ECLI:CZ:NSS:2004:3.AS.32.2004
sp. zn. 3 As 32/2004 - 53
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce
D. m. D., a. s., zastoupeného JUDr. Janem Menšem, advokátem se sídlem Masarykovo nám.
2/2, Děčín 1, proti žalovanému Krajskému úřadu Ústeckého kraje, se sídlem Velká
Hradební 3118/48, Ústí nad Labem, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 8.
2002, čj. 100711/DS/02/114499, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem
pod sp. zn. 15 Ca 419/2002, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu
v Ústí nad Labem ze dne 28. 4. 2004, čj. 15 Ca 419/2002 - 30,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobci se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Okresního úřadu v Děčíně ze dne 20. 5. 2002, čj. RD/29402/2002, byla
podle §35 odst. 3 písm. j) zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o silniční dopravě“) žalobci uložena pokuta ve výši 150 000 Kč
za porušení §10 odst. 1 zákona o silniční dopravě. Uvedeného správního deliktu se měl
žalobce dopustit tím, že provozoval linkovou osobní dopravu formou zvláštní linkové
dopravy na trase J. u D. – D., B. bez licence udělené dopravním úřadem. V odůvodnění
rozhodnutí správní orgán prvního stupně uvedl, že dne 22. 8. 2001 bylo při provedené silniční
kontrole zjištěno, že žalobce provozoval výše uvedenou linkovou dopravu bez udělené
licence. Licence pro provozování linkové osobní dopravy vnitrostátní provozované formou
zvláštní linkové dopravy na lince J. u D.– D., B. byla přitom vydána dne 20. 8. 2001 s tím, že
datum zahájení provozu na uvedené lince bylo stanoveno na 15. 9. 2001. Rozhodnutí o
udělení licence nabylo právní moci dne 10. 9. 2001. Správní orgán prvního stupně uvedl, že
o uložení pokuty rozhodl již svým rozhodnutím ze dne 28. 11. 2001, čj. RD/67933/2001, jež
bylo zrušeno rozhodnutím Krajského úřadu Ústeckého kraje ze dne 8. 3. 2002, čj.
DS/529/90/02 a vráceno správnímu orgánu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí,
neboť nebylo postupováno v souladu s ustanoveními §15 a §16 zákona č. 552/1991 Sb., o
státní kontrole, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o státní kontrole“). K tomu
správní orgán prvního stupně uvedl, že žádné ustanovení zákona o silniční dopravě neukládá
osobě pověřené výkonem státního odborného dozoru při silniční kontrole postupovat při
výkonu podle obecných předpisů o státní kontrole. Správní orgán prvního stupně dodal, že
protokol z výkonu státního odborného dozoru byl žalobci dodatečně předán dne 29. 4. 2002.
Rozhodnutím žalovaného ze dne 12. 8. 2002, čj. 100711/DS/02/114499, bylo změněno
shora uvedené rozhodnutí Okresního úřadu v Děčíně tak, že pokuta byla žalobci uložena
ve výši 80 000 Kč. V odůvodnění rozhodnutí žalovaný uvedl, že dospěl k témuž závěru
jako správní orgán prvního stupně, tedy že prokazatelně došlo k porušení §10 odst. 1 zákona
o silniční dopravě. Žalovaný uvedl, že se rozhodl snížit uloženou pokutu z původních
150 000 Kč na 80 000 Kč, neboť zohlednil to, že v době provedené silniční kontroly byly
již ze strany žalobce učiněny potřebné kroky k uvedení nezákonného jednání do souladu
se zákonem o silniční dopravě. Dalším účelem snížení pokuty je podle žalovaného snaha
výrazně nezeslabit finanční stabilitu tohoto podniku s obecným zřetelem na celospolečenský
a veřejný zájem. Žalovaný odmítl názor žalobce, že provozoval nepravidelnou příležitostnou
osobní dopravu, neboť podle zjištění ze silniční kontroly ze dne 22. 8. 2001 je nesporné,
že povaha a způsob poskytované přepravní služby plně koresponduje s charakterem
provozování linkové osobní dopravy formou zvláštní linkové dopravy ve smyslu ustanovení
§2 odst. 6 zákona o silniční dopravě. Navíc žalovaný doplnil, že provozovatel příležitostné
osobní dopravy musí mít ve smyslu ustanovení §21 písm. b) zákona o silniční dopravě
ve vozidle, kterým se přeprava vykonává, umístěnu kopii záznamu objednávky a porušení
této povinnosti se považuje za podobné provinění jako provozování osobní linkové dopravy
bez licence.
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 4. 2004,
čj. 15 Ca 419/2002-30, bylo rozhodnuto o zrušení rozhodnutí žalovaného pro vady řízení
a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně
uvedl, že mezi orgány státní správy vymezené v §2 písm. d) zákona o státní kontrole,
do jejichž působnosti patří odborný dozor, náležejí rovněž dopravní úřady, které podle §34
odst. 1 zákona o silniční dopravě vykonávají státní odborný dozor v silniční dopravě.
Proto měl dopravní úřad postupovat rovněž podle zákona o státní kontrole a pořídit o kontrole
protokol obsahující náležitosti podle §15 odst. 1 zákona o státní kontrole a také dále měl
postupovat podle ustanovení §15 a násl. zákona o státní kontrole. V dané věci však zápis
o provedené kontrole ani protokol o výkonu státního odborného dozoru neobsahovaly
tyto zákonné náležitosti, nebylo v nich uvedeno konkrétní ustanovení právního předpisu,
který měl být porušen, žalobce nebyl seznámen s obsahem protokolů, nebyly mu předány
stejnopisy těchto písemností a nebyl poučen o právu podat písemné a zdůvodněné námitky
a tím mu bylo znemožněno námitky uplatnit a dosáhnout tak příznivějšího kontrolního
zjištění. Podle názoru soudu prvního stupně se žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí
vůbec nezabýval tím, zda k odstranění procesních pochybení došlo dodatečným předáním
zápisu o provedené kontrole a protokolu z výkonu státního odborného dozoru žalobci, ačkoliv
to žalobce výslovně namítl v odvolání. Tato skutečnost činí podle názoru soudu napadené
rozhodnutí nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů. Krajský soud shledal důvodnou
i další žalobní námitku týkající se znemožnění účastí žalobce na ústním jednání.
Žalovaný sice nařídil ústní jednání na 9. 8. 2002 a pozvánku vypravil čtyři dny předem,
avšak ve správním spise není založen doklad o jejím doručení žalobci či jeho zástupci. Soud
uvedl, že žalovaný vedl ústní jednání, aniž by k němu žalobce přizval, a tím mu znemožnil
účast na tomto procesním úkonu, v důsledku čehož žalobce nemohl uplatnit případné
připomínky či náměty, což mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé.
Z uvedených důvodů soud rozhodnutí žalovaného zrušil podle §76 odst. 1 písm. a) a c) s. ř. s.
Rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ponechal soud nedotčeno, neboť k procesním
pochybením došlo podle jeho názoru až ve stádiu odvolacího řízení. Závěrem soud uvedl,
že neshledal důvodnou žalobní námitku týkající se nedodržení lhůty pro vydání rozhodnutí
ze strany žalovaného, neboť lhůty podle §49 odst. 2 spr. ř. mají pořádkovou povahu a jejich
nedodržení nepředstavuje vadu řízení mající vliv na zákonnost rozhodnutí. Krajský soud
v Ústí nad Labem tedy rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů
podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Stěžovatel uvedl, že v ustanovení §39 zákona
o silniční dopravě je upraveno použití správního řádu pro řízení ve věcech upravených
zákonem o silniční dopravě. Stěžovatel uvádí, že zákon o silniční dopravě je speciálním
zákonem definujícím, jak postupují příslušné kontrolní orgány při výkonu odborného dozoru
v silniční dopravě. Stěžovatel namítá, že v zákoně o silniční dopravě není žádný odkaz
na použití zákona o státní kontrole a proto v řízení o správním deliktu podle zákona o silniční
dopravě postupoval žalovaný plně v souladu se správním řádem. Stěžovatel dále k tomu,
že soud prvního stupně shledal důvodnou rovněž námitku, podle níž měl žalovaný porušit
právo žalobce zúčastnit se ústního jednání v odvolacím řízení, sděluje, že ústní jednání
z důvodu neúčasti zástupce žalobce a omluvy ostatních osob vůbec neproběhlo. Stěžovatel
upozornil na skutečnost, že ústní jednání v odvolacím řízení není povinné. Spisový materiál
postoupený žalovanému k odvolacímu řízení navíc podle jeho sdělení neobsahoval žádné
nové skutečnosti, s nimiž by žalobce nebyl seznámen již před vydáním prvoinstančního
rozhodnutí, a proto považoval žalovaný za nadbytečné svolávat další ústní jednání
v náhradním termínu a od provedení tohoto procesního úkonu upustil. Není tedy pravdou,
že by žalovaný ústní jednání vedl a účastníku řízení znemožnil účast na něm. Stěžovatel dále
vyslovil přesvědčení o tom, že vydaná rozhodnutí jsou v souladu s právními předpisy, byla
vydaná orgány k tomu příslušnými, vycházejí ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu
a obsahují předepsané náležitosti. Stěžovatel proto navrhuje zrušení rozsudku soudu prvního
stupně a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se ke kasační stížnosti žalovaného nevyjádřil.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a stěžovatel v ní namítá důvody
odpovídající ustanovením §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. a jejím rozsahem a důvody
je Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud přitom
neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí
nad Labem a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
V první námitce žalovaného týkající se neaplikovatelnosti zákona o státní kontrole
na kontroly prováděné podle zákona o silniční dopravě se Nejvyšší správní soud ztotožnil
s názorem soudu prvního stupně. Podle názoru Nejvyššího správního soudu nelze
argumentovat tvrzením, že zákon o státní kontrole na řízení o správním deliktu podle zákona
o silniční dopravě nedopadá, jelikož zákon o silniční dopravě neobsahuje žádný odkaz
na použití zákona o státní kontrole. Zákon o silniční dopravě sice skutečně odkaz na použití
zákona o státní kontrole neobsahuje, avšak nelze opomenout úvodní ustanovení zákona
o státní kontrole. V ustanovení §2 písm. d) zákona o státní kontrole je řečeno, že státní
kontrolu podle tohoto zákona vykonávají orgány státní správy, do jejichž působnosti náleží
specializovaná kontrola, odborný dozor nebo inspekce podle zvláštních předpisů (dále jen
“kontrolní orgány“). Ustanovení §4 zákona pak vymezuje negativní výčet orgánů
nepodléhajících kontrole podle tohoto zákona. Kontrole podle tohoto zákona tedy nepodléhají
„soudy, prokuratura a státní notářství, s výjimkou hospodaření těchto orgánů s finančními
a hmotnými prostředky České republiky, rozhodovací činnost orgánů státní správy a řízení
jim předcházející, výkon působnosti ozbrojených bezpečnostních sborů a Sboru nápravné
výchovy České republiky vykonávané podle zvláštních předpisů“. Vzhledem k tomu,
že zákon obsahuje výčet orgánů, které mu nepodléhají, je zapotřebí vycházet z toho,
že odborný dozor prováděný orgány vymezenými v §2 písm. d) zákona o státní kontrole,
avšak neuvedenými v §4 zákona o státní kontrole, podléhá režimu tohoto zákona. V daném
případě byla dopravní kontrola odborným dozorem vykonávaným podle zvláštního předpisu,
zde podle zákona o silniční dopravě.
Nejvyšší správní soud shledal postup soudu prvního stupně za zákonu odpovídající.
Skutečnost, že se žalovaný v odůvodnění rozhodnutí nevypořádal s tvrzením žalobce,
že v řízení nebylo postupováno podle ustanovení §15 a §16 zákona o státní kontrole, činí
jeho rozhodnutí nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů. Žalovaný se v rozhodnutí
o odvolání nevypořádal s tvrzením žalobce, že dodatečné zaslání protokolu z výkonu státního
odborného dozoru nemůže zhojit uvedenou vadu řízení, navíc žalobce byl zkrácen
na možnosti podat námitky, neboť o této možnosti nebyl v protokolu poučen. Nejvyšší
správní soud se ztotožnil s názorem krajského soudu, že žalovaný pochybil, když se
v odůvodnění napadeného rozhodnutí nezabýval tím, zda postupem správního orgánu prvního
stupně mohlo dojít či došlo ke zhojení vytýkaných procesních pochybení. Absence vyjádření
k této odvolací námitce v napadeném rozhodnutí žalovaného činí toto rozhodnutí i podle
názoru Nejvyššího správního soudu nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů a soud
prvního stupně postupoval v souladu se zákonem, když v tomto pochybení shledal důvod
pro zrušení napadeného rozhodnutí podle §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
K námitce žalovaného týkající se neuskutečněného ústního jednání Nejvyšší správní
soud konstatuje, že i v tomto bodě se ztotožňuje s názorem soudu prvního stupně. Tvrzení
žalovaného, že ústní jednání se neuskutečnilo a žalobce tudíž nebyl na právu účasti na ústním
jednání zkrácen, Nejvyšší správní soud nemohl přisvědčit. Podle §21 odst. 1 spr. ř. nařídí
správní orgán ústní jednání, vyžaduje-li to povaha věci, zejména přispěje-li to k jejímu
objasnění, nebo stanoví-li tak zvláštní právní předpis. V souzené věci dospěl Nejvyšší správní
soud k závěru, že nařízení ústního jednání v řízení před správním orgánem druhého stupně
svědčí o tom, že odvolací správní orgán dospěl k závěru, že potřeba nařízení jednání
v průběhu odvolacího řízení vyvstala. Důkazem toho je pozvánka k ústnímu jednání na den
9. 8. 2002, jejíž originál je založen ve správním spise pod č. l. 26. a listina je označená
razítkem „vypraveno“. Z uvedeného podle názoru Nejvyššího správního soudu nade vší
pochybnost vyplývá, že v průběhu odvolacího řízení dospěl žalovaný k závěru, že potřeba
nařídit ústní jednání tu je a proto činil kroky k jeho realizaci. Není také pochyb o tom,
že žalovaný uvedenou pozvánku k ústnímu jednání účastníkům řízení vypravil, avšak
ve správním spise není možné dohledat vykázané doručení účastníkům řízení ani informace
o tom, že by se ústní jednání nakonec nekonalo. Ve správním spise je založena toliko faxová
zpráva správního orgánu prvního stupně ze dne 7. 8. 2002 omlouvající neúčast tohoto orgánu
na ústním jednání. Informaci žalobce o tom, že jeho zástupci byla pozvánka k uvedenému
ústnímu jednání doručena až dne 19. 8. 2002, nelze ve správním spise ověřit, neboť uvedená
doručenka v něm není založena. Nejvyšší správní soud souhlasí se žalovaným v tom, že není
povinností správního orgánu prvního ani druhého stupně nařídit ve věci ústní jednání. V dané
věci ústní jednání nařízeno bylo, účastníci řízení byli o jeho termínu vyrozuměni, avšak
nakonec se ústní jednání neuskutečnilo a navíc byl žalobce o jeho konání vyrozuměn zřejmě
až deset dní po stanoveném termínu. Nejvyšší správní soud se v této námitce shoduje
se závěrem soudu prvního stupně, že se jednalo o vadu řízení, jež mohla mít vliv
na nezákonné rozhodnutí, tedy že zde byl dán důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí
podle ustanovení §76 odst. 1 písm. c) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud na základě shora uvedeného konstatuje, že zde není dán důvod
kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy tvrzená nezákonnost spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení
právní otázky spočívá v tom, že je na správně zjištěný skutkový stav aplikován nesprávný
právní závěr, popřípadě je aplikován správný právní názor, který je však nesprávně vyložen.
Nejvyšší správní soud s odkazem na shora uvedené taková pochybení v napadeném
rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem neshledal.
Dalším důvodem kasační stížnosti byla stěžovatelem tvrzená nepřezkoumatelnost
spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě
řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonnost rozhodnutí o věci
samé, tedy důvod kasační stížnosti podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí je třeba spatřovat v tom,
že se rozhodnutí neopírá o důvody, které opodstatňují dospět k určitému výroku rozhodnutí.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel tento stížní bod blíže nespecifikoval, přezkoumal jej Nejvyšší
správní soud pouze v rámci ustanovení §109 odst. 3 s. ř. s. a konstatuje, že nedospěl k závěru,
že by řízení před krajským soudem bylo zatíženo vadou a napadené rozhodnutí není
ani možné označit za nepřezkoumatelné.
Nejvyšší správní soud ze všech uvedených důvodů kasační stížnost žalovaného
jako nedůvodnou zamítl podle ustanovení §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s.
Žalobce, který měl ve věci plný úspěch, má podle §60 odst. 1 s. ř. s. právo na náhradu
nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, vůči žalovanému. Vzhledem k tomu,
že žalobce ani jeho zástupce neučinili v průběhu řízení o kasační stížnosti žádný procesní
úkon, dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že ze strany žalobce žádné náklady řízení
o kasační stížnosti účelně vynaloženy nebyly, a proto mu právo na jejich náhradu nepřiznal
(§60 odst. 1 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. listopadu 2004
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu