ECLI:CZ:NSS:2009:3.AS.40.2008:78
sp. zn. 3 As 40/2008 - 78
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce:
Mgr. Ing. M. N., proti žalovanému: Úřad průmyslového vlastnictví, se sídlem Praha 6,
Antonína Čarmáka 2a, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 9. 2002, čj. O-65486, o
kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2008, čj. 5 Ca
327/2007 - 59,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce v záhlaví uvedené usnesení Městského
soudu v Praze, jímž byla odmítnuta jako opožděná jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 16. 9. 2002, čj. O-65486. Městský soud v Praze vycházel z následujícího skutkového stavu:
Dne 15. 7. 2003 odeslal žalobce Městskému soudu v Praze žalobu proti rozhodnutí
předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví (dále jen „Úřad“) ze dne 16. 9. 2002,
kterým byla vymazána ochranná známka „MICROSTAR“. Navrhl, aby bylo provostupňové
i druhostupňové správní rozhodnutí zrušeno. Žalobce uvedl, že původní žaloba téhož textu
byla podána k Vrchnímu soudu v Praze, který ji dne 1. 1. 2003 postoupil Nejvyššímu
správnímu soudu. Nejvyšší správní soud tuto žalobu odmítl usnesením ze dne 27. 5. 2003,
čj. 5 A 151/2002 - 9, podle §46 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“), a §249 a §250 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu
(dále jen „o. s. ř.“) ve znění účinném od 1. 1. 2003.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 17. 9. 2003, čj. 5 Ca 150/2003 - 7, žalobu odmítl.
Z usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2003, čj. 5 A 151/2002 - 9, zjistil,
že Nejvyšší správní soud žalobu podle §46 odst. 2 s. ř. s. odmítl, neboť se v daném případě jedná
o věc soukromého práva, kterou podle ustanovení novelizované části páté občanského soudního
řádu projednávají a rozhodují v plné jurisdikci obecné soudy a nikoliv specializované senáty
krajských soudů. Zároveň z usnesení Nejvyššího správního soudu vyplývá, že žalobce byl poučen
o tom, že může do jednoho měsíce od právní moci usnesení podat žalobu k soudu příslušnému
podle §249 a §250 o. s. ř. Městský soud v Praze dále konstatoval, že vzhledem k právnímu
hodnocení věci, které je obsaženo v usnesení Nejvyššího správního soudu, za stavu, kdy o věci
samé nebylo rozhodnuto, je nezbytné, aby soud opětovně postupoval podle §46 odst. 2 s. ř. s.
a žalobu odmítl, neboť žalobce, ač byl Nejvyšším správním soudem poučen o možnosti podat
žalobu k soudu příslušnému podle §249 a §250 o. s. ř., podal znovu žalobu ke správnímu soudu,
kterou se domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí správního orgánu. V řízení podle §249
a §250 o. s. ř. není účastníkem řízení správní orgán, který rozhodnutí vydal, a soud v tomto řízení
nepřezkoumává pouze rozhodnutí správního orgánu a nerozhoduje o jeho zrušení, ale rozhoduje
o věci samé a tomu musí odpovídat i žalobní návrh. Zároveň Městský soud v Praze žalobce
poučil, že se v této věci může domáhat svého práva podáním žaloby ve lhůtě jednoho měsíce
od právní moci usnesení u okresního (obvodního) soudu, v jehož obvodu je sídlo správního
orgánu, který o sporu nebo jiné právní věci rozhodl.
Usnesením zvláštního senátu ze dne 30. 5. 2006, čj. Konf. 19/2005 - 5, k návrhu senátu
Obvodního soudu pro Prahu 6, u kterého podal žalobce žalobu proti Úřadu, bylo rozhodnuto
tak, že příslušný vydat rozhodnutí o žalobě proti rozhodnutí předsedy Úřadu ze dne 16. 9. 2002,
sp. zn. O-65486, ve věci výmazu slovní ochranné známky „MICROSTAR“ zapsané v rejstříku
ochranných známek pod č. 178650, je soud ve správním soudnictví. Zároveň
bylo tímto usnesením zvláštního senátu zrušeno usnesení Městského soudu v Praze ze dne
17. 9. 2003, čj. 5 Ca 150/2003 - 7.
Na základě rozhodnutí konfliktního senátu tedy Městský soud v Praze pokračoval
v původním řízení o správní žalobě podané dne 16. 7. 2003 u Městského soudu v Praze.
Z dokladu o doručení žalobou napadeného správního rozhodnutí soud zjistil, že bylo doručeno
žalobci dne 26. 9. 2002. Lhůta pro podání žaloby proti tomuto rozhodnutí tak vypršela
dne 26. 11. 2002. Žaloba v projednávané věci byla podána k poštovní přepravě teprve
dne 15. 7. 2003, tedy po zákonem stanovené dvouměsíční lhůtě.
Při posuzování žaloby nebylo podle Městského soudu v Praze možné zohlednit
skutečnost, že žalobce podal správní žalobu proti témuž rozhodnutí u Vrchního soudu v Praze
podáním odeslaným dne 20. 11. 2002, neboť o této žalobě rozhodl Nejvyšší správní soud
usnesením ze dne 27. 5. 2003, čj. 5 A 151/2002 - 9 tak, že ji odmítl. Žalobce se po odmítnutí
žaloby neřídil poučením Nejvyššího správního soudu a nepodal ve lhůtě jednoho měsíce
od právní moci usnesení žalobu k soudu příslušnému vést občanské soudní řízení. Místo
toho podal opět správní žalobu ke správnímu soudu, tj. Městskému soudu v Praze.
Při posuzování včasnosti podané žaloby došlé dne 16. 7. 2003 Městskému soudu v Praze,
pracoviště Hybernská, proto nelze aplikovat §82 odst. 3 o. s. ř. Městský soud v Praze tedy žalobu
odmítl podle §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. jako opožděnou.
Usnesení Městského soudu v Praze napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační
stížností z důvodu vymezeného v §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Městský soud v Praze podle něj
nerespektoval právní názor nadřízeného soudu a porušil §110 odst. 3 s. ř. s. Nejvyšší správní
soud totiž v usnesení čj. 3 As 26/2007 - 40 uvedl, že ač je vázán rozsahem kasační stížnosti,
neshledal vady, ke kterým by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Opožděnost žaloby
je vadou, ke které správní soud přihlíží z úřední povinnosti, zejména dle §46 odst. 1 písm. b)
a §109 odst. 3 ve spojení s §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Žaloba tedy byla podle stěžovatele
podána včas a je to subsumováno v rozhodnutí nadřízeného soudu, kterým je Městský soud
v Praze vázán.
Podáním správní žaloby dne 20. 11. 2002 se stěžovatel dle svého přesvědčení jednou
pro vždy stal osobou, která podala správní žalobu včas. V zákonné lhůtě podal žalobu k soudu
tehdy příslušnému (Vrchnímu soudu v Praze) a dvouměsíční lhůta pro podání žaloby
mu tedy nemůže už nikdy marně uplynout. Podáním ze dne 20. 11. 2002 bylo zahájeno soudní
řízení o správní žalobě, které podle stěžovatele dodnes neskončilo.
Pokud by bylo oprávněné zjištění Městského soudu v Praze, že žaloba byla podána
s desetiměsíčním zpožděním, pak tato vada existovala od roku 2002 a všechny soudy,
které ve věci od té doby rozhodovaly, byly povinny zkoumat podmínky řízení. Ve věci
rozhodoval Vrchní soud v Praze, dvakrát Nejvyšší správní soud, konfliktní senát, Obvodní soud
pro Prahu 6, Městský soud v Praze jako soud odvolací a dvakrát Městský soud v Praze jako soud
správní. Žádný z nich nekonstatoval marné uplynutí lhůty pro podání správní žaloby a nelze
podle stěžovatele předpokládat, že by se tyto soudy pracně zabývaly správní žalobou, která byla
podána deset měsíců po marném uplynutí lhůty k podání u soudu. Žaloba tak byla podle
stěžovatele podána včas a názorové vybočení Městského soudu v Praze podle něj nemá oporu
ve správné aplikaci práva. Vydat v roce 2008 rozhodnutí o tom, že již v roce 2002 byla žaloba
podána opožděně, není podle stěžovatele fair proces, zvláště za situace, kdy bylo v téže věci
předtím vydáno devět jiných soudních rozhodnutí.
Úvaha soudu, podle níž podáním opětovné žaloby „nesprávně“ k témuž správnímu
soudu přerušil stěžovatel kontinuitu s žalobou podanou dne 20. 11. 2002, je podle stěžovatele
chybná. Poučení jako součást soudního rozhodnutí nemá normativní charakter, nenabývá právní
moci, ani nebylo konkrétní. Nelze podle stěžovatele ani tvrdit, že se neřídil poučením,
neboť v poučení byl odkaz na soud „příslušný“, a tím, jak se posléze ukázalo, je Městský soud
v Praze. Již první rozhodnutí Nejvyššího správního soudu bylo tedy nesprávné, neboť o podání
stěžovatele mělo být rozhodnuto meritorně. Stěžovateli je známa změna judikatury,
ke které v dané otázce došlo, nicméně skutečnost, že judikatura dala stěžovateli za pravdu,
by neměla dnes působit proti němu. Jisté podle stěžovatele je, že jedno z rozhodnutí Městského
soudu v Praze (čj. 5 Ca 150/2003 - 7 nebo čj. 5 Ca 327/2007 - 59) je nezákonné, neboť obě
neobstojí vedle sebe. Buď byla žaloba podána pozdě už v roce 2003 a stěžovatel neměl být
uváděn v omyl odkazem na možnost domáhat se rozhodnutí u obvodního soudu, anebo byla
žaloba podána včas a nezákonné je rozhodnutí napadené předmětnou kasační stížností.
V každém případě byl v konečném důsledku odepřen stěžovateli přístup k soudu (stěžovatel
odkázal na nález Ústavního soudu č. 92/2000 Sb. r. us.). Z uvedených důvodů navrhl stěžovatel,
aby Nejvyšší správní soud usnesení Městského soudu v Praze zrušil.
Ve svém vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 4. 8. 2008 se žalovaný plně ztotožnil
se závěry usnesení Městského soudu v Praze.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v rozsahu uplatněných stížních
bodů a po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Jak již dříve Nejvyšší správní soud judikoval v rozsudku ze dne 23. 2. 2005,
čj. 4 As 48/2003 - 59, publ. pod č. 1015/2007 Sb. NSS, „nerespektoval-li žalobce poučení správního
soudu, obsažené v usnesení o odmítnutí věci podle §46 odst. 2 s. ř. s., o tom, že má podat žalobu u obecného
soudu v civilním řízení soudním, a žalobu podal opět u soudu správního, nelze lhůtu pro podání žaloby posuzovat
podle §46 odst. 2 s. ř. s. a §82 odst. 3 o. s. ř., podle něhož platí, že řízení o žalobě je zahájeno dnem,
kdy soudu došla odmítnutá žaloba. V takovém případě se lhůta pro podání žaloby počítá ode dne doručení
rozhodnutí správního orgánu“.
Pokud by žalobce respektoval poučení v usnesení Nejvyššího správního soudu a podal
žalobu u Obvodního soudu pro Prahu 6 ve lhůtě jednoho měsíce od jeho právní moci, řídil
by se další postup podle ustanovení §82 odst. 3 o. s. ř. a lhůta k podání žaloby by byla
zachována.
V dané věci však žalobce tímto způsobem nepostupoval, a aniž respektoval poučení,
které mu bylo dáno Nejvyšším správním soudem, podal žalobu u Městského soudu v Praze,
tedy ve stejné větvi správního soudnictví, v níž již jednou byla žaloba podle §46 odst. 2 s. ř. s.
odmítnuta. V takovém případě již ovšem nelze považovat lhůtu pro podání žaloby
za zachovanou. Jestliže žalobce nerespektoval poučení soudu rozhodujícího ve správním
soudnictví o tom, že má podat žalobu v řízení občanskoprávním, nelze postupovat
při posuzování včasnosti lhůty pro podání žaloby podle ustanovení §46 odst. 2 s. ř. s. a §8 2
o. s. ř., neboť došlo k přerušení zákonem stanoveného postupu. Žalobu podanou ve stejné větvi
soudnictví je proto třeba považovat za žalobu samostatně podanou a lhůtu pro její podání
je pak třeba počítat od doručení napadeného rozhodnutí správního orgánu.
Jelikož napadené správní rozhodnutí bylo stěžovateli doručeno dne 26. 9. 2002 a žaloba
byla podána dne 15. 7. 2003, postupoval Městský soud v Praze zcela správně, pokud opětovně
podanou žalobu odmítl jako opožděnou podle §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s., neboť lhůta
pro podání žaloby uplynula dne 26. 11. 2002.
Za oprávněnou nelze považovat námitku, podle níž Městský soud v Praze nerespektoval
právní názor zdejšího soudu, vyslovený v usnesení ze dne 9. 10. 2007, čj. 3 As 26/2007 - 39,
potvrzující podle stěžovatele včasnost podané žaloby. Uvedeným rozhodnutím Nejvyšší správní
soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze, jímž bylo řízení zastaveno poté, co stěžovatel
přes výzvu soudu nezaplatil soudní poplatek. Nejvyšší správní soud tehdy dospěl k závěru,
že stěžovateli mělo být doručováno na adresu pro doručování, a nikoli na adresu stěžovatelova
bydliště (byť adresu pro doručování sdělil stěžovatel výslovně teprve v kasační stížnosti),
neboť Městský soud v Praze měl o této adrese prokazatelně vědomost. Předmětem řízení
o této kasační stížnosti tedy bylo posouzení, zda byly či nebyly splněny podmínky pro zastavení
řízení. Otázka včasnosti podání žaloby nebyla v tomto řízení řešena a z věty, na níž stěžovatel
poukázal (že Nejvyšší správní soud neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti), nelze podle Nejvyššího správního soudu dovozovat jakousi
konzumpci nedostatku podmínek řízení.
K námitce, že se Nejvyšší správní soud - tím, že původně žalobu odmítl podle §46
odst. 2 s. ř. s., ačkoliv později došlo ke změně judikatury - sám na stavu nepříznivém pro žalobce
spolupodílel, je třeba uvést, že Nejvyšší správní soud z pohledu pozdějšího rozhodnutí zvláštního
senátu nepostupoval správně. Na druhé straně je však třeba zdůraznit, že samotným
jeho postupem by žalobce neztratil možnost domáhat se přezkoumání napadeného rozhodnutí,
pokud by respektoval poučení, jehož se mu právě v usnesení Nejvyššího správního soudu
dostalo. Pokud by takto žalobce postupoval, a podal do jednoho měsíce od právní moci usnesení
Nejvyššího správního soudu žalobu u Obvodního soudu pro Prahu 6, mohlo dojít k tomu,
že tento soud (pokud by ve věci sám nehodlal rozhodnout) by požádal zvláštní senát
o rozhodnutí sporu o věcnou příslušnost, vzniklého ve smyslu §1 odst. 1 písm. b) zákona
č. 131/2002 Sb. Tento postup by pak vedl k tomu, že zvláštní senát by jednak rozhodl
podle nynější judikatury o tom, že příslušným vydat rozhodnutí o této žalobě je soud ve správním
soudnictví a jednak by rozhodl o tom, že se usnesení Nejvyššího správního soudu,
jímž tento soud popřel svou pravomoc, zrušuje.
Nejvyšší správní soud si je vědom, že vyústění projednávané věci je s ohledem
na celkovou délku a počet proběhlých soudních řízení nestandardní. Řešení otázky věcné
příslušnosti soudu však při posuzování podmínek řízení předchází pasivní otázku včasnosti
podání návrhu. V důsledku pochybností, jež ohledně věcné příslušnosti soudu ve věcech
ochranných známek vyvstaly v souvislosti se změnou právní úpravy správního soudnictví,
pak rozhodnutí o této otázce trvalo několik let.
Ze shora uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že napadené usnesení
Městského soudu v Praze netrpí vadou podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. a kasační stížnost
proto v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný měl v řízení před Nejvyšším
správním soudem plný úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující
rámec jeho běžné úřední činnosti. Soud mu proto právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal
(§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. ledna 2009
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu