ECLI:CZ:NSS:2021:3.AS.238.2019:62
sp. zn. 3 As 238/2019 - 62
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců
JUDr. Tomáše Rychlého a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobkyně:
Lidl Česká republika v. o. s., se sídlem Nárožní 1359/11, Praha 5, zastoupená JUDr. Pavlem
Dejlem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem Jungmannova 745/24, Praha 1, proti žalované:
Státní zemědělská a potravinářská inspekce, ústřední inspektorát, se sídlem Květná 504/15,
Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka
v Olomouci ze dne 22. 5. 2019, č. j. 65 A 14/2018 – 76,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádnému z účastníků se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Žalovaná rozhodnutím ze dne 15. 12. 2017, č. j. SZPI/AN868-94/2017, částečně změnila
(v části týkající se odkazu na zákonné ustanovení) a ve zbytku potvrdila rozhodnutí Státní
zemědělské a potravinářské inspekce, inspektorátu v Olomouci, ze dne 28. 6. 2017,
č. j. SZPI/AN868-91/2017. Posledně uvedeným rozhodnutím správní orgán prvního stupně
uložil žalobkyni úhrnnou pokutu ve výši 930 000 Kč podle §17f písm. d) zákona č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů,
ve znění účinném do 30. 6. 2017 (dále jen „zákon o potravinách“), a povinnost k úhradě nákladů
řízení, a to celkem za 14 správních deliktů dle téhož zákona, jichž se měla žalobkyně ve svých
provozovnách dopustit.
[2] Proti rozhodnutí žalované brojila žalobkyně žalobou u Krajského soudu
v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen „krajský soud“), jenž ji rozsudkem ze dne 22. 5. 2019,
č. j. 65 A 14/2018 – 76, zamítl jako nedůvodnou.
[3] Pro účely tohoto řízení o kasační stížnosti je významné, že žalobkyně v žalobě namítala
nepřezkoumatelnost obou správních rozhodnutí. Podle ní správní orgány dostatečně
neodůvodnily, jak dospěly k vyčíslení výše pokuty při aplikaci absorpční zásady.
[4] Krajský soud této námitce nepřisvědčil. Uvedl, že hodnotícím úvahám správních orgánů
obou stupňů nemá co vytknout. Svou podrobností a precizností vysoce překračují standard
hodnotících úvah správních orgánů v rozhodnutích ve věcech správního trestání,
s nimiž se krajský soud ve své rozhodovací činnosti setkává. Veškeré úvahy správních orgánů
jsou přezkoumatelné a v souladu s judikaturními zásadami, na něž žalobkyně v žalobě
odkazovala. Podle krajského soudu se správní orgány nedopustily pochybení, které by spočívalo
v pouhém konstatování, že k nějaké okolnosti přihlédly, aniž by hodnotily, zda k ní přihlédly
ve prospěch či v neprospěch žalobkyně. Je zřejmé, za který z deliktů byla sankce primárně
uložena a jakým způsobem bylo zohledněno, že byly spáchány i delikty zbývající. Podle krajského
soudu žalovaná správně vysvětlila podstatu absorpční zásady a aplikovala ji způsobem,
který odpovídá běžné správní praxi.
[5] Krajský soud též konstatoval, že žalobkyní vznesený požadavek na „rozpoložkování“
uložené pokuty na jednotlivé částky se absorpční zásadě příčí. Závěrem uvedl, že při ukládání
správního trestu v oblasti veřejného práva není správní orgán povinen brát na zřetel možnost
soukromoprávního uplatnění regresních nároků sankcionovaného subjektu.
[6] Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost
z důvodů, které podřazuje pod §103 odst. 1 písm. a), b) a d) soudního řádu správního (dále
jen „s. ř. s.“).
[7] Stěžovatelka uvádí, že pokud krajský soud aproboval nepřezkoumatelné správní
rozhodnutí, zatížil tím napadený rozsudek též nepřezkoumatelností. Krajský soud „nedostatečně
posoudil“ stěžovatelčinu žalobní argumentaci, protože nezohlednil specifickou povahu případů,
ve kterých správní orgány ve společném řízení projednávají více správních deliktů a ukládají
úhrnnou pokutu. Stěžovatelka má za to, že v těchto případech se zvyšují požadavky
na odůvodnění konkrétní výše uložené úhrnné pokuty, aby bylo možné přezkoumat, zda byla
náležitě zohledněna zákonná kritéria, a tedy zda uložená pokuta není výsledkem libovůle.
[8] Poté shrnuje judikaturu Nejvyššího správního soudu ke kvalitě odůvodnění při ukládání
úhrnné pokuty. Zdůrazňuje, že podle ní musí správní orgán podrobně odůvodnit, k jakým
hlediskům přihlédl a jaký vliv mělo to které hledisko na výši pokuty. Uložená pokuta tak musí být
zdůvodněna způsobem nepřipouštějícím rozumné pochyby o tom, že odpovídá všem
okolnostem řešeného případu. Nepostačuje naopak, pokud správní orgán pouze uvede,
že k nějakému aspektu přihlédl, aniž by sdělil, jakou hodnotu, byť abstraktně vyjádřenou, tomuto
aspektu přiřadil. Též nepostačuje, pokud správní orgán pouze uvede polehčující a přitěžující
okolnosti, aniž by vysvětlil, jak jednotlivé okolnosti ovlivnily jeho úvahy o výši pokuty.
[9] Stěžovatelka má za to, že z judikatury Nejvyššího správního soud též plyne, že správní
orgány musejí ve svých úvahách zohlednit aplikaci absorpční metody, a tedy skutečnost,
že sankce je ukládána za více správních deliktů. Jinak by nebylo možné přezkoumat správní
uvážení při uložení pokuty. Konkrétně pak stěžovatelka dovozuje, že správní orgány musejí určit,
jakou konkrétní výši pokuty ukládají za nejzávažnější správní delikt (určí se tak základ
pro výpočet úhrnné pokuty), a dále určit, jak konkrétně, popřípadě zda vůbec ostatní správní
delikty způsobují zvýšení pokuty. Postoj krajského soudu ke kvalitě odůvodnění správních
rozhodnutí označuje stěžovatelka za benevolentní a má za to, že závěry krajského soudu fakticky
vedou ke snížení požadavků kladených na odůvodnění rozhodnutí, jež je výsledkem společného
řízení ohledně více správních deliktů.
[10] Stěžovatelka také vytýká krajskému soudu, že až nekriticky vyzdvihuje rozsáhlost
odůvodnění správních rozhodnutí. Nezabýval se však dostatečně tím, zda výsledná částka pokuty
je přezkoumatelná, respektive zda lze zjistit, co bylo základem pro její výpočet.
[11] Dále rovněž nesouhlasí s názorem krajského soudu, že by hodnotící úvahy správních
orgánů byly precizní. Krajský soud zde podle ní nesprávně ztotožnil kvantitu s (obsahovou)
kvalitou odůvodnění správního rozhodnutí. Stěžovatelka poukazuje na správní praxi Úřadu
pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen „ÚOHS“), jenž stanovil pravidla pro ukládání sankcí
v dokumentu nazvaném „Postup při stanovení výše pokut ukládaných za porušení zákona o ochraně
hospodářské soutěže“. Podle něho ÚOHS nejprve stanoví částku pokuty za delikt, za který lze uložit
nejpřísnější sankci, a poté zohledňuje další sbíhající se delikty, které mohou vést ke zvýšení
pokuty za každý takový delikt až o 25 %. Správní praxe se tedy dle stěžovatelky neubírá směrem,
jenž aproboval krajský soud v napadeném rozsudku.
[12] Stěžovatelka dále vytýká krajskému soudu, že se sice „rámcově vyjádřil“ k jejím žalobním
argumentům ohledně důsledků tvrzené nepřezkoumatelnosti úvah správních orgánů pro její
právní postavení, zejména pro případné uplatnění regresního nároku vůči dodavatelům, ovšem
nezabýval se jejich podstatou, respektive skutečným obsahem. Stěžovatelka dle svého vyjádření
nepožadovala, aby správní orgány zohlednily soukromoprávní aspekty (regresní nároky vůči
faktickým původcům správních deliktů) při ukládání sankcí, jak dovodil krajský soud. Poté
rekapituluje svoji žalobní námitku, v níž se dovolávala principu bezrozpornosti a jednoty
právního řádu a požadovala, aby správní orgány ve svém rozhodování braly v úvahu též (mimo
jiné) ustanovení občanského zákoníku o náhradě škody a §4 odst. 2 písm. h) zákona
č. 395/2009 Sb., o významné tržní síle při prodeji zemědělských a potravinářských produktů
a jejím zneužití (dále jen „zákon o významné tržní síle“), jenž upravuje podmínky,
za nichž stěžovatelka jako odběratel může vymáhat náhradu škody po svém dodavateli.
[13] Závěrem stěžovatelka poukazuje na ústavní aspekty věci: dovozuje, že její pohledávka
na náhradu škodu vůči dodavatelům je součástí jejího majetku, jenž požívá ústavněprávní ochrany
podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Pokud by správní orgány odůvodnily, jakou
mírou se jednotlivé správní delikty podílely na celkové výši uložené pokuty, lépe by tím naplnily
preventivní funkci trestu. Kromě zrušení napadeného rozsudku a rozhodnutí žalované
stěžovatelka též navrhuje, aby Nejvyšší správní soud nařídil ve věci jednání, na kterém by bylo
umožněno řádně projednat její kasační stížnost a náležitě objasnit všechny relevantní skutečnosti
týkající se uplatněných kasačních námitek.
[14] Žalovaná ve svém vyjádření ke kasační stížnosti označuje kasační stížnost za nedůvodnou.
K dílčím argumentům pak uvádí, že požadavek stěžovatelky na náležité odůvodnění úhrnné
pokuty je nedůvodný a prakticky nerealizovatelný. Je přesvědčena, že odůvodnění výše pokuty
a aplikace absorpční zásady bylo dostatečné a odpovídá závěrům judikatury, kterou stěžovatelka
citovala. K odkazované metodice výpočtu pokut, kterou užívá ÚOHS, žalovaná připouští,
že takový postup je možný. Existují však k němu jiné alternativy: jinou cestou může být
srovnávání obdobných případů v dosavadní praxi správního orgánu, vytváření statistik apod.
[15] Žalovaná dále uvádí, že postup při ukládání pokuty navrhovaný stěžovatelkou není
v souladu s absorpční zásadou, neboť není možné pokutu stanovit tak, že by se sečetla výše
trestů za jednotlivé delikty. Dle zákona musí být uložen trest společný v rámci jedné sazby pokuty
na základě citovaných kritérií. Naopak není možné stanovit, jak se přesně každý dílčí delikt
podílel na konečné výši pokuty. Též cituje z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
11. 7. 2013, č. j. 7 As 15/2013 – 56, podle něhož absorpci sazeb nelze zaměňovat s absorpcí
jednotlivých sankcí. Soud tehdy uvedl, že „[v] českém správním trestání (stejně jako v trestním právu)
se (…) zásada absorpční spočívající v absorpci sankcí neuplatní. Správní orgán poměřuje toliko sazby sankcí
za jednotlivé delikty a posléze uloží pokutu za delikt nejpřísněji sankcionovatelný. Neurčuje možné sankce
za jednotlivé delikty s tím, že by posléze uložil jen tu nejvyšší z nich. Žalovaný tedy nebyl povinen ve svém
rozhodnutí uvádět, s jakými konkrétními pokutami pracoval. Takový postup by byl naopak nesprávný.“
Podle žalované se stěžovatelka nemůže domáhat požadavku na vyčíslení výše pokut za jednotlivé
správní delikty, protože by byl též v rozporu s dosavadní správní praxí a judikaturou.
[16] Odmítá též tvrzení stěžovatelky, že by za jednání byla de facto odpovědná jiná osoba
(např. dodavatel). Pokud se stěžovatelka odvolává na zákon o významné tržní síle, účelem jeho
úpravy je právě zabránit jednostrannému vynucování si výhodnějších podmínek; takovým
jednáním by mohlo být i to, že stěžovatelka jako odběratel přeúčtuje pokutu dodavateli. Pokud
stěžovatelka chtěla namítat, že přes její veškerou snahu došlo k porušení zákona v důsledku
jednání dodavatele, mohla k tomu v rámci správního řízení navrhnout důkazy nebo předložit své
stanovisko. Nic takového neučinila. Navíc ve většině správních deliktů, o nichž správní orgány
v dané věci rozhodovaly, se jednalo o zjevné vady, které mohly být stěžovatelkou při vynaložení
náležité péče odstraněny. K porušení jejích povinností tedy vůbec nemuselo dojít.
[17] Na vyjádření žalované reagovala stěžovatelka replikou. Úvodem tvrdí, že praxe vedení
společných řízení je účelová a je zřejmě vedena snahou zvýšit inkaso částek z uložených pokut.
Opakuje svůj návrh na nařízení jednání, neboť věc má podle ní precedenční charakter a právě
na jednání by stěžovatelka mohla objasnit okolnosti věci a její kontext.
[18] Stěžovatelka dále vytýká žalované, že ve svém vyjádření líčí kasační námitky zavádějícím
způsobem. Upozorňuje, že neargumentovala tím, že by správní orgány měly v případě ukládané
úhrnné pokuty vyčíslit výši pokut za jednotlivé přestupky, respektive neusiluje o to, aby se sečetla
výše trestu za jednotlivé přestupky. Stěžovatelka ve skutečnosti namítá, že v posuzovaném
případě správní orgány nepřezkoumatelným způsobem určily částku úhrnné pokuty čítající
930 000 Kč.
[19] Stěžovatelka též popírá, že argumentovala tím, že by správní orgán měl v případě
úhrnných pokut uvádět pokuty za jednotlivé sbíhající se delikty a poté vybrat tu nejpřísnější.
Naopak argumentuje tím, že by z rozhodnutí mělo být seznatelné, jak správní orgán určil základ
úhrnné pokuty (vycházející z pokuty za přestupek nejpřísněji sankcionovatelný) a do jaké míry,
respektive v jakém rozsahu se ostatní přestupky podílely na navýšení základu úhrnné pokuty.
[20] Podle stěžovatelky se v projednávané věci jedná o případ, v němž jí byla uložena
souhrnná pokuta i za přestupky, jejichž původcem je její smluvní partner (dodavatel). Odmítá,
že by vymáhání škody, odpovídající části pokuty uložené za takový přestupek, bylo v rozporu
s dobrými mravy. Případné vymáhání odpovídající části pokuty po tomto partnerovi je v souladu
se zákonem o významné tržní síle, neboť takový postup tento zákon výslovně předvídá.
[21] Žalovaná na repliku stěžovatelky reagovala vyjádřením ze dne 13. 11. 2019. Zdůrazňuje,
že požadavek stěžovatelky na určení základu pro výpočet pokuty a vyčíslení dílčích pokut
za jednotlivé přestupky je nedůvodný a nerealizovatelný. Není možné stanovit, jak přesně
se každý přestupek podílí na výši pokuty. Pokud by žalovaná hodnotila všechna kritéria ve vztahu
ke všem přestupkům, vedlo by to k paralýze činnosti správního orgánu. Poukázala na rozdílnost
praxe ÚOHS a SZPI; inspekce totiž – na rozdíl od ÚOHS – ve společném řízení projednává
desítky až stovky přestupků.
[22] Nejvyšší správní soud nejdříve hodnotil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.), osobou oprávněnou
(§102, věta první s. ř. s.), proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu
§102 s. ř. s. přípustná a stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud poté přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti
(§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 4, věta před
středníkem s. ř. s.).
[23] Kasační stížnost není důvodná.
[24] Nejvyšší správní soud předesílá, že o téměř identické kasační stížnosti téže stěžovatelky
týkající se stejné právní otázky rozhodoval v rozsudku ze dne 1. 6. 2020, č. j. 9 As 299/2019 – 43.
Jeho závěry poté přejala i další judikatura tohoto soudu (rozsudky ze dne 9. 6. 2020,
č. j. 1 As 110/2020 – 50, ze dne 18. 8. 2020, č. j. 10 As 130/2020 – 66, a ze dne 7. 1. 2021,
č. j. 7 As 293/2020 – 40). Nyní rozhodující senát považuje tuto judikaturu za setrvalou,
s tam vyjádřenými závěry se plně ztotožňuje, a v podrobnostech na ně odkazuje. Pro účely
odůvodnění tohoto rozsudku níže tyto závěry jen stručně rekapituluje.
[25] Shodně jako v judikovaných věcech, je i v nyní projednávané věci předmětem sporu
kvalita odůvodnění správních rozhodnutí o uložení úhrnné pokuty za použití absorpční zásady
a následný postup krajského soudu, jenž tato rozhodnutí aproboval. Též shodně s judikovanými
případy je jádrem kasační argumentace stěžovatelky požadavek, aby správní orgán „položkově“
určil přesné částky, na jejichž základě vypočítal uloženou pokutu, a taktéž určil vždy ve vztahu
ke každému dílčímu správnímu deliktu, v jaké míře se podílel na celkové výši pokuty. Tento
požadavek nemá oporu v zákoně z důvodů uvedených níže.
[26] Nejvyšší správní soud k tomu v rozsudku č. j. 9 As 299/2019 – 43, uvedl následující:
„Trestání souběhu záleží v každém jednotlivém případě na povaze a závažnosti sbíhajících se správních deliktů.
Bude-li závažnost nejtěžšího správního deliktu velmi vysoká, budou mít ostatní bagatelní delikty na výši úhrnné
sankce jen minimální vliv [ve výjimečném případě by mohlo dojít až k absorpci deliktů (souběh by byl pouze
zdánlivý) a pachatel by za ostatní delikty dokonce nebyl vůbec uznán vinným]. Naopak velmi vysoká závažnost
ostatních sbíhajících se správních deliktů by se měla ve výměře sankce vycházející z nejtěžšího deliktu (především
je-li jeho závažnost nízká) odrazit. Uvedené však neznamená, že by se výsledná úroveň
závažnosti souhrnu sbíhajících se deliktů 'rovnala vždy jakémusi aritmetickému součtu
všech dílčích konkrétních úro vní závažnosti ' (viz Šámal, P. a kolektiv. Trestní zákoník. 2. vydání.
Praha: C. H. Beck, 2012, str. 593; k použití trestněprávní teorie v oblasti správního trestání viz rozsudek
ze dne 31. 5. 2007, č. j. 8 As 17/2007 - 135, č. 1338/2007 Sb. NSS; přiměřeně srov. též rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 1962, sp. zn. 9 Tz 30/62, R 13/1963 tr.)“ (zvýraznění bylo přidáno).
[27] V témže rozsudku soud výslovně odmítl požadavek stěžovatelky na kvantifikaci dílčích
položek úhrnné pokuty: „Správní orgány jsou povinny náležitě odůvodnit, na základě jakých úvah dospěly
k uložené výměře (úhrnné) sankce. V této souvislosti jsou povinny zhodnotit veškerá relevantní zákonná hlediska,
včetně toho, že sankci ukládají za více sbíhajících se deliktů. Neznamená to však, ž e by byly povinny
své úvahy kvantifikovat, tedy váhu jednotlivých zvažovaných hledisek vyčíslit .“ Dále uvedl,
že „[j]elikož váhu jednotlivých hledisek (včetně přitěžujících okolností) nelze spolehlivě vyčíslit, bylo by možné
přiřadit číselnou hodnotu jednotlivým sbíhajícím se správním deliktům pouze tak, že by byla (dílčí) pokuta určena
zvlášť pro každý z nich. Tehdy by však byla konečná úhrnná pokuta nutně dána jejich součtem. Vyčíslení
váhy jednotlivých sbíhajících se správních deliktů tedy nevyhnutelně v ede k uložení
úhrnné sankce na základě kumulační zásady, tedy v rozporu s principy trestání souběhu.“
[28] Tento soud se v rozsudku č. j. 9 As 299/2019 – 43, též vyjádřil k argumentu stěžovatelky,
že je třeba analogicky užít praxe ÚOHS, přičemž uvedl, že „[v] projednávaném případě na tomto závěru
nemůže nic změnit ani správní praxe ÚOHS (byť by s dílčími kvantitativními vodítky při ukládání sankcí
počítala), jelikož není obecně závazná.“
[29] Uvedený rozsudek se též vyjádřil k námitce, že chybějící „položkové“ vyčíslení zasahuje
do vlastnického práva stěžovatelky a znemožňuje jí vymáhat náhradu škody vůči dodavateli.
Nejvyšší správní soud v něm konstatoval, že „[n]evyčíslení podílů jednotlivých sbíhajících se správních
deliktů na úhrnné pokutě stěžovatelce neznemožňuje požadovat náhradu škody po jejích dodavatelích. Úkolem
správních orgánů je určit výši sankce (pokuty), nikoli výši škody. Je věcí stěžovatelky, aby si posoudila,
zda je jí třetí osoba povinna nahradit škodu, včetně toho, zda pro vznik této povinnosti byly naplněny nezbytné
podmínky (nevyjímaje její vznik a rozsah). Jestliže v této souvislosti upozorňuje, že náhradu pokuty nemůže
po dodavateli požadovat bez existence jeho zavinění [§4 odst. 2 písm. h) zákona o významné tržní síle], není
jí ani ve splnění této povinnosti nikterak bráněno. Kasační soud proto přisvědčuje městskému soudu (…),
že postupem správních orgánů nebylo zasaženo do stěžovatelčina vlastnického práva, ani se nepříčí jiným
principům právního státu.“
[30] Po posouzení prvostupňového rozhodnutí i rozhodnutí žalované Nejvyšší správní soud
shledal, že krajský soud postupoval správně, jestliže uzavřel, že správní orgány v nyní
posuzovaném případě dostály zákonným a judikaturním požadavkům na odůvodnění správních
rozhodnutí při ukládání pokuty. V napadených rozhodnutích uvedly, že v daném případě byl
nejpřísněji postižitelný delikt ten, který je v nich označovaný pod bodem 2 [potravina „Mleté maso
mix 100 %“ nevyhověla mikrobiologickému kritériu bezpečnosti potraviny, čímž stěžovatelka
porušila povinnost dle čl. 3 odst. 1 písm. b) nařízení (ES) č. 2073/2005, o mikrobiologických
kritériích na potraviny]. Správní orgány dostatečně popsaly hlediska a okolnosti, na jejichž základě
určily v souladu s právními předpisy výši úhrnné pokuty (viz str. 29 až 38 prvostupňového
rozhodnutí a str. 14 až 17 rozhodnutí žalované).
[31] Správní orgány tedy uložily úhrnnou pokutu primárně za nejpřísněji postižitelný
(nejzávažnější) správní delikt, přičemž při určení její výše přihlédly k tomu, že se stěžovatelka
dopustila více deliktů v souběhu. Z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, že míru, kterou
se na výši pokuty podílely jednotlivé sbíhající se správní delikty, nestanovily (nevyčíslily).
Stěžovatelce však nelze přisvědčit, že by se mělo jednat o nedostatek, který by způsoboval
nepřezkoumatelnost správních rozhodnutí z důvodů uvedených výše.
[32] Jelikož zdejší soud nepřisvědčil názoru stěžovatelky o nepřezkoumatelnosti správních
rozhodnutí, nemohl přisvědčit ani její argumentaci ohledně nepřezkoumatelnosti rozsudku
krajského soudu (kterou stěžovatelka spatřovala v tom, že krajský soud nezrušil správní
rozhodnutí, a že tedy podle ní přezkoumal nepřezkoumatelná správní rozhodnutí, čímž zatížil
stejnou vadou i svůj rozsudek). Důvod kasační stížnosti ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
tak nebyl naplněn.
[33] Nejvyšší správní soud nepřehlédl, že stěžovatelka podřadila důvody kasační stížnosti
rovněž pod §103 odst. 1 písm. a) a písm. b) s. ř. s. Některé dílčí argumenty v kasační stížnosti lze
vskutku podřadit pod písmeno a) citovaného ustanovení (nezákonnost spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení), byť v převážné míře stěžovatelka namítala
nepřezkoumatelnost správních rozhodnutí (pro nedostatek důvodů) i rozsudku krajského soudu.
Uvedené platí především pro tvrzení, že krajský soud nesprávně ztotožnil kvantitu s obsahovou
kvalitou odůvodnění správního rozhodnutí (viz odstavec [11] výše), či že se sice „rámcově“ vyjádřil
k žalobním bodům, avšak správně neuchopil jejich podstatu a skutečný obsah (viz odstavec [12]
výše; viz též část IV. kasační stížnosti). Ani v tomto směru však není kasační stížnost důvodná
s ohledem na výše předestřenou argumentaci a na závěry plynoucí z judikatury zdejšího soudu
citované v odstavci [24] tohoto rozsudku. Co se týče kasačního důvodu dle §103 odst. 1 písm. b)
s. ř. s. (podle něhož lze kasační stížnost podat pro vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata,
z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu,
nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem,
že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené
rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí
správního orgánu pro nesrozumitelnost), Nejvyšší správní soud uzavírá, že kasační stížnost de facto
neobsahuje námitky podřaditelné pod citované ustanovení. Ani v této souvislosti proto nemůže
být důvodná.
[34] Závěrem zdejší soud dodává, že nevyhověl stěžovatelčině návrhu na nařízení soudního
jednání, neboť dle §109 odst. 2 s. ř. s. rozhoduje o kasační stížnosti zpravidla bez jednání.
Žádost stěžovatelky o nařízení jednání přitom sama o sobě nezakládá povinnost soudu jednání
provést (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 11. 2005, č. j. 8 Aps 1/2005 – 82,
č. 932/2006 Sb. NSS); otázka, zda Nejvyšší správní soud jednání nařídí, je plně na jeho uvážení.
Svůj návrh stěžovatelka zdůvodnila především precedenčním významem projednávané věci.
Jak je však shora uvedeno, příslušné právní otázky již byly dříve tímto soudem judikovány.
V projednávaném případě soud nepovažoval nařízení jednání za potřebné, ani neprováděl
dokazování (viz §109 odst. 2 s. ř. s.), a proto rozhodl ve věci bez jednání.
[35] Jelikož kasační stížnost není důvodná, Nejvyšší správní soud ji za podmínek vyplývajících
z §110 odst. 1 in fine s. ř. s. rozsudkem zamítl.
[36] O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu §60 odst. 1, věty
první s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka byla v řízení o kasační
stížnosti procesně neúspěšná, právo na náhradu nákladů řízení jí nenáleží. Pokud jde o procesně
úspěšného účastníka – žalovanou – nebylo v jejím případě prokázáno, že by jí v souvislosti
s tímto řízením nějaké náklady převyšující rámec její úřední činnosti vznikly. Nejvyšší správní
soud proto rozhodl tak, že se žádnému z účastníků náhrada nákladu řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. března 2021
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu