ECLI:CZ:NSS:2016:3.AS.221.2016:18
sp. zn. 3 As 221/2016 - 18
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce
a soudců JUDr. Jana Vyklického a JUDr. Jaroslava Vlašína, v právní věci žalobce
Mgr. et Mgr. Ing. J. N., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Zemanem, advokátem se sídlem Brno,
Jana Uhra 13, proti žalovanému Magistrátu města Jihlavy, se sídlem Jihlava, Masarykovo
náměstí 97/1,v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne
30. 8. 2016, č. j. 29 A 57/2016 - 45,
takto:
I. Kasační stížnost se od m ít á .
II. Žádný z účastníků ne m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Krajského soudu v Brně (dále „krajský soud“) se žalobce
(dále „stěžovatel“) domáhal ochrany proti nečinnosti žalovaného v řízení vedeném
pod sp. zn. MMJ/OD/12594/2012, v němž žalovaný rozhodoval o žádosti žalobce o prominutí
zmeškání úkonu (podání odporu proti příkazu č. j. MMJ/OD/12594/2012-4, JID:
88419/2012/MMJ ze dne 7. 8. 2012). Vzhledem k tomu, že žalovaný dne 17. 5. 2016 o žádosti
žalobce rozhodl, vzal stěžovatel svou žalobu na ochranu proti nečinnosti žalovaného zpět.
Stěžovatel vycházel z toho, že jeho žaloba byla důvodná a vzal ji zpět pro pozdějšího chování
žalovaného, a proto požádal krajský soud o přiznání náhrady nákladů řízení.
Krajský soud dospěl k závěru, že stěžovatelova žaloba byla podána opodstatněně
a stěžovatel ji vzal zpět na základě pozdějšího chování žalovaného, čímž byla splněna podmínka
ustanovení §60 odst. 3 věty druhé soudního řádu správního (dále „s. ř. s.“). Nicméně zároveň
konstatoval, že náklady vynaložené stěžovatelem na zastoupení advokátkou nebyly vynaloženy
důvodně ve smyslu §60 odst. 1 s. ř. s. Zdůraznil, že se stěžovatel nechal zastoupit advokátkou,
u níž působí jako advokátní koncipient a jako spolupracující odborník na řešení dopravních
deliktů. Přitom v průběhu celého řízení jednal téměř ve všech případech sám a z obsahu jeho
podání vyplynulo, že je dobře obeznámen s relevantní právní úpravou. I v případech, kdy byl
stěžovatel zastoupen ve správním řízení advokátkou, výslovně žádal správní orgán, aby
komunikoval přímo s ním. Podání samotného stěžovatele jsou podle názoru krajského soudu
velmi podobná podané žalobě a žaloba obsahuje ve srovnání s nimi jen minimum právních
argumentů. Soud proto dovodil, že zastoupení stěžovatele bylo ve správním řízení pouze
formální a že tvůrcem podání vyhotovených pod hlavičkou advokátní kanceláře byl stěžovatel
sám. Náklady soudního řízení na zastupování stěžovatele advokátkou se proto jeví jako uměle
vytvořené. Jde tedy o náklady, jež nebyly vynaloženy důvodně.
Krajský soud proto rozhodl výrokem I. svého rozsudku o zastavení řízení a výrokem II.
žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení.
Proti tomuto rozsudku krajského soudu brojí stěžovatel kasační stížností z důvodu
podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Odkazuje na judikaturu Ústavního soudu k nákladům řízení
a právu na právní pomoc. Uvádí, že účastníka řízení nelze sankcionovat tím, že mu nebude
přiznána část nákladů s odůvodněním, že se mohl bránit sám. Stěžovatel se vymezuje proti
argumentaci soudu, že jeho podání a podání jeho zástupkyně jsou podobná. Uvádí,
že se nespecializuje na řízení před správními soudy, byť jsou jeho specializací dopravní delikty.
Advokátovi žádný stavovský předpis nezakazuje zastupovat vlastního koncipienta, pokud
se řízení týká jeho soukromé záležitosti. Stěžovatel si zvolil advokáta, kterému důvěřuje. Závěr
soudu, že faktickým tvůrcem veškerých podání je stěžovatel, považuje za spekulativní. Zároveň
požádal stěžovatel o osvobození od soudních poplatků. Stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní
soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil podmínky přípustnosti kasační stížnosti. Nelze
totiž přehlédnout, že podle §104 odst. 2 s. ř. s. kasační stížnost není přípustná, pokud směřuje
jen proti výroku o nákladech řízení nebo proti důvodům rozhodnutí soudu.
Přestože stěžovatel kasační stížností formálně napadá rozsudek krajského soudu jako
celek, fakticky jeho argumentace směřuje jen proti výroku o náhradě nákladů řízení (II. výrok).
Otázkou přípustnosti takové kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve své judikatuře
zabýval již dříve. Lze poukázat především na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 1. 6. 2010, č. j. 7 Afs 1/2007 – 64, ve kterém rozšířený senát judikoval,
že „[u]stanovení §104 odst. 2 soudního řádu správního, se vztahuje pouze na kasační stížnost podanou výlučně
proti výroku o nákladech řízení“. Podle právního názoru vysloveného v tomto usnesení zákonodárce
nemínil absolutně a bezvýjimečně vyloučit přezkum výroku o nákladech řízení, ale naopak
umožnit jej tam, kde Nejvyšší správní soud skutečně přezkoumává též (především) výrok o věci
samé. Ustanovení §104 odst. 2 s. ř. s. je tudíž aplikovatelné pouze na kasační stížnosti podané
výlučně proti výroku krajského soudu o nákladech řízení.
Stěžovatel v kasační stížnosti nepředkládá důvody a k nim se vztahující argumenty, které
by věcně zpochybňovaly, či popíraly zákonnost výroku I. napadeného rozsudku. Sotva by to také
bylo možné, jestliže řízení před krajským soudem bylo zastaveno z důvodu zpětvzetí žaloby
stěžovatelem, tedy zcela v jeho zájmu. Z obsahu stížnostní argumentace jednoznačně vyplývá,
že se stěžovatel fakticky domáhá jen přezkoumání a zrušení výroku II. napadeného rozsudku,
kterým mu nebyla přiznána náhrada nákladů řízení. Stěžovatel krajskému soudu v podstatě vytýká
jen to, že nesprávně uvážil o důvodnosti (účelnosti) jím vynaložených nákladů na zastoupení
advokátkou v řízení před krajským soudem. Žádnou argumentaci, z níž by dovozoval sám
stěžovatel přípustnost takové kasační stížnosti nebo z níž by ji bylo možno dovodit, kasační
stížnost neobsahuje. Nejvyšší správní soud sice nepřehlédl, že stěžovatel v kasační stížnosti uvedl,
že kasační důvody budou podrobněji rozvedeny ve lhůtě jednoho měsíce od podání kasační
stížnosti, je však třeba zdůraznit, že kasační stížnost byla podána 14. 9. 2016 a doposud doplněna
nebyla, přestože měsíc od jejího podání uplynul již 14. 10. 2016.
Nejvyšší správní soud z uvedených důvodů jednoznačně konstatuje, že kasační stížnost
stěžovatele směřuje výlučně proti výroku napadeného rozsudku o nákladech řízení (výrok II.);
podle ustanovení §104 odst. 2 s. ř. s. je taková kasační stížnost nepřípustná.
Z uvedených důvodů proto zdejšímu soudu nezbylo, než kasační stížnost stěžovatele
podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s., ve spojení s §104 odst. 2 s. ř. s., za použití §120 s. ř. s.,
odmítnout jako nepřípustnou.
Nejvyšší správní soud nepřehlédl, že stěžovatel požádal o osvobození od soudních
poplatků. O této žádosti však nerozhodoval, neboť za situace, kdy je samotná kasační stížnost
nepřípustná, by musel být případně zaplacený soudní poplatek po odmítnutí kasační stížnosti
stejně stěžovateli vrácen.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.,
podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost
odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí ne j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. listopadu 2016
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu