ECLI:CZ:NSS:2017:3.AS.214.2016:62
sp. zn. 3 As 214/2016 - 62
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců Mgr. Petra Šuránka a JUDr. Jana Vyklického ve věci žalobce Ing. J. P., MBA,
zastoupeného Mgr. Lukášem Trojanem, advokátem ve společnosti KŠD LEGAL advokátní
kancelář s.r.o., se sídlem CITY TOWER, Hvězdova 1716/2b, Praha 4, proti žalovanému
Národnímu bezpečnostnímu úřadu, se sídlem Na Popelce 2/16, Praha 5, v řízení o žalobě
proti rozhodnutí ředitele žalovaného ze dne 23. 7. 2014, č. j. 168/2014-NBÚ/07-OP, o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 8. 2016, č. j. 3A 108/2014 -
111,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 8. 2016, č. j. 3A 108/2014 - 111,
se zrušuje .
II. Rozhodnutí ředitele Národního bezpečnostního úřadu ze dne 23. 7. 2014,
č. j. 168/2014-NBÚ/07-OP, se zrušuje a věc se vrací žalovanému
k dalšímu řízení.
III. Za řízení o žalobě a o kasační stížnosti je žalovaný povinen zaplatit žalobci
náhradu nákladů řízení ve výši 24 456 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku
k rukám advokáta Mgr. Lukáše Trojana.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 17. 4. 2014, č. j. 35434/2014-NBÚ/P, žalovaný zrušil platnost
osvědčení žalobce pro stupeň utajení Tajné z důvodu, že žalobce přestal splňovat podmínku
bezpečnostní spolehlivosti podle §12 odst. 1 písm. d) zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně
utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, ve znění zákona č. 303/2013 Sb. (dále
jen „zákon o utajovaných informacích“), přičemž v odůvodnění upřesnil, že v případě žalobce
shledal existenci bezpečnostního rizika podle §14 odst. 2 písm. a) zákona o utajovaných
informacích (závažná nebo opakovaná činnost proti zájmům České republiky) na základě toho,
že žalobce měl na datovém nosiči zpřístupnit neoprávněné osobě audionahrávky osobností
z veřejného života, manipulovat s nimi v prostředí společnosti ABL a identifikovat původce
těchto záznamů.
Jednalo se o v pořadí druhé rozhodnutí rušící platnost osvědčení vydaného žalobci,
neboť v pořadí první rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 12. 2013, č. j. 109837/2013-NBÚ/P,
ředitel žalovaného na základě rozkladu žalobce zrušil rozhodnutím ze dne 7. 4. 2014,
č. j. 73/2014-NBÚ/07-OP, přičemž žalovanému vytkl, že bezpečnostní svazek jako podklad
o činnosti žalobce obsahoval pouze usnesení o zahájení jeho trestního stíhání, nikoliv však jeho
podklady shromážděné v průběhu trestního řízení, z nichž by bylo možné existenci
bezpečnostního rizika ověřit, a že odůvodnění rozhodnutí mělo v zájmu srozumitelnosti
obsahovat alespoň výčet podkladů, které byly vzaty při rozhodování v potaz, byť jejich vlastní
obsah s ohledem na ochranu utajovaných informací nelze v odůvodnění blíže rozvést.
V pořadí druhý rozklad žalobce (téměř doslovně shodný s textem žaloby a aktuální
kasační stížnosti) již ředitel žalovaného rozhodnutím ze dne 23. 7. 2014,
č. j. 168/2014-NBÚ/07-OP (dále jen „napadené rozhodnutí“), zamítl, a rozhodnutí žalovaného
potvrdil. V odůvodnění připomenul judikaturu Nejvyššího správního soudu k předchozí právní
úpravě, podle níž je vydání osvědčení pro styk s utajovanými skutečnostmi přiznáním
mimořádného oprávnění, které je odvislé i na správním uvážení správního orgánu a posouzení
souvisejících neurčitých právních pojmů, a podle které pro závěr o bezpečnostní nespolehlivosti
postačuje již samotné podezření z existence bezpečnostních rizik. Ředitel žalovaného
v napadeném rozhodnutí dále poukázal na provedené doplnění podkladů v bezpečnostním
svazku, které jsou podle něj již dostatečné a dokládají závažné pochybnosti ohledně přístupu
žalobce k ochraně utajovaných informací, jeho loajalitě a důvěryhodnosti. Aniž by bylo možné
v odůvodnění specifikovat obsah těchto utajovaných pokladů, na jejich základě k variantám
předkládaným žalobcem v průběhu trestního řízení a v rámci řízení o rozkladu uvedl, že je sice
nelze zcela vyloučit, avšak bezpečnostní řízení, na rozdíl od řízení trestního není ovládáno
zásadou „in dubio pro reo“, naopak je postaveno na principu vyloučení jakýchkoliv pochybností
o bezpečnostní spolehlivosti toho kterého účastníka řízení. Spisový materiál obsahuje skutečnosti,
které sice přímo „neusvědčují“ účastníka řízení ze závadového jednání, avšak ve svém souhrnu
logicky a důvodně vyvolávají pochybnost o jeho bezpečnostní spolehlivosti, závažné zvláště
proto, že objektem chráněného zájmu jsou utajované informace, a v neposlední řadě také proto,
že je zpochybněna nestrannost a řádný a svědomitý výkon služby úřední osoby. Závěrem ředitel
konstatoval, že se neztotožnil s návrhem rozkladové komise na zrušení napadeného rozhodnutí,
k čemuž blíže uvedl, že rozkladová komise je poradním orgánem a vedoucí ústředního orgánu
státní správy není jejím návrhem vázán, přičemž rozhodné je pouze jeho stanovisko.
Následně brojil proti napadenému rozhodnutí žalobce žalobou u Městského soudu
v Praze, který ji však rozsudkem ze dne 17. 8. 2016, č. j. 3A 108/2014 - 111 (dále jen „napadený
rozsudek“), zamítl. Městský soud po seznámení se s utajovanou i neutajovanou částí spisového
materiálu, přičemž přezkoumával postup a důvody pro zrušení platnosti osvědčení v úplnosti
i nad rámec uplatněných námitek, konstatoval, že listiny v něm obsažené skýtají pro závěr
správních orgánů dostatečnou oporu. Soud se tedy neztotožnil s tvrzením žalobce, že účelově
vybrané procesní podklady trestního řízení, o které se opírá usnesení o zahájení trestního stíhání
(protokol o výslechu utajovaného svědka V. S. ze dne 13. 6. 2013 a znalecký posudek ze dne
3. 9. 2013) a informace nesouvisející s jednáním, jež je účastníkovi kladeno za vinu (protokol
o výslechu svědka J. N. ze dne 12. 12. 2013), nemohou být stěžejním pilířem důvodů pro závěr
o nedostatku bezpečnostní spolehlivosti účastníka řízení. Městský soud uvedl, že vzal v úvahu
předně konkrétnost jednotlivých aspektů, které vyplývají z výše označených podkladů,
a závažnost jednání žalobce, která z nich vyplývá, podpůrně přihlédl i k časové stránce
potenciálního bezpečnostního rizika. Rozhodným však je skutečnost, že obrana spočívající
v žalobcem předestřených odlišných možnostech zpřístupnění audionahrávek osobností
z veřejného života neoprávněné osobě nemůže sama o sobě vyvrátit závěr správních orgánů
o bezpečnostním riziku na straně žalobce ve smyslu ustanovení §14 odst. 2 písm. a) zákona
o utajovaných informacích.
Městský soud se shodoval s ředitelem žalovaného, že stav věci byl po doplnění
a konkrétním označení podkladů ve správním řízení zjištěn v rozsahu, který je nezbytný
pro rozhodnutí, přičemž napadené rozhodnutí je dostatečně odůvodněno v mezích daných
ustanovením §122 odst. 3 zákona o utajovaných informacích, a souhlasil i s tím, že úprava
ochrany utajovaných informací je z důvodu ochrany bezpečnostních zájmů státu založena
na principu vyloučení jakýchkoliv pochybností o bezpečnostní spolehlivosti fyzické osoby, jejíž
nedostatek může být dán již při pouhém podezření z existence bezpečnostního rizika.
Při ověřování existence bezpečnostních rizik přitom žalovaný není vázán rozhodnutím jiných
orgánů státu, a není tedy povinen čekat ani na výsledek trestního řízení, ostatně žalovaný
ani neposuzuje, zda chování žalobce vykazovalo znaky skutkové podstaty trestného činu,
ani se nevyjadřuje k otázce, zda chování je prokázáno. Účelem bezpečnostního řízení není
posuzovat vinu, popř. trestat, účelem je posoudit, zda je žalobce schopen zajistit ochranu
utajovaným informacím, k nimž již má či může mít v budoucnu přístup, přičemž odnětí privilegia
v podobě osvědčení nezasahuje do právní sféry daného subjektu v takové míře, jako právě trestní
řízení. Rozkladový orgán adekvátně vymezil účel bezpečnostního řízení, který je diametrálně
odlišný od řízení trestního. Z napadeného rozhodnutí nelze dovodit, že by správní orgány
své oprávnění překročily a uznaly v rozporu se zásadou presumpce neviny žalobce vinným
z trestného činu, naopak sama skutečnost trestního stíhání žalobce nebyla rozhodnou
při posouzení jeho bezpečnostní spolehlivosti.
Žalobcem uváděné možnosti úniku nahrávek nemohou podle městského soudu vyvrátit
logičnost závěrů o existenci bezpečnostního rizika u žalobce, protože bezpečnostní řízení,
na rozdíl od řízení trestního, není ovládáno zásadou „in dubio pro reo“, nýbrž je postaveno
na principu vyloučení jakýchkoliv pochybností o bezpečnostní spolehlivosti osoby. Spisový
materiál obsahuje skutečnosti, které ve svém souhrnu logicky a důvodně vyvolávají pochybnost
o bezpečnostní spolehlivosti žalobce, závažné zvláště proto, že objektem chráněného zájmu jsou
utajované informace. Informace obsažené v jednotlivých podkladech pro rozhodnutí odpovídají
podle městského soudu nejpravděpodobnějšímu vysvětlení skutkových zjištění, přičemž pravost
a pravdivost těchto dokumentů městský soud přezkoumávat nemůže. Obrana žalobce může
úspěšně směřovat do řízení, které vedou orgány činné v trestním řízení, nikoli však
do bezpečnostního řízení, s ohledem na princip, že po proběhlém řízení u žalobce nelze vyloučit
pochybnosti o jeho bezpečnostní spolehlivosti. Protože žalobcem předestřené alternativy
nemohou ve svém důsledku znamenat vyvrácení skutkového děje, z něhož správní orgány
vycházejí, městský soud se neshoduje s žalobcem, že žalovaný účelově vybral pouze takové
podklady, o které se opírá samotné usnesení o zahájení trestního stíhání žalobce, a nepravdivě
uzavřel, že v trestním spisu nenalezl takové podklady, které by byly s popisem tohoto skutkového
stavu.
Konečně je to ředitel žalovaného, a nikoliv rozkladová komise, který rozhoduje
o rozkladu žalobce, a pokud ředitel žalovaného nerozhodne shodně s usnesením rozkladové
komise, neznamená to jeho libovůli, jestliže důvody a jeho úvahy jsou v napadeném rozhodnutí
vyjádřeny. Z žádného právního předpisu přitom nevyplývá povinnost ředitele žalovaného
vypořádat se s jednotlivými důvody uváděnými rozkladovou komisí.
Proti tomuto rozsudku podává žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost z důvodů
uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), v níž navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.
Stěžovatel (kromě vynechání jednoho odstavce doslovně shodně jako v žalobě) nejprve
připomíná, že napadeným rozhodnutím předcházelo dne 31. 10. 2013 vydání usnesení o zahájení
trestního stíhání mj. i jeho osoby, ze strany ředitele Bezpečnostní informační služby (dále
jen „BIS“) však byl stěžovatel zbaven mlčenlivosti výhradně jen pro účely trestního stíhání, a tato
skutečnost jej omezuje v možnosti plného uplatnění práva na vyjádření v rámci řízení před
žalovaným.
Stěžovatel v první řadě nesouhlasí se závěrem napadeného rozhodnutí, že pořízené
kopie písemností spisového materiálu vedeného Obvodním státním zastupitelstvím
pro Prahu 1 k trestnímu řízení již dostatečně a originálně dokumentují skutkový stav věci
popsaný v usnesení o zahájení trestního stíhání. Žalovaný podle stěžovatele pouze účelově vybral
podklady, o které se opírá samotné usnesení o zahájení jeho trestního stíhání, například protokol
o výslechu svědka J. N. ze dne 12. 12. 2013, ačkoliv ten neobsahuje jakoukoliv skutečnost, která
by prokazovala jednání stěžovatele, které je mu v usnesení o zahájení trestního stíhání kladeno
za vinu, a naopak pominul jiné pravděpodobné a logicky ucelené alternativy, které jsou obsahem
odůvodnění jeho stížnosti ze dne 30. 12. 2013 proti usnesení o zahájení trestního stíhání,
ze kterého vyplývají i důkazní vazby na příslušné procesní podklady trestního spisu, které
nicméně s ohledem na jejich utajovanou povahu nelze v rámci žaloby (správně: kasační stížnosti)
blíže vymezit. Nezahrnutí těchto podstatných skutečností do hodnotícího procesu žalovaného
znamená, že jeho rozhodnutí nesplňují zákonné požadavky, neboť jsou v rozporu s účelově
zamlženým plným rozsahem trestního spisu, a napadené rozhodnutí je tedy nedostatečně
odůvodněné a pro tento nedostatek i nepřezkoumatelné.
Stěžovatel dále s poukazem na čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen
„Listina“) a čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, vyhlášené
pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“), namítá, že vyvozování závěrů, které se vztahují
k bezpečnostní spolehlivosti ze samotné skutečnosti, že je toho času trestně stíhán, a také
konstatování, že se činnosti proti zájmům České republiky dopustil, je při posuzování
bezpečnostního rizika zcela nepřípustné, neboť je v rozporu s ústavním principem presumpce
neviny předjímat závěr o vině stěžovatele, dokud není pravomocným rozsudkem soudu
rozhodnuto o opaku.
S poukazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2012,
č. j. 7 As 117/2012-28, stěžovatel namítá, že se v daném případě žalovaný nezabýval úplným
a nestranným hodnocením veškerých dostupných informací obsažených v trestním spisu, když
vycházel pouze ze skutečnosti samotného trestního stíhání, aniž by posuzoval jeho podloženost
a opodstatněnost a následně vliv na závěry o bezpečnostní způsobilosti stěžovatele,
resp. vycházel pouze ze subjektivního přesvědčení orgánů činných v trestním řízení, které
je spojeno s výpovědí jediného utajovaného svědka, o jehož věrohodnosti má obhajoba
stěžovatele odůvodněné pochybnosti. Pouze účelově vybrané procesní podklady trestního řízení,
o které se opírá usnesení o zahájení trestního stíhání (protokol o výslechu V. S. ze dne 13. 6. 2013
a znalecký posudek ze dne 3. 9. 2013) a informace nesouvisející s jednáním, jež je stěžovateli
kladeno za vinu (protokol o výslechu svědka J. N. ze dne 12. 12. 2013) nemohou být stěžejním
pilířem pro závěr o nedostatku jeho bezpečnostní spolehlivosti. Úvahy uvedené žalovaným
v rozhodnutí ze dne 17. 4. 2014 jsou nadto v rozporu s dřívějším zrušujícím rozhodnutím ředitele
žalovaného, který v něm uzavřel, že usnesení o zahájení trestního stíhání nelze považovat
za dostatečný důkaz o chování stěžovatele. Stěžovatel má za to, že z obsahu bezpečnostního
svazku, včetně jeho utajované části, nebylo možné učinit závěr, zda procesní podklady popisují
skutečný a pravdivý stav věci či zda se jedná o tvrzení smyšlené nebo zkreslené. Podle stěžovatele
bylo nutné hodnotit informační hodnotu veškerých dostupných informací (tj. celého trestního
spisu) a jejich věrohodnost a provázanost s ostatními procesními podklady, a to nikoliv
zcela izolovaně, jak to učinil žalovaný. Stěžovatel trvá na své bezpečnostní spolehlivosti
a na své nevině, neboť se stíhaného jednání nedopustil a informace obsažené v usnesení
o zahájení trestního stíhání se nezakládají na pravdě.
Stěžovatel připomenul, že dne 25. 6. 2014 mu žalovaný v rámci rozkladového řízení
vyhověl a zpřístupnil mu režimovou místnost, v níž mu umožnil podat vyjádření, které bylo
s ohledem na jeho obsah označeno stupněm utajení „Důvěrné“ a založeno do utajované části
bezpečnostního svazku. Ve vyjádření poukázal na str. 8-13 své stížnosti proti usnesení o zahájení
trestního stíhání s tím, že rozhodné skutečnosti jsou podloženy listinami tvořícími obsah
trestního spisu a jejich posouzení je nezbytným předpokladem pro závěr o jeho bezpečnostní
spolehlivosti. Stěžovatel dále upozorňuje, že dne 2. 7. 2014 převzal žalovaný od Městského
státního zastupitelství v Praze vysvětlení stěžovatele zaznamenané v dokumentu ze dne
26. 3. 2012, č. j. ČTS:T3-14/2012-BIS-5 opr. 1-2., na který odkazoval v rámci svého ústního
vyjádření u žalovaného dne 25. 6. 2014 a který je zásadním listinným důkazem; tento úřední
záznam však v trestním spise chybí. Přitom se dle stěžovatele jedná o skutečnosti svědčící
ve prospěch jeho bezpečnostní spolehlivosti, neboť již v období března 2012, tedy v době více
jak jeden a půl roku před zahájením jeho trestního stíhání, poskytl orgánům BIS zásadní vyjádření
postihující okolnosti jeho činnosti v rámci BIS a rovněž jednání, které je mu v rámci trestního
stíhání kladeno za vinu.
Stěžovatel dále poukazuje na skutečnost, že rozkladová komise žalovaného usnesením
ze dne 9. 7. 2014, č. j. 158/2014-NBÚ/07-OP, navrhla jeho rozkladu vyhovět a rozhodnutí
žalovaného ze dne 17. 4. 2014 zrušit, neboť podle jejího názoru nebylo možné na základě
shromážděných podkladů u něj učinit dostatečně přesvědčivý závěr o existenci podezření
z bezpečnostního rizika. Ředitel žalovaného se podle stěžovatele nedostatečně vypořádal
s procesními vadami rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 4. 2014 a nevypořádal
se ani se skutečnostmi, které vedly rozkladovou komisi k přijetí výše uvedeného závěru vyhovět
rozkladu. Ačkoliv je rozkladová komise „pouhým“ poradním orgánem, sestává z právních
odborníků i zástupců zpravodajských služeb, kteří disponují dostatečnou kvalifikací, umožňující
jim objektivně posoudit bezpečnostní riziko na straně stěžovatele. V důsledku postupu ředitele
žalovaného v daném případě je zásadním způsobem ohrožena jedna ze základních zásad
správního rozhodování v podobě předvídatelnosti rozhodnutí, což ve svém důsledku představuje
Ústavou vyloučenou libovůli na straně správního orgánu. Napadené rozhodnutí je podle
stěžovatele nepřezkoumatelné, neboť je v rozporu s účelově zamlčeným plným rozsahem
trestního spisu nedostatečně odůvodněno. Nedostatečné odůvodnění způsobuje jeho
nezákonnost a je důvodem jeho zrušení.
Nad rámec dosavadní argumentace pak stěžovatel vyjádřil nesouhlas se závěry
vyslovenými městským soudem v odůvodnění napadeného rozsudku. Především měl městský
soud porušit ustanovení §48 odst. 3 písm. d) s. ř. s., pokud nevyhověl jeho návrhu na přerušení
řízení do doby rozhodnutí velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“)
ve věci Regner proti České republice (stížnost č. 35289/11), neboť výsledek tohoto řízení, jehož
předmětem je otázka, zda je porušením práva na spravedlivý proces upření přístupu účastníka
řízení k části správního spisu v bezpečnostním řízení, může mít zcela zásadní dopad i na řízení,
které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí.
Stěžovatel dále namítá, že i přes odkaz městského soudu na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 25. 11. 2011, č. j. 7 As 31/2011-101, soud neposoudil informační
hodnotu podkladů v souladu se závěry tohoto judikátu, neboť nejen stěžovatel, ale též vesměs
všichni svědci působící v rámci BIS, kteří v trestním řízení vypovídali, explicitně připustili
existenci alternativních a zcela jistě pravděpodobnějších možností skutkového průběhu možného
úniku. Závěr městského soudu je tak podle stěžovatele tendenční a skutkově nesprávný.
Městský soud se také nesprávně vypořádal se zcela v historii rozkladového řízení
bezprecedentní skutečností, že ředitel žalovaného odmítl skutkové a právní závěry rozkladové
komise. Bez uvedení argumentace rozkladové komise a důvodů, proč ředitel žalovaného dospěl
k odlišnému závěru o bezpečnostní způsobilosti stěžovatele, nemůže podle něj napadené
rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost obstát a je výrazem nepřípustné svévole. Městský soud
přitom stěžovateli znemožnil prokázat nestandardnost postupu žalovaného v průběhu jeho
bezpečnostního řízení, jež stěžovatel považuje za účelové a ryze formalistické, provedením
důkazu výslechem členů rozkladové komise. V této souvislosti pak stěžovatel poukazuje
na obsah článku publikovaného deníkem EURO dne 25. 8. 2014 pod názvem „Langova úniková
rychlost – únik další nahrávky z BIS posílil spekulace o brzkém odvolání šéfa kontrarozvědky Jiřího Langa“,
z nějž vyplývá, že již dne 1. 11. 2013, pouhý den po zadržení stěžovatele, byli svoláni příslušníci
4. ekonomického odboru BIS (v němž stěžovatel v rámci BIS působil) a pravděpodobně
příslušník BIS je velmi podrobně informoval o trestním vyšetřování oznamovatele, čímž mohl
překročit pravomoc a současně vyzradit utajovanou informaci osobám, které nemusely mít
oprávnění přijít do styku s informacemi o trestním stíhání. Současně se ukázalo, že tím,
kdo řídil vyšetřování stěžovatele, mohl být některý z příslušníků BIS působící mimo inspekci
BIS a že mohl mimo své zákonné kompetence vyvíjet snahu, aby byl stěžovatel co nejpřísněji
potrestán.
Ke kasační stížnosti se žalovaný vyjádřil nesouhlasně. Poukázal na skutečnost, že úprava
utajovaných informací je z důvodu ochrany bezpečnostních zájmů České republiky založena
na principu vyloučení jakýchkoliv pochybností o bezpečnostní spolehlivosti dané fyzické osoby.
Nedostatek bezpečnostní spolehlivosti může být dán již jen při pouhém podezření z existence
bezpečnostního rizika. Při ověřování existence bezpečnostních rizik posuzuje na základě
dostupných informací, zda chování účastníka řízení může být bezpečnostním rizikem.
Neposuzuje přitom, zda chování účastníka řízení vykazuje znaky skutkové podstaty trestného
činu, ani se nevyjadřuje k otázce, zda chování je dostatečně prokázáno, pouze zvažuje,
zda z daného množství informací nevyplývá k dané osobě možnost některého ze zákonem
presumovaných bezpečnostních rizik. Účelem bezpečnostního řízení tedy není posuzovat vinu
a popř. trestat, účelem je posoudit, zda je účastník řízení schopen zajistit ochranu utajovaným
informacím, k nimž již má či může mít v budoucnu přístup. Žalovaný nesmí sice rezignovat
na svou povinnost úplně a přesně zjistit stav věci, ale nelze od něj co do rozsahu zjišťování
očekávat, že bude nahrazovat úlohu orgánů činných v trestním řízení. Pokud jde o omezení
procesních práv účastníků v řízení před správním soudem v důsledku nezpřístupnění utajovaných
informací, právo na spravedlivý proces v takovém případě garantuje soud, který supluje aktivitu
stěžovatele a zkoumá relevanci utajovaných informací ze všech hledisek, které se jeví být
důležitými. Žalovaný poukázal na související judikaturu Nejvyššího správního soudu i na nález
Ústavního soudu ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. II. ÚS 28/02, v němž bylo konstatováno,
že v případě žadatelů o oprávnění se seznamovat s utajovanými informacemi není
z ústavněprávního hlediska možné garantovat všechna procesní práva ve shodné míře, jako
u jiných profesí.
Pokud nicméně stěžovatel namítá, že je omezen tím, že byl zbaven mlčenlivosti výhradně
pro účely trestního řízení, žalovaný zdůrazňuje, že stěžovateli, stejně jako i jeho zástupci
a žalovanému byly k dispozici veškeré podklady trestního řízení a žalovaný dokonce stěžovateli
umožnil se k věci vyjádřit i v režimové místnosti, takže žalovaný se mohl s jeho argumentací plně
seznámit a stěžovatelovo právo na spravedlivý proces nebylo dotčeno. Pokud jde o omezení
přístupu stěžovatele k podkladům bezpečnostního řízení, žalovaný žádný z nich neoznačil podle
§133 odst. 2 a 3 zákona o utajovaných informacích a městský soud byl připraven stěžovateli
zpřístupnit utajovanou část spisu, ten to však odmítl s tím, že podklady jsou mu známy
z trestního řízení. Protože stěžovatel byl seznámen se všemi podklady a věděl, jaké jednání
je předmětem trestního stíhání a představuje bezpečnostní riziko, není jeho případ skutkově
obdobný s případem Regner proti České republice. Navíc žalovanému není známo, že by soudy
s ohledem na zmiňovanou kauzu řízení přerušovaly.
Namítá-li stěžovatel účelový a neobjektivní omezení podkladů bezpečnostního řízení
pouze na podklady, o něž se opírá usnesení o zahájení trestního stíhání, žalovaný připomíná,
že v novém řízení podklady doplnil tak, aby z jejich obsahu bylo možné učinit závěr o výskytu
bezpečnostního rizika u stěžovatele. Přitom si na základě seznámení s trestním spisem
a originálními podklady učinil vlastní úsudek. Protokol o výslechu svědka J. N. je jen jedním
(a nikoliv stěžejním) z podkladů, z nějž ve spojení s dalšími relevantními podklady lze dovodit
identifikaci stěžovatele, jakožto osoby, která na datovém nosiči zpřístupnila neoprávněné osobě
audionahrávky osobností z veřejného života, manipulaci s nimi v prostředí společnosti ABL
a identifikaci původce těchto záznamů.
Pokud jde o míru zdůvodnění napadených rozhodnutí, ta byla odůvodněna v rozsahu,
ve kterém to ustanovení §122 odst. 3 zákona o utajovaných informacích připouští. Ani správní
soudy nejsou oprávněny v rozsudku uvádět utajované informace a mohou pouze uvést obecné
zdůvodnění a případné bližší rozvedení těchto důvodů by bylo nutné označit příslušným stupněm
utajení a zařadit do utajované části soudního spisu.
Varianty předkládané stěžovatelem v průběhu trestního řízení i v rámci řízení o rozkladu
nelze zcela vyloučit, avšak za takto zjištěného skutkového stavu v trestní věci, kdy orgány činné
v trestním řízení posoudily věc tak, jak je uvedeno v usnesení o zahájení trestního stíhání,
žalovaný shledává variantu jimi předkládanou jakožto dostatečně doloženou, zatímco pro ostatní
varianty vyplývající zejména z výpovědí svědků nebyla v době rozhodování žalovaného v trestním
spise opora. Žalovaný za těchto okolností plnil svou preventivní roli v rámci ochrany utajovaných
informací, tedy odepřít stěžovateli přístup k utajovaným informacím, neboť spisový materiál
obsahuje skutečnosti, které jej sice přímo „neusvědčují“ ze závadového jednání, avšak ve svém
souhrnu logicky a důvodně vyvolávají pochybnost o jeho bezpečnostní spolehlivosti, zvláště
proto, že objektem chráněného zájmu jsou utajované informace, a v neposlední řadě také proto,
že je zpochybněna nestrannost a řádný a svědomitý výkon služby úřední osoby.
Pokud stěžovatel namítá, že se ředitel Úřadu odchýlil od závěrů rozkladové komise,
žalovaný uvádí, že odpovědnost za rozhodnutí nese ředitel žalovaného, a nikoliv komise
či její členové. Navíc nejde o první a jediný případ, kdy se ředitel žalovaného takto od návrhu
rozkladové komise odchýlil a soud správnost takového postupu aproboval. Nejedná se tedy
o nestandardní postup a ani výslech členů rozkladové komise či ředitele žalovaného by nové
poznatky do věci nevznesly, neboť svá stanoviska tyto osoby vtělily do textu svých rozhodnutí.
V daném případě trestní stíhání proti stěžovateli bylo zahájeno dne 31. 10. 2013
a v počáteční fázi trestního stíhání byl vzat i do vazby; o jeho vině nicméně nebylo dosud
rozhodnuto. Stěžovatel byl na základě sdělení obvinění podle §40 zákona č. 361/2003 Sb.,
o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„služební zákon“) zproštěn na dobu, než se vysvětlí, zda je vinen, výkonu služby, protože jeho
ponechání ve výkonu služby by ohrožovalo důležitý zájem služby. Proti stěžovateli je vedeno
trestní stíhání pro podezření ze spáchání trestné činnosti jednak ohrožující či porušující ochranu
utajovaných informací, a současně zpochybňující nestranný, řádný a svědomitý výkon funkce
veřejného činitele. I když v dané chvíli není zcela jisté, zda žalobce bude v uvedené trestní věci
odsouzen, přesto je již jisté, že na základě shromážděných podkladů lze ve vztahu k jeho osobě
mít vážné pochybnosti o jeho přístupu k ochraně utajovaných informací, jeho loajalitě a o tom,
zda se mu dá důvěřovat. Proto žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je přípustná, neboť byla podána včas, osobou oprávněnou,
proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatele
je v souladu s §105 odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem. Kasační stížnost současně shledal
i důvodnou.
Podle §12 odst. 1 písm. d) zákona o utajovaných informacích Úřad osvědčení fyzické
osoby vydá fyzické osobě, která je bezpečnostně spolehlivá. Podle odst. 2 téhož ustanovení musí
podmínky uvedené v odstavci 1 fyzická osoba splňovat po celou dobu platnosti osvědčení fyzické
osoby.
Podle §14 odst. 1 zákona o utajovaných informacích podmínku bezpečnostní
spolehlivosti splňuje fyzická osoba, u níž není zjištěno bezpečnostní riziko. Podle odst. 2
písm. a) téhož ustanovení je bezpečnostním rizikem závažná nebo opakovaná činnost proti
zájmům České republiky.
Podle §101 odst. 2 zákona o utajovaných informacích, přestal-li držitel osvědčení fyzické
osoby, osvědčení podnikatele nebo dokladu splňovat podmínky pro vydání takovéto veřejné
listiny, Úřad její platnost zruší.
Podle §121 odst. 3 zákona o utajovaných informacích, pokud Úřad zruší platnost
osvědčení fyzické osoby, osvědčení podnikatele nebo dokladu, vydá o tom rozhodnutí a doručí
jej účastníku řízení; kopii založí do bezpečnostního svazku.
Podle §122 odst. 3 zákona o utajovaných informacích se v odůvodnění uvedou důvody
vydání rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se Úřad řídil při jejich hodnocení
a při použití právních předpisů. Jsou-li některé z důvodů vydání rozhodnutí utajovanými
informacemi, uvede se v odůvodnění pouze odkaz na podklady pro vydání rozhodnutí a jejich
stupeň utajení. Úvahy, kterými se Úřad řídil při jejich hodnocení, a důvody vydání rozhodnutí
se uvedou pouze v rozsahu, ve kterém nejsou utajovanými informacemi.
Podle §133 odst. 2 zákona o utajovaných informacích se dokazování v soudním řízení
provádí tak, aby byla šetřena povinnost zachovávat mlčenlivost o utajovaných informacích
obsažených ve výsledcích šetření nebo v údajích z evidencí zpravodajských služeb nebo policie.
K těmto okolnostem lze provést důkaz výslechem jen tehdy, byl-li ten, kdo povinnost
mlčenlivosti má, této povinnosti příslušným orgánem zproštěn; zprostit mlčenlivosti nelze pouze
v případě, kdy by mohlo dojít k ohrožení nebo vážnému narušení činnosti zpravodajských služeb
nebo policie; přiměřeně se postupuje i v případech, kdy se důkaz provádí jinak než výslechem.
Podle odst. 3 téhož ustanovení Úřad označí okolnosti uvedené v odstavci 2, o kterých tvrdí,
že ve vztahu k nim nelze zprostit mlčenlivosti, a předseda senátu rozhodne, že části spisu, k nimž
se tyto okolnosti váží, budou odděleny, jestliže činnost zpravodajských služeb nebo policie může
být ohrožena nebo vážně narušena; do oddělených částí spisu účastník řízení, jeho zástupce
a osoby zúčastněné na řízení nahlížet nemohou. V ostatním nejsou ustanovení zvláštního
právního předpisu o dokazování, označování částí spisu a nahlížení do něj dotčena.
K problematice bezpečnostního řízení, soudního řízení o přezkumu rozhodnutí vydaného
v takovém řízení i míře a možnostech dokazování v takovém řízení Nejvyšší správní soud shrnul
dosavadní judikaturu k aktuálnímu zákonu o utajovaných informacích, resp. ji doplnil v rozsudku
ze dne 21. 12. 2012, č. j. 7 As 117/2012-28, č. 2825/2013 Sb. NSS: „Zákon o utajovaných informacích
tedy, právě s ohledem na zvláštní charakter daného řízení, předpokládá, že určité skutečnosti, byť byly
pro rozhodnutí podstatné, zůstanou účastníku řízení utajeny. Tomuto požadavku se musí přizpůsobit i hodnocení
rozhodných důvodů. Je-li proti rozhodnutí o rozkladu podána žaloba, pak i soudu ukládá zákon
o utajovaných informacích, aby při dokazování respektoval povinnost zachovávat mlčenlivost o utajovaných
informacích obsažených ve výsledcích šetření nebo v údajích z evidencí zpravodajských služeb nebo policie
(§133 odst. 2 zákona o utajovaných informacích). (…) Vzhledem k tomu, že neznalost důvodů negativního
rozhodnutí stěžovatele omezuje, či mu dokonce znemožňuje, aby proti rozhodnutí účinně argumentoval, je soud
povinen zkoumat postup a důvody rozhodnutí v úplnosti, tedy i nad rámec uplatněných žalobních bodů. Zjištěné
skutečnosti ovšem i soud musí v odůvodnění svého rozhodnutí popsat jen v těch mezích, aby nepopřel smysl ochrany
utajovaných skutečností. (…)
Představa, že soud uvěří zpravodajské službě, aniž by měl možnost si ověřit, že její tvrzení spočívají
na skutečných a pravděpodobně pravdivých informacích, by znamenala rezignaci na kontrolní funkci správního
soudnictví vůči veřejné správě. Po zpravodajské službě není pro účely bezpečnostního řízení žádána nepochybná
jistota o pravdivosti jí poskytovaných informací. V již citovaném rozsudku čj. 7 As 31/2011-101 Nejvyšší
správní soud vyslovil, že posuzování informační hodnoty určitého zjištění je nutně vždy úvahou pravděpodobnostní,
založenou v určité míře na odhadu. Proto někdy pro závěr o existenci bezpečnostního rizika (§14 odst. 3 zákona
o utajovaných informacích) postačí zjištění, že je pravděpodobné, že příslušná zákonem předvídaná skutková
podstata byla naplněna. Může tomu tak být ovšem pouze v případě, že taková eventualita
je nejpravděpodobnějším vysvětlením skutkových zjištění a že se na základě dostupných údajů jeví být významně
pravděpodobnější než jiná v úvahu připadající vysvětlení. Pro účely bezpečnostního řízení by tedy postačoval
konkrétní popis zdroje získaných informací a způsobu jejich získání, včetně popisu okolností a důvodů, pro které
má zpravodajská služba uvedené informace za věrohodné. Za těchto podmínek by si již soud mohl učinit úsudek,
zda jsou natolik věrohodné, aby mohly zasáhnout do osudu jednotlivce tím, že na jejím základě ztratí způsobilost
pro práci s utajovanými informacemi.“
Jak ovšem Nejvyšší správní soud naznačil např. v rozsudku ze dne 27. 1. 2010,
č. j. 9 As 29/2009-84, závěry žalovaného, resp. městského soudu se nemohou opírat pouze
podklady reprodukující informace z původních zdrojů, které nejsou součástí správního spisu,
neboť jejich absence znemožňuje ověřit opodstatněnost přebíraných informací. V intencích
citovaných právních závěrů je třeba posoudit i případ stěžovatele.
Předně Nejvyšší správní soud souhlasí se žalovaným v tom, že městský soud nepochybil,
jestliže řízení o žalobě stěžovatele nepřerušil do doby rozhodnutí velkého senátu ESLP ve věci
Regner proti České republice, neboť ze zvukového záznamu ústního jednání před městským soudem
Nejvyšší správní soud ověřil, že možnost seznámit se s obsahem utajované části správního spisu
byla stěžovateli po informaci, že jeho obsahem jsou listiny shromážděné v trestním řízení,
nabídnuta, ten však (resp. jeho zástupce) to odmítl s tím, že takové listiny jsou jim známy.
V daném případě, kdy napadené rozhodnutí současně obsahuje i podrobný výčet těchto
písemností, tedy stěžovatel vskutku měl (byť zprostředkovaně přes uplatnění procesních práv
v souběžném trestním řízení) možnost se seznámit se správním spisem a všemi podklady, z nichž
napadené rozhodnutí vychází. Otázka, zda je možné v bezpečnostním řízení odepřít účastníkovi
přístup k rozhodujícím podkladům a nahradit jej přezkumem soudu nad rámec uplatněných
žalobních bodů, tedy nebyla v dané situaci relevantní a po městském soudu tak nebylo důvodu
vyžadovat, aby využil svého oprávnění a řízení přerušil.
Co je však žalovanému a zejména pak městskému soudu třeba vytknout, je skutečnost,
že při aplikaci podle §14 odst. 2 písm. a) zákona o utajovaných informacích v odůvodnění svých
rozhodnutí nejprve nevyložili obsah neurčitého právního pojmu „závažná činnost proti zájmům
České republiky“, aby bylo zřetelné, jaké typy jednání lze pod tento pojem podřadit, a bylo
tak i patrno, na jaké otázky se má dokazování zaměřit. Tento nedostatek se posléze
výrazně projevil v napadeném rozsudku, který patrně bezpečnostní riziko podle
§14 odst. 2 písm. a) zákona o utajovaných informacích v případě stěžovatele spatřoval již v tom,
že je s ním vedeno řízení o zrušení osvědčení, popř. trestní řízení. S takovým závěrem by se však
Nejvyšší správní soud ztotožnit nemohl. Aniž by měl Nejvyšší správní soud podávat definici
tohoto pojmu jako první, připomíná, že skutečnost, že je s někým vedeno z moci úřední nějaké
řízení, nevyžaduje z jeho strany jakoukoliv aktivitu, natož závadnou.
Před vlastní subsumpcí zjištěného skutkového stavu pod neurčitý právní pojem je tedy
třeba takový pojem alespoň rámcově vymezit, což se v tomto případě nestalo a mělo to dopad
i do správnosti posouzení věci městským soudem. Pro úplnost je pak třeba dodat,
že bezpečnostní riziko podle některého z dalších odstavců a písmen §14 zákona o utajovaných
informacích nebylo napadeným rozhodnutím vyhodnocováno a shledáno; soudu tudíž nepřísluší
jej (ani implicitně) v řízení o přezkumu napadeného rozhodnutí hodnotit. Proto také není
důvodu, aby se Nejvyšší správní soud vyjadřoval k stěžovatelem namítanému rozporu
takového hodnocení se zásadou presumpce neviny zakotvenou v čl. 40 odst. 2 Listiny
a čl. 6 odst. 2 Úmluvy.
Pokud jde o námitku odlišného stanoviska rozkladové komise, Nejvyšší správní soud
souhlasí s tím, že ze zákona o utajovaných informacích ani z jiného právního předpisu nelze
dovodit závaznost tohoto stanoviska pro ředitele žalovaného. O překvapivosti odchylného
rozhodnutí nelze dost dobře mluvit, protože usnesení rozkladové komise není zasíláno
účastníkům řízení (ti se o něm mohou dozvědět pouze ex post nahlédnutím do spisu
či z odůvodnění konečného rozhodnutí), a nemůže jim tak ani teoreticky založit jakékoliv
legitimní očekávání stran výsledného rozhodnutí o podaném rozkladu. Odpovědnost za vydané
rozhodnutí přitom skutečně leží na řediteli žalovaného, pro něhož usnesení rozkladové komise
slouží „pouze“ jako inspirační zdroj. S ohledem na to je nadbytečné zjišťovat, zda odchýlení
se ředitele žalovaného od stanoviska rozkladové komise v tomto případě skutečně
bylo „bezprecedentní“ a krajně neobvyklou událostí, jak tvrdí stěžovatel, nebo zda šlo sice
o méně častou, avšak nijak výjimečnou situaci, jak naznačuje žalovaný.
Na druhou stranu je ovšem třeba uvést, že k odchýlení se od kolektivního názoru
odborníků by ředitele žalovaného měly vést dobré důvody a ač to zákon výslovně neukládá,
z povahy věci by v rozsahu, v němž to ochrana utajovaných informací umožňuje, mělo
odůvodnění napadeného rozhodnutí obsahovat argumentaci, která závěry rozkladové komise
jako celek vyvrací (byť nemusí jít o podrobnou reakci na každý z dílčích argumentů).
V opačném případě, v situaci kdy správní soud musí zákonnost napadeného rozhodnutí zkoumat
ex offo i nad rámec žalobních bodů, je nutné uzavřít, že napadené rozhodnutí je podle okolností
buď nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, nebo nezákonné.
V nynějším případě se přitom Nejvyšší správní soud shoduje s názorem vyjádřeným
rozkladovou komisí, která upozornila, že ze spisu není zřejmé, proč žalovaný považuje výpověď
utajovaného svědka, o němž mu není nic známo, za natolik věrohodnou, že pouhá jeho tvrzení
mu postačují k závěru o důvodném podezření z existence bezpečnostního rizika u stěžovatele.
Přitom odlišné varianty uváděné stěžovatelem nelze a priori považovat za nerealistické,
nepravděpodobné nebo účelově konstruované a spis současně neobsahuje nic, z čeho by bylo
možné dovodit, jak se žalovaný s těmito eventualitami vypořádal a proč je považuje za méně
pravděpodobné oproti variantě uváděné utajovaným svědkem.
Ředitel žalovaného přitom v napadeném rozhodnutí pouze zcela nekonkrétně konstatuje,
že stav věci byl zjištěn v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí, protože žalovaný v novém řízení
doplnil podkladové materiály a závěr žalovaného o výskytu shledaného bezpečnostního rizika tak
má ve spisovém materiálu dostatečnou podporu. Tím však na problém nastíněný rozkladovou
komisí nijak neodpověděl.
Stěžovatel přitom na tyto nedostatky v podkladech založených ve spise zcela přesně
ve svých kasačních námitkách poukazuje. Aniž by Nejvyšší správní soud byl oprávněn sdělovat
něco bližšího k obsahu listin, lze říci, že ve spisu je vedle usnesení o zahájení trestního stíhání
stěžovatele zařazena pouze trojice původních zdrojů vztahujících se k jednání, jež je stěžovateli
kladeno za vinu. Jedině výpověď utajovaného svědka V. S., vyslechnutého za přítomnosti soudce
v trestním řízení (o jehož charakteristikách, z nichž by si soud mohl učinit závěr o jeho
věrohodnosti, však nelze téměř nic zjistit), spojuje osobu stěžovatele s únikem audiozáznamů.
Zbylé dva podklady v podobě znaleckého posudku včetně souvisejících listin a v podobě
výslechu utajovaného svědka J. N. pouze dokládají původ audiozáznamů a jejich výskyt v ABL,
k osobě stěžovatele však žádný vztah nemají.
Součástí spisu je přitom i vyjádření stěžovatele, které žalovaný zcela správně stěžovateli
umožnil s ohledem na jeho obsah zahrnující též utajované informace učinit v režimové místnosti.
Stěžovatel přitom v návaznosti na skutečnost, že popírá, že by se dopustil jednání, jež je mu
kladeno za vinu, v tomto vyjádření poukázal na celou řadu dalších cest, jimiž mohly
audiozáznamy uniknout, a to i v době, kdy ještě dle jeho tvrzení nemusely mít charakter
utajované informace. Byť některé z těchto možností se i bez podrobnějšího zkoumání
zdrojových podkladů mohou jevit jako málo pravděpodobné, stěžovatel ve vyjádření uvádí
i varianty, které nelze a priori označit za zcela nepravděpodobné, přičemž vyjádření na jejich
podporu obsahuje i zcela konkrétní odkazy na důkazy provedené v trestním řízení
(zejména na výpovědi svědků). Tyto výpovědi jsou však ve správním spise zachyceny
buď jen zprostředkovaně a okrajově prostřednictvím jejich shrnutí (často jen dílčího
s vynecháním pasáží, na něž stěžovatel odkazuje) v usnesení o zahájení trestního stíhání, nebo
se ve spise nenacházejí vůbec, třebaže s ohledem na konkrétní povahu odkazů ve vyjádření
lze důvodně předpokládat jejich existenci v trestním spise. Stěžovatel v této souvislosti odkazuje
také na dokument ze dne 26. 3. 2012, č. j. ČTS:T3-14/2012-BIS-5 opr. 1-2, který měl dne
2. 7. 2014 žalovaný převzít od Městského státního zastupitelství v Praze. Nejvyšší správní soud
zaznamenal ve správním spise listiny dokladující pohyb tohoto dokumentu, samotný dokument,
který stěžovatel označuje za klíčový pro jeho obhajobu, však obsahem utajované části spisu není,
z ničeho se nejeví, že by byl žalovaným vyhodnocen (a to ani v utajované části spisu), a soud také
neměl možnost jeho obsah a význam pro stěžovatele posoudit.
Pokud tedy městský soud odkazoval na skutečnost, že postačuje posoudit existenci rizika
na straně stěžovatele prostřednictvím pravděpodobnostního vyhodnocení možných variant, mohl
mít pravdu v tom, že za daného stavu správního spisu se jeví jako nejpravděpodobnější varianta
předkládaná žalovaným. To však pouze proto, že na rozdíl od závěrů prezentovaných v usnesení
o zahájení trestního stíhání žalovaný k tvrzením stěžovatele nezahrnul do správního spisu
konkrétní zdrojové podklady, které by umožnily soudu ověřit pravděpodobnostní charakteristiky
stěžovatelem předkládaných variant. Na tyto konkrétní podklady stěžovatel odkázal ještě před
vydáním napadeného rozhodnutí, nejedná se tedy o tvrzení a podklady, které by soud nemohl
či neměl vzít do úvahy s ohledem na ustanovení §75 odst. 1 s. ř. s. Naopak žalovaný, resp. jeho
ředitel, a následně i městský soud byl povinen tato tvrzení na základě stěžovatelem konkrétně
označených důkazních prostředků vyhodnotit (nejlépe v příloze rozhodnutí založené v utajované
části spisu), pro což bylo nezbytnou podmínkou i to, aby také tyto důkazní prostředky učinil
součástí správního spisu (jeho utajované části, a to případně s přihlédnutím ke stupni utajení
jednotlivých podkladů i uložených odděleně na místech s odpovídajícím režimovým
zabezpečením a dostupných na vyžádání příslušné úřední osoby, resp. rozhodujících soudců).
Vzhledem k opominutí těchto zdrojových informací tak skutečně lze přisvědčit
stěžovateli, že rozhodování žalovaného se jeví být jednostranným a nevyváženým. Hájí-li
se žalovaný tím, že není povinen rozhodovat ve věci v souladu se zásadou „v pochybnostech
ve prospěch“ (in dubio pro reo), má sice pravdu, avšak míjí se s podstatou věci. Důvodem zrušení
osvědčení stěžovatele bylo (jen a pouze) jednání, které mu bylo vytýkáno usnesením o zahájení
trestního stíhání, proto se žalovaný musel zabývat otázkou, zda se takového jednání stěžovatel
dopustil. Na rozdíl od trestního řízení mu v tomto směru stačí pouze pravděpodobnostní závěr
(zákon vyžaduje vyhodnocení takového jednání v bezpečnostním řízení, a proto případný závěr
o jeho existenci – s přihlédnutím k odlišnému důkaznímu standardu a nezávaznosti tohoto závěru
pro jiná řízení, včetně trestního – nelze považovat za rozporný s čl. 40 odst. 2 Listiny), nicméně
v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu musí jít o variantu nejpravděpodobnější,
přičemž takový závěr musí být učiněn se znalostí zdrojových podkladů. Takové vyhodnocení
přitom může být přesvědčivé jen tehdy, vycházel-li správní orgán ze znalosti podkladů
vztahujících se ke všem variantám, které potenciálně přicházejí do úvahy. Byť tedy žalovaný není
povinen vést dokazování v míře odpovídající trestnímu řízení, v případě existence více možných
variant skutkového děje (z nichž jen některá vyvolává vznik bezpečnostního rizika)
a s přihlédnutím k závažnosti a konkrétnosti argumentace účastníka řízení nelze vyloučit,
že učinění pravděpodobnostního závěru může vyžadovat v některých případech i rozsáhlejší
zjišťování, jako je tomu dle všeho v tomto případě.
Městský soud tedy kromě nedostatečného vymezení neurčitého právního pojmu,
který aplikoval (což je ostatně vada, kterou trpěla již rozhodnutí žalovaného), také pominul,
že rozhodnutí ředitele žalovaného je zatíženo vadou řízení spočívající v tom, že skutková
podstata, z níž v napadeném správním rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech. V situaci,
kdy správní orgán opomenul shromáždit a vyhodnotit též podklady, jichž se stěžovatel dovolává
na svou obranu, je totiž závěr o skutkovém stavu nutně předčasný.
Jelikož podklady pro závěr městského soudu i ředitele žalovaného o skutkovém stavu byly
shledány neúplnými a městský soud by v novém žalobním řízení nemohl učinit nic jiného,
než napadené rozhodnutí zrušit, Nejvyšší správní soud postupoval podle §110 odst. 2 písm. a),
§76 odst. 1 písm. b) a §78 odst. 4 s. ř. s. a současně se zrušením napadeného rozsudku zrušil
pro nezákonnost také napadené rozhodnutí s tím, že žalovanému věc vrátil k dalšímu řízení.
V dalším řízení bude žalovaný vázán shora vysloveným právním názorem, a pokud
by i za situace, kdy již doba platnosti osvědčení stěžovatele uplynula, ve věci shledal podmínky
pro meritorní projednání věci, bude nutné, aby podklady řízení doplnil i o podklady vztahující
se k těm variantám úniku, na které stěžovatel ve svém vyjádření poukazuje, tak aby bylo možné
jednotlivé varianty odpovědně a objektivně vyhodnotit, co do jejich pravděpodobnosti.
V takovém případě by neměl opomenout do spisu (byť třeba do oddělené části uložené v souladu
s požadavky na ochranu v ní obsažených utajovaných informací) doplnit ani dokument ze dne
26. 3. 2012, č. j. ČTS:T3-14/2012-BIS-5 opr. 1-2, jejž se stěžovatel dovolává, a prověřit
eventuální podklady, které se v souvislosti s ním nabízí k otázkám relevantním z hlediska
prověřovaného bezpečnostního rizika. Pokud by přitom žalovaný setrval na právní kvalifikaci
podle §14 odst. 2 písm. a) zákona o utajovaných informacích, bude současně třeba,
aby v takovém případě v odůvodnění svého rozhodnutí také vyložil obsah neurčitého právního
pojmu „závažná činnost proti zájmům České republiky“, aby byla zřetelná jeho právní úvaha
při subsumpci skutkového stavu zjištěného v doplněném dokazování pod toto ustanovení
zákona.
Podle §110 odst. 3 věty druhé s. ř. s. „[r]ozhodl-li Nejvyšší správní soud současně o odmítnutí
návrhu, zastavení řízení, o postoupení věci nebo způsobem podle odstavce 2, rozhodne i o nákladech řízení,
které předcházelo zrušenému rozhodnutí krajského soudu.“ Jelikož kasační stížnost byla plně úspěšná,
stěžovatel má nárok na náhradu nákladů řízení o žalobě i o kasační stížnosti (§60 odst. 1 věta
první s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.).
Za řízení před krajským soudem stěžovateli náleží náhrada nákladů řízení v celkové částce
15.342,- Kč. Tato částka sestává z náhrady nákladů na právní zastoupení ve výši 12.342,- Kč
odpovídající mimosmluvní odměně právního zástupce za tři úkony právní služby po 3.100,- Kč
[převzetí a příprava zastoupení, sepsání žaloby a účast na jednání před soudem v trvání do dvou
hodin dle §9 odst. 4 písm. d) a §11 odst. 1 písm. a), d) a g) ve spojení s §7 bodem 5 vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších přepisů (dále jen „advokátní tarif“)] a třem paušálním
částkám jako náhradě hotových výdajů po 300,- Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu.
Nejvyšší správní soud nehodnotil jako samostatný úkon písemné doplnění žaloby ze dne
26. 8. 2014, neboť nic nebránilo zástupci žalobce zahrnout tuto argumentaci již do původní
žaloby; obdobně soud samostatně nepřiznal samostatnou náhradu za sepis návrhu na přerušení
řízení, neboť tento úkon zástupce žalobce učinil v rámci ústního jednání ve věci samé. Vzhledem
k tomu, že soud ověřil, že společnost, v níž zástupce stěžovatele vykonává advokacii, je plátcem
daně z přidané hodnoty, jeho odměna se zvyšuje o náhradu za tuto daň (§57 odst. 2 s. ř. s.)
vypočtenou sazbou 21 % z předchozích částek, tj. o 2.142,- Kč. Součástí nákladů řízení
je konečně i soudní poplatek za žalobu ve výši 3.000,- Kč.
Za řízení před Nejvyšším správním soudem stěžovateli náleží náhrada nákladů řízení
v souhrnu za 9.114,- Kč. V řízení o kasační stížnosti má procesně úspěšný stěžovatel právo
na náhradu nákladů na právní zastoupení ve výši 4.114,- Kč představovaných odměnou
právního zástupce za jeden úkon právní služby (sepis kasační stížnosti) ohodnocený podle
§11 odst. 1 písm. d) a §9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 bodem 5 advokátního tarifu částkou
ve výši 3.100,- Kč a jednou paušální částkou jako náhradou hotových výdajů ve výši 300,- Kč
(§13 odst. 3 advokátního tarifu), k čemuž je třeba přičíst náhradu za 21 % daň z přidané hodnoty
podle §57 odst. 2 s. ř. s. z předchozích částek ve výši 714,- Kč. Žalobci náleží také náhrada
soudního poplatku za kasační stížnost ve výši 5.000,- Kč.
Celkem tedy přiznaná náhrada nákladů řízení činí za řízení v obou stupních 24.456,- Kč
a žalovaný je povinen ji uhradit v přiměřené lhůtě, kterou Nejvyšší správní soud stanovil v trvání
30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. května 2017
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu