ECLI:CZ:NSS:2019:3.AS.153.2019:7
sp. zn. 3 As 153/2019 - 7
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců
Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce: A. H.,
proti žalovanému: Vrchní soud v Olomouci, sídlem Masarykova třída 609/1, Olomouc,
o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci
ze dne 11. 4. 2019, č. j. 65 A 10/2019 - 37,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Nejvyšší správní soud obdržel dne 29. 4. 2019 kasační stížnost žalobce
(dále jen „stěžovatel“) proti označenému usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky
v Olomouci (dále jen „krajský soud“), jímž byla výrokem I. odmítnuta jeho žaloba a výrokem
II. rozhodnuto o nákladech řízení.
[2] Podle §4 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“), „[s]oudy ve správním soudnictví rozhodují o žalobách proti rozhodnutím vydaným v oblasti
veřejné správy orgánem moci výkonné, orgánem územního samosprávného celku, jakož i fyzickou nebo právnickou
osobou nebo jiným orgánem, pokud jim bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických
osob v oblasti veřejné správy, (dále jen „správní orgán“).“
[3] Podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. „[n]estanoví-li tento zákon jinak, soud usnesením odmítne návrh,
jestliže soud o téže věci již rozhodl nebo o téže věci již řízení u soudu probíhá nebo nejsou-li splněny jiné podmínky
řízení a tento nedostatek je neodstranitelný nebo přes výzvu soudu nebyl odstraněn, a nelze proto v řízení
pokračovat.“
[4] Stěžovatel žalobou napadl usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 1. 2019,
č. j. 4 Co 38/2018 – 93, vydané v občanském soudním řízení. Z citovaných ustanovení vyplývá,
že soudní řád správní nepřipouští, aby bylo správní žalobou vůbec napadeno rozhodnutí soudu
(srov. výše citovaný §4 odst. 1 s. ř. s., dle něhož soudy rozhodují o žalobách proti rozhodnutím
vydaným v oblasti veřejné správy). Jakkoliv bylo podání stěžovatele učiněné u krajského soudu
označeno jako „správní žaloba“, je zřejmé, že v uvedených souvislostech se dle jejího obsahu
o žalobu ve správním soudnictví vůbec nemohlo jednat, a toto podání tudíž ani nebylo způsobilé
řízení o žalobě zahájit. Bylo proto zcela namístě, aby krajský soud vyrozuměl o této skutečnosti
stěžovatele toliko neformálním přípisem a věc bez dalšího založil. Rozhodl-li krajský soud
o odmítnutí této „žaloby“ usnesením, poskytl tím stěžovateli určitý procesní nadstandard,
který nicméně nemůže neexistenci návrhu jako jednu z podmínek řízení zhojit.
[5] Jestliže pak stěžovatel napadl takovéto usnesení kasační stížností, nelze na ni hledět
jako na kasační stížnost podanou proti usnesení o odmítnutí návrhu ve smyslu
§103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. (neboť o návrh se v případě jeho „správní žaloby“ vůbec nejednalo)
a nutno ji hodnotit jako nepřípustnou ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s.
[6] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost podle
§46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ve spojení s §120 téhož zákona odmítl.
[7] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud
podle §60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s §120 téhož zákona, dle něhož žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne n í opravný prostředek přípustný
(§53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 9. května 2019
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu