ECLI:CZ:NSS:2013:3.AS.14.2013:28
sp. zn. 3 As 14/2013 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobce: R. P., zastoupený
Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Václavské náměstí 21, 110 00 Praha 1, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem
Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7, o přezkoumání rozhodnutí Policie České republiky,
Ředitelství služby cizinecké policie, ze dne 25. 10. 2010, č. j. CPR-13112-1/ČJ-2010-9CPR-C218,
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2012,
č. j. 8 A 253/2010 – 82,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále též „stěžovatel“) v záhlaví uvedený
rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Policie
České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, ze dne 25. 10. 2010, č. j. CPR-13112-1/ČJ-
2010-9CPR-C218. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí
Policie České republiky, Oblastního ředitelství služby cizinecké policie Brno, Inspektorátu
cizinecké policie Brno, ze dne 25. 8. 2010, č. j. CPBR-07855/CI-2010-064061, kterým byla podle
ustanovení §44a odst. 3 s odkazem na §35 odst. 3 a §37 o dst. 2 písm. b) v návaznosti
na ustanovení §56 odst. 1 písm. k) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky a o změně některých zákonů, ve znění platném pro projednávanou věc (dále jen „zákon
o pobytu cizinců“) zamítnuta žádost stěžovatele o prodloužení doby platnosti povolení
k dlouhodobému pobytu na území České republiky za účelem podnikání podaná dne 10. 6. 2010
a povolení k dlouhodobému pobytu nebylo prodlouženo, neboť byla zjištěna jiná závažná
překážka pobytu cizince na území.
Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 8. 8. 2012, č. j. 3 As 15/2012 – 29, zrušil
předchozí rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2011, č. j. 8 A 253/2010 – 46,
a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud se v první řadě neztotožnil se závěrem
Městského soudu v Praze, že žádost stěžovatele měla být posouzena podle §37 odst. 1 písm. b)
a §37 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Nejvyšší správní soud přisvědčil stížní námitce
žalovaného, že pokud v době bezprostředně předcházející vydání rozhodnutí cizinec účel
povoleného pobytu plnil, přichází v úvahu jedině posouzení žádosti podle §56 citovaného
zákona, které v rámci společných ustanovení k dlouhodobému vízu vymezuje další důvody
pro neudělení víza. Nejvyšší správní soud pak přisvědčil závěru správního orgánu, že za závažnou
překážku pro prodloužení pobytu cizince na území České republiky ve smyslu ustanovení §56
odst. 1 písm. k) zákona o pobytu cizinců lze považovat i nenaplnění účelu předchozího pobytu.
Nejvyšší správní soud dále nepřisvědčil závěru Městského soudu v Praze o tom,
že správní rozhodnutí vycházelo z nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Předně poukázal
na to, že stěžovatel v žalobě nezpochybnil fakt, že v době od 1. 7. 2008 do 31. 1. 2010 samostatně
výdělečnou činnost nevykonával. Skutkové zjištění správního orgánu, že stěžovatel od 1. 7. 2008
do 31. 1. 2010 nepodnikal jako osoba samostatně výdělečně činná, pak bylo podle názoru
Nejvyššího správního soudu dostatečně podloženo sdělením OSSZ ze dne 30. 7. 2010,
že stěžovatel byl před opravou registrace dne 27. 7. 2010 veden jako osoba samostatně výdělečně
činná v době od 1. 5. 2008 do 30. 6. 2008 a dále od 1. 2. 2010 dosud. Datum ukončení
samostatné výdělečné činnosti potvrzuje i Odhláška z důchodového pojištění osoby samostatně
výdělečně činné - Oznámení osoby samostatně výdělečně činné. O přerušení výkonu samostatné
výdělečné činnosti svědčí i vyjádření stěžovatele zaznamenané v protokolu ze dne 4. 8. 2010
a jím uvedený údaj o zahájení činnosti OSVČ v potvrzení OSSZ Plzeň - město ze dne 23. 6. 2010
o zaplacení sociálního zabezpečení pro účely §46 zákona o pobytu cizinců.
Nejvyšší správní soud tedy ve svém zrušujícím rozsudku zavázal Městský soud v Praze
svým právním názorem k tomu, aby v dalším řízení posoudil, zda obstojí závěr správního orgánu
jednak o tom, že pokud stěžovatel od 1. 7. 2008 do 31. 1. 2010 nepodnikal jako osoba samostatně
výdělečně činná, nenaplnil tak účel předchozího uděleného pobytu, a dále že toto jednání
v projednávané věci představuje závažnou překážku pro prodloužení jeho pobytu na území České
republiky ve smyslu §56 odst. 1 písm. k) zákona o pobytu cizinců.
V nyní napadeném rozsudku Městský soud v Praze konstatoval, že v odůvodnění obou
správních orgánů je přezkoumatelným způsobem vyložena návaznost zákonných ustanovení §37
odst. 2 písm. b) a ustanovení §56 odst. 1 písm. k) zákona o pobytu cizinců. Městský soud v Praze
současně odkázal na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 1. 2012, č. j. 9 As
80/2011 - 69, www.nssoud.cz, kde se uvádí, že ustanovení §31 a §33 zákona o pobytu cizinců
představují pozitivní vymezení podmínek pro udělení víza, negativní vymezení představuje
mj. ustanovení §56 citovaného zákona, na základě kterého správní orgány v rámci vedeného
řízení ověřují, zda jsou splněny další předpoklady pro udělení víza, tedy zda tu neexistují důvody
pro jeho případné neudělení.
Pokud jde o výklad pojmu „závažná překážka“, jedná se o neurčitý pojem, který jsou
správní orgány povinny vymezit ve svém rozhodnutí a patřičně právní kvalifikaci jednání
stěžovatele odůvodnit (viz blíže např. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 10/2003 –
53). Městský soud v Praze v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu
z obsahu obou správních rozhodnutí ověřil, že se správní orgány zcela dostatečným
a přezkoumatelným způsobem zabývaly naplněním pojmu závažné překážky pobytu, aplikaci
tohoto neurčitého pojmu odůvodnily a specifikovaly, že závažnou překážku spatřují v neplnění
účelu pobytu. Jednání stěžovatele přitom podřadily pod tuto skutkovou podstatu na základě
zjištění získaných od OSSZ Plzeň - město a výpovědi stěžovatele učiněné do protokolu v rámci
ústního jednání dne 26. 8. 2010.
Závěr o tom, že v projednávané věci byl dán důvod pro neprodloužení dlouhodobého
pobytu z důvodu neplnění jeho účelu, byl podle Městského soudu v Praze opodstatněn
na základě vědomého a dobrovolné prohlášení stěžovatele u OSSZ o ukončení podnikatelské
činnosti. Stěžovatel do protokolu dne 4. 8. 2010 na otázku, zda požádal v době svého
povoleného pobytu, tj. od 2. 8. 2008 do 1. 7. 2010, o odhlášení z OSSZ Plzeň - město,
odpověděl: „Ano, odhlásil jsem se, ale nepamatuji si ani kdy, ani na jak dlouho to bylo.
Po odhlášení jsem asi na tři měsíce odcestoval s manželkou na Ukrajinu z rodinných důvodů.“
Stěžovatel se tedy dle svého vyjádření vědomě odhlásil na dobu, kterou vzhledem k okolnostem
nelze označit za přechodnou. Přestal tak fakticky plnit účel, pro který mu byl pobyt na území
České republiky povolen. Tvrzení stěžovatele, že v současné době podniká, nic nemění na zjištění
správních orgánů učiněného ke dni vydání napadeného rozhodnutí, že neplnil účel, pro který
mu byl předchozí pobyt povolen.
Městský soud v Praze dále konstatoval, že v průběhu celého správního řízení nevyvstala
pochybnost o tom, že stěžovatel po dobu, kdy nebyl přihlášen na OSSZ Plzeň - město a pobýval
na území České republiky, nepodnikal. Pokud by stěžovatel podnikal, nebylo důvodu odhlašovat
se z OSSZ Plzeň - město. Odhlášením se z OSSZ Plzeň - město by vědomě porušil předpisy.
V případě, že nepodnikal a odhlášení na OSSZ Plzeň - město učinil v souladu s právními
předpisy, musel si být současně vědom toho, že neplní účel pobytu. Postup správních orgánů
odpovídal požadavku zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v nezbytném
rozsahu dle ustanovení §3 správního řádu. Městský soud v Praze dále opřel své rozhodnutí
o závěry Nejvyššího správního soudu z rozsudku ze dne 27. 12. 2011, č. j. 7 As 82/2011 – 81,
www.nssoud.cz, podle něhož „u fyzické osoby podnikající na základě živnostenského oprávnění
je z jazykového výkladu ustanovení obch. zák. zřejmé, že podnikatelem se stane tehdy, kdy vedle získání
příslušného oprávnění také fakticky vykonává určitou podnikatelskou činnost (definice živnostenského podnikání
viz §2 zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů, která koresponduje
s materiálním pojetím podnikání podle ust. §2 odst. 1 obch. zák.). (…) Účelem pobytu zcela jistě zákonodárce
nemínil pouze formální zapsání se do příslušných rejstříků, aniž by podnikatelská činnost byla fakticky na území
České republiky vykonávána, neboť by tak došlo k obcházení smyslu a pravidel zákona. Zákon o pobytu cizinců
stojí na principu, že pobyt cizince na území České republiky musí být odůvodněn, např. dlouhodobým
zaměstnáním, podnikáním, studiem, a tyto činnosti musí být skutečně na území České republiky vykonávány.“
Tytéž závěry lze aplikovat i v projednávané věci.
Podle Městského soudu v Praze správní orgány obou stupňů postupovaly v souladu
se zákonem o pobytu cizinců, nebyla rovněž porušena zásada zákazu zneužití správního uvážení,
když obě rozhodnutí byla řádně a srozumitelně odůvodněna. Odvolací správní orgán
v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl důvody výroku, označil podrobně podklady pro jeho
vydání, úvahy, kterými se řídil a řádně vyložil právní předpisy, podle nichž postupoval. Vypořádal
se rovněž s odvolacími námitkami stěžovatele.
Městský soud v Praze konečně nepřisvědčil ani námitce stěžovatele, že napadené správní
rozhodnutí bude mít nepřiměřený dopad do jeho soukromého a rodinného života. Ze správního
spisu soud zjistil, že stěžovatel má na území České republiky manželku, jíž byl původně povolen
dlouhodobý pobyt za účelem podnikání s platností do 1. 7. 2010, tento pobyt již prodloužen
nebyl. Při jednání dne 27. 11. 2012 potom soud z jejího ukrajinského cestovního dokladu zjistil,
že t. č. má pobytové vízum platné od srpna 2012 do 19. 12. 2012. Na Ukrajině má třináctiletého
syna, matku, otce, bratra. V České republice tedy účastník řízení nemá žádné rodinné příslušníky,
kteří by měli vázán pobyt na jeho osobu. Městský soud v Praze žalobu zamítl jako nedůvodnou
podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“).
Podanou kasační stížností napadl stěžovatel rozsudek Městského soudu v Praze z důvodů
podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Namítl, že Městský soud v Praze adekvátně nereflektoval
závazné pokyny Nejvyššího správního soudu. Stěžovatel předně nesouhlasil se závěrem
Městského soudu v Praze o tom, že správní orgán posoudil otázku jeho podnikání a tedy plnění
účelu pobytu na základě řádně zjištěného skutkového stavu. Správní orgán zde vycházel
v podstatě výhradně z komunikace s ČSSZ (potvrzující odhlášení subjektu z povinných plateb
ve výše uvedeném období) a z výslechu stěžovatele. Přitom oba důkazy jsou vzájemně
nekompatibilní, neboť stěžovatel potvrdil pouze tříměsíční odhlášení odpovídající jeho pobytu
na Ukrajině. Za této situace byl správní orgán povinen v souladu s §3 správního řádu provést
další důkazy za účelem prokázání skutečného stavu věci, neboť posouzení otázky podnikání bylo
a je pro rozhodnutí věci zcela klíčové.
Stěžovatel má dále za to, že správní orgán nesprávně vyložil pojem podnikání podle §2
zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku. Poukázal na to, že soustavnost podnikání,
která údajně nebyla v jeho případě splněna, není totožná s nepřetržitostí a trvalostí. Podnikání
je tak činností provozovanou např. i sezónně nebo v určitých byť nepravidelných intervalech.
Odborná literatura dokonce nebyla schopna jednotně zodpovědět otázku, zda podmínkou
podnikání je skutečné provozování činnosti či zda stačí, aby podnikající fyzická nebo právnická
osoba byla pouze oprávněna podnikatelskou činnost provádět. Již z těchto základních
a neměnných výkladů pojmů podnikání nelze dovodit jiný závěr než ten, že pokud účastník řízení
vlastní živnostenský list a třeba jen přerušovaně vykonává svou podnikatelskou činnost, naplňuje
touto svojí činností ustanovení §2 obchodního zákoníku a plní tedy účel pobytu. Pro posouzení,
zda stěžovatel podnikal či nepodnikal, bylo klíčové zjistit, zda vůbec, případně na jak dlouho,
přerušil svoji podnikatelskou činnost. Toto posouzení nelze redukovat výhradně na otázku,
zda platil či neplatil příslušné odvody, zvláště když z jeho výslechu vytanuly značné pochybnosti
a stěžovatel následně veškeré odvody uhradil. V evidenci ČSSZ bylo tak i v době rozhodování
správního orgánu I. stupně uvedeno, že stěžovatel podnikal nepřetržitě. Podle stěžovatele
je napadené správní rozhodnutí z hlediska posouzení této otázky zcela nepřezkoumatelné, neboť
správní orgán vůbec nereflektoval jeho námitky vůči interpretaci termínu „podnikání“ v kontextu
jeho nepřetržitosti či nepravidelnosti. Městský soud v Praze pak pochybil, jestliže pro tuto
nepřezkoumatelnost, respektive pro nedostatečné zjištění skutkového stavu, správní rozhodnutí
nezrušil.
Stěžovatel se neztotožňuje ani s odpovědí soudu na další otázku formulovanou Nejvyšším
správním soudem, a to zda hypotetické neplnění účelu pobytu představuje v projednávané věci
závažnou překážku pro prodloužení pobytu na území České republiky ve smyslu §56 odst. 1
písm. k) zákona č. 326/1999 Sb. K interpretaci neurčitého právního pojmu „jiná závažná
překážka“ uvedl stěžovatel následující: Podle §56 odst. 1 písm. k) zákona č. 326/1999 Sb. může
být důvodem neudělení víza skutečnost, že pobyt cizince na území není v zahraničněpolitickém
zájmu České republiky nebo je zjištěna jiná závažná překážka pobytu cizince na území. Uvedené
ustanovení obsahuje dvě skutkové podstaty, které nejsou svým obsahem totožné, ale jejich obsah,
resp. intenzita těchto skutkových podstat v souvislosti s veřejným zájmem je obdobná nebo
srovnatelná. Stěžovatel má tudíž za to, že v jeho případě nebyla dána tzv. jiná závažná překážka
jako důvod pro neprodloužení dlouhodobého pobytu, a to i s ohledem na zásadu proporcionality.
Připomněl, že není zcela zřejmé, zda vůbec, případně jak dlouho neplnil účel pobytu. V době
správního rozhodnutí již navíc prokazatelně účel svého pobytu plnil. Dále zdůraznil,
že neprodleně po zjištění problému sám a dobrovolně uhradil veškeré své závazky vůči správním
orgánům (včetně penále). Poukázal i na délku svého pobytu na území České republiky a svůj
zdejší rodinný a soukromý život. Správní orgány výše uvedené skutečnosti vůbec nezohlednily.
Správní rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné a soud pochybil, jestliže je z tohoto důvodu
nezrušil.
Stěžovatel konečně spatřoval nepřezkoumatelnost správního rozhodnutí v tom,
že se správní orgán náležitě nevypořádal s možnými důsledky rozhodnutí do jeho rodinného
a soukromého života. Správní orgán pouze uvedl, že stěžovatel nemá na území České republiky
jiné příbuzné než manželku, které nebyl dosud prodloužen dlouhodobý pobyt, rozhodnutí
tudíž nebude nepřiměřené. K námitce, že by stěžovatel ztratil práci a nemohl živit rodinu,
správní orgán uvedl, že toto je ekonomickým důvodem, který není podstatný. Toto odůvodnění
podle stěžovatele nemá oporu v konkrétním ustanovení zákona. Odvolací správní orgán navíc
své názory nepodpořil konkrétními úvahami, jimiž se při rozhodování řídil. Stěžovatel navrhl,
aby Nejvyšší správní soud rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu v rátil k dalšímu
řízení.
Stěžovatel jako důvody své kasační stížnosti označil důvody podle §103 odst. 1 písm. a)
a d) s. ř. s. Z obsahu kasační stížnosti je zřejmé, že uplatnil důvod i podle písmene b), tedy vady
řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl
porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo
ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené
rozhodnutí správního orgánu měl zrušit. Stěžovatel namítl, že správní orgán při posouzení
otázky, zda stěžovatel přerušil svoji podnikatelskou činnost, případně na jak dlouho, nevycházel
z řádně zjištěného skutkového stavu.
Nejvyšší správní soud se předně zabýval otázkou přípustnosti kasační stížnosti,
neboť v posuzované věci již jednou rozhodoval. Podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. je kasační
stížnost nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní
rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační
stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu.
Účastník řízení tak v druhé kasační stížnosti může napadnout jedině nesprávnou realizaci
závazného právního názoru či pokynu a závěry z ní vyplývající, včetně nastolení otázek, které
nemohly být předmětem první kasační stížnosti proto, že – typicky pro procesní vady – nebyly
řešeny v první kasační stížností napadeném rozhodnutí krajského soudu.
Na základě uvedeného proto Nejvyšší správní soud shledal přípustnými námitky
stěžovatele spočívající v tom, že se Městský soud v Praze nesprávně vypořádal s otázkami,
zda stěžovatel nenaplnil účel předchozího uděleného pobytu a zda toto jednání v projednávané
věci představuje závažnou překážku pro prodloužení jeho pobytu na území České republiky
ve smyslu §56 odst. 1 písm. k) zákona o pobytu cizinců. Stejně tak je přípustná námitka
nepřezkoumatelnosti správního rozhodnutí, neboť tato nebyla při projednání předchozí kasační
stížnosti žalovaného řešena.
Co se týče kasační námitky, že správní rozhodnutí nevycházelo z řádně zjištěného
skutkového stavu, Nejvyšší správní soud již výše připomněl, že se touto otázkou zabýval ve svém
předchozím rozsudku ze dne 8. 8. 2012, č. j. 3 As 15/2012 – 29, přičemž uzavřel, že tuto vadu
správního rozhodnutí neshledal. Tímto názorem byl Městský soud v Praze v souladu s §110
odst. 4 s. ř. s vázán. Odrazem závaznosti právního názoru je právě omezení stanovené
v ustanovení §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., které vylučuje možnost brojit proti němu kasačními
námitkami. Tím je vyloučena i možnost Nejvyššího správního soudu, aby sám svůj původní
závazný právní názor k nové kasační stížnosti v téže věci revidoval. Tato kasační námitka je tudíž
nepřípustná.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze
z hlediska přípustně uplatněných stížních bodů, jakož i ve smyslu §109 odst. 3 s. ř. s.,
a po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatel namítl, že pokud vlastnil živnostenský list a jen přerušovaně vykonával
podnikatelskou činnost, jednalo se o podnikání ve smyslu ustanovení §2 obchodního zákoníku
a účel pobytu tak byl naplněn. Při posouzení této námitky již Městský soud v Praze správně
vycházel ze závěrů rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 12. 2011, č. j. 7 As 82/2011
– 81, www.nssoud.cz, které jsou citovány výše v tomto odůvodnění. Nejvyšší správní soud
v tomto rozsudku při posuzování splnění účelu pobytu ve smyslu zákona o pobytu cizinců
položil důraz na faktický výkon podnikatelské činnosti. Jak již bylo uvedeno výše, v nyní
projednávané věci byl stěžovateli povolen pobyt na území České republiky za účelem podnikání
na dobu od 2. 7. 2008 do 1. 7. 2010. Ze správního spisu je zřejmé, že živnostenské oprávnění
stěžovatel získal k předmětu podnikání výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3
živnostenského zákona, obor činnosti přípravné a dokončovací stavební práce, specializované
stavební činnosti. Od 1. 7. 2008 do 31. 1. 2010 (tj. 19 měsíců) stěžovatel samostatnou výdělečnou
činnost nevykonával. Vzhledem k této době je zcela nepřípadná námitka stěžovatele,
že podnikání může být i činností provozovanou např. sezónně nebo v určitých nepravidelných
intervalech. Nejvyšší správní soud se proto ztotožnil se závěrem Městského soudu v Praze,
že stěžovatel účel povoleného pobytu nenaplnil.
Co se týče otázky, zda v projednávaném případě byla naplněna skutková podstata závažné
překážky pobytu cizince na území České republiky ve smyslu ustanovení §56 odst. 1 písm. k)
zákona o pobytu cizinců, Nejvyšší správní soud již ve svém předchozím rozsudku v této věci
ze dne 8. 8. 2012, č. j. 3 As 15/2012 – 29, uzavřel, že pod pojem „závažné překážky“
lze v obecné rovině podřadit i nenaplnění účelu předchozího povoleného pobytu. Uvedeným
právním názorem Nejvyššího správního soudu byl tudíž Městský soud v Praze vázán a v rámci
dalšího řízení byl povinen zabývat se pouze tím, zda v tomto konkrétním případě bylo nenaplnění
účelu pobytu ze strany stěžovatele natolik zásadní, že skutečně představovalo závažnou překážku
pro prodloužení jeho pobytu, přičemž byl povinen vzít v úvahu konkrétní okolnosti daného
případu.
Nejvyšší správní soud přisvědčil závěru Městského soudu v Praze v tom, že v případě
stěžovatele byla závažná překážka pobytu cizince na území České republiky naplněna. Ztotožnil
se přitom s jeho argumentací, že stěžovatel vědomě a dobrovolně ukončil podnikatelkou činnost,
a to na dobu, kterou nelze označit za přechodnou. Stěžovatel v průběhu správního řízení
neobjasnil důvody ukončení svého podnikání, pouze uvedl, že po odhlášení asi na tři měsíce
odcestoval s manželkou na Ukrajinu z rodinných důvodů. Fakt, že stěžovatel již v době
rozhodování správního orgánu skutečně podnikal, nemá význam při posouzení toho, zda plnil
účel svého pobytu v době od 1. 7. 2008 do 31. 1. 2010. Stejně tak je nevýznamné, že stěžovatel
zpětně uhradil pojistné na důchodové pojištění a vzniklé penále. Nejvyšší správní soud se rovněž
ztotožnil se závěrem Městského soudu v Praze, že zamítnutí žádosti o prodloužení doby platnosti
povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky nemělo nepřiměřené důsledky
do soukromého a rodinného života stěžovatele.
K námitkám nepřezkoumatelnosti jednotlivých částí správního rozhodnutí Nejvyšší
správní soud uvádí následující: Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu nelze
nedostatkem důvodů rozumět dílčí nedostatky odůvodnění soudního (či správního) rozhodnutí,
ale pouze nedostatek důvodů skutkových. Musí se přitom jednat o vady skutkových zjištění,
o něž soud (či správní orgán) opírá své rozhodovací důvody. Za takové vady lze považovat
případy, kdy soud (či správní orgán) opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení
nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem, anebo případy, kdy není zřejmé,
zda vůbec nějaké důkazy byly v řízení provedeny (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, publ. pod č. 133/2004 Sb. NSS.). Na podkladě
uvedeného dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že správní rozhodnutí nelze považovat
za nepřezkoumatelné. Odvolací správní orgán ve svém rozhodnutí vyložil, z jakých zákonných
ustanovení vycházel a jaké skutečnosti byly pro posouzení závažné překážky pobytu
rozhodující. Rovněž srozumitelně objasnil svůj závěr, že správní rozhodnutí nemělo nepříznivé
důsledky do soukromého a rodinného života stěžovatele. Zdůraznil přitom, že stěžovatel nemá
v České republice žádné rodinné příslušníky, kteří by měli pobyt vázán na jeho osobu. Fakt,
že by stěžovatel ztratil práci a nemohl živit rodinu, správní orgán za podstatný nepovažoval.
Nejvyšší správní soud uzavřel, že napadený rozsudek Městského soudu v Praze netrpí
vadami tvrzenými stěžovatelem, z úřední povinnosti pak nebyly zjištěny ani vady dle §109 odst. 3
s. ř. s. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Ve vztahu k návrhu stěžovatele na přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti
Nejvyšší správní soud konstatuje, že s ohledem na rozhodnutí ve věci samé již o tomto návrhu
samostatně nerozhodoval.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný měl ve věci úspěch,
nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti.
Soud mu proto právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. května 2013
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu