ECLI:CZ:NSS:2021:3.AS.109.2021:15
sp. zn. 3 As 109/2021 - 15
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců
JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce Mgr. F. Š., proti
žalované Vězeňské službě České republiky, se sídlem Praha 4, Soudní 1672/1a, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2021, č. j. 8 A
31/2021-5,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
[1] Žalobce se u Městského soudu v Praze domáhá ochrany proti nečinnosti žalované, kterou
spatřuje v tom, že dosud nebylo rozhodnuto o jeho žádosti o poskytnutí informací podle zákona
č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, kterou adresoval Vězeňské službě České
republiky, Vazební věznici Praha – Ruzyně, a kterou tato organizační složka žalované postoupila
k vyřízení Generálnímu ředitelství žalované. Žalobce současně požádal o osvobození
od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů.
[2] Městský soud obě tyto žádosti usnesením ze dne 30. 3. 2021, č. j. 8 A 31/2021-5, zamítl,
aniž by posuzoval osobní a majetkové poměry žalobce s odůvodněním, že žalobce vede značné
množství obdobných sporů, které se nikterak nedotýkají jeho životní sféry, nýbrž jsou projevem
jeho zájmu o veřejné záležitosti. Městský soud konstatoval, že žalobce je plně oprávněn takové
spory vést, je však na něm, aby v takovém případě nesl náklady s nimi spojené.
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti usnesení městského soudu kasační stížnost.
Namítá, že městský soud dospěl k závěru o nesplnění podmínek pro přiznání osvobození
od soudních poplatků, a v návaznosti na to též pro ustanovení zástupce, aniž by posuzoval jeho
aktuální majetkové a sociální poměry. Namísto toho posuzoval podanou žalobu meritorně jako
bezúspěšné uplatňování práva, které se netýká jeho životních podmínek, nýbrž je projevem jeho
zvýšeného zájmu o veřejné záležitosti. Stěžovatel namítá, že tím napadené usnesení vybočuje
z rozhodovací činnosti soudů a otřásá důvěrou v justici. Z tohoto důvodu také navrhl,
aby Nejvyšší správní soud po zrušení napadeného usnesení věc přikázal k projednání
a rozhodnutí jinému senátu městského soudu. Stěžovatel současně kasační stížnost spojil
se žádostí o osvobození od soudních poplatků.
[4] K žádosti o osvobození od soudních poplatků Nejvyšší správní soud uvádí, že podáním
kasační stížnosti proti procesnímu rozhodnutí krajského (zde městského) soudu (s výjimkou
procesního rozhodnutí, kterým se řízení o žalobě končí) nevzniká stěžovateli poplatková
povinnost (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2015,
č. j. 1 As 196/2014 - 19, č. 3271/2015 Sb. NSS; rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná na webu
www.nssoud.cz). Usnesení o neosvobození od soudních poplatků a neustanovení zástupce
je nepochybně právě takovým procesním rozhodnutím. Soud proto zaplacení soudního poplatku
za kasační stížnost nepožadoval, neboť stěžovatele poplatková povinnost netíží.
[5] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení městského soudu v rozsahu podané
kasační stížnosti (§109 odst. 3 věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených
(§109 odst. 4, věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci rozhodl bez nařízení jednání za podmínek
vyplývajících z §109 odst. 2 věty první s. ř. s.
[6] Kasační stížnost není důvodná.
[7] Podle §36 odst. 3 s. ř. s. účastník, který doloží, že nemá dostatečné prostředky, může být na vlastní
žádost usnesením předsedy senátu zčásti osvobozen od soudních poplatků. Přiznat účastníkovi osvobození
od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být
odůvodněno. Dospěje-li však soud k závěru, že návrh zjevně nemůže být úspěšný, takovou žádost zamítne.
[8] Již městský soud přiléhavě odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
26. 10. 2011, č. j. 7 As 101/2011-66, č. 2601/2012 Sb. NSS, podle kterého platí, že „[i] když
účastník je nemajetný, takže by zásadně bylo namístě přiznat mu osvobození od soudních poplatků
(§36 odst. 3 s. ř. s.), může mu soud výjimečně toto dobrodiní odepřít, a to zejména pro povahu sporu či sporů,
které účastník vede. O výše uvedený případ se může jednat, vede-li účastník s různými veřejnými institucemi
množství sporů týkajících se poskytování informací podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu
k informacím, které často pokračují jako spory soudní, a přitom nejde o spory mající vztah k podstatným
okolnostem účastníkovy životní sféry (netýkají se, a to ani nepřímo, účastníkova majetku, životních podmínek
či jiných podobných záležitostí, nýbrž jde o spory vyvolané účastníkovým zájmem o veřejné záležitosti a fungování
veřejných institucí)“.
[9] V posuzované věci se stěžovatel domáhá ochrany proti nečinnosti ve věci žádosti
o poskytnutí informací podle zákona o svobodném přístupu k informacím, a to ve vztahu
k provozu Vazební věznice Praha – Ruzyně, v níž se v době podání žádosti nenacházel a ani nyní
nenachází (podle výpisu založeného v soudním spisu městského soudu se stěžovatel od 6. 5. 2015
nachází ve V.), přičemž ani netvrdí, že by mu hrozilo přemístění do takového zařízení
(srov. například rozsudek tohoto soudu ze dne 30. 5. 2019, č. j. 7 As 119/2019-15).
[10] Nejvyšší správní soud souhlasí s městským soudem, že ze stěžovatelovy žádosti
o osvobození od soudních poplatků nikterak neplyne, že by požadované a blíže nespecifikované
informace o činnosti příslušné organizační složky žalované měly mít jakýkoliv vztah
k podstatným okolnostem stěžovatelova života. Ani v kasační stížnosti stěžovatel nic takového
neuvedl. Naopak jde o spor zřejmě vyvolané stěžovatelovým zájmem o veřejné záležitosti
a fungování veřejných institucí. Nadto je městskému i kasačnímu soudu z úřední činnosti známo,
že stěžovatel rozeslal žádosti o poskytnutí informací různého druhu takřka do všech vězeňských
zařízení, a že se žalovanou (respektive s různými vězeňskými zařízeními) vede množství „sporů“
týkajících se poskytování informací podle zákona o svobodném přístupu k informacím,
které často pokračují před soudy (jen u Nejvyššího správního soudu je do této chvíle vedeno
téměř 300 řízení o kasačních stížnostech stěžovatele). Taková řízení má stěžovatel plné právo
vést, dává-li mu objektivní právo procesní možnosti tak činit. Není však důvod, aby náklady
na vedení těchto řízení za stěžovatele nesl stát formou osvobozování od soudních
poplatků. Osvobození od soudních poplatků nemá být institutem umožňujícím osobám
s nízkými příjmy vést bezplatně řízení podle své libosti. Jeho úkolem je zajistit, aby osobám, které
nemají dostatek prostředků a u nichž je namístě, aby soudní řízení vedly (neboť jde o věc
skutečně se dotýkající jejich životních okolností), nebránil nedostatek prostředků v účinné soudní
ochraně. Takovou povahu však nyní vedené řízení nemá. Jelikož stěžovatel „vrší“ správní
a soudní řízení (například tím, že stále dokola napadá procesní rozhodnutí soudů či postup
správních orgánů, přestože v právně totožných věcech stěžovatele již byl pravomocně vysloven
závazný názor kasačního soudu), aniž důsledně váží důvodnost svého postupu, je správné,
aby stěžovatel vedl soudní řízení s vědomím jeho nákladů a aby uhradil soudní poplatek
(srov. rozsudek tohoto soudu ze dne 14. 11. 2012, č. j. 6 Ans 14/2012-11). Městský soud tudíž
nepochybil, dospěl-li k závěru, že s ohledem na povahu sporu je namístě stěžovateli osvobození
od soudních poplatků odepřít.
[11] Jelikož stěžovatel nesplnil podmínky pro osvobození od soudních poplatků, nemohl
mu městský soud ani ustanovit zástupce pro řízení (§35 odst. 10 s. ř. s.). V řízení o žalobě nadto
není zastoupení advokátem povinné.
[12] K návrhu stěžovatele na přikázání věci jinému senátu městského soudu Nejvyšší správní
soud předně uvádí, že soudní řád správní (na rozdíl od občanského soudního řádu)
v §9 umožňuje přikázání věci toliko jinému soudu, nikoli jinému soudci, potažmo jinému senátu
téhož soudu. Z povahy věci proto Nejvyšší správní soud k tomuto návrhu přistoupil jako
ke kasačnímu důvodu podřaditelnému pod §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s., tj. tvrzené zmatečnosti
soudního řízení, spočívající v tom, že v něm pro svou podjatost rozhodovali vyloučení soudci.
Tato argumentace nicméně není věcně důvodná, neboť podle §8 odst. 1 věty třetí s. ř. s.
nemohou být důvodem k vyloučení soudce okolnosti, které spočívají v jeho postupu v řízení
o dané věci. Ve vztahu k nyní tvrzenému důvodu, pro který by měli být podle stěžovatele
vyloučeni soudci osmého senátu městského senátu, lze přiměřeně odkázat na usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 6. 2003, č. j. Nao 25/2003-47, podle něhož „[d]ůvodem
pro vyloučení soudce z projednávání a rozhodnutí věci nejsou podle §8 odst. 1 s. ř. s. okolnosti spočívající
v postupu soudu podle §36 odst. 3 věty druhé s. ř. s., který vedl k zamítnutí žalobcovy žádosti o osvobození
od soudních poplatků s odůvodněním, že žaloba zjevně nemůže být úspěšná, a to ani v případě, že by takové
rozhodnutí nebylo věcně správné.“ Obdobně není důvodem pro vyloučení soudce ani postup soudu
podle §36 odst. 3 s. ř. s., který vede k zamítnutí žalobcovy žádosti o osvobození od soudních
poplatků s ohledem na povahu vedeného sporu.
[13] Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji dle §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[14] Výrok o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti se opírá o §60 odst. 1 s. ř. s.,
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. května 2021
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu