ECLI:CZ:NSS:2019:3.AS.49.2019:40
sp. zn. 3 As 49/2019 - 40
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců
JUDr. Tomáše Rychlého a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: J. H., zastoupený
JUDr. Radkem Bechyně, advokátem se sídlem Legerova 148, Kolín, proti žalovanému: Krajský
úřad Ústeckého kraje, se sídlem Velká Hradební 3118/48, Ústí nad Labem, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 1. 2019,
č. j. 15 A 86/2016 – 42,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalobci se vrací soudní poplatek ve výši 1 000 Kč za návrh na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce
JUDr. Radka Bechyně, advokáta.
Odůvodnění:
[1] Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „krajský soud“) rozsudkem ze dne 16. 1. 2019,
č. j. 15 A 86/2016 – 42, zamítl jako nedůvodnou žalobu žalobce proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 5. 4. 2016, č. j. 5391/DS/2015. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce
a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Litoměřice ze dne 8. 10. 2015, č. j. 65503/15/DOP/APr,
kterým byly zamítnuty námitky žalobce proti záznamu bodů v bodovém hodnocení řidiče a proti
výzvě k odevzdání řidičského průkazu, a provedený záznam dvanácti bodů ke dni 22. 6. 2015 byl
potvrzen.
[2] Krajský soud nejprve uvedl, že se žalovaný vypořádal se všemi odvolacími důvody
a zabýval se žalobcem předloženými důkazními prostředky (tedy rozhodnutími Krajského úřadu
Moravskoslezského kraje a Městského úřadu Písek vydanými v jiných, dle žalobce obdobných
věcech). Žalovaný vycházel z judikatury Nejvyššího správního soudu a s právním názorem jiných
správních orgánů, který byl vyjádřený v rozhodnutích předložených žalobcem, se neztotožnil.
Rozhodnutí žalovaného tak není nepřezkoumatelné, jak namítal žalobce.
[3] Krajský soud dále připomněl, že v řízení o námitkách proti provedení záznamu bodů
v registru řidičů je předmětem řízení posouzení, zda existuje způsobilý podklad pro záznam bodů
(tj. pravomocné rozhodnutí příslušného orgánu veřejné správy či soudu), zda byl záznam
v registru řidičů proveden v souladu s tímto způsobilým podkladem a zda počet připsaných bodů
odpovídá bodovému hodnocení jednání, jak jej uvádí příloha k zákonu č. 361/2000 Sb.,
o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním
provozu). Tato pravidla při přezkumu žalovaný respektoval.
[4] Žalobce konkrétně zpochybnil záznamy bodů v registru řidičů, které mu byly připsány
na základě pokutových bloků ze dne 21. 3. 2012 a ze dne 23. 1. 2015. Krajský soud neshledal,
že by tato rozhodnutí vydaná v blokovém řízení byla nicotná či trpěla nějakými vadami. Po jejich
prostudování dospěl k závěru, že v příslušných pokutových blocích je dostatek relevantních údajů
umožňujících identifikaci žalobce a jeho přestupkového jednání. Podle názoru krajského soudu
uvedené pokutové bloky obsahují zákonem stanovené náležitosti a jsou způsobilými podklady
pro záznam bodů do bodového hodnocení řidiče (žalobce). Soud také podotknul, že žalobce
se v případě rozhodnutí v blokovém řízení ze dne 23. 1. 2015 pokusil o jeho změnu či odstranění,
a to podáním podnětu k zahájení přezkumného řízení. Příslušný správní orgán ale neshledal
důvody k jeho zahájení. Krajský soud v tomto směru uzavřel, že správní orgány se věcí zabývaly
dostatečně, záznam bodů žalobce v registru řidičů byl proveden v souladu s právními předpisy
a na základě způsobilých podkladů.
[5] Krajský soud rovněž konstatoval, že žalovaný neporušil zásadu legitimního očekávání
a ani nenarušil princip rovnosti účastníků před zákonem, jak tvrdil žalobce. Žalovaný řádně
zdůvodnil, proč se odklonil od závěrů vyslovených v žalobcem předložených rozhodnutích jiných
správních orgánů. Odkazovaná rozhodnutí nadto podle krajského soudu neodpovídají aktuální
judikatuře Nejvyššího správního soudu.
[6] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost
z důvodů, které podřadil pod §103 odst. 1 písm. a) a b) soudního řádu správního (dále jen
„s. ř. s“). Navrhuje zrušení napadeného rozsudku a přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
[7] Stěžovatel jako v žalobě opětovně namítá, že žalovaný ignoroval předložená rozhodnutí
správních orgánů, například Krajského úřadu Moravskoslezského kraje. Z nich vyplývá, že tento
správní orgán (na rozdíl od žalovaného) při rozhodování o odvolání hodnotil „kvalitu provedení
jednotlivých rozhodnutí“ a posuzoval, zda pokutové bloky mohou být způsobilým podkladem
pro záznam v bodovém hodnocení řidiče. Žalovaný rozhodl v rozporu se zásadou legitimního
očekávání a bez jakéhokoli zdůvodnění nepřihlédl k ustálené správní praxi, kterou lze dovodit
ze stěžovatelem předložených rozhodnutí. Pokud se správní orgán hodlá odchýlit od dosavadní
praxe, musí tento postup řádně zdůvodnit. To se v dané věci nestalo.
[8] Stěžovatel dále namítá, že oznámení o přestupku není dostatečným důkazem a vždy
je třeba toto oznámení porovnat s předmětným rozhodnutím. Je toho názoru, že i přes
respektování specifického charakteru blokového řízení nelze omluvit nedostatky pokutových
bloků, které ve svém důsledku způsobují, že tato rozhodnutí nenaplňují zákonem požadované
náležitosti. Těmito náležitostmi jsou údaje o osobě přestupce, místu a době spáchání přestupku,
dále by mělo být jasné, čeho se přestupce dopustil a jakou zákonnou povinnost svým jednáním
porušil. Pokutové bloky ze dne 21. 3. 2012 a ze dne 23. 6. 2015 zákonné požadavky nesplňují,
a proto nemohou být způsobilým podkladem pro záznam bodů do bodového hodnocení řidiče
(stěžovatele).
[9] Stěžovatel dále polemizuje se závěrem žalovaného, že svým podpisem na pokutovém
bloku vyjádřil souhlas se správností rozhodnutí o spáchaném přestupku nebo s jeho projednáním
ve zkráceném řízení. Není možné, aby za správnost rozhodnutí odpovídal on, jako přestupce,
namísto správního orgánu, který rozhodnutí vydal. Stejně tak nelze od stěžovatele očekávat
znalost práva, jíž je třeba k posouzení správnosti rozhodnutí a zhodnocení možností nápravy
případných nesprávností. V závěru kasační stížnosti uvádí, že krajský soud věc nesprávně
posoudil, neboť podklady, ze kterých vycházely správní orgány, jsou nezpůsobilé pro provedení
záznamu bodů do bodového hodnocení řidiče.
[10] Žalovaný se ke kasační stížnosti a k návrhu na přiznání jejího odkladného účinku
nevyjádřil.
[11] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná,
a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud dále posoudil
kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom,
zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Soud samostatně nerozhodoval o žádosti stěžovatele o přiznání
odkladného účinku, neboť po nezbytném poučení účastníků řízení a předložení spisů přikročil
k meritornímu posouzení kasační stížnosti. Ve věci přitom rozhodl bez jednání za podmínek
vyplývajících z §109 odst. 2, věta první s. ř. s.
[12] Kasační stížnost není důvodná.
[13] Předně je třeba připomenout, že z §109 odst. 4, věta před středníkem s. ř. s. a ze setrvalé
judikatury Nejvyššího správního soudu (viz například rozsudek ze dne 26. 1. 2015,
č. j. 8 As 109/2014 – 70; všechna citovaná rozhodnutí tohoto soudu dostupná
na www.nssoud.cz) vyplývá, že řízení o kasační stížnosti je ovládáno zásadou dispoziční. Obsah
a kvalita kasační stížnosti proto do značné míry předurčuje nejen rozsah přezkumné činnosti
Nejvyššího správního soudu, ale i obsah jeho rozsudku. Je proto odpovědností stěžovatele,
aby v kasační stížnosti specifikoval skutkové a právní důvody, pro které napadá rozhodnutí
krajského soudu.
[14] Nejvyšší správní soud ze spisového materiálu ověřil, že stěžovatel v kasační stížnosti
většinou jen zopakoval námitky uplatněné v žalobě, aniž by konkrétně reagoval na závěry
krajského soudu nebo s nimi polemizoval. Prakticky se zaměřil jen na výtky vůči postupu
žalovaného. Jeho argumentace se tak v podstatné části míjí s rozhodovacími důvody krajského
soudu. Na tomto místě je třeba připomenout, že jádro soudního přezkumu rozhodnutí správních
orgánů se soustředí v řízení před krajským soudem. S tím souvisí i poměrně striktní pravidla
o koncentraci řízení a možnosti vymezení žalobních bodů pouze ve lhůtě pro podání žaloby
[viz §71 odst. 2 písm. d) s. ř. s. a §72 odst. 1 s. ř. s.]. Řízení o kasační stížnosti jakožto
mimořádném opravném prostředku proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu je řízením,
v jehož průběhu je Nejvyšším správním soudem přezkoumávána zákonnost posouzení věci
a postupu krajského soudu. Důvody, které lze v kasační stížnosti s úspěchem uplatnit, se tak musí
upínat právě k rozhodnutí krajského soudu (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
3. 6. 2003, č. j. 6 Ads 3/2003 – 73).
[15] Z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že stěžovatel obdržel dostatečnou
odpověď na jím vznesené argumenty proti rozhodnutí žalovaného. Není smyslem kasačního
přezkumu veškeré závěry z napadeného rozsudku znovu opakovat. Krajský soud se detailně
zabýval informacemi obsaženými na pokutových blocích ze dne 21. 3. 2012 a ze dne 23. 6. 2015,
a konstatoval, že splňují veškeré zákonné náležitosti a jsou způsobilým podkladem pro provedení
záznamu bodů v registru řidičů (viz především odstavce 22 až 29 napadeného rozsudku). Kasační
soud na napadený rozsudek v podrobnostech odkazuje. Jestliže stěžovatel žalobní námitky
v kasační stížnosti opakuje, pomíjí věcné posouzení krajského soudu. Tento deficit je zřejmý
u většiny kasačních námitek (viz rekapitulace kasačních námitek v odstavcích [8] a [9] výše). Tuto
argumentaci stěžovatele nelze považovat za kasační námitky ve smyslu §103 odst. 1 s. ř. s.
[16] I přes výše uvedenou skutečnost však není zcela znemožněno projednání kasační
stížnosti. Její jediná pasáž, kterou lze označit za polemiku (alespoň v obecné rovině) se závěry
krajského soudu, je obsažena v části III kasační stížnosti. Podle stěžovatele „je nemyslitelné, aby soud
rozhodující o žalobě zcela převzal chybný názor žalovaného“, že při jeho rozhodování nedošlo k porušení
zásady legitimního očekávání. Současně uvádí, že žalovaný se vůbec nevyjádřil, z jakého důvodu
se odklonil od ustálené rozhodovací praxe správních orgánů. De facto tedy stěžovatel namítá
jak nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.,
tak i nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného, pro kterou měl krajský soud toto rozhodnutí
zrušit [§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.].
[17] Nepřezkoumatelnost je vadou rozhodnutí, ke které je Nejvyšší správní soud povinen
přihlížet i bez námitky, tedy z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.). Vlastní přezkum
rozhodnutí soudu je možný pouze za předpokladu, že napadené rozhodnutí splňuje kritéria
přezkoumatelnosti. Tedy, že se jedná o rozhodnutí srozumitelné, které je opřeno o dostatek
relevantních důvodů, z nichž je zřejmé, proč krajský soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku
rozhodnutí.
[18] Napadený rozsudek odpovídá požadavkům Nejvyššího správního soudu
na přezkoumatelnost (k tomu například rozsudek ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75).
Krajský soud odpovídajícím způsobem rekapituloval žalobní body a řádně a srozumitelným
způsobem je vypořádal, tedy i včetně uvedení příslušné právní argumentace. K tvrzenému
pochybení žalovaného, které mělo spočívat v nevypořádání se s předloženými rozhodnutími
Krajského úřadu Moravskoslezského kraje a Městského úřadu Písek, krajský soud správně uvedl,
že žalovaný na straně 5 napadeného rozhodnutí výslovně uvedl, že se s právním názorem
uvedených správních orgánů neztotožňuje, neboť sám vychází z judikatury Nejvyššího správního
soudu. Žalovaný se též podle mínění krajského soudu vypořádal i se všemi námitkami
zpochybňujícími způsobilost pokutových bloků jako podkladů pro záznam bodů, napadené
správní rozhodnutí proto neshledal nepřezkoumatelným (viz odstavec 17 napadeného rozsudku).
K porušení zásady legitimního očekávání (a rovnosti před zákonem) se krajský soud dále vyjádřil
v odstavci 31 napadeného rozsudku, kde uvedl, že uplatnění této zásady není bezbřehé. Správní
orgán se může odchýlit od své dosavadní praxe nebo od závěrů jiného správního orgánu, pokud
své rozhodnutí řádně zdůvodní. Podle krajského soudu žalovaný tomuto požadavku dostál,
neboť své úvahy podpořil konstantní judikaturou Nejvyššího správního soudu a rozhodl
v souladu s ní. Ani v tomto směru tak Nejvyšší správní soud neshledal v napadeném rozsudku
žádné vady.
[19] Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou, zamítl
ji za podmínek vyplývajících z §110 odst. 1 in fine s. ř. s. (výrok I. tohoto rozsudku).
[20] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud na základě §60 odst. 1 s. ř. s.,
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo na náhradu nákladů
nenáleží. Toto právo by měl procesně úspěšný žalovaný, kterému však v řízení o kasační
stížnosti nevznikly takové náklady, které by přesahovaly běžný rámec jeho úřední činnosti a bylo
by tak namístě mu právo na jejich náhradu přiznat. Proto Nejvyšší správní soud rozhodl
tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II. tohoto rozsudku).
[21] Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud o návrhu na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti nerozhodoval, neboť rovnou přistoupil k rozhodnutí ve věci samé, byly
naplněny podmínky pro vrácení zaplaceného soudního poplatku (§10 odst. 1, věta první zákona
č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích) ve výši 1 000 Kč. Soudní poplatek bude stěžovateli
vyplacen z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám
JUDr. Radka Bechyně, advokáta se sídlem Legerova 148, Kolín (výrok III. tohoto rozsudku).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. března 2019
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu