněno dne 24. 10. 2014. Žalobce podaným návrhem mimo
jiné usiloval o zrušení a opakování úkonů zadavatele, čemuž žalovaný rozhodnutím vydaným
v prvním stupni vyhověl. Následně však zadavatel zrušil předmětné zadávací řízení a de facto
završil (byť neúspěšně) proces zadávání. Z povahy věci tak již nelze rozhodnutí vydané v prvním
stupni z pohledu správnosti postupu zadavatele přezkoumat, neboť již není materie, která
by mohla být posouzena. Nejdříve musí existovat zadávací řízení, ve kterém může zadavatel
provádět úkony, aby tyto úkony bylo možno přezkoumat a případně uložit opatření k nápravě
ve smyslu §118 zákona o veřejných zakázkách. Tato podmínka však v dané věci již není splněna,
neboť zadávací řízení, ve kterém by zadavatel mohl činit úkony, pozbylo existence. Ze strany
žalovaného se tak již nemůže jednat o přezkum postupu zadavatele při „zadávání“ předmětné
veřejné zakázky. Vzhledem ke zrušení předmětného zadávacího řízení zadavatelem předseda
žalovaného konstatoval, že návrh žalobce se stal bezpředmětným, neboť žalovaný již z logiky
věci nemůže věcně rozhodnout, což zároveň vylučuje vrácení věci žalovanému k novému
projednání. Vyloučeno je ovšem i potvrzení rozhodnutí žalovaného, neboť uložené nápravné
opatření již nemůže být vykonáno.
[4] Námitkami uvedenými v rozkladech zadavatele a žalobce se předseda Úřadu nemohl
zabývat, a to vzhledem k tomu, že nebyl naplněn procesní rámec pro věcný přezkum.
Podle §118 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách může žalovaný uložit nápravné opatření
(potažmo přezkoumat jeho uložení) pouze do okamžiku uzavření smlouvy v rámci existujícího
zadávacího řízení (s výjimkou případů, kdy navrhovatel brojí proti samotnému zrušení
zadávacího řízení zadavatelem, což však není projednávaný případ).
[5] Předseda žalovaného současně dospěl k závěru, že rozhodnutí ve věci nemůže mít vliv
na rozhodnutí o náhradě škody. Uchazeč v zadávacím řízení nemá žádné subjektivní veřejné
právo na to, aby se stal vítězným uchazečem, kterému bude veřejná zakázka přidělena, ani na to,
aby s ním byla uzavřena smlouva. Tím, že žalovaný rozhodl o vadách zadávacího řízení, není
nijak dáno, že i po novém posouzení žalobcovy nabídky by tento byl vybraným uchazečem,
jenž by měl případně právo na uzavření smlouvy se zadavatelem. Žalovaný provedl nezávislý
přezkum zadávacího řízení, jak žalobce požadoval v návrhu, avšak poté došlo k takovým změnám
v zadávacím řízení, že je odůvodněn postup podle §90 odst. 4 správního řádu. Žalobcem tvrzená
škoda tedy nemůže být důvodem pro jiné rozhodnutí ve věci než zastavení řízení
pro bezpředmětnost.
[6] Krajský soud posoudil uplatněné žalobní námitky v plném rozsahu, za stěžejní však
považoval tu, v níž žalobce tvrdil nesprávnou aplikaci procesních předpisů a po předsedovi
žalovaného se domáhal vydání meritorního rozhodnutí podle §90 odst. 4 správního řádu, neboť
takové rozhodnutí může mít dle jeho názoru význam pro náhradu škody. Při posouzení této
otázky vycházel krajský soud z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2015,
č. j. 4 As 249/2014-43, ve věci T-Mobile Czech Republic, v němž kasační soud zodpověděl většinu
otázek vznesených žalobcem i v nyní projednávané věci. Krajský soud neshledal důvodu,
pro nějž by se měl od závěrů Nejvyššího správního soudu zde uvedených odchýlit.
[7] Nepominul přitom, že Nejvyšší správní soud ve zmiňované věci rozhodoval na poněkud
odlišném právním základě, neboť posuzoval postup žalovaného za situace,
kdy se před konečným rozhodnutím o návrhu podaném podle §114 odst. 1 zákona o veřejných
zakázkách, směřujícímu k vydání rozhodnutí podle §118 odst. 1 téhož zákona, zjistí,
že v průběhu řízení byla uzavřena smlouva na veřejnou zakázku. Nejvyšší správní soud řešil,
zda má žalovaný řízení o návrhu zastavit podle §66 odst. 1 písm. g) správního řádu,
nebo zda má návrh zamítnout podle §118 odst. 5 písm. a) zákona o veřejných zakázkách,
přičemž v tomto druhém případě by se měl vyslovit ke splnění jednotlivých podmínek
podle §118 odst. 1 citovaného zákona a o nesplnění některé z nich rozhodnutí
podle §118 odst. 5 písm. a) zákona o veřejných zakázkách opřít.
[8] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že v takovém případě odpadl předmět řízení
a žalovaný musí řízení zastavit podle §66 odst. 1 písm. g) správního řádu, neboť návrh se stal
zjevně bezpředmětným. Za klíčové pro posouzení nyní projednávané věci však považoval krajský
soud názor Nejvyššího správního soudu, že předmětem řízení zahájeného návrhem
dle §114 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách je „trvající zadávací řízení, které lze korigovat uložením
opatření dle §118 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách“; jinak řečeno předmětem řízení je posouzení
možnosti uložení opatření k nápravě, tj. napravení pochybení zadavatele v zadávacím řízení
v době, kdy je ještě lze napravit. Krajský soud je toho názoru, že zrušení zadávacího řízení
(rozhodnutím zadavatele) má pro možnost žalovaného uložit nápravné opatření
dle §118 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách zcela shodné účinky jako uzavření smlouvy.
Z tohoto důvodu jsou podle něj závěry Nejvyššího správního soudu v citované věci plně
přenositelné i na nyní posuzovaný případ.
[9] Pokud pak jde o otázku případné náhrady škody, krajský soud konstatoval, že Nejvyšší
správní soud se zabýval komplexním způsobem i touto problematikou [tak ostatně učinil např. již
v rozsudku ze dne 26. 6. 2013, č. j. 7 Afs 79/2012-37 (věc MHM Computers)]. Zopakoval tedy,
že zrušení úkonu (rozhodnutí) zadavatele žalovaným není nezbytným předpokladem
pro uplatnění nároku na náhradu škody způsobené porušením povinností zadavatele při zadávání
veřejné zakázky. Nejedná se odpovědnost státu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti
za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci. Zadávání veřejných zakázek není výkonem
veřejné moci, jde o civilní kontraktační proces modifikovaný zvláštními předpisy závaznými
pro veřejné zadavatele a další subjekty. Odpovědnost zadavatele za škodu způsobenou dodavateli
či uchazeči o veřejnou zakázku je pak občanskoprávním odpovědnostním vztahem. Soudy
rozhodující v občanském soudním řízení jsou přitom kompetentní i k posouzení otázky,
zda došlo k porušení povinností zadavatele vyplývajících z právních předpisů upravujících
zadávání veřejných zakázek, což je jedním ze základních předpokladů vzniku odpovědnosti
zadavatele za škodu.
[10] K tomu krajský soud doplnil, že i v případě, že by předseda Úřadu postupoval tak,
jak navrhoval žalobce, a v řízení by pokračoval, musel by rozhodnutí žalovaného změnit tak,
že se návrh zamítá podle §118 odst. 5 písm. a) zákona o veřejných zakázkách, neboť vzhledem
k aktuálnímu skutkovému stavu by nebylo možno uložit nápravné opatření. V tomto ohledu
krajský soud zdůraznil, že civilní soudy rozhodující o žalobě na náhradu škody způsobené
zadavatelem by ani případným závěrem předsedy žalovaného o pochybení zadavatele vysloveným
v odůvodnění rozhodnutí o zamítnutí návrhu nebyly vázány. Nejedná se totiž ani o rozhodnutí
o osobním stavu ani o rozhodnutí o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní
delikt (srov. §135 odst. 1 občanského soudního řádu). Naopak, lze uvést, že žalobce
by v případném civilním řízení nepochybně mohl odkazovat na rozhodnutí žalovaného
ze dne 18. 8. 2014, posléze zrušené předsedou žalovaného a argumentovat závěry v něm
uvedenými. Z žalobních tvrzení tak není dostatečně patrné, z čeho žalobce dovozuje důležitost
meritorního rozhodnutí předsedy žalovaného z hlediska náhrady škody podle zákona
o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci za situace, kdy žalobci bylo
rozhodnutím žalovaného v podstatném rozsahu vyhověno.
[11] Krajský soud tak uzavřel, že napadené rozhodnutí předsedy žalovaného jednak není
v rozporu s §66 odst. 1 písm. g) správního řádu, ale není ani v rozporu s §90 odst. 4 správního
řádu, podle něhož „[j]estliže odvolací správní orgán zjistí, že nastala skutečnost, která odůvodňuje zastavení
řízení, bez dalšího zruší napadené rozhodnutí a řízení zastaví, ledaže jiné rozhodnutí o odvolání může mít
význam pro náhradu škody nebo pro právní nástupce účastníků“. Je tomu tak proto, že „významem
pro náhradu škody“ je míněna právě náhrada škody podle zákona č. 82/1998 Sb.
(srov. např. Vedral, J.: Správní řád. Komentář. II. aktualizované a rozšířené vydání, Praha,
BOVA POLYGON, 2012, str. 782), nikoli případný civilní odpovědnostní vztah mezi účastníky
řízení. Mimoto ani v případě, že by řízení nebylo zastaveno, nemohl by předseda žalovaného
rozhodnout jinak než zamítavým výrokem. Jak však plyne ze shora uvedeného, rozhodnutí Úřadu
pro ochranu hospodářské soutěže není nezbytným předpokladem pro uplatnění nároku
na náhradu škody způsobené porušením povinností zadavatele při zadávání veřejné zakázky.
[12] Další námitky ohledně procesního postupu žalovaného či předsedy žalovaného
pak krajský soud vyhodnotil jako nedůvodné, neboť i když postup žalovaného nebyl bezvadný,
jeho pochybení neměla žádný vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[13] Kasační stížnost podal žalobce (dále jen stěžovatel) z důvodů uvedených v ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
[14] K důvodu pod písmenem d) předně namítá, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný,
neboť krajský soud neuvedl konkrétní právní předpis, ze kterého dovodil své právní posouzení,
a odkázal pouze na judikaturu Nejvyššího správního soudu. Další důvod nepřezkoumatelnosti
(a dílem i nezákonnosti) pak stěžovatel spatřuje ve způsobu, jakým se krajský soud vypořádal
s namítanými procesními pochybeními žalovaného, které měly spočívat v tom, že mu v průběhu
řízení o rozkladu nebylo umožněno seznámit se s podklady pro rozhodnutí, ač byly v tomto
řízení doplňovány, nové důkazy nebyly řádně provedeny, stěžovateli nebylo umožněno
nahlédnout do spisu, a žalovaný mu ani neposkytl kopie jím vyžádaných listin.
[15] K důvodu pod písmenem a) pak stěžovatel uvedl, že žalovaný věc nesprávně právně
posoudil, když nesprávně interpretoval a na věc aplikoval §90 odst. 4 správního řádu
v souvislosti s §66 odst. 1 písm. g) správního řádu a §88 odst. 2 správního řádu. Stejného
pochybení se pak dopustil i krajský soud, který v tomto směru zcela rezignoval na svou
přezkumnou funkci. Podle názoru stěžovatele bylo povinností krajského soudu posoudit
zákonnost a správnost napadeného rozhodnutí, nikoliv přezkoumávat, zda správní žaloba
obsahuje odůvodnění důležitosti vydání správního rozhodnutí. To, zda správní rozhodnutí mělo
pro stěžovatele význam ve vztahu k nároku na náhradu škody (vůči žalovanému jako správnímu
úřadu), měl přezkoumat žalovaný. Pokud tak neučinil, zatížil své rozhodnutí vadou a z tohoto
důvodu je jeho rozhodnutí nezákonné.
[16] Pokud by krajský soud posoudil řádně napadené rozhodnutí, musel by dle názoru
stěžovatele uzavřít, že po zrušení zadávacího řízení nedošlo k tomu, že by toto řízení „pozbylo
existence“. Stěžovatel v této souvislosti poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. 25 Cdo 1409/2015, podle něhož ani následné zrušení zadávacího řízení
nezbavuje zadavatele odpovědnosti za jednání před tímto zrušením. O rozkladech tak mohlo být
rozhodnuto a správní řízení nemuselo být zastaveno. Závěry žalovaného, že důvody, jež uváděl
stěžovatel, nejsou dostatečným důvodem pro další vedení řízení, nejsou řádně odůvodněny
a nesplňují ani požadavky prosté logiky. Krajský soud se pak uspokojil s pouhým konstatováním,
že se žalovaný otázkou naplnění podmínek pro postup podle §90 odst. 4 správního řádu zabýval
v bodech 36 až 38 napadeného správního rozhodnutí.
[17] Jestliže pak krajský soud uvedl, že stěžovateli bylo rozhodnutím žalovaného v podstatném
rozsahu vyhověno, pak se jedná o závěr v rozporu s obsahem samotné správní žaloby. Stěžovatel
totiž napadl správní žalobou rozhodnutí předsedy žalovaného, jímž zrušil prvostupňové
rozhodnutí svého úřadu a řízení zastavil, nelze tudíž mluvit o vyhovění požadavkům stěžovatele.
[18] S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhl, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc
vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení.
[19] Ve vyjádření ke kasační stížnosti odmítl žalovaný oprávněnost všech kasačních námitek,
svůj názor podpořil obsáhlou argumentací.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[20] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu uplatněných stížnostních
bodů a po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[21] Nejprve se soud zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku. Jak bylo
již uvedeno výše, stěžovatel spatřuje jeho nepřezkoumatelnost v tom, že krajský soud
neidentifikoval a následně nevyložil řádně ustanovení zákona, jež dopadají na projednávanou věc,
a dále se nevypořádal beze zbytku s námitkami proti procesnímu postupu předsedy žalovaného.
Nejvyšší správní soud však výhrady stěžovatele nesdílí.
[22] Pojem nepřezkoumatelnosti není zákonem definován, doktrína pak rozlišuje
nepřezkoumatelnost pro nesrozumitelnost a pro nedostatek důvodů. Za nepřezkoumatelné
pro nesrozumitelnost se obecně považuje takové rozhodnutí, z něhož není zřejmé, jak o věci
soud vlastně rozhodl, nebo je-li zásadní rozpor mezi výrokem a jeho odůvodněním, případně
též tehdy, pokud vůbec není zřejmé, co je ještě výrok a co už odůvodnění rozhodnutí. Vadou
nepřezkoumatelnosti je stižen i zrušující rozsudek krajského soudu, v němž není řádně
formulován právní názor, jímž by měl být správní orgán vázán v dalším průběhu řízení.
[23] Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů pak zahrnuje především nedostatek důvodů
skutkových, spíše výjimečně lze pod tento pojem zahrnout i nevypořádání žalobních bodů,
a to především v tom případě, kdy z rozhodnutí soudu nejsou vůbec seznatelné důvody
rozhodnutí. Pod pojem nepřezkoumatelnosti naopak nelze zařadit dílčí vady odůvodnění
soudního rozhodnutí, které nebrání Nejvyššímu správnímu soudu učinit si úsudek o zákonnosti
jeho výroku. V této souvislosti Nejvyšší správní soud připomíná, že k tomu, aby bylo možno
považovat rozhodnutí krajského soudu za přezkoumatelné, nemusí soud reagovat na každý
argument obsažený v podání účastníka řízení, pokud proti uplatněným námitkám postaví
ucelenou koncepci řešení sporné otázky a z jeho názoru lze odpověď na vznesené námitky
a k nim uplatněné argumenty dovodit.
[24] Z textu napadeného rozsudku je zřejmé, že ten žádnou z výše uvedených vad netrpí.
Výroky rozsudku jsou určité a srozumitelné, odůvodnění je s těmito výroky v souladu. Rovněž
tak odůvodnění rozsudku splňuje (a to v nejvyšší míře) všechny požadavky na ně kladené.
Krajský soud zcela správně vystihl podstatu problému a vyložil příslušná ustanovení zákona.
Správně se tedy nejprve na půdorysu ustanovení §118 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách
zabýval otázkou, co bylo v projednávané věci předmětem správního řízení, poté se konsekventně
vypořádal s otázkou právních účinků zrušení zadávacího řízení a závěry zde učiněné
poté zohlednil při výkladu a aplikaci ustanovení §90 odst. 4 správního řádu. Podrobně přitom
rozebral i otázku případné náhrady škody a možnost vydání meritorního rozhodnutí
v rozkladovém řízení. Vzhledem k tomu, že podstatou projednávané věci bylo posouzení
procesní právní otázky, jež měla svůj původ ve zrušení zadávacího řízení, zodpověděl krajský
soud adekvátně i námitky ohledně předchozího postupu žalovaného a vysvětlil, proč podle jeho
názoru neměly případné vady v postupu žalovaného žádný vliv na zákonnost napadeného
rozhodnutí. Nejvyšší správní soud tak shrnuje, že námitka nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku je zjevně nedůvodná, o čemž svědčí ostatně i to, že v další části kasační stížnosti
stěžovatel s právními závěry, k nimž krajský soud dospěl, obsáhle (byť nepříliš trefně)
polemizuje.
[25] Nejvyšší správní soud ovšem nesdílí ani výhrady stěžovatele k posouzení předmětné
procesní právní otázky. Mezi účastníky není sporný skutkový stav, je tedy možno konstatovat,
že otevřené zadávací řízení k nadlimitní veřejné zakázce s názvem „Záměna technologií v lakovně
VPE z důvodu snižování emisí“, jehož oznámení bylo odesláno dne 10. 9. 2014 a uveřejněno
ve Věstníku veřejných zakázek dne 11. 9. 2013 ve znění opravy ze dne 30. 10. 2013 a v Úředním
věstníku Evropské unie dne 13. 9. 2013 ve znění opravy ze dne 2. 11. 2013, bylo zrušeno
rozhodnutím zadavatele ze dne 20. 10. 2014, odeslaným do Věstníku veřejných zakázek
dne 21. 10. 2014 a téhož dne i do Úředního věstníku Evropské unie, kde bylo uveřejněno
dne 24. 10. 2014.
[26] Žalovaný i krajský soud pak vycházeli ze skutečnosti, že předmětem řízení, v němž bylo
vydáno rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 8. 2014 bylo uložení opatření k nápravě zadavateli
formou zrušení rozhodnutí zadavatele o vyloučení stěžovatele z účasti v zadávacím řízení a všech
následných úkonů učiněných zadavatelem v předmětném zadávacím řízení včetně rozhodnutí
zadavatele o výběru nejvhodnější zakázky. Po zrušení zadávacího řízení tento předmět správního
řízení odpadl, neboť žalovaný může s ohledem na ustanovení §118 odst. 1 zákona o veřejných
zakázkách uložit nápravné opatření pouze do okamžiku uzavření smlouvy, tedy pouze v rámci
existujícího zadávacího řízení.
[27] Stěžovatel s tímto názorem vyjádřil nesouhlas, z jeho podání však není zcela zřejmé, jaký
názor na tuto otázku vlastně zastává a jakým způsobem by měl podle něj žalovaný ve věci
rozhodnout. Pokud totiž s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu namítá, že ani zrušení
zadávacího řízení nezbavuje zadavatele odpovědnosti za úkony předtím učiněné, pak je nutno
zdůraznit, že tuto tezi nikdo nepopírá a krajský soud s ní ve svých úvahách takto pracuje.
Ratio decidendi jeho rozhodnutí však tkví v tom, že nároky vyplývající z odpovědnosti zadavatele
musí stěžovatel uplatňovat v řízení občanskoprávním a že pro toto řízení je rozhodnutí
žalovaného o nápravných opatřeních bez významu. Zároveň krajský soud zdůraznil, že možnost
odvolacího (či jako v tomto případě rozkladového orgánu) vydat podle §90 odst. 4 správního
řádu meritorní rozhodnutí i v případě, že jsou jinak dány podmínky pro zastavení řízení ve věci,
je vázáno na možné řízení o náhradě škody způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným
postupem správního orgánu podle zákona o odpovědnosti za škovu způsobenou při výkonu
veřejné moci. Do tohoto režimu rozhodnutí či jiné úkony zadavatele nespadají.
[28] Tyto závěry stěžovatel v kasační stížnosti zcela pominul, nevznesl proti nim žádné
konkrétní námitky a neuplatnil žádnou argumentaci, s níž by se Nejvyšší správní soud měl a mohl
nějak vypořádat. Nejvyšší správní soud proto na tomto místě jen poznamenává, že úvahy
krajského soudu jsou výstižné, opřené o zákon i relevantní judikaturu a s jeho závěry se Nejvyšší
správní soud plně ztotožňuje. K této otázce tedy pro stručnost odkazuje na odůvodnění
napadeného rozsudku.
[29] Nejvyšší správní soud považuje za nedůvodné i námitky směřující k vypořádání tvrzených
procesních chyb správního řízení. Zde je třeba zdůraznit, že ke zrušení správního rozhodnutí
nevede jakékoliv procesní pochybení ze strany správního orgánu, ale jen takové, které mohlo mít
vliv na zákonnost jeho rozhodnutí. Musí tedy svojí povahou jít o taková pochybení, která
by ve svém důsledku mohla dovést správní orgán k jinému výroku rozhodnutí, než by v případě
řádného průběhu řízení učinil. Jak bylo již rozebráno výše, podstatou projednávané věci bylo
posouzení procesní právní otázky aplikace ustanovení §90 odst. 4 správního řádu, konkrétně
toho, zda po zrušení zadávacího řízení byly splněny podmínky k tomu, aby rozkladový správní
orgán rozhodl o podaných rozkladech meritorně, jak stěžovatel požadoval. Jestliže stěžovatel
nijak nezpochybnil základní fakt zrušení zadávacího řízení, k němuž došlo v průběhu správního
řízení o opatřeních k nápravě, nemají ostatní jeho námitky na posouzení předmětné právní otázky
žádný vliv a zákonnost výroku napadeného rozhodnutí by nebyly sto ovlivnit ani v případě,
že by se všechna jeho tvrzení uvedená v žalobě zakládala na pravdě. I v tomto bodu tedy dává
Nejvyšší správní soud krajskému soudu v plném rozsahu za pravdu a nepovažuje za nutné
se jednotlivými námitkami stěžovatele, v nichž dovozuje procesní chyby v rozkladovém řízení,
dále zaobírat.
IV. Závěr a náklady řízení o kasační stížnosti
[30] Nejvyšší správní soud uzavírá, že napadený rozsudek krajského soudu je zákonný, kasační
stížnost proti němu podanou proto podle §110 odst. 1, in fine, s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
[31] Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení ze zákona,
žalovaný byl ve věci úspěšný, nevznikly mu však náklady přesahující běžný rámec jeho úřední
činnosti. Nejvyšší správní soud proto nepřiznal náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
žádnému z účastníků (§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.). Osobám zúčastněným na
řízení soud neuložil žádnou povinnost, nemají proto ani právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti (§60 odst. 4 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky
(§53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 29. června 2018
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu