ECLI:CZ:NSS:2018:3.AS.202.2017:35
sp. zn. 3 As 202/2017 - 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců
Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce: S. H., zast. Mgr.
Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému:
Krajský úřad Plzeňského kraje, sídlem Škroupova 18, Plzeň, o přezkoumání rozhodnutí
žalovaného ze dne 11. 3. 2016, č. j. DSH/2900/16, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 5. 2017, č. j. 17 A 42/2016 – 54,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I. Dosavadní řízení
[1] Magistrát města Plzně, odbor správních činností, oddělení dopravních přestupků
rozhodnutím ze dne 28. 1. 2016, č. j. MMP/021024/16, uznal žalobce vinným ze spáchání
přestupku podle §125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o silničním provozu“), pro porušení §18 odst. 4 téhož zákona, za což mu byla uložena pokuta
ve výši 2.000,- Kč a náhrada nákladů řízení 1.000,-Kč.
[2] Přestupek měl spočívat v tom, že žalobce dne 12. 8. 2015 v 16:24 hod. řídil v Plzni
na ulici U Seřadiště ve směru z centra, kde je nejvyšší povolená rychlost 50 km/h, osobní
motorové vozidlo Škoda Octavia rychlostí 67 km/h po odečtení odchylky měření. Podle
záznamu o přestupku zachytil radar ve středu fotografie celé vozidlo žalobce i s čitelnou
registrační značkou; na hraně snímku je v minimálním rozsahu (zrcátko a přední světlo)
zachyceno také další vozidlo. Proti příkazu správního orgánu I. stupně ze dne 1. 10. 2015 podal
zmocněnec žalobce Ing. J. neodůvodněný odpor. Na jednání dne 22. 12. 2015 byl mj. předvolán
jako svědek zakročující policista M. B., který vypověděl, že když je vozidlo změřeno, při pohledu
do kukátka se zobrazí rychlost jízdy a na tabletu se zobrazí fotografie vozidla s rychlostí a bílý
zaměřovací kříž. Také uvedl, že v době změření byl na místě „střední provoz“ a že nemohlo dojít
ke změření rychlosti vozidla jedoucího vedle, neboť na tabletu, jenž je součástí radaru,
se „zobrazuje zaměřovací kříž, který je konkrétně na vozidle, které je aktuálně změřené“.
[3] V odůvodnění prvostupňového rozhodnutí se mj. konstatuje, že při stanovení výše
uložené pokuty vycházel správní orgán z charakteru přestupku, který zhodnotil jako závažnější,
neboť s vyšší rychlostí se prodlužuje brzdná dráha, a proto může dojít k ohrožení bezpečnosti
silničního provozu a ostatních účastníků silničního provozu. Jelikož žalobce překročil rychlost
vyšší měrou (o 17 km/h), nelze konstatovat, že by nebyl naplněn materiální znak přestupku. Dále
bylo přihlédnuto k tomu, že se žalobce dopustil přestupku v odpoledních hodinách pracovního
dne v Plzni, na komunikaci s vyšší frekvencí ostatních účastníků silničního provozu. Správní
orgán přihlédl též k záznamům v evidenční kartě řidiče za poslední tři roky, kde je evidováno
pět záznamů o dopravních přestupcích, z toho čtyři pro překročení nejvyšší dovolené rychlosti.
Proto bylo nahlíženo na jednání žalobce jako na další nekázeň v silničním provozu a v jeho
neprospěch bylo zhodnoceno, že si z předchozích sankcí nevzal náležité ponaučení. Ve prospěch
žalobce správní orgán zhodnotil, že nezpůsobil svým jednáním žádné následky.
[4] Odvolání žalobce žalovaný rozhodnutím ze dne 11. 3. 2016, č. j. DSH/2900/16, zamítl
a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Žalovaný konstatoval, že žalobce ani přes výzvu neuvedl,
v jakém rozsahu rozhodnutí napadá, v čem spatřuje rozpor s právními předpisy, či nesprávnost
napadeného rozhodnutí nebo řízení a nebyl shledán veřejný zájem na přezkoumání správnosti
rozhodnutí. Dále uvedl, že ve věci bylo provedeno dokazování v potřebném rozsahu,
z odůvodnění prvostupňového rozhodnutí je zřejmé, jaké podklady správní orgán shromáždil,
jak zhodnotil provedené důkazy a jakými úvahami se řídil. Správní orgán tak podle žalovaného
zjistil stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti.
[5] Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu, v níž zejména namítal, že ve výroku
prvostupňového rozhodnutí má být uvedeno, že je s odsouzením za přestupek spojen bodový
postih. Dále namítal, že není patrné, jaké vozidlo bylo změřeno, neboť na snímku se nachází část
jiného vozidla a záměrný kříž se objevuje až po měření. Rovněž nebyla vyvrácena možnost
poškození měřícího zařízení. K žalobě přiložil vyjádření Českého metrologického institutu
(dále jen „ČMI“), kde bylo konstatováno, že rychlost vozidla byla změřena správně, avšak
záměrný kříž leží částečně na vozovce, proto se doporučuje, aby správní orgán zastavil řízení
o přestupku. ČMI totiž trvá na tom, že takovéto měření představuje nedodržení postupu obsluhy
rychloměru, uvedeného v manuálu výrobce. Žalobce také uvedl, že z výpovědi svědka B. vyplývá,
že před započetím měření nekontroloval poškození měřícího zařízení a že přesnost měřících
zařízení užívajících laserovou technologii je v zahraničí zpochybňována. Polemizoval též se
vznikem tzv. slip effectu a se schopností měřícího zařízení jej zaznamenat, a dále s tím, zda měl
rychloměr na sobě úřední značky a byl k němu vystaven ověřovací list. Namítal také, že nebylo
zjištěno, zda bylo měření v daném úseku prováděno z důvodu bezpečnosti provozu a že správní
orgán I. stupně nedostatečně odůvodnil naplnění materiální stránky přestupku a zhodnocení
rychlosti žalobce. Dále nesouhlasil s přitěžující okolností, že se přestupek stal v odpoledních
hodinách pracovního dne na komunikaci s vyšší frekvencí provozu a uvedl, že správní orgán
neměl přihlížet k jeho přestupkům spáchaným za poslední 3 roky, neboť přestupky starší
jednoho roku byly zahlazeny.
[6] Žalobu zamítl Krajský soud v Plzni rozsudkem specifikovaným v záhlaví. Krajský soud
se neztotožnil s námitkou, že v přestupkovém řízení je nezbytné uvádět do výroku o trestu
i počet bodů zaznamenaných do registru řidičů, neboť jde o sankci sui generis, která nastává ex lege
v souvislosti s pravomocným ukončením řízení. Námitky skutkového charakteru, týkající
se správnosti měření a polehčujících a přitěžujících okolností, byly vzneseny poprvé až v žalobě,
což snižuje možnost jejich přezkumu. Z průběhu správního řízení je přitom podle názoru
krajského soudu nepochybně zřejmé, že žalobci nebylo uplatňování práv před správními orgány
znemožněno ani ztíženo; tento postup žalobce tedy soud hodnotil jako účelový a námitky jako
nevěrohodné. Krajský soud také neuznal žalobní námitku, že mohlo dojít k záměně změřeného
vozidla, neboť to vylučuje provedené dokazování. Z vyjádření ČMI i z výpovědi svědka B. totiž
vyplývá, že je nutno odlišovat záměrný kříž zobrazený na obrazovce měřicího přístroje a na
výtisku fotografie, kde není umístěn ve všech případech.
[7] Odůvodnění výše sankce považoval krajský soud za souladné se zákonem, neboť správní
orgán I. stupně správně zohlednil závažnost přestupku. Soud nesouhlasil s tvrzením žalobce,
že bylo nutné prokazovat, zda měření bylo prováděno za účelem zvýšení bezpečnosti silničního
provozu, či zjišťováním, jak často je v daném místě prováděno měření; ztotožnil se s žalovaným,
že měření rychlosti má represivní i preventivní význam, čímž vždy sleduje zvýšení bezpečnosti
silničního provozu. Materiální stránka přestupku byla podle názoru krajského soudu taktéž
dostatečně odůvodněna; překročení rychlosti o 17 km/h nelze považovat za bagatelní. Jako
přitěžující okolnost pak lze akceptovat i to, že se žalobce dopustil překročení rychlosti ve vyšší
míře, přičemž nejde o porušení zákazu dvojího přičítání. Podle názoru soudu je rovněž možné
přihlédnout k místu a času spáchání přestupku jako k přitěžující okolnosti. Pro tento závěr
přitom není nutné prokazovat, zda se v inkriminovanou dobu na místě skutečně nacházelo více
účastníků silničního provozu. K tvrzení žalobce, že není možné přihlížet k předchozímu záznamu
o přestupku v evidenční kartě řidiče, který je starší jednoho roku, neboť tento záznam byl
zahlazen, krajský soud uvedl, že zahlazení odsouzení je institut výhradně trestněprávní a dochází
k němu až na základě podané žádosti, nikoli ex lege, proto bez dalšího nelze tento institut
aplikovat analogicky na správní trestání.
II. Kasační stížnost a vyjádření k ní
[8] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost.
V ní uplatnil důvody podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[9] Konkrétně namítal, že krajský soud dezinterpretoval vyjádření ČMI, který neuvedl,
že by záměrný kříž neměl být na fotografii umístěn ve všech případech. Nadto se z napadeného
rozsudku nepodává, zda krajský soud vyjádření ČMI přiložené k žalobě provedl jako důkaz,
a s jakými závěry jej případně hodnotil. Žalobní námitka, podle které CMI vykládá podmínky
ověření tak, že je nutné, aby se záměrný kříž na fotografii z rychloměru vždy nacházel zcela
na měřeném vozidle, podle stěžovatele může být důvodná, byla-li by řádně prokázána.
[10] Stěžovatel též namítal, že krajský soud nesprávně posoudil právní otázku, zda byl správní
orgán oprávněn hodnotit jako přitěžující okolnost skutečnost, že ke spáchání přestupku došlo
v obci. Skutečnost představující jeden z definičních znaků skutkové podstaty totiž
nemůže být považována za přitěžující okolnost, neboť to je v rozporu se zákazem dvojího
přičítání (k tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2017,
č. j. 5 As 280/2016 – 23). Stěžovatel je dále přesvědčen, že nebylo prokázáno, „že by skutečnost,
že se jedná o pracovní den, a skutečnost, že se jedná o čas v odpoledních hodinách, mělo jakýkoli vliv na závažnost
přestupku a na konkrétní skutkové okolnosti. Sám policista vypověděl, že provoz byl střední. Krajský soud však
aproboval postup správního orgánu, kterým byla okolnost, že jde o odpoledne pracovního dne, přičtena v neprospěch
žalobce, ač k tomuto neexistoval zákonný důvod, když nebylo prokázáno, že by v důsledku této skutečnosti
byl přestupek závažnější.“
[11] Stěžovatel taktéž zastává názor, že krajský soud nesprávně posoudil právní otázku týkající
se institutu zahlazení odsouzení. Podle stěžovatele se jedná o zásadní pochybení žaloveného,
obzvláště s ohledem na skutečnost, že mu byla uložena pokuta na samé horní hranici zákonného
rozmezí. Soudu muselo být známo, že tento institut je nutno analogicky aplikovat na správní
trestání, přičemž skutečnost, že by řidič mohl zažádat o zahlazení odsouzení, z právních předpisů
správního práva nevyplývá. Konstitutivním aktem není správní rozhodnutí o zahlazení,
k zahlazení dochází uplynutím jednoleté doby. K této problematice odkázal na rozsudek zdejšího
soudu ze dne 26. 7. 2016, č. j. 2 As 323/2016 – 49, podle kterého je správní orgán povinen
hodnotit, zda nedošlo k zahlazení odsouzení. Závěrem stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní
soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
[12] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěry vyslovenými v rozsudku
krajského soudu a navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[13] Ze soudního spisu vyplývá, že krajský soud provedl důkaz vyjádřením ČMI na jednání
konaném dne 22. 5. 2017 [viz kompaktní disk pod č. l. 52, zvuková stopa „Untitled002.mp3“,
čas 15:43 až 17:03 (samosoudkyně Mgr. Komínková přečetla obsah vyjádření a uvedla,
že se jedná o provedený důkaz)]. Na toto jednání se stěžovatel nedostavil. Není přitom pravdivé
jeho tvrzení, že by z napadeného rozsudku nebylo patrné, jak se krajský soud s tímto důkazem
vypořádal. Krajský soud konkrétně uvedl, že „z žalobcem předloženého vyjádření ČMI i z výpovědi svědka
B. jasně vyplývá, že je nutno odlišovat záměrný kříž zobrazený na obrazovce měřicího přístroje od záměrného
kříže na výtisku fotografie, kde není umístěn ve všech případech.“ Tento způsob vypořádání je zcela
dostačující ve světle povinnosti soudu uvést v odůvodnění rozsudku „o které důkazy opřel svá
skutková zjištění“ [viz §157 odst. 2 zákona č. 99/1993 Sb., občanského soudního řádu (dále jen
„o. s. ř.“) ve spojení s §64 s. ř. s.]. Žádné zákonné ustanovení pak neukládá soudu povinnost,
aby explicitně uváděl, že předmětný důkaz byl proveden při ústním jednání. Ostatně nutno dodat,
že sám stěžovatel se způsobem vypořádání tohoto důkazu v kasační stížnosti polemizuje.
[14] V samotném hodnocení obsahu vyjádření ČMI se Nejvyšší správní soud ztotožňuje
s krajským soudem. Jak z výpovědi svědka B. tak i z vyjádření ČMI je znatelné, že je třeba
odlišovat záměrný kříž zobrazující se na digitální fotografii v tabletu a na výtisku fotografie.
Svědek při výslechu hovořil pouze o zaměřovacím kříži zobrazovaném v tabletu. Z vyjádření
přiloženého k žalobě pak plyne, že ČMI byl schopen přesně identifikovat místo zobrazení
záměrného kříže při měření, a to i přes skutečnost, že se kříž na vytištěné fotografii nenachází.
ČMI tedy musel taktéž vycházet z digitální verze fotografie (přitom se nevyjádřil v tom smyslu, že
je vadou, pokud se kříž nenachází na výtisku fotografie). Samotný závěr, že byla rychlost změřena
správně, pak vyplývá jak z výpovědi svědka, tak z vyjádření ČMI. Názorem ČMI o
nepoužitelnosti měření v řízení přestupku přitom není soud vázán. Uvedené námitky stěžovatele
proto Nejvyšší správní soud považuje za nedůvodné.
[15] Nejvyšší správní soud dále konstatuje, že se v obecné rovině ztotožňuje s tvrzením
stěžovatele, že by bylo v rozporu se zásadou zákazu dvojího přičítání, kdyby správní orgán
hodnotil jako přitěžující okolnost skutečnost, že ke spáchání přestupku došlo v obci (k tomu
viz např. rozsudek tohoto soudu ze dne 6. 10. 2016, č. j. 2 As 161/2016 – 52, či ze dne
28. 2. 2017, č. j. 5 As 280/2016 – 23). Nicméně je nutno konstatovat, že v nyní projednávané věci
k takovému pochybení nedošlo. Jako přitěžující okolnost totiž správní orgán hodnotil skutečnost,
že přestupek byl spáchán v úseku obce, který bývá v danou denní dobu značně frekventovaný,
nikoli skutečnost, že k přestupku došlo v obci. Ani tato námitka stěžovatele proto není důvodná.
[16] Nejvyšší správní soud dále nepovažuje za důvodnou ani námitku stěžovatele, že nebylo
prokázáno, že by místo a doba spáchání přestupku měly jakýkoli vliv na závažnost přestupku.
Podle §12 odst. 1 tehdy účinného zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích platilo, že „[p]ři určení
druhu sankce a její výměry se přihlédne k závažnosti přestupku, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho
následkům, k okolnostem, za nichž byl spáchán, k míře zavinění, k pohnutkám a k osobě pachatele,
zda a jakým způsobem byl pro týž skutek postižen v disciplinárním řízení.“ Jako okolnost,
za níž byl přestupek spáchán lze jistě hodnotit také skutečnost, že se jednalo o odpolední hodiny
v pracovní den, jelikož se jedná o dobu, kdy je předmětný úsek v Plzni značně frekventovaný,
obzvláště pak za situace, kdy k překročení maximální povolené rychlosti došlo ve vyšší míře.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu přitom bylo dostatečně prokázáno, že v důsledku této
skutečnosti byl přestupek závažnější. Frekventovanost provozu je zřejmá již ze skutečnosti,
že přestupek byl spáchán na několikaproudové silnici vedoucí z centra města. Ve spojení
s výpovědí svědka, který uvedl, že „provoz byl střední“, tedy nelze dospět k závěru o zanedbatelné
frekventovanosti místa.
[17] Stěžovatel taktéž namítal, že krajský soud nesprávně posoudil právní otázku týkající
se institutu zahlazení odsouzení. K uvedené námitce Nejvyšší správní soud předně konstatuje,
že není pravdou, že by stěžovateli byla uložena pokuta při samé horní hranici zákonné sazby.
Za přestupek spáchaný stěžovatelem lze v souladu s §125c odst. 5 písm. g) zákona o silničním
provozu uložit pokutu ve výší 1.500 Kč až 2.500 Kč, přičemž stěžovateli byla uložena pokuta
ve výši 2.000 Kč, tzn. uprostřed rozmezí sankční sazby.
[18] Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu mají správní orgány právo
přihlížet k předchozím spáchaným přestupkům, a to i v případě jejich spáchání před více než
jedním rokem. Jak uvedl zdejší soud v rozsudku ze dne 28. 2. 2018, č. j. 10 As 238/2017 – 54,
„pokud by byl správný názor stěžovatele, že vzhledem k době delší jednoho roku, která uplynula od spáchání
posledního dopravního přestupku, neměly správní orgány přihlížet ke třem předchozím přestupkům, znamenalo
by to, že pokud by např. přestupce spáchal 10 dopravních přestupků a mezi 10. a 9. přestupkem by uplynulo více
než 12 měsíců, jednalo by se o stejně závažný přestupek a ohrožující stejně zájem společnosti jako v případě řidiče,
který by se dopustil svého prvního dopravního přestupku. Takový výklad je očividně absurdní.“
[19] K užití institutu zahlazení odsouzení ve správním řízení se pak Nejvyšší správní soud
vyjádřil např. v rozsudku ze dne 21. 7. 2016, č. j. 7 As 40/2016 – 40, kde uvedl následující: „Nutno
doplnit, že institut zahlazení je upraven v trestním řádu, podle něhož lze o zahlazení rozhodnout pouze na žádost
(srov. §363 trestního řádu). Stěžovatel přitom ani netvrdil ani nedokládal, že by v dané věci jakýkoli obdobný
návrh podal. Z judikatury správních soudů nadto nevyplývá, že by při správním trestání nebylo možno nikterak
zohlednit, že účastník řízení v minulosti spáchal obdobný přestupek.“ Odkázat lze také na rozsudek
Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 3. 2017, č. j. 17 A 23/2016 – 46, s jehož závěry se kasační
soud plně ztotožňuje. Zde se uvádí, že „správní orgány o zahlazení samostatně rozhodovat nemohou.
Lhůta pro zahlazení odsouzení navíc počíná běžet vykonáním trestu, v případě přestupků je však v evidenční
kartě evidována pouze právní moc rozhodnutí, nikoliv to zda a kdy byla sankce vykonána. Doslovné uplatnění
analogie by tedy vedlo k tomu, že by bylo nutné přihlížet např. i k 10 let starým banálním přestupkům
za předpokladu, že by pokuta uložená za takovýto přestupek nebyla dobrovolně zaplacena a byla zdlouhavě
vymáhána cestou exekuce. V případě každého jednotlivého přestupku by pak bylo nezbytné si vyžadovat údaje
ohledně výkonu sankce. Z uvedeného je zřejmé, že striktní užití analogie zahlazení není možné, je proto na místě
k institutu zahlazení přihlížet toliko přiměřeně se zohledněním specifik dopravních přestupků, které jsou
zpravidla zjišťovány pouze policií při běžném dohledu nad bezpečností a plynulostí silničního provozu. Správní
orgán I. stupně takto postupoval, když přihlížel k přestupkům spáchaným do 3 let. Ostatně při striktní analogii
s trestním právem by nebylo možno přihlédnout k téměř žádným dopravním přestupkům, u nichž byla sankce
pokuty vykonána, neboť dle §69 trestního zákoníku platí, že na pachatele, kterému byl uložen peněžitý trest
za přečin spáchaný z nedbalosti, se hledí, jako by nebyl odsouzen, jakmile je trest vykonán nebo bylo od výkonu
trestu nebo jeho zbytku pravomocně upuštěno. Takováto úvaha by však vedla k absurdním závěrům v podobě
faktické nemožnosti řádné aplikace ust. §12 odst. 1 výše zákona o přestupcích, minimálně co se hodnocení osoby
pachatele týče.“
[20] Ani z rozsudku Nejvyššího správního soudu, č. j. 2 As 323/2016 – 49, na který
stěžovatel odkazuje, pak nevyplývá, že by správní orgány při hodnocení osoby řidiče ve smyslu
§12 odst. 1 zákona o přestupcích nemohly přihlížet k přestupkům starším jednoho roku,
resp. Že by měly povinnost vždy analogicky aplikovat institut zahlazení odsouzení. V případě
popisovaném v odkazovaném rozsudku totiž správní orgán vůbec neuvedl, jaká hlediska jej vedla
k uložení konečné výše sankce. Naproti tomu v právě posuzované věci správní orgán přihlédl
pouze k přestupkům spáchaným za poslední tři roky, kdy měl stěžovatel v evidenční kartě řidiče
evidováno pět záznamů o přestupcích v dopravě a z toho čtyři pro překročení nejvyšší povolené
rychlosti. Správní orgán proto dovodil, že nemůže na jednání stěžovatele pohlížet
jako na ojedinělé pochybení, nýbrž jako na další nekázeň v silničním provozu, přičemž
z předchozích sankcí si stěžovatel nevzal patřičné ponaučení. Tato skutečnost byla poté
hodnocena v jeho neprospěch. Ani tato námitka stěžovatele proto není důvodná.
[21] Nejvyšší správní soud shrnuje, že napadený rozsudek krajského soudu je zákonný, kasační
stížnost proti němu podanou proto podle §110 odst. 1, in fine, s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
IV. Náklady řízení
[19] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle ustanovení §60 s. ř. s ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel ve věci úspěch neměl, právo na náhradu nákladů řízení mu proto
nevzniklo. Procesně úspěšný žalovaný náhradu nákladů v řízení neuplatnil a ani Nejvyššímu
správnímu soudu ze spisu nevyplynuly žádné náklady přesahující rámec jeho běžné
administrativní činnosti. Nejvyšší správní soud proto nepřiznal náhradu nákladů žádné
z procesních stran.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné
(§53 odst. 3 s. ř. s.)
V Brně dne 7. listopadu 2018
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu