ECLI:CZ:NSS:2019:3.AS.376.2017:27
sp. zn. 3 As 376/2017 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce
a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobkyně B. H.,
zastoupené Mgr. Patrikem Šorfem, advokátem se sídlem Praha 2, Polská 1282/16, proti
žalovanému Městskému úřadu Klatovy, se sídlem Klatovy, náměstí Míru 62, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 11. 2017, č. j. 57 A
96/2017 – 18,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Žalobou podanou ke Krajskému soudu v Plzni se žalobkyně domáhala zrušení
rozhodnutí Městského úřadu Klatovy, odboru výstavby a územního plánování ze dne 11. 1. 2017,
č. j. OVÚP/331/17/Ma (dále jen „rozhodnutí žalovaného“), jímž bylo postupem dle
§66 odst. 1 písm. h) správního řádu, ve spojení s čl. II, bodu 12. zákona č. 350/2012 Sb.,
zastaveno řízení o žádosti pana M. K. ze dne 9. 12. 2009, jíž se domáhal dodatečného povolení
terénní úpravy, spočívající v rozdělení stávající vodní plochy Š., na pozemcích parc. č. X a X,
v katastrálním území Š. u K. Usnesením krajského soudu ze dne 30. 11. 2017, č. j. 57 A 96/2017
– 18 (dále jen „napadené usnesení“) byla žaloba odmítnuta pro opožděnost.
[2] V napadeném usnesení se krajský soud v rámci posouzení včasnosti podané žaloby
zabýval otázkou, zda a případně kdy bylo rozhodnutí žalovaného žalobkyni oznámeno
(doručením písemného vyhotovení nebo jiným zákonem stanoveným způsobem) ve smyslu
§72 odst. 1 soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Ze správního spisu krajský soud zjistil,
že usnesením ze dne 11. 1. 2017, č. j. OVÚP/331/17/Ma, žalovaný zastavil řízení, zahájené
dne 9. 12. 2009 na základě žádosti M. K., ve věci dodatečného povolení terénní úpravy spočívající
v „rozdělení stávající vodní plochy Š. na pozemku parc. č. X – zahrada o výměře 953 m
2
odděluje vodní plochu
na parc. č. X – vodní plocha o výměře 427 m
2
v katastrálním území Š. u K.“ Uvedené usnesení bylo
poznamenáno do spisu, o čemž byli účastníci předmětného řízení vyrozuměni sdělením ze dne
16. 1. 2017, č. j. OVÚP/434/17/Ma; žalobkyně byla vyrozuměna prostřednictvím svého zástupce
dne 23. 1. 2017. Dle krajského soudu žalovaný postupoval správně, pokud o zastavení řízení
rozhodl usnesením, jež se pouze poznamenává do spisu, nedoručoval jej účastníkům řízení (tedy
ani žalobkyni) a o zastavení řízení je toliko vhodným způsobem, tj. sdělením, vyrozuměl [§66
odst. 1 písm. h) správního řádu], neboť takový postup předpokládal čl. II, bod 12. zákona
č. 350/2012 Sb. Doručení sdělení považoval krajský soud ve smyslu §72 odst. 1 s. ř. s. za jiný
zákonem stanovený způsob oznámení rozhodnutí žalovaného, od něhož se odvíjí obecná
dvouměsíční lhůta pro podání žaloby. Nejzazším termínem pro podání včasné žaloby
v posuzované věci tak bylo 23. 3. 2017; žaloba však soudu došla až dne 19. 10. 2017 (18. 10. 2017
podána u provozovatele poštovních služeb - poznámka Nejvyššího správního soudu), tudíž byla
podána po uplynutí lhůty k podání žaloby. Tvrzení žalobkyně, že se o rozhodnutí žalovaného
dozvěděla teprve z rozsudku krajského soudu ze dne 31. 8. 2017, sp. zn. 30 A 47/2017,
doručeného dne 19. 9. 2017 (správně 14. 9. 2017 - poznámka Nejvyššího správního soudu),
kterým byla zamítnuta její žaloba proti nečinnosti žalovaného v témže správním řízení, je dle
krajského soudu bez vlivu na běh lhůty pro podání žaloby proti rozhodnutí žalovaného.
[3] Usnesení krajského soudu napadla žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížností,
v níž uplatňuje důvod podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., a to „ve spojení“ s písm. a) téhož
ustanovení s. ř. s., jelikož nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu spatřuje v nesprávném
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
[4] Stěžovatelka v kasační stížnosti nejdříve vylíčila průběh správního řízení a uvedla,
že z dokumentu „Technická zpráva - následné měření“ Ing. V. V. ze září 2016 (číslo zakázky 690-
1707/2016), tvořícího podklad „rozhodnutí“, logicky usoudila, že sdělení ze dne 16. 1. 2017
pojednává o usnesení v jiném řízení, které se týká pouze nepatrné změny terénních úprav, jejichž
záměr odpovídá parametrům dle §80 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování
a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“).
Tomu, že by se mohlo jednat o zastavení řízení o dodatečném povolení terénních úprav
v rozsahu zrušeného rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 4. 2006, č. j. výst./3333/05-Bo (původně
vydaného územního rozhodnutí – pozn. Nejvyššího správního soudu), dle stěžovatelky
nic nenasvědčovalo, neboť žalovaný zároveň nezastavil řízení o odstranění stavby vedené
pod sp. zn. OVÚP/7027/09/Ma, zahájené dne 20. 10. 2009 a přerušené dne 6. 1. 2010.
Stěžovatelka opakovaně namítá, že se o rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 1. 2017,
č. j. OVÚP/331/17/Ma, dozvěděla teprve z rozhodnutí krajského soudu 31. 8. 2017,
sp. zn. 30 A 47/2017, které obdržela dne 14. 9. 2017. Má tedy za to, že žalobu podala včas
a její odmítnutí považuje za nezákonné.
[5] Stěžovatelka dále namítá, že skutečně provedené terénní úpravy v rozsahu zrušeného
rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 4. 2006, č. j. výst./3333/05-Bo, neodpovídají parametrům
dle §80 odst. 3 stavebního zákona; řízení o jejich dodatečném povolení tak dle stěžovatelky
nemůže žalovaný zastavit usnesením, o němž účastníky pouze vyrozumí. Stěžovatelka se proto
dovolává práva na vydání rozhodnutí (v řízení o dodatečném povolení předmětných terénních
úprav) se všemi náležitostmi ve smyslu §68 a §69 správního řádu, jež jí bude oznámeno
způsobem dle §72 odst. 1 správního řádu, tj. doručeno dle §20 správního řádu. Dle stěžovatelky
krajský soud nepřezkoumal, zda žalovaný postupoval správně dle §66 odst. 1 písm. h) správního
řádu, ve spojení s čl. II, bodu 12 zákona č. 350/2012 Sb., tzn. zda předmětné terénní úpravy
odpovídají parametrům dle §80 odst. 3 stavebního zákona. Krajský soud proto nesprávně
uzavřel, že žalovaný postupoval v souladu se zákonem, jestliže jí usnesení neoznámil, ale pouze
ji o jeho vydání vyrozuměl.
[6] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
[7] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v rozsahu podané kasační stížnosti
(§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 4,
věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek
vyplývajících z §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
[8] Kasační stížnost není důvodná.
[9] Podstatou kasační argumentace stěžovatelky je tvrzení, že dvouměsíční lhůtu
k podání žaloby nelze odvíjet od data doručení sdělení žalovaného ze dne 16. 1. 2017,
č. j. OVÚP/434/17/Ma, jímž byla prostřednictvím svého zástupce vyrozuměna o zastavení
řízení ve věci žádosti o dodatečné povolení terénní úpravy spočívající v rozdělení vodní plochy Š.,
usnesením ze dne 11. 1. 2017, č. j. OVÚP/331/17, poznamenaným do spisu. Vychází přitom
z premisy, že žalovaný nebyl oprávněn předmětné řízení usnesením zastavit, takové usnesení
poznamenat do spisu a účastníky řízení o tom toliko vyrozumět, protože předmětem řízený byly
terénní úpravy „většího rozsahu“, na něž nedopadá §80 odst. 3 stavebního zákona. Pro zvolený
postup tedy nebyly splněny procesní podmínky; bylo proto třeba vydat ve věci rozhodnutí, které
by jí bylo řádně oznámeno doručením písemného vyhotovení.
[10] Kasační argumentaci stěžovatelky je nutno odmítnout. K posouzení oprávněnosti
postupu žalovaného, tedy zda byly splněny podmínky pro zastavení řízení dle
§66 odst. 1 písm. h) správního řádu, ve spojení s čl. II bod 12. zákona č. 350/2012 Sb.,
usnesením, jež se pouze poznamená do spisu, by totiž bylo možné přistoupit až poté,
co by bylo postaveno na jisto, že žaloba proti zmiňovanému rozhodnutí byla podána v zákonem
stanovené lhůtě (§72 odst. 1 s. ř. s.) a nejsou dány jiné důvody pro její odmítnutí [zejména
z pohledu její přípustnosti, ve smyslu ustanovení §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s., ve spojení
s §68 písm. e) s. ř. s., a §70 písm. a) s. ř. s.] Při posuzování včasnosti podané žaloby tedy nelze
jít dále a hodnotit zákonnost napadeného správního rozhodnutí, respektive procesního postupu
předcházejícího jeho vydání.
[11] Při posuzování včasnosti podané žaloby pak krajský soud postupoval správně.
Lze souhlasit s jeho názorem, že předmětné usnesení ze dne 11. 1. 2017 (jehož zrušení
se stěžovatelka domáhá) bylo stěžovatelce oznámeno (viz §72 odst. 1 s. ř. s.) sdělením
(terminologií správního řádu vyrozuměním), které bylo jejímu zmocněnci doručeno dne 23. 1. 2017.
Krajský soud se přitom musel vypořádat se skutečností, že napadené usnesení nebylo žalobkyni
oznámeno postupem předpokládaným v ustanovení §72 správního řádu, neboť zákonodárce
v čl. II bodu 12. zákona č. 350/2012 Sb. zvolil pro řízení o žádosti zcela nestandardní (a dlužno
říci že nevhodný) způsob zastavení řízení. Institut zastavení řízení usnesením, které se pouze
poznamenává do spisu, je totiž principiálně spojen s řízeními zahajovanými ex officio
(srov. §66 odst. 2 správního řádu), kdy z povahy věci nemůže být tímto postupem nikterak
zasaženo do právní sféry účastníků řízení a není tedy možné takové rozhodnutí napadnout
ani odvoláním (už jen z toho důvodu, že se takové rozhodnutí účastníkům neoznamuje a pouze
se o něm vyrozumívají). Za situace, kdy správní rozhodnutí nebylo účastníku oznámeno,
jak to předpokládá §72 správního řádu a §72 odst. 1 s ř. s., neboť byl o jeho vydání pouze
vyrozuměn, se při úvaze o včasnosti žaloby směřující proti takovému rozhodnutí nabízejí pouze
dvě alternativy. První alternativou by bylo vycházet z toho, že vůbec neexistuje okamžik,
od kterého by se odvíjela lhůta k podání žaloby; takový postup by však již ze své podstaty
představoval odmítnutí přístupu k soudu (denegatio iustitiae) a je proto vyloučen. Druhý přístup
(zvolený krajským soudem) vychází z předpokladu, že se lhůta pro podání žaloby bude odvíjet
od okamžiku, kdy se do právní sféry žalobce dostala informace o tom, že takové rozhodnutí
bylo vydáno a co je jeho obsahem. Tento přístup považuje Nejvyšší správní soud za správný,
byť stricto sensu nedošlo k oznámení takového rozhodnutí, ve smyslu vymezení tohoto pojmu
v §72 správního řádu. Jak však již bylo výše uvedeno, v případech, kdy se předpokládá,
že správní rozhodnutí (usnesení) může zasáhnout do právní sféry účastníků řízení, musí dojít
k jeho oznámení účastníkům řízení (nikoli jen k vyrozumění o jeho vydání, které vylučuje jejich další
přezkum), čemuž konsekventně odpovídá stejná terminologie s. ř. s., který okamžik rozhodný
pro běh lhůty k podání žaloby spojuje s oznámením rozhodnutí ve správním řízení. Lze tedy
ve shodě s krajským soudem uzavřít, že žalobou napadené usnesení bylo stěžovatelce
(prostřednictvím jejího zmocněnce) oznámeno dne 23. 1. 2017.
[12] Pokud stěžovatelka tvrdí, že se teprve z rozsudku krajského soudu ze dne 31. 8. 2017,
č. j. 30 A 47/2017 – 56 (řízení o žalobě proti nečinnosti správního orgánu v předmětném
správním řízení), dozvěděla, že rozhodnutí žalovaného bylo konečným rozhodnutím ve věci samé
(nikoliv jen o části předmětu řízení – „nepatrné změny terénních úprav, jejichž záměr odpovídá parametrům
uvedeným v ustanovení §80 odst. 3 stavebního zákona“), lze souhlasit s krajským soudem, že je taková
skutečnost bez vlivu na běh lhůty k podání správní žaloby. Běh lhůty pro podání žaloby je odvislý
od oznámení napadeného rozhodnutí (§72 odst. 1 s. ř. s.), nikoliv od pochopení jeho významu.
Ostatně zastavení řízení logicky implikuje finální akt daného řízení; ze sdělení žalovaného ze dne
16. 1. 2017 přitom z ničeho nevyplývá, že by řízení bylo zastaveno jen částečně.
[13] Nejvyšší správní soud tedy plně aprobuje závěr krajského soudu, že za den, kdy bylo
stěžovatelce oznámeno vydání usnesení o zastavení řízení ze dne 16. 1. 2017.
č. j. OVÚP/434/17/Ma, je třeba považovat 23. 1. 2017. Následujícího dne počala běžet lhůta
pro podání žaloby; tato lhůta marně uplynula dne 23. 3. 2017. Byla-li žaloba proti tomuto
rozhodnutí předána poštovní přepravě až dne 18. 10. 2017 (krajskému soudu doručena
následujícího dne), jde o žalobu opožděnou, která musela být postupem dle §46 odst. 1 písm. b)
s. ř. s. odmítnuta.
[14] Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost jako nedůvodnou,
za podmínek vyplývajících z ustanovení §110 odst. 1 in fine s. ř. s., jí rozsudkem zamítl.
[15] O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení
§60 odst. 1, věty první s. ř. s., ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví-li
tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení
před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu,
že stěžovatelka byla v řízení o kasační stížnosti procesně neúspěšná, právo na náhradu nákladů
řízení jí nenáleží. Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalovaného, v jeho případě nebylo
prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nějaké náklady (přesahující běžnou úřední
činnost) vznikly. Nejvyšší správní soud mu proto náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2019
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu