ECLI:CZ:NSS:2016:3.AS.125.2016:28
sp. zn. 3 As 125/2016 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců
Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobce: J. B., proti žalované:
Česká advokátní komora, se sídlem Národní třída 16, Praha 1, o přezkoumání rozhodnutí
žalované ze dne 13. 5. 2016, č. j. 1340/16, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2016, č. j. 5 A 88/2016 - 28,
takto:
I. Kasační stížnost proti výroku I. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2016,
č. j. 5 A 88/2016 – 28 se od m ít á .
II. Kasační stížnost proti výrokům II. a III. usnesení Městského soudu v Praze
ze dne 30. 5. 2016, č. j. 5 A 88/2016 – 28 se z amí t á .
III. Žádný z účastníků n emá p ráv o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalovaná rozhodnutím ze dne 13. 5. 2016, č. j. 1340/16 zamítla žádost žalobce o určení
advokáta ve věci ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ČR č. j. 7 Tdo 682/2015-29
a rozhodnutí předcházejících. Žalovaná zjistila, že žalobci byl k téže právní službě určen
JUDr. Petr Kučera, Ph. D, advokát, a to rozhodnutím žalované ze dne 7. 9. 2015, č. j. 2357/15.
Následné řízení o ústavní stížnosti vedl Ústavní soud pod sp. zn. I. ÚS 2956/15, ústavní stížnost
byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta. Dospěla tedy k závěru, že pro určení dalšího
advokáta k téže právní službě nejsou splněny podmínky §18 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb,
o advokacii. Podle žalované zde navíc neexistuje ani samotná právní služba, k níž by měl být
advokát určen, neboť v téže pravomocně skončené věci nelze opakovaně podávat ústavní
stížnost.
Žalobce (dále též „stěžovatel“) se žalobou u Městského soudu v Praze (dále jen „městský
soud“) domáhal zrušení tohoto rozhodnutí. Městskému soudu navrhl, aby vydal předběžné
opatření, kterým mu ustanoví advokáta pro zastupování v řízení u Ústavního soudu
pod sp. zn. III. ÚS 1380/16, požádal též o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení
zástupce pro toto řízení.
Městský soud usnesením ze dne 30. 5. 2016, č. j. 5 A 88/2016-28 všechny návrhy zamítl.
Stěžovatel dne 6. 6. 2016 uvedené usnesení napadl kasační stížností, v níž uplatnil důvody
podle §103 odst. 1 písm. a) – d) s. ř. s.
Uvedl, že požádal žalovanou o určení advokáta v probíhajícím řízení o ústavní stížnosti,
které Ústavní soud vede pod sp. zn. III. ÚS 1380/16. S ohledem na stav věci a hrozbě marného
uplynutí lhůty k podání ústavní stížnosti učinil sepis v rovině kvalifikovaného podání a požádal
žalovaného o ustanovení advokáta se zkušenostmi se zastupováním u Ústavního soudu. Má za to,
že řízení před Ústavním soudem je specifickým prostředkem k ochraně základních práv
a svobod, tudíž jde o řízení jiného charakteru než běžná podání k soudu. Je názoru, že již
před podáním ústavní stížnosti prokázal její společenskou významnost. Žalovaná zamítla jeho
žádost svévolně a mylně, neboť je jí známo, že se žalobce domáhá nejen svých práv,
ale i odstranění nepřípustných změn podstatných náležitostí demokratického státu, na kterých má
žalovaná významný podíl.
Stěžovatel má za to, že splnil základní podmínku pro osvobození od soudních poplatků.
Podle něj však městský soud k návrhům zaujal zmatečné stanovisko. Na straně jedné
nepochybuje o jeho způsobilosti hájit zájmy v dané věci před soudem samostatně, na straně
druhé však pominul povinné zastoupení osobou s vysokoškolským právnickým vzděláním, které
je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Městskému soudu doložil znění
všech ústavních stížností, ten měl proto více dbát na přezkum svých závěrů, neboť je zřejmé,
že stěžovatel nevede spory podle své libosti, nýbrž hájí svá práva přirozenými procesními
postupy. Má za to, že nevyvolal ani jeden ze sporů, které jsou předmětem ústavní stížnosti, ale
pouze brání svá práva v souladu s Ústavou, Listinou základních práv a svobod a Evropskou
úmluvou o ochraně lidských práv. Soud by pouhým dotazem zjistil, že advokáti přidělení
stěžovateli službu neodmítli a že v některých řízeních u Ústavního soudu je advokátem
z rozhodnutí žalovaného řádné zastoupen. Odůvodnění soudu lze podle něj oprávněně chápat
jako diskriminaci pro jiný názor a sociální původ, když je zřejmé, že z nedostatku financí
si nemůže dovolit advokáta zaplatit. Tomu všemu šlo zabránit, kdyby Ústavní soud řádně
projednal stížnosti sp. zn. Pl. ÚS 54/13 a sp. zn. I. ÚS 2956/15, kterými se zabývá Evropský
soud pro lidská práva pod č. 18611/16. V rozhodování soudů nemůže být omluvou lenost
a neochota Ústavního soudu vytvořit judikaturu na článek 23 Listiny základních práv a svobod,
když taková situace vznikla.
Stěžovatel pro úplnost ke kasační stížnosti předložil kompletní znění ústavní stížnosti
namítající porušení práva na spravedlivý proces, nepřípustné zbavení majetku, označení
za vinného a diskriminaci za jiný právní názor spolu s návrhem na zrušení zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád podaným podle §75 odst. 2, §39 a §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním
soudu. Navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení městského soudu zrušil a současně
rozhodl o zastupování advokátem v řízení u Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 1380/16,
eventuálně, aby rozhodl, že stěžovatel natolik osvědčil své právní znalosti, že u něj není nutné,
aby musel být u Ústavního soudu advokátem zastupován.
Vyjádření žalované nebylo vyžadováno s ohledem na skutečnost, že se jedná o kasační
stížnost směřující proti usnesení o nepřiznání osvobození od soudních poplatků
a proti neustanovení advokáta, tudíž se z povahy věci týká výlučně právní sféry stěžovatele - srov.
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 6 Ads 72/2009 - 144.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval kasační stížností proti výroku I. napadeného
usnesení, jímž městský soud zamítl návrh na vydání předběžného opatření – ustanovení advokáta
stěžovateli pro řízení u Ústavního soudu pod sp. zn. 1380/16.
Podle §38 odst. 1 s. ř. s. platí, že byl-li podán návrh na zahájení řízení a je potřeba zatímně
upravit poměry účastníků pro hrozící vážnou újmu, může usnesením soud na návrh předběžným
opatřením účastníkům uložit něco vykonat, něčeho se zdržet nebo něco snášet. Ze stejných
důvodů může soud uložit takovou povinnost i třetí osobě, lze-li to po ní spravedlivě žádat.
Podle odstavce 4 téhož ustanovení platí, že předběžné opatření zaniká nejpozději dnem,
kdy se rozhodnutí soudu, jímž se řízení končí, stalo vykonatelným. Z uvedeného vyplývá,
že rozhodnutí městského soudu o předběžném opatření je svou povahou pouze dočasné
a to do doby rozhodnutí o věci samotné. Kasační stížnost proti takovému rozhodnutí je tedy
nepřípustná podle §104 odst. 3 písm. c) s. ř. s. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost
směřující proti výroku I. napadeného usnesení odmítl podle§46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s.
O kasační stížnosti proti výrokům II (zamítnutí návrhu na osvobození od soudního
poplatku) a III (zamítnutí návrhu na ustanovení zástupce pro řízení o žalobě) uvážil Nejvyšší
správní soud následovně.
Městský soud své úvahy opřel o závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu
z 26. 10. 2011, č. j. 7 As 101/2011 - 66. V něm Nejvyšší správní soud na základě usnesení
rozšířeného senátu 27. 5. 2010, č. j. 1 As 70/2008 - 74 vyložil, že ustanovení §36 odst. 3 věta
první s. ř. s. dává soudu určitý, byť ve světle judikatury Ústavního soudu poměrně nevelký
prostor pro uvážení, zda, i když jsou podmínky pro osvobození splněny, tj. účastník nemá
dostatek prostředků a není naplněna ani negativní podmínka osvobození od soudních poplatků
zakotvená ve větě druhé zmíněného ustanovení, není výjimečně namístě mu dobrodiní
osvobození od soudních poplatků odepřít. Shrnul, že osvobození od soudních poplatků nemá být
institutem umožňujícím chudým osobám vést bezplatně spory podle své libosti, nýbrž má zajistit,
aby v případech, kdy nemají dostatek prostředků a přitom je na místě, aby soudní spor vedly
(neboť jde o věc skutečně se dotýkající jejich životní sféry), jim nedostatek prostředků nebránil
v účinné soudní ochraně. Nejvyšší správní soud taktéž konstantně zastává názor, že mají-li soudní
poplatky zajistit regulační funkci, musí soudy kromě majetkové situace účastníka řízení zohlednit
i další okolnosti případu, např. v podobě procesního postupu daného účastníka v předmětném
řízení, případně v dalších jím vedených řízeních před příslušným soudem. Součástí posouzení
specifických okolností žádosti o osvobození od soudních poplatků a individuálních poměrů
žadatele je také úvaha, zda tento neuplatňuje svá práva svévolně či šikanózním způsobem
(srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 3. 2010, č. j. 8 As 22/2010 – 91,
ze dne 21. 3. 2012, č. j. 6 As 14/2012 – 14).
Nejvyšší správní soud z kasační stížnosti, ze spisu městského soudu, ze žalovaného
rozhodnutí i z tvrzení stěžovatele zjistil, že stěžovatel se v projednávané věci domáhá
po žalovaném určení advokáta, který by jej zastupoval v řízení o ústavní stížnosti proti usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, č. j. 7 Tdo 682/2015-29, které vede Ústavní soud
pod sp. zn. III. ÚS 1380/16.
Nesporné je, že Ústavní soud v řízení vedeném pod sp. zn. I. ÚS 2956/15 již ústavní
stížnost proti totožnému usnesení Nejvyššího soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Jedná
se tedy o věc pravomocně rozhodnutou, kterou nelze znovu projednat a rozhodnout. Na základě
rozhodnutí žalované ze dne 7. 9. 2015, č. j. 2357/15 zastupoval stěžovatele v tomto řízení
JUDr. Petr Kučera, Ph.D, advokát, který tuto službu neodmítl a stěžovatel tak nedostatkem
adekvátního zastoupení netrpěl. Vzhledem k tomu, že podle ustanovení §18 odst. 2 zákona
o advokacii platí, že v téže věci může být žadateli určen Komorou advokát pouze jednou, má
Nejvyšší správní soud taktéž za to, že fakticky bylo určení advokáta v této věci již konzumováno.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu zde proto nebyly splněny podmínky pro určení jiného
advokáta. V projednávané věci tak ochrana stěžovatelových práv postrádá dostatečnou míru
naléhavosti. Městský soud mu proto správně dobrodiní osvobození od soudního poplatku
nepřiznal.
Stěžovatel v soudním řízení doposud uplatnil formálně bezvadná podání, z nichž
srozumitelně a určitě vyplývá, co jimi sleduje a co navrhuje. Nejvyšší správní soud se proto
s městským soudem ztotožnil taktéž v závěru, že nedostatek zastoupení v řízení před tímto
soudem nebrání tomu, aby stěžovatel řízení o žalobě dál vedl sám. Kasační stížnost
proti výrokům II. a III. napadeného usnesení proto podle §110 odst. 1, in fine, s. ř. s. jako
nedůvodnou zamítl.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 s. ř. s. ve spojení s §120
s. ř. s. V části, jíž rozhodl o kasační stížnosti proti výroku I. napadeného usnesení nemá žádný
z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť kasační stížnost byla odmítnuta (srov. §60
odst. 3 s. ř. s.). V části, ve které Nejvyšší správní soud rozhodl o kasační stížnosti proti výrokům
II. a III. napadeného usnesení stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Vzhledem
k tomu, že kasační stížnost v této části směřovala proti usnesení, které upravovalo jen práva
a povinnosti stěžovatele v žalobním řízení, nebyla s ohledem na ustanovení §105 odst. 1 s. ř. s.
žalovaná účastníkem řízení o této části kasační stížnosti, soud proto o jejích nákladech
nerozhodoval.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne n í opravný prostředek přípustný (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 20. července 2016
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu