ECLI:CZ:NSS:2015:3.AS.135.2014:30
sp. zn. 3 As 135/2014 - 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu, složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Jana Vyklického a Mgr. Radovana Havelce, v právní věci žalobce:
ARRbio m.z.s.p.o., se sídlem Brno, Poděbradova 102, adresa pro doručování: PO BOX 446,
660 46, Brno, zastoupen JUDr. Jiřím Bönischem, advokátem se sídlem Brno, Ječná 29a,
proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje, se sídlem Brno, Žerotínovo nám. 3/5,
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 2. 2013, č. j. JMK 137582/2012, sp. zn. S-JMK
137582/2012/OÚPSŘ, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně
ze dne 22. 5. 2014, č. j. 62 A 19/2013 – 37,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Obecního úřadu Bílovice nad Svitavou (dále „obecní úřad“) ze dne
5. 8. 2011, č. j. 446+447/2011/BNS/SÚ a na něj navazujícím opravným rozhodnutím ze dne
8. 8. 2011, č. j. 719/2011/BNS/SÚ bylo rozhodnuto o dělení pozemků v katastrálním území
Kanice a o umístění stavby rodinných domů na těchto pozemcích. Proti uvedeným rozhodnutím
podal žalobce (dále „stěžovatel“) odvolání, které žalovaný jako opožděné zamítl rozhodnutím
ze dne 4. 2. 2013, č. j. JMK 137582/2012.
Rozhodnutí žalovaného napadl stěžovatel správní žalobou, vybudovanou na nesouhlasu
se závěrem o opožděnosti odvolání. Tvrdil, že se účastenství ve správním řízení domáhal,
ale správní orgán jej úmyslně opomenul. Namítal, že v takovém případě nebylo možné aplikovat
ustanovení §84 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“), určující
význam objektivní jednoroční lhůty pro podání odvolání.
Rozsudek Krajského soudu v Brně
Krajský soud v Brně (dále „krajský soud“) dle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní (dále jen „s. ř. s.“) zamítl správní žalobu rozsudkem ze dne 22. 5. 2014,
č. j. 62 A 19/2013 – 37.
Krajský soud zjistil, že rozhodnutí obecního úřadu bylo doručováno veřejnou vyhláškou,
přičemž poslední den jejího vyvěšení připadl na 22. 8. 2011. Během soudního jednání navíc vyšlo
najevo, že se stěžovatel o rozhodnutí obecního úřadu dozvěděl již v dubnu 2012 a nejpozději
10. 8. 2012 se s ním i fakticky seznámil.
Na uvedený skutkový stav aplikoval krajský soud ustanovení §84 odst. 1 správního řádu
a dospěl k závěru, že odvolání podané dne 26. 10. 2012 bylo podáno jak po uplynutí třicetidenní
subjektivní lhůty, tak po uplynutí objektivní jednoroční lhůty. V závěru krajský soud poznamenal,
že vztahuje-li se ustanovení §84 správního řádu i na účastníka, který o probíhajícím správním
řízení vůbec nevěděl, mělo by být tím spíše aplikováno na situaci, kdy se stěžovatel o rozhodnutí
později dozvěděl.
Kasační stížnost
Kasační stížností ze dne 20. 6. 2014, doplněné podáním ze dne 17. 9. 2014, napadá
stěžovatel rozsudek krajského soudu z důvodu nesprávného posouzení lhůty pro podání odvolání
dle §84 správního řádu. Za stěžejní považuje posoudit, zda lze do roční objektivní lhůty k podání
odvolání započítat i dobu, po kterou se, v důsledku úmyslného jednání správního orgánu, nemohl
účastník s rozhodnutím seznámit. V této souvislosti upozorňuje na situaci, kdy by mohly úřady
svou nesprávnou činností prakticky zbavit účastníky práva odvolání.
V doplnění kasační stížnosti stěžovatel dodává, že nezpochybňuje skutkový stav zjištěný
žalovaným a krajským soudem, ale zpochybňuje jeho právní hodnocení. Stěžovatel si je vědom
nekompromisního znění §84 správního řádu, má ovšem za to, že v daném případě je jeho
aplikace příliš tvrdá a poškozuje jej v jeho základních právech. Poznamenává, že posuzovanou
věc je nezbytné odlišit od situace, kdy účastník nebyl opomenut záměrně.
Stěžovatel se domnívá, že věc měla být posouzena v širších souvislostech a s přihlédnutím
k nestandardnímu postupu prvoinstančního správního orgánu. Navrhuje proto rozsudek
krajského soudu zrušit a vrátit mu věc k dalšímu řízení.
Žalovaný svého práva vyjádřit se ke kasační stížnosti nevyužil.
Posouzení Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval posouzením, zda byly splněny podmínky řízení.
Zjistil, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž
je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, stěžovatel je v řízení zastoupen advokátem
a jsou splněny i obsahové náležitosti dle §106 s. ř. s.
Následně Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu
s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.
Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti. Z obsahu kasační stížnosti je zřejmé, že stěžovatel se dovolává kasačního důvodu
důle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Stěžovatel nezpochybňuje zjištěný skutkový stav, ale domáhá se pouze jiného právního
hodnocení. Domnívá se totiž, že ustanovení §84 odst. 1 správního řádu, v němž jsou upraveny
lhůty k odvolání v případech neoznámení rozhodnutí, nemělo být aplikováno. Stěžejním
důvodem je stěžovatelem tvrzená skutečnost, že k jeho opomenutí ve správním řízení došlo
záměrným působením správního orgánu.
Nejvyšší správní soud předesílá, že v posuzovaném případě není sporu o tom,
že stěžovatel byl, respektive měl být, účastníkem předmětného správního řízení a z důvodu
neoznámení rozhodnutí se stal tzv. opomenutým účastníkem. První podmínka pro aplikaci
§84 odst. 1 správního řádu tudíž byla splněna (srov. k tomu rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 31. 8. 2009, č. j. 5 As 6/2009 - 94). V rozsudku ze dne 5. 12. 2013, č. j. 9 As
131/2013 – 53, Nejvyšší správní soud uvedl, že „[u]stanovení §84 odst. 1 spr. ř. je reakcí zákonodárce
na problematické situace, kdy správní orgán opomene oznámit některým účastníkům řízení rozhodnutí,
přičemž toto opomenutí má vážné následky pro účastníky, kteří mohli i řadu let žít v domnění, že svá práva
vykonávají či povinnosti plní na základě pravomocného rozhodnutí. V tomto ustanovení je určitá nejistota
účastníků řízení zmírněna zavedením objektivní a subjektivní lhůty pro podání odvolání opomenutým
účastníkem.“ Je tedy zřejmé, že do zákona byly zmiňované lhůty zavedeny především z důvodu
ochrany právní jistoty dalších (neopomenutých) účastníků. Výklad požadovaný stěžovatelem
by však uvedený smysl zákona popřel. Ochrana právní jistoty dalších účastníků správního řízení,
bez ohledu na to, že na případném pochybení správního orgánu nenesli žádnou vinu,
by v takovém případě byla obětována obecně jistě rovněž významnému důvodu ochrany
opomenutého účastníka řízení. V takovém případě by zcela vymizel princip proporcionality
uvedených práv, který představuje určité východisko řešení skutkově obdobných situací. Samotné
ustanovení §84 odst. 1 správního řádu je navíc značně rigidní a nedává prostor k úvaze, za jakých
okolností došlo k uplynutí subjektivní či objektivní lhůty k podání odvolání. Bylo proto správné,
pokud krajský soud důvody pro uplynutí lhůt nezohlednil.
S ohledem na výše vyslovený závěr tak zbývá posoudit, zda krajský soud správně
aplikoval §84 odst. 1 správního řádu na zjištěný skutkový stav. Předmětné rozhodnutí obecního
úřadu bylo v souladu s §25 správního řádu doručeno veřejnou vyhláškou dne 22. 8. 2011.
Od tohoto dne rovněž počala běžet jednoletá objektivní odvolací lhůta pro případně opomenuté
účastníky. Stěžovatel se, dle svého vlastního vyjádření, o daném správním rozhodnutí dozvěděl
již měsíci dubnu roku 2012. Nahlédnutí do správního spisu se domáhal poprvé dne 26. 4. 2012,
umožněno mu to bylo ovšem až dne 10. 8. 2012. Tehdy se stěžovatel s obsahem rozhodnutí
fakticky seznámil. Odvolání proti rozhodnutí obecního úřadu podal stěžovatel dne 26. 10. 2012,
zřejmě veden názorem, že mu bylo doručeno zasláním rozhodnutí dne 15. 10. 2012.
Z výše uvedeného je zřejmé, že se stěžovatel nejpozději dne 10. 8. 2012 dozvěděl o vydání
rozhodnutí a rovněž o tom, jakým způsobem obecní úřad rozhodl (řešení otázky, jež byla
předmětem rozhodování). Za těchto okolností tak počala ode dne 10. 8. 2012 běžet třicetidenní
subjektivní lhůta k podání odvolání. Stěžovatel však odvolání podal až po více než dvou měsících
od tohoto dne, z hlediska nyní posuzovaného případu tedy zejména po uplynutí 30denní
subjektivní lhůty. Navíc tak učinil i po uplynutí propadné objektivní lhůty, tedy po 22. 8. 2012.
Na tomto závěru nic nemění ani ustanovení §83 odst. 2 správního řádu, které v posuzované věci
nelze aplikovat. Stěžovateli nebylo rozhodnutí obecního úřadu řádně oznámeno, takže odvolací
lhůty je třeba posuzovat dle §84 odst. 1 správního řádu. Následné doručení rozhodnutí nezakládá
opomenutému účastníku nové lhůty pro podání odvolání. Na běh a důsledky marného uplynutí
lhůt dle ustanovení §84 odst. 1 správního řádu nemají v tomto případě lhůty dle §83 odst. 2
správního řádu vliv. Závěr krajského soudu je tudíž správný.
Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že opravné rozhodnutí (v nyní posuzované
věci se jedná o rozhodnutí ze dne 8. 8. 2011, č j. 719/2011/BNS/SÚ) nemá žádný vliv na běh
odvolací lhůty (viz §70 správního řádu).
Nejvyšší správní soud nepřehlédl, že stěžovatel argumentoval rovněž úmyslným jednáním
ze strany správních orgánů (úmyslnými obstrukcemi) s cílem znemožnit mu vstup do řízení.
V posuzované věci se však jedná o skutečnost irelevantní, neboť stěžovatel měl v každém
případě možnost včasné odvolání podat v subjektivní i objektivní lhůtě a neučinil tak, aniž by mu
v tom mohla účinně bránit jakákoli překážka. V tomto případě je proto zvláště nezbytné
znovu připomenout, že ustanovení §84 odst. 1 správního řádu není založeno na rozlišování
a hodnocení důvodů, proč a jak k uplynutí odvolacích lhůt došlo, neboť jeho primárním cílem
je ochrana právní jistoty ostatních účastníků, jejichž práva a povinnosti správní rozhodnutí
ovlivňuje.
Vzhledem k tomu, že se všechny kasační námitky ukázaly nedůvodné, nezbývá,
než kasační stížnost v souladu s ustanovením §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítnout.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo
na náhradu nákladů nenáleží. Toto právo by náleželo procesně úspěšnému žalovanému,
u kterého však nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nějaké náklady vznikly.
Nejvyšší správní soud proto v jeho případě rozhodl tak, že se mu náhrada nákladů řízení
nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. února 2015
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu