ECLI:CZ:NSS:2009:3.AS.11.2009:115
sp. zn. 3 As 11/2009 - 115
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: Rozhodčí soud
České republiky, o.s., se sídlem Štěpánská 633/49, Praha 1, zastoupeného JUDr. Luďkem
Lisse, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem Dukelských hrdinů 902/40, Praha 7 – Holešovice,
proti žalovanému: Úřad průmyslového vlastnictví, se sídlem Antonína Čermáka 2a, Praha 6,
o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 11. 2007, č. j. O-425550, za účasti osoby
zúčastněné na řízení: Rozhodčí soud při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR,
se sídlem Dlouhá 741/13, Praha 1, zastoupené prof. JUDr. Janem Křížem, advokátem se sídlem
Dlouhá 13, Praha 1, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
7. 5. 2009, č. j. 8 Ca 408/2007 – 58,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále též „stěžovatel“) v záhlaví uvedený
rozsudek Městského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí předsedy
Úřadu průmyslového vlastnictví (dále jen „Úřad“) ze dne 26. 11. 2007, č. j. O-425550. Předseda
Úřadu jím zamítl rozklad proti rozhodnutí Úřadu ze dne 19. 9. 2006, č. j. O-425550, kterým byla
zamítnuta přihláška stěžovatele kombinované ochranné známky ve znění „ACCR
ARBITRATION COURT OF THE CZECH REPUBLIC“. Městský soud v Praze vycházel
z následujícího skutkového stavu:
Dne 21. 4. 2005 byla Úřadu doručena přihláška ochranné známky přihlašovatele
Rozhodčího soudu České republiky v kombinované podobě slovních prvků „ACCR
ARBITRATION COURT OF THE CZECH REPUBLIC“ a obrazového prvku tvořeného
vyobrazením Spravedlnosti v podobě ženské postavy v říze s páskou přes oči, která drží
v pravé ruce meč a v levé miskové váhy. Označení bylo podáno pro třídy 35, 41 a 42 podle
mezinárodního třídění výrobků a služeb.
Rozhodnutím ze dne 19. 9. 2006, č. j. O-425550, Úřad zamítl přihlášku ochranné známky
s tím, že přihlašované označení je vyloučeno ze zápisu do rejstříku ochranných známek
na základě ust. §4 písm. g) zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o ochranných známkách“). Důvodem absolutní překážky zápisné
způsobilosti bylo zjištění, že průměrný spotřebitel, z jehož znalostí a vědomostí se při věcném
průzkumu vychází, si pod pojmem „court“ (soud) vybaví orgán nadaný mocí spočívající
v rozhodování a nalézání práva. Pod pojmem „arbitration court“ (rozhodčí soud) si pak představí
orgán řešící majetkové spory nezávislými a nestrannými rozhodci. Přihlašované označení tudíž
může ve spotřebiteli vyvolávat konkrétní představu o rozsahu a obsahu služeb poskytovaných
subjektem, který je zřízen zákonem a jeho služby jsou garantovány státem. Arbitration court of
Czech republic (Rozhodčí soud České republiky) vznikl z iniciativy soukromých osob. Úřad
proto považuje přihlašované označení za klamavé.
Úřad dále dospěl k závěru, že klamavé je právě slovní spojení „arbitration court“
(rozhodčí soud), neboť vyvolává dojem, že jde o označení stálého rozhodčího soudu, kterým
není. Další část slovního prvku „of Czech republic“ (České republiky) shledal Úřad rovněž
klamavou, neboť ve spojení s částí „arbitration court“ vyvolává celé označení dojem, že se jedná
o instituci založenou státem a vykonávající státní moc. Tato klamavost se přitom vztahuje
na všechny služby v uvedených třídách. Co se týče celkového vzhledu přihlašovaného označení,
dospěl Úřad k závěru, že i grafické ztvárnění přispívá ke klamavosti označení.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel rozklad, který žalovaný zamítl a napadené
rozhodnutí potvrdil. Ztotožnil se se závěrem prvoinstančního orgánu, že označení může
jako celek i co do jednotlivých prvků způsobit klamání veřejnosti ohledně povahy a původu
takto označených služeb. Žalovaný nesouhlasil se stěžovatelovým výkladem ust. §13 zákona
č. 216/1994 Sb., podle něhož mohou rozhodčí soudy vzniknout např. i podle zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů. Zákonodárce zamýšlel zřizování stálých rozhodčích soudů pouze
zvláštním zákonem či na základě výslovného zmocnění zákona, např. zákona č. 301/1992 Sb.,
o Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky či zákona
č. 214/1992 Sb., o burze cenných papírů.
Žalovaný dále dospěl k závěru, že slovní spojení „arbitration court“ vyvolává klamný
dojem, že jde o označení stálého rozhodčího soudu. Žalovaný shledal klamavou i druhou část
slovního prvku ve znění „of the Czech republic“ (České republiky), neboť ve spojení s první částí
vyvolává celé označení dojem, že se jedná o státní instituci založenou státem a vykonávající státní
moc. Tato klamavost se přitom vztahuje na všechny nárokované služby. Námitka stěžovatele,
že měl prvoinstanční orgán zamítnout zápis přihlašovaného označení pouze pro arbitrážní služby
ve třídě č. 42, je proto neopodstatněná. Zkratka „ACCR“ není pro rozhodování o klamavosti
označení podstatná, neboť nikterak nepřispívá k bližší identifikaci přihlašovatele. K námitce
stěžovatele, že Úřad svá tvrzení o názoru průměrného spotřebitele ničím nedoložil, žalovaný
uvedl, že pojem průměrného spotřebitele je Úřadem interpretován v souladu s ustálenou
rozhodovací praxí i judikaturou Evropského soudního dvora.
Městský soud v Praze se při svém rozhodnutí opřel o názor Nejvyššího správního soudu
vyjádřený v rozsudku č. j. 3 As 29/2007 – 95, podle něhož správní orgán posuzuje potenciální
klamavost označení a nezjišťuje tedy, zda k omylu veřejnosti skutečně dochází. Klamavost
tak není předmětem dokazování, neboť se zde nemusí jednat o reálně existující stav, který
by bylo možné zjistit a prokázat. Otázka klamavosti je otázkou právní nikoli skutkovou.
Její posouzení je tedy pouze věcí úvahy správního orgánu, přičemž ust. §4 písm. g) zákona
o ochranných známkách neobsahuje taxativní, ale pouze demonstrativní výčet skutečností,
které mohou způsobit klamavost označení. Správní orgán proto musí zohlednit všechny
rozhodné skutečnosti.
Při posouzení, zda je označení způsobilé vyvolat omyl, vychází správní orgán z hlediska
průměrného spotřebitele, který má průměrnou paměť, průměrnou pozornost a průměrný smysl
pro detail, kdy v jeho paměti utkví pouze všeobecné znaky označení a jeho celkový dojem.
Průměrný spotřebitel zastupuje relevantní okruh veřejnosti, tj. osoby, kterým jsou určité výrobky
či služby určeny. Žalovaný posuzoval otázku klamavosti přihlášeného označení z hlediska
účastníků smluvních vztahů, kteří mají v úmyslu řešit případné vzájemné majetkové
spory v rozhodčím řízení a zvažují tedy, na jaký subjekt se obrátit, zda na stálý rozhodčí soud
či na jednotlivé rozhodce. Správní orgány obou stupňů náležitě objasnily, proč považují
přihlášené označení za klamavé. Městský soud v Praze dospěl k závěru, že přihlášené označení
může vzbudit mylný dojem, že se jedná o stálý rozhodčí soud zřízený zákonem. Klamavost
označení spočívá i v tom, že název státu obsažený v označení vyvolává představu, že se jedná
o státní orgán. Průměrného spotřebitele pak může posuzované označení uvést v omyl i kvůli
jeho grafickému znázornění. Zde je třeba vzít v úvahu i to, že průměrný spotřebitel zpravidla
nemá možnost bezprostředně porovnat podobu označení se skutečným označením státního
orgánu či stálého rozhodčího soudu.
Argumentace stěžovatele, že stranám je z rozhodčí doložky známo, že daný spor nebude
rozhodovat Rozhodčí soud České republiky z pozice stálého rozhodčího soudu, ale rozhodčí
soud ad hoc, tedy konkrétní rozhodce zapsaný v jeho seznamu jako fyzická osoba, je nepřípadná.
Známka totiž nesmí být klamavá ani na první pohled, bez znalosti jakýchkoli souvislostí. Nestačí
tak, je-li její význam zřejmý až po podrobnějším zkoumání, resp. na základě dalších informací.
Neobstojí ani námitka stěžovatele, že pro průměrného spotřebitele není podstatné, zda rozhodce
vydává rozhodčí nález jménem svým nebo jménem rozhodčího soudu. Stěžovatel nemůže
předvídat očekávání a požadavky všech potenciálních spotřebitelů.
Jestliže stěžovatel tvrdil, že průměrný spotřebitel není jako právní laik schopen
porozumět tomu, jménem koho se rozhoduje, je jeho argumentace naopak dalším důvodem
pro zamítnutí přihlášky. V případě, že spotřebitelé nejsou bez určitého právního vědomí schopni
posoudit, zda se jedná o rozhodnutí stálého rozhodčího soudu nebo státního orgánu či nikoli,
musí být o to více chráněni před možným omylem.
Dle názoru stěžovatele se žalovaný měl též zabývat otázkou, jak je definován průměrný
spotřebitel na trhu arbitrážních služeb a dále měl uvést, jakým postupem zjistil názor průměrného
spotřebitele. V této souvislosti stěžovatel poukázal na rozsudek Soudu I. instance T-460/05.
Městský soud v Praze tuto námitku odmítl s tím, že základem pro pojetí vzorového spotřebitele
se stal rozsudek ESD ve věci C-210/96 Gut Springenheide, kde ESD konstatoval,
že při posuzování, zda dané označení, známky nebo výrok reklamy je schopný klamat, se musí
brát v úvahu pravděpodobné očekávání průměrně informovaného, pozorného a rozumného
průměrného spotřebitele. Zásadně tedy není zapotřebí pořizovat znalecké posudky
či sociologické výzkumy spotřebitelů. Nicméně nevyloučil, aby vnitrostátní soud při existenci
výjimečných okolností opřel své rozhodnutí o znalecký posudek nebo sociologický výzkum
spotřebitelů. Stěžovatel v žalobě tyto důkazy nenavrhoval.
Průměrný spotřebitel na trhu arbitrážních služeb sice není definován, nicméně jej lze
označit jako průměrného spotřebitele vykazujícího zvýšenou pozornost. ESD v rozsudku C
361/04 P Ruiz - Picasso konstatoval, že skutečnost, že relevantní veřejnost může rovněž vnímat
takové výrobky a ochranné známky, které se k nim vztahují, za jiných okolností než je koupě
a vykázat případně nižší úroveň při takových příležitostech, nebrání tomu, aby bylo přihlédnuto
ke zvláště vysokému stupni pozornosti průměrného spotřebitele v okamžiku, kdy se připravuje
a provádí svůj výběr mezi různými výrobky dotyčné kategorie. Nadto není přiměřené vyžadovat
od orgánu povolaného k posouzení existence nebezpečí záměny, aby určil pro každou kategorii
výrobků průměrnou hodnotu pozornosti spotřebitele podle stupně pozornosti, který
je spotřebitel schopen vykázat v různých situacích.
Podle názoru Městského soudu v Praze postupoval žalovaný správně, jestliže vycházel
z kriteria průměrného spotřebitele v tom smyslu, jak je v napadeném rozhodnutí uvedeno.
V souladu se zákonem a ustálenou judikaturou se zabýval nejen celkovým zněním označení
a jeho grafickým znázorněním, ale i jednotlivými prvky. Při úvaze o klamavosti známky je totiž
nutno vzít v úvahu, že celkový dojem známky mohou ovlivnit jednak obrazová nebo slovní část
společně, v některých případech však může být jedna část případně určitý její prvek dominantní
a převážně tak ovlivnit celkové vnímání známky spotřebitelem.
Opodstatněná není ani argumentace stěžovatele, že jako sdružení je zapsán např. Český
zahrádkářský svaz, jehož označení nikdo nepovažuje za klamavé. Podmínky pro zápis označení
do rejstříku ochranných známek jsou upraveny zcela nezávisle na podmínkách pro registraci
a vznik sdružení upravených v zákoně č. 83/1990 Sb. Příslušný správní orgán se nezabývá
tím, zda název sdružení nemůže klamat veřejnost. Městský soud v Praze žalobu zamítl
jako nedůvodnou ve smyslu ust. §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
Podanou kasační stížností napadl stěžovatel rozsudek Městského soudu v Praze z důvodu
podle ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Domnívá se, že se soud v napadeném rozsudku náležitě
nevypořádal se všemi skutečnostmi potřebnými pro řádné a spravedlivé rozhodnutí věci. Názor
Nejvyššího správního soudu vyjádřený v rozsudku č. j. 3 As 29/2007 – 95, o zkoumání
potenciální klamavosti označení nemůže podle stěžovatele v daném případě obstát, neboť
ochranná známka spotřebitele buďto klame či nikoli, a proto by mělo být posuzování klamavosti
faktické a založené na relevantních důkazech. V opačném případě se jedná o pouhé ničím
nepodložené domněnky. Pojem klamavosti není v citovaném rozsudku Nejvyššího správního
soudu ani v jiném rozhodnutí soudu definován, soudy se stále spokojují s „definicí kruhem“.
Stěžovatel má dále za to, že ochrannou známku je třeba posuzovat jako celek, protože
jako celek ji každý spotřebitel vnímá. Žalovaný i soud nesprávným způsobem vyhodnotily část
přihlašované kombinované ochranné známky představující alegorické vyobrazení spravedlnosti.
Nelze dospět k závěru, že tímto je průměrný spotřebitel ještě spíše uveden v omyl.
Z argumentace Městského soudu v Praze by bylo možno usoudit, že alegorické vyobrazení
spravedlnosti je možné používat pouze ve vztahu ke státním orgánům a stálým rozhodčím
soudům. Takový závěr je již ze své logiky nepřípustný, neboť toto vyobrazení spravedlnosti
je symbolem obecně používaným nejen pro justici, jež má zajišťovat spravedlnost ve „státním
slova smyslu“, ale je používáno i jako označení pro všeobecné chápání spravedlnosti ve světě.
Stěžovatel nesouhlasí s tím, že uvedená ochranná známka evokuje v průměrných
spotřebitelích dojem, že se jedná o stálý rozhodčí soud zřízený zákonem a to navíc v podobě
státního orgánu. Pakliže se tak skutečně děje, je především chybou státních orgánů, že v rámci
své snahy přiblížit se občanům a působit v marketingovém slova smyslu podobně
jako soukromoprávní subjekty vytvářejí označení svých úřadů bez umístění státního znaku
či jiných státních symbolů, které pak používají při své prezentaci. Průměrného spotřebitele navíc
nemůže omlouvat neznalost zákona a nemůže být tedy uveden v omyl, že vlastníkem ochranné
známky je státní orgán nebo stálý rozhodčí soud. Stálý rozhodčí soud je soukromoprávní subjekt
a spotřebitel je povinen toto vědět, stejně jako skutečnost, že stěžovatel není stálým rozhodčím
soudem. Stěžovatel zastává názor, že průměrný spotřebitel není osobou vytrženou
z každodenního života, naopak je to osoba plně způsobilá k právním úkonům, která má dostatek
informací o ochranné známce i jejím vlastníkovi. Argumentace žalovaného i soudu ohledně
možné zaměnitelnosti s orgány státu je nepřípadná, neboť každý spotřebitel musí vědět, že státní
orgány (soudy) nemohou nabízet spotřebitelům výrobky a služby chráněné ochrannými
známkami a označeními. Spotřebitel si musí sám ověřit, pro které výrobky a služby je daná
ochranná známka zapsána a pro jakého vlastníka. Závěr soudu, že ochranná známka nesmí být
klamavá ani na první pohled bez jakýchkoli souvislostí, je sice „chvályhodný“, s ohledem
na evropské zápisné rozhodování úřadů se však jedná o požadavek poněkud utopistický.
Je známo, že do rejstříku ochranných známek může být zapsáno i označení stejné nebo podobné,
jestliže je zapsáno pro jiné služby nebo výrobky než ochranná známka již zapsaná. Z uvedeného
vyplývá, že spotřebitel nikdy nemůže na ochranou známku pohlížet bez širších souvislostí.
Žalovaný měl vzít v úvahu zvýšenou pozornost průměrného spotřebitele při obstarávání
si služeb, které stěžovatel hodlal ochranou známkou chránit. Soud správně poukázal
na skutečnost, že míra intenzity pozornosti se u spotřebitelů mění, nicméně z rozhodnutí
žalovaného ani rozsudku soudu nevyplývá, že by tuto skutečnost vzaly v potaz. V rozhodovací
praxi ESD a právní úpravě problematiky ochrany spotřebitelů se přitom objevují tendence
na spotřebitele pohlížet přísněji a vždy s ohledem na konkrétní okolnosti případu. S ohledem
na uvedené stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek Městského soudu
v Praze a věc mu vrátil k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že je žalovaný povinen
stanovit okruh průměrných spotřebitelů s přihlédnutím ke službám a výrobkům, pro něž je
ochrana požadována, přihlížet ke skutečnostem, o jak běžnou záležitost pro spotřebitele
jde a především vyložit, co je „klamavost“ z hlediska posuzování klamavosti ochranných známek,
a co konkrétně musí pro její posouzení žalovaný zjišťovat.
V doplnění kasační stížnosti stěžovatel namítl, že Městský soud v Praze vedl řízení
za účasti subjektu, který podle platné právní úpravy nemá právní subjektivitu, natož subjektivitu
procesní. Tato skutečnost podstatným způsobem narušuje právo stěžovatele na ochranu
osobních údajů a na ochranu soukromí. I v případě, že by mohl být Rozhodčí soud
při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky (dále jen „Rozhodčí
soud HK a AK ČR“) byť jen teoreticky dotčen na svých právech a povinnostech, měl tuto
skutečnost v řízení prokázat jakož i to, že je způsobilý mít práva a povinnosti.
Ze zákona č. 301/1992 Sb., o Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře
České republiky, vyplývá, že právnickými osobami jsou pouze samotné komory, nikoli rozhodčí
soud. To lze dovodit i z jazykového výkladu ust. §19 tohoto zákona, kde se uvádí, že rozhodčí
soud působí při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky. Jeho
právní subjektivitu nelze dovodit ani z blanketní normy ust. §18 odst. 1 písm. b) občanského
zákoníku. Stěžovatel nesouhlasil s názorem, že určitý subjekt je právnickou osobou nejen tím,
že jej zákon za právnickou osobu výslovně prohlásí, nýbrž nepřímo i tím, že mu zákon přizná
vlastnosti, kterými se podle platné právní úpravy právnické osoby vyznačují. Rozhodčí soud HK
a AK ČR jako soukromoprávní entita nemá právní subjektivitu v zákoně nikde výslovně
založenou. Současně mu zákon ani nepřiznává způsobilost být účastníkem řízení. Procesní
subjektivita je právní institut, není faktickým pojmem a nelze ji dovodit ze sekundárních znaků,
jež mohou právní subjektivitu doprovázet.
Rozhodčí soud HK a AK ČR se jako osoba zúčastněná na řízení ve svém vyjádření
ke kasační stížnosti plně ztotožnil se závěry napadeného rozsudku i s rozhodnutím žalovaného.
Stěžovatel shledal nezákonnost napadeného rozhodnutí v nesprávném posouzení a aplikaci
pojmů klamavosti ochranné známky a průměrného spotřebitele. V jeho pojetí vyžaduje klamavost
nutnost prokázání skutečné klamavosti a průměrný spotřebitel znamená nadprůměrného
spotřebitele se zvýšenou pozorností provádějícího hloubkovou analýzu. Tento názor stěžovatele
je ovšem zcela v rozporu se zákonnými požadavky a ustálenou judikaturou Nejvyššího správního
soudu i Evropského soudního dvora, na něž napadený rozsudek správně odkazuje (např.
rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 3 As 29/2007 - 95, rozsudek ESD C-210/96 Gut
Springenheide). V souladu se zákonnými požadavky a judikaturou posoudil správní orgán
a následně i soud klamavost jako právní nikoli skutkovou otázku, přičemž v rámci své úvahy
zohlednil všechny rozhodné okolnosti a klamavost kombinované ochranné známky tak posoudil
komplexně. Je nutno zdůraznit, že předmětná ochranná známky může vzbuzovat mylný dojem,
že se jedná o stálý rozhodčí soud zřízený zákonem, název státu obsažený v označení vede
k představě, že se jedná o státní orgán. Průměrného spotřebitele může uvést v omyl tím spíše,
pokud známka obsahuje alegorický symbol spravedlnosti.
Rozhodčí soud HK a AK ČR uvedl, že v rámci řízení o zápisu ochranné známky podával
připomínky proti zápisu kvůli klamavosti označení přihlašovaného stěžovatelem, zásahu
do prioritních práv k ochranným známkám Rozhodčího soudu HK a AK ČR č. 260612 a 260613,
a dále z důvodu, že přihláška nebyla podána v dobré víře.
Ke zdůvodnění své právní subjektivity uvedl, že je stálým rozhodčím soudem ve smyslu
ust. §13 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Jako stálý
rozhodčí soud byl při Československé obchodní komoře založen již v roce 1949, přičemž řád
a statut soudu byl schválen výnosem Ministerstva zahraničního obchod ze dne 27. 5. 1949. Další
výslovná zákonná úprava postavení Rozhodčího soudu HK a AK ČR je obsažena v zákoně
č. 223/1994 Sb., o sloučení Československé obchodní a průmyslové komory s Hospodářskou
komorou ČR. Tento zákon v návaznosti na sloučení Československé obchodní a průmyslové
komory s Hospodářskou komorou ČR upravil ve svém ust. §3 přeměnu dosavadního stálého
rozhodčího soudu působícího při Československé obchodní a průmyslové komoře na Rozhodčí
soud HK a AK ČR. Základní právní regulace Rozhodčího soudu HK a AK ČR je obsažena
v zákoně č. 301/1992 Sb., o Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České
republiky, jeho základní organizační uspořádání je pak upraveno ve Statutu Rozhodčího soudu
HK a AK ČR. Zde je zakotvena autonomie soudu pokud jde vystupování v pracovněprávních
vztazích a rozhodovací, organizační a ekonomickou činnost. Rozhodčí soud HK a AK ČR
je registrován jako samostatný ekonomický subjekt v registru ekonomických subjektů Českého
statistického úřadu. Rovněž ze stanoviska Ministerstva financí k uplatňování zákona o DPH
na činnost Rozhodčího soudu HK a AK ČR ze dne 24. 8. 2005 vyplývá, že je právnickou osobou
zřízenou na základě zákona a veřejnoprávním subjektem ve smyslu ust. §4 odst. 1 písm. y)
zákona o DPH. Z citovaných zákonných i podzákonných právních norem lze dovodit, že osoba
zúčastněná na řízení je samostatným a nezávislým subjektem požívajícím plné právní subjektivity,
jehož jménem jednají navenek předseda a místopředsedové. Rozhodčí soud HK a AK ČR tedy
vykazuje znaky, kterými se právnické osoby podle zákonné úpravy vyznačují, je proto právnickou
osobou sui generis zřízenou zákonem. Rozhodčí soud HK a AK ČR dále odkázal na posudek
Ústavu státu a práva Akademie věd České republiky ze dne 21. 6. 1996 ohledně jeho postavení
a právní povahy. Navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že z ust. §4 písm. g) zákona
o ochranných známkách, které hovoří o potencionální schopnosti klamat, je zřejmé,
že požadavek na definování spotřebitele služby, pro niž byl nárokován zápis ochranné známky,
je nedůvodný. Tito spotřebitelé jsou totiž definováni rozsahem služeb vymezených v přihlášce
ochranné známky. Příjemcem těchto služeb může být každá třetí osoba. Rozhodnutí žalovaného
i napadený rozsudek tyto třetí osoby posuzují měřítkem pravděpodobného očekávání průměrně
informovaného, pozorného a rozumného průměrného spotřebitele daných služeb. Dovolávat
se povinnosti všech třetích osob znát zákony a rozlišovat služby poskytované státními orgány
od služeb soukromých poskytovatelů je mimo prostor známkového práva. Jak vyplývá
z rozhodnutí žalovaného, přihlašované označení nebylo shledáno klamavým z důvodu zobrazení
alegorické postavy spravedlnosti, ale z důvodu přítomnosti slov ARBITRATION COURT OF
THE CZECH REPUBLIC. Právě poukazem na slova court/soud a Czech republic/České
republiky je odůvodněna hypotéza, že by průměrný spotřebitel služeb, pro něž bylo označení
nárokováno, mohl nabýt dojmu, že se jedná o služby poskytované orgánem státu a podepřené
státní autoritou. Pokud se stěžovatel domáhá prokázání klamavosti označení a nehodlá se smířit
se skutečností, že důvodem zamítnutí přihlášky může být i pouhá potencionalita klamavosti,
popírá zákonné ustanovení. Žalovaný poznamenal, že pokud se stěžovatel dovolává nezákonnosti
rozhodnutí, které přísně vychází ze znění právního předpisu, není zde na místě kasační stížnost,
ale podnět ke změně právního předpisu. Navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek z hlediska uplatněného stížního
bodu a po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Vycházel přitom
z výše popsaného skutkového stavu.
Ve věci samé pak uvážil Nejvyšší správní soud
takto:
Podle ust. §4 písm. g) zákona o ochranných známkách se do rejstříku se nezapíše
označení, které by mohlo klamat veřejnost, zejména pokud jde o povahu, jakost nebo zeměpisný
původ výrobku nebo služby.
Námitka stěžovatele, že pojem klamavosti nebyl dosud vymezen, je nepřípadná. Nejvyšší
správní soud jednak podotýká, že tuto námitku vznesl stěžovatel teprve v kasační stížnosti,
ve svých dřívějších podáních tento pojem sám užívá, aniž by vznášel pochybnosti o jeho
významu. Z rozhodnutí žalovaného je pak zřejmé, že se vymezením pojmu klamavosti označení
či ochranné známky zabýval, přičemž konstatoval, že při hodnocení, zda jsou označení
či ochranná známky klamavé, musí správní orgán v konkrétním případě vždy zkoumat,
zda označení nebo známka neobsahují falešný (klamavý) údaj nebo prvek, který může
spotřebitele uvést v omyl. Totožný výklad lze pak nalézt již v judikatuře Vrchního soudu v Praze
(rozsudek ze dne 27. 12. 2001, č. j. 7 A 149/99 - 78).
Problematikou posouzení potenciální klamavosti, tedy otázkou, zda toto posouzení musí
být založeno na zjišťování skutečného očekávání spotřebitelů, např. znaleckým posouzením
či průzkumem veřejného mínění, nebo zda toto posouzení vychází z úvahy správního orgánu
o předpokládaném vnímání průměrného spotřebitele, se Nejvyšší správní soud zabýval
ve skutkově i právně obdobné věci v rozsudku ze dne 5. 12. 2007, č. j. 3 As 29/2007 – 95,
www.nssoud.cz, jehož závěry lze nepochybně aplikovat i této věci. Jak tedy již citoval
v odůvodnění svého rozsudku Městský soud v Praze, klamavost není předmětem dokazování,
neboť se zde nemusí jednat o reálně existující stav, který by bylo možné zjistit a prokázat. Otázka
klamavosti je otázkou právní nikoli skutkovou. Její posouzení je tedy pouze věcí úvahy správního
orgánu. Tyto závěry Nejvyššího správního soudu jsou pak zcela v souladu i s názorem
Evropského soudního dvora v rozsudku ze dne 16. července 1998, Gut Springenheide a Tusky,
C-210/96, Recueil, s. 4657, bod 37.
Co se týče vymezení okruhu spotřebitelů, kterým jsou výrobky či služby určeny, Nejvyšší
správní soud přisvědčil Městskému soudu v Praze, že z rozhodnutí žalovaného je zřejmé,
že žalovaný posuzoval otázku klamavosti přihlášeného označení z hlediska účastníků smluvních
vztahů, kteří mají v úmyslu řešit případné vzájemné majetkové spory v rozhodčím řízení a zvažují
tedy, na jaký subjekt se obrátit, zda na stálý rozhodčí soud či na jednotlivé rozhodce.
Nejvyšší správní soud se ztotožnil se závěrem žalovaného i Městského soudu v Praze,
že sousloví „arbitration court“ (rozhodčí soud) může vyvolat dojem, že se jedná o stálý rozhodčí
soud zřízený zákonem. Název státu obsažený v označení pak nepochybně může u průměrného
spotřebitele asociovat představu, že se jedná o státní orgán či subjekt, jehož činnost
je garantována státem.
Stěžovatel žalovanému i Městskému soudu v Praze vytýkal, že při posuzování potenciální
klamavosti označení nevzaly v úvahu zvýšenou pozornost průměrného spotřebitele při uzavírání
rozhodčí smlouvy a určování rozhodce. Nejvyšší správní soud o této námitce uvážil
takto:
Jedním z hlavních úkolů ochranné známky je nalákání spotřebitele příslušné referenční
skupiny. Na základě výše uvedeného lze dospět k závěru, že přihlašované označení
by nepochybně mohlo u průměrného spotřebitele vzbudit důvěru v kvalitu takto označených
služeb právě na základě jeho mylné představy, že tyto služby jsou garantovány či přímo
poskytovány státem a že se jedná o stálou kontinuálně působící instituci. Nelze připustit, aby byli
spotřebitelé nalákáni ke službám stěžovatele na základě takového prvotního mylného dojmu,
který by jim byl vyvrácen teprve následně po bližším seznámení s charakterem poskytovaných
služeb.
Tento prvotní mylný dojem pak podle Nejvyššího správního soudu nelze vyloučit
ani při zachování vyšší pozornosti průměrného spotřebitele, neboť je nutné vycházet
z předpokladu, že spotřebitel nemá právní znalosti a nelze po něm tedy požadovat, aby například
věděl, že stálý rozhodčí soud není orgánem veřejné moci.
Nejvyšší správní soud zde poukazuje na nekonzistentnost argumentace samotného
stěžovatele. Stěžovatel na jedné straně v žalobě označuje průměrného spotřebitele jako právního
laika, který nezná rozdíly v tom, zda je rozhodováno jménem rozhodčího soudu nebo rozhodce,
na druhé straně pak po průměrném spotřebiteli požaduje, aby věděl, že stálý rozhodčí soud
je soukromoprávní subjekt a že stěžovatel není stálým rozhodčím soudem.
Nejvyšší správní soud tedy přisvědčil závěru žalovaného o potenciální klamavosti
označení i při zohlednění vyšší pozornosti průměrného spotřebitele v projednávaném případě.
Nejvyšší správní soud má dále za to, že žalovaný postupoval správně, jestliže se zabýval
celkovým zněním přihlášeného označení i jeho prvky, neboť i tyto jednotlivě utváří celkový
dojem známky. Žalovaný dovodil klamavý dojem přihlášeného označení právě ze slovního
spojení „rozhodčí soud“ a názvu státu, samotný grafický prvek, tj. alegorické vyobrazení
spravedlnosti, sám o sobě jako klamavý nehodnotil, v kombinaci se slovním označením
však připustil jeho klamavost. S tímto posouzením se Nejvyšší správní soud ztotožnil.
Námitka nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku podle Nejvyššího správního soudu
není opodstatněná, neboť Městský soud v Praze přesvědčivě a logicky zdůvodnil,
proč se ztotožnil se závěry žalovaného a proč považoval žalobní argumentaci stěžovatele
za nedůvodnou. Nejvyšší správní soud dodává, že nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů
je zpravidla založena na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích
odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí se přitom jednat o vady skutkových zjištění, o něž soud
opírá své rozhodovací důvody. Za takové vady lze považovat případy, kdy soud opřel
rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem,
anebo případy, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy byly v řízení provedeny (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, publ. pod č. 133/2004
Sb. NSS.)
K námitce stěžovatele, že Rozhodčí soud HK a AK ČR není právnickou osobou,
Nejvyšší správní soud předně uvádí, že účastenství Rozhodčího soudu HK a AK ČR na řízení
se práv stěžovatele nikterak nedotýká, které jsou předmětem tohoto řízení. Navíc jeho námitka
ani není důvodná.
Podle ust. §19 odst. 1 zákona č. 301/1992 Sb., o Hospodářské komoře České republiky
a Agrární komoře České republiky, působí při Hospodářské komoře České republiky jako stálý
rozhodčí soud Rozhodčí soud při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České
republiky jako nezávislý orgán pro rozhodování sporů nezávislými rozhodci podle předpisů
o rozhodčím řízení. Fakt, že se jedná o samostatný subjekt, potvrzuje i samotné členění zákona,
kdy orgány komory upravuje část druhá, o rozhodčím soudu hovoří část čtvrtá zákona.
Podle svého Statutu je Rozhodčí soud HK a AK ČR nezávislý ve své organizační i ekonomické
činnosti, v pracovněprávních vztazích vystupuje svým jménem a má odpovědnost vyplývající
z těchto vztahů.
Nejvyšší správní soud rovněž přihlédl ke stanovisku Ministerstva financí ze dne
24. 8. 2005 k uplatňování zákona o DPH na činnost Rozhodčího soudu HK a AK ČR
a rozhodců, podle něhož je tento právnickou osobou zřízenou na základě zákona
a veřejnoprávním subjektem ve smyslu ust. §4 odst. 1 písm. y) zákona o DPH. Na základě
uvedeného Nejvyšší správní soud uzavřel, že Rozhodčí soud HK a AK ČR je nadán právní
subjektivitou a je tudíž samostatnou právnickou osobou. Městský soud v Praze pak nepochybil,
jestliže dospěl k závěru, že Rozhodčí soud HK a AK ČR může být přímo dotčen zrušením
napadeného rozhodnutí, a v řízení s ním jednal jako s osobou zúčastněnou na řízení. Rozhodčí
soud HK a AK ČR totiž již v rámci správního řízení uvedl, že přihlašované označení zasahuje
do jeho prioritních práv k ochranným známkám č. 260612 a 260613.
Nejvyšší správní soud uzavřel, že napadený rozsudek Městského soudu v Praze netrpí
vadou podle ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. a proto kasační stížnost podle ust. §110 odst. 1
s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle ustanovení
§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá
proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení
s §120 s. ř. s.). Žalovaný měl ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti
přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti. Soud mu proto právo na náhradu nákladů řízení
nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 18. listopadu 2009
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu