ECLI:CZ:NSS:2012:3.AS.66.2012:32
sp. zn. 3 As 66/2012 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců JUDr. Jana Vyklického a JUDr. Jaroslava Vlašína, v právní věci žalobce: V. B.,
zastoupen Mgr. Petrem Nesporným, advokátem se sídlem Puklicova 1069/52, České Budějovice,
proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje, se sídlem U zimního stadionu 1952/2,
České Budějovice, o přezkum rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 1. 2012, č.j. KUJCK/832.3/
2012/ODSH/kl, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 11. 4. 2012, č. j. 10 A 13/2012 – 39,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutí správních orgánů
[1] Z obsahu správních spisů vyplývá, že žalobce spáchal v době od 26. 4. 2009 do 23. 6. 2011
několik přestupků, které všechny byly projednány v blokovém řízení. Ve čtyřech případech
se jednalo o přestupek dle §22 odst. 1 písm. l) zákona č. 200/1990 Sb. o přestupcích (dále
„zákon o přestupcích“) a §6 odst. 1 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních
komunikacích a o změnách některých zákonů (dále „zákon o silničním pr ovozu“), spočívající
v tom, že žalobce nebyl jako řidič za jízdy připoután bezpečnostním pásem, jednou šlo
o překročení povolené rychlosti a jednou o držení telefonního přístroje za jízdy. Za tyto
přestupky byly žalobci uloženy pokuty, které zaplatil. Na z ákladě pravomocných rozhodnutí
o přestupcích byly následně prováděny záznamy bodů v registru řidičů, po dosažení 12 bodů
byla tato skutečnost žalobci oznámena a byla mu též zaslána výzva k odevzdání řidičského
průkazu. Poté přišel žalobce s tvrzením, že poslední případ ze dne 23. 6. 2011 se nestal,
přestupek jízdy bez zapnutí bezpečnostních pásů nespáchal a policií byl kontrolován jen kvůli
jednomu nefunkčnímu světlometu jeho vozidla.
[2] Krajský úřad Jihočeského kraje rozhodnutím ze dne 16. 1. 2012, čj. KUJC K/832.3/2012/
ODSH/kl, zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí Magistrátu města České Budějovice
ze dne 2. 12. 2011, čj. MAU/19045/2011 Ru., a toto rozhodnutí, kterým byly zamítnuty
námitky žalobce dle §123f odst. 1 zákona o silničním provozu proti provedenému záznamu
v registru řidičů, potvrdil.
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích
[3] Proti uvedenému rozhodnutí žalovaného podal žalobce správní žalobu ke Krajskému soudu
v Českých Budějovicích (dále „krajský soud“). Namítl dva žalobní důvody. Je dnak poukázal
na to, že žalovaný projednal toliko jeho blanketní odvolání, které neobsahovalo žádné
odůvodnění. Tím porušil povinnost dle ust. §82 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb. (dále „správní
řád“), dbát na obsahové náležitosti odvolání, nevyzval žalobce k odstranění vad odvolání (§37
odst. 3 správního řádu) a postup žalovaného se tak dostal do rozporu s právem žalobce
na vyjádření ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod,
dále „Listina“). Žalobce je přesvědčen, že tak ovým postupem „došlo k zásahu do jeho práv tvrdit
pro věc důležité skutečnosti a navrhnout potřebné důkazy, čímž došlo k porušení zásady rovnosti stran
a základních zásad správního procesu, které mohly vést k vydání nezákonného rozhodnutí“. Druhým
žalobním důvodem žalobce napadl věcnou správnost rozhodnutí o přestupku s tvrzením,
že přestupek dne 23. 6. 2011 nespáchal, avšak s významnými námitkami žalobce se Magistrát
města České Budějovice ani žalovaný dostatečně nevypořádaly, neboť se nezabývaly
jednotlivými pokutovými bloky, ze kterých by bylo možné usuzovat na správnost
přestupkového rozhodnutí a tedy také správnost bodového hodnocení.
[4] Krajský soud žalobu zamítl. Vycházel z toho, že v řízení o zápisu bodů do registru řid ičů
dle §123c odst. 1 silničního zákona hodnotí správní oprán pouze to, zda pro záznam existuje
zákonem stanovený podklad, v tomto případě pravomocná rozhodnutí o žalobcem
spáchaných přestupcích, na jehož základě jsou body do registru připisovány. V řízení
o námitkách proti takovému zápisu bodů do registru řidičů dle §123f silničního zákona, není
příslušný správní orgán oprávněn přezkoumávat pravomocné rozhodnutí o spáchání
přestupku, a to z věcných ani procesních hledisek. Tato pravomoc přísluší jinému orgánu,
který zkoumá „naplnění všech zákonných znaků přestupku (objektivních i subjektivních, formálních
i materiálních“. Krajský soud v té souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 6. 8. 2009, č . j. 9 As 96/2008 - 44, který rozsah pravomoci správního orgánu v řízení
o námitkách dle §123f silničního zákona jednoznačně definuje.
[5] Krajský soud nicméně zároveň konstatoval, že v samotném přestupkovém řízení byl skutkový
stav řádně zjišťován, a to nejen záznamy registru řidičů, nýbrž také listinami, pokutovými
bloky, vztahujícími se k jednotlivým přestupkům žalobce. Tak bylo zjištěno, že pokutové
bloky byly řádně vyplněny v souladu s §85 odst. 4 zákona o přestupcích, žalobce proti
kvalifikaci přestupků v době jejich blokového projednání nic nenamítal, uložené pokuty
zaplatil a podpisem stvrdil rovněž převzetí dílu „B“ těchto pokutových bloků.
[6] Námitky žalobce směřující proti postupu žalovaného při projednání nezdůvodněného
odvolání žalobce krajský soud v zásadě uznal za oprávněné, nikoli za zásadní pro posouzení
věci. Rozhodnutí správního orgánu prvého stupně bylo přezkoumáno komplexně
a zohledněny byly veškeré významné skutečnosti, takže žalobce nebyl na svých právech nijak
zkrácen.
Kasační stížnost
[7] Žalobce napadl rozsudek krajského soudu včasnou kasační stížností pro důvody dle §103
odst. 1 písm. a), b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále „s. ř. s.“),
vycházející z argumentace správní žaloby podané u krajského soudu. Z předpokladu osvědčení
skutečnosti existence způsobilého podkladu pro zápis bodů v registru řidičů, tedy
pravomocného rozhodnutí o přestupku, podle žalobce vyplývá, že v případě výrazných
pochybností o takovém podkladu bylo v souladu se zásadami správního řízení namíst ě takové
pochybnosti prověřit. Žalobce svou argumentaci uzavírá tvrzením, že „V námitkách
proti provedenému záznamu bodů v registru řidičů lze z povahy věci uplatňovat námitky
v tom smyslu, že řidič žádný přestupek vůbec nespáchal…případně že ke spáchání přestupku
z jeho strany sice došlo, nicméně mu byl zaznamenán nesprá vný (vyšší) počet bodů.“
V identické podobě jako ve správní žalobě namítl žalobce také tu vadu řízení, spočívající
v projednání banketního odvolání žalobce proti rozhodnutí Magistrátu města České
Budějovice žalovaným, který se ani nepokusil odstranit vady odvolání výzvou žalobci k jejich
odstranění. V důsledku tohoto postupu nemohl žalobce uplatnit své výhrady proti věcné
správnosti výsledku přestupkového blokového řízení a navrhnout důkazy k prokázání svých
tvrzení. Odkazem na právo využívat procesních ins titutů daných zákonem žalobce rovněž
odmítl závěr krajského soudu o účelu podání pouze banketního odvolání, spočívající ve snaze
o protahování správního řízení.
[8] Žalovaný možnosti vyjádřit se ke kasační stížnosti nevyužil.
Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[9] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti
(§109 odst. 3, 4 věta před středníkem s. ř. s.). Neshledal zároveň důvody, ke kterým by musel
přihlédnout i bez návrhu (§109 odst. 4 část věty za středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl
bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících z ustanovení §109 odst. 2 věty první s. ř. s.
[10] Klíčovou otázkou tohoto řízení je posouzení, zda v řízení o námitkách dle §123f odst. 1
zákona č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích (dále „zákon o silničním
provozu“) proti provedení záznamu bodů v registru řidičů, se lze zabývat věcnou správností
pravomocného rozhodnutí o spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu
na pozemních komunikacích dle zákona č. 200/1990 Sb. (dále „zákon o přestupcích“),
které tvoří základ pro zápis bodu v registru řidičů, v tomto případě dle §123b odst. 2
písm. a) zákona o silničním provozu.
[11] Vedlejší problematiku tvoří význam námitky žalobce, směřující proti procesnímu postupu
žalovaného, který rozhodl o odvolání žalobce proti rozhodnutí Magistrátu města České
Budějovice o námitkách dle §123f zákona o silničním provozu toliko na základě jeho
banketního odvolání, tedy bez toho, že by se zabýval povinností usilovat o odstranění vady
tohoto podání. Podle žalobce tím došlo k porušení zásady rovnosti stran a důsledkem tohoto
nesprávného postupu bylo právě i to, že žalobce nemohl uplatnit své výhrady proti věcné
správnosti rozhodnutí o přestupku ze dne 23. 6. 2011, jehož spáchání dnes popírá.
Kasační důvod dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[12] Podle zákonného popisu tento kasační důvod představuje nesprávné posouzení právní
otázky soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení právní otázky spočívá obecně
buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní předpis
(ustanovení), nebo je sice aplikován správný právní předpis, ale je nesprávně vyložen.
Žalobce se dovolává druhé uvedené varianty. Jeho úvaha je však nesprávná.
[13] Řízení o zápisu bodů do registru řidičů dle §123b odst. 1 zákona o silničním provozu, stejně
jako řízení o námitkách proti rozhodnutí o zápisu bodů do registru řidičů dle §123f odst. 1
uvedeného zákona a řízení o přestupku dle zákona o přestupcích představují z hlediska jejich
předmětu samostatná řízení. Zatímco přestupkové řízení ústí event. v rozhodnutí o uložení
sankce podle zákona o přestupcích, princip bodového systému, zde reprezentovaný řízením
o zápisu bodů do registru řidičů, spočívá v tom, že za určité přestupky prot i bezpečnosti
a plynulosti silničního provozu jsou řidičům připisovány „trestné“ body. Názor na povahu
tohoto opatření není jednotný. Část teorie i praxe se kloní k závěru, že se nejedná o další
sankci, nýbrž administrativní opatření, vázané na určité prot iprávní jednání (srovnej třeba
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2006, č. j. 4 As 5/2005 - 63), o němž
musí být dříve rozhodnuto pravomocným rozhodnutím. Hovoří se rovněž o bodech jako
o jisté formě trestu nebo jiného opatření „sui genesis“, a to i v judikatuře Evropského soudu
pro lidská práva (dále „ESLP“), viz například jeho rozsudek ve věci Malige versus Francie
z roku 1998, ve kterém soud dospěl k závěru, že „… odebrání bodů má v těchto případech nejen
profylaktický, ale také kárný a ods trašující charakter a rovná se tak fakticky povahou vedlejšímu trestu.“
Nicméně ani ESLP koncept tohoto dvojího trestání nezpochybnil, zdůraznil však princip
soudní kontroly tohoto postupu. Z hlediska posuzované věci je významné další konstatování
ESLP, že příslušné námitky proti tomu, že vůbec došlo ke spáchání deliktu, může dotyčný
podat pouze v průběhu příslušného řízení (např. ve Francii před policejním, resp. trestním
soudem, v Česku před příslušným správním orgánem, v případě přestupkového řízení také
před orgánem policie) o přestupku a tím odvrátit případné odebrání bodů.
[14] Uvedená řízení navzájem souvisejí jen v tom smyslu, že výsledek přestupkového řízení tvoří
základní podmínku provedení zápisu bodů do registru řidičů. Nejprve tedy musí být
pravomocně rozhodnuto, že byl spáchán konkrétní přestupek. Judikatura nejvyššího
správního soudu je v tomto směru stabilní, srovnej např. rozsudky ze dne 10. 12. 2009,
č. j. 2 As 19/2009 - 93, nebo ze dne 6. 8. 2009, č. j. 9 As 96/2008 – 44, oba jednotně
vyjadřující závěr, že správní orgán, jednající o zápisu bodů do registru řidičů nebo
o námitkách proti takovému zápisu zásadně nepřezkoumává správnost a zákonnost aktů
orgánů veřejné moci, na základě kterých byl záznam proveden, neboť na tyto akty je třeba
nahlížet jako na správné a zákonné, a to až do okamžiku než je příslušný orgán veřejné moci
zákonem předvídaným postupem prohlásí za nezákonné a zruší je (zásada presumpce
správnosti aktů orgánů veřejné moci).
[15] Tento princip není v českém právním řádu ojedinělý. Stejně je manifestován třeba zákonem
č. 82/1998 Sb. o náhradě škody při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným
úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich
činnosti. Legitimace k žalobě o náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím (§7
odst. 1 citovaného zákona) je podmíněna právě tím, že rozhodnutí zakládající nárok
na náhradu škody, musí být již v době podání žaloby „… pro nezákonnost zrušeno nebo změněno
příslušným orgánem.“ (§8 odst. 1 citovaného zákona). Rozhodnutím tohoto orgánu je soud
rozhodující o náhradě škody vázán. Rozhodně není možné se teprve v průběhu řízení
o náhradě škody dle uvedeného zákona zabývat otázkou, zda nějaké rozhodnutí z ákonné
je nebo není.
[16] Žalobcovy námitky v tom smyslu, že příslušný orgán, v tomto případě policie, přesvědčivě
neprokázal spáchání přestupků, měly a mohly být žalobcem uplatněny ve správním řízení
před příslušným správním orgánem a případně v dalších fázích přezkoumávání rozhodnutí
o přestupku. Jedině v takto vyvolaném řízení měly tyto námitky své místo a příslušný správní
orgán nebo soud by byl povinen se s nimi vypořádat. Pokud je žalobce neuplatnil, jistě věděl
proč, nicméně rozhodující je skutečnost, že při zachování veškerých jeho práv přestupkové
řízení, byť ve zkrácené podobě blokového řízení, proběhlo a vyústilo v pravomocná
rozhodnutí o spáchání řady přestupků žalobcem.
[17] Neobstojí ani snaha žalobce podřadit zkoumaný případ pod režim čl. 38 odst. 2 Listiny
a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (vyhlášena pod č. 209/1992 Sb.), ve znění pozdějších protokolů, zpochybněním přestupkového řízení údajným
porušením uvedených lidskoprávních principů. Není pochyb o tom, že každý má právo,
aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným
důkazům. Tato kautela se přiměřeně vztahuje také na řešení přestupků v blokovém řízení.
ESLP v řadě svých judikátů dospěl k závěru, že jakákoli veřejnoprávní ustanovení sankční
povahy nelze posuzovat podle jejich označení, nýbrž podle obsahu a účelu. Autonomní
obsah pojmu trestní obvinění vyložil např. v případu Engel proti Nizozemí (1976). Podle
jeho rozhodnutí není formální klasifikace deliktu podle vnitrostátního p ráva jediným
rozhodujícím kritériem, nýbrž je spíše východiskem pro úvahu soudu. Dalším faktorem
je povaha samotného deliktního jednání (podle normy a jejího předmětu: zdali má charakter
všeobecný nebo se vztahuje jen na zvláštní, omezenou skupinu osob, zdali má účel spíše
preventivní či represivní, apod.). Citovaný článek 6 Úmluvy představuje záruku, že jakékoli
trestní obvinění bude spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednáno nezávislým
a nestranným soudem, zřízeným zákonem. Podle judikatury ESLP je v principu stejně jako
trestní obvinění třeba chápat i obvinění z přestupku, viz např. věc Lauko proti Slovensku
(1998) a Kadubec proti Slovensku (1998). Konečně i pojem správní trestání, jímž je v nauce
označován podobor správního práva, do něhož spadá i přestupkové právo, ospravedlňuje
dle názoru Nejvyššího správního soudu závěr, že obvinění z přestupku je svou povahou
obviněním trestním.
[18] Blokové řízení je rovněž řízení o přestupku, představuje tradiční speciální formu řízení
v oblasti správního trestání. Umožňuje rychle vyřídit přestupky ve zkráceném řízení,
a to méně formálním způsobem než tam, kde se postupuje podle obecných ustanovení
zákona o přestupcích. Výsledkem blokového řízení může být i sankce, pokuta, kterou
lze uložit na místě. Z toho vyplývá, že přestupek lze zpravidla projednat tehdy, byl- li pachatel
při svém jednání na místě přistižen. Jednou z podmínek přípustnosti vydání rozhodnutí
v blokovém řízení je skutečnost, že osoba, která se měla přestupku dopustit, je ochotna
pokutu zaplatit. Další podmínkou, jež musí být kumulativně s první podmínkou splněna,
je to, že přestupek je spolehlivě zjištěn. V případě, že by ten, kdo se měl přestupku dopustit,
nepovažoval přestupek za spolehlivě zjištěný, případně by z jiného důvodu nebyl ochoten
pokutu zaplatit, nebylo by vůbec možné přestupek v blokovém řízení projednat a bylo
by třeba se obrátit na standardně vedené přestupkové řízení, končící rozhodnutím, které lze,
po vyčerpání opravných prostředků, napadnout žalobou ve správním soudnictví.
[19] Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 29. 12. 2004, č. j. 6 As 49/2003 - 46
konstatoval, byť ve vztahu k přípustnosti žaloby ve správním soudnictví: „ … je-li podle §68
písm. a) s. ř. s. žaloba nepřípustná tehdy, nevyužil-li žalobce opravných prostředků v řízení před správním
orgánem, které zákon připouští, pak musí být nepřípustná i tam, kde žalobcovo právo na podání opravného
prostředku zůstalo nevyužito z toho důvodu, že žalobce nehodlal vést příslušné správní řízení ani v prvním
stupni a spokojil se s ukončením věci v blokovém řízení.“. V nyní řešené věci se jedná právě o případ,
kdy se žalobce spokojil s projednáním věci v blokovém řízení, byť, možná vědom si slabých
míst své argumentace, zdůrazňuje údajnou neudržitelnost rozhodnutí o přestupku
(z 23. 6. 2011) tvrzením, že v rámci blokového řízení nemohl rozpoznat ze stručných odkazů
pokutových bloků na ustanovení zákona, jaký přestupek měl vlastně spáchat, zejména
když byl ujišťován, že je kontrolován jen kvůli nefunkčnímu světlometu. Nejvyšší sprá vní
soud již zdůraznil, že taková obrana je v kontextu nyní posuzované problematiky zásadně
bezvýznamná. Pro úplnost ovšem dodává, že je také velmi nepravděpodobná. Ve správních
spisech jsou založeny pokutové bloky, které jednoznačně zachycují zjištění policie
při několika silničních kontrolách žalobce. Popis zjištěných přestupků, za které byl žalobce
pokutován a které se staly následně podkladem pro zápis bodů v registru řidičů, je zcela
srozumitelný. Nelze přehlédnout, že jízda bez užití bezpečnostních pá sů představovala častý
druh přestupkového jednání žalobce (v relevantním období ze šesti přestupků čtyři jsou
tohoto druhu), ve všech případech je záznam právního hodnocení skutku totožný a ve dvou
případech, 25. 5. a 6. 4. 2009, je doprovázen také slovní specifikací „nepřipoután“ respektive
„za jízdy nepřipoután bezpečnost. pásem“. Ovšem pouze dne 23. 6. 2011 měl prvotní důvod
silniční kontroly, kterým na sebe žalobce upozornil, spočívat v nefunkčním světlometu
jeho automobilu. To přirozeně nevylučuje, že při kontrole bylo konstatováno také další
přestupkové jednání, spočívající v jízdě bez užití bezpečnostního pásu. Při zpochybňovaném
přestupku dne 23. 6. 2011 je skutek specifikován pouze odkazem na příslušná ustanovení
zákona, ale v kontextu předcházejících případů nelze přijmout žalobcovu argumentaci,
že nevěděl, co podepisuje, jestliže měl tak bohatou a jednoznačnou předcházející zkušenost.
[20] Principy vyjádřené čl. 38 Listiny a čl. 6 Úmluvy ve vztahu k přestupkovému řízení tedy
dotčeny nebyly. V kontextu nyní posuzované věci je toto konstatování zajímavé jen potud,
že nijak nezpochybňuje rozhodnutí vydané v blokovém řízení, tvořící základ rozhodnutí
v řízení o zápisu bodů do registru řidičů.
[21] Další podmínky řízení o zápisu bodů nebo o námitkách proti z ápisu bodů do registru řidiče
obsahují ustanovení §123b odst. 2 a 3 a §123c zákona o silničním provozu. Příslušný
správní orgán rozhodující o námitkách (§123b odst. 2) je především oprávněn a zároveň
povinen zkoumat pouze tu skutečnost, zda existuje způ sobilý podklad pro záznam bodů,
tedy pravomocné rozhodnutí příslušného orgánu ve smyslu §123b odst. 1 a 2, v posuzované
věci tedy dle §123b odst. 2 písm. a), zákona o silničním provozu.
[22] Tak také správní orgán postupoval, jestliže na základě rozhodnutí o spáchání uvedených
přestupků, tedy podkladů pro zápis bodů ve smyslu §123b odst. 2 písm. c) zákona
o silničním provozu, provedl záznam bodů v registru řidičů v rozsahu dle přílohy uvedeného
zákona.
[23] Žalovaný tedy správně aplikoval zákon o silničním pro vozu na spolehlivě zjištěný skutkový
stav a krajský soud tedy neměl v tomto směru žádný důvod jeho rozhodnutí zrušit.
Kasační důvod dle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
[24] Ani tato námitka v nyní posuzované věci neobstojí. V zásadě lze odkázat na vcelku
přiléhavou a srozumitelnou argumentaci krajského soudu k této otázce. Také Nejvyšší
správní soud je toho názoru, že správní orgány v tomto směru nepostupovaly zcela
v souladu se zásadami řízení podle zákona č. 500/2004 Sb., (dále „správní řád“). S žalobcem
lze souhlasit v tom, že zvolenému postupu dle §82 odst. 2 věty druhé správního řádu
předchází povinnost správního orgánu dbát na odstranění vad podání příslušnou výzvou
k jejich odstranění. Princip vstřícného vztahu správního orgánu k účastníku řízení nelze
bez dalšího naplnit formálním konstatováním, že nezdůvodněné odvolání lze jednoduše
považovat za návrh na zrušení celého napadeného rozhodnutí. Správní orgán nemůže chápat
§82 odst. 2 správního řádu do té míry zjednodušeně, že by například rezignoval právě
na výzvu odvolateli odstranit vady podání (§37 odst. 3 správního řádu). I to je postup
v zájmu odvolatele, zároveň směřující k naplnění základních zásad správního řízení.
[25] Uvedené pochybnosti jsou obecně o to významnější, že současný správní řád posílil
odpovědnost účastníka správního řízení za rozsah odvolacího přezkumu (srovnej
také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 2. 2008, č . j. 2 As 56/2007 - 71).
Ze skutečnosti, že rozsah odvolacího přezkumu spadá do dispozice odvolatele, zatímco
správní orgán nad rámec odvolacích důvodů se může věnovat naplnění základních zásad
správního řízení jen ve vztahu k takovým skutečnostem, které jsou ze spisu zjevné, vyplývá
i to, že v případech zcela nezdůvodněného odvolání nemusí správní orgán vůbec seznat
důvody pro revizi napadeného rozhodnutí, ale ani pro případné zastavení správního řízení
dle §66 odst. 1 písm. c) správního řádu za předpokladu existence takových vad odvolání,
které by bránily v odvolacím řízení pokračovat. Ani nezdůvodněné odvolání ne brání
jeho projednání, pokud nemá takové vady, které by tomu bránily, takový postup
však přichází v úvahu zejména v případech, kdy odvolatel nereaguje na výzvu správního
orgánu k odstranění vad odvolání.
[26] Nicméně obecně přijatelná výhrada nesprávného post upu žalovaného ve správním řízení
není v dané věci relevantní. Sám žalobce potvrzuje, že v důsledku nesprávného postupu
žalovaného nemohl uplatnit takové skutečnosti, kterými by zpochybňoval správnost
pravomocného rozhodnutí o spáchání přestupku, tedy toho, co v řízení dle §123f silničního
zákona vůbec nepřichází v úvahu, viz shora uvedené rozsudky ze dne 10. 12. 2009, č. j. 2 As
19/2009 - 93, nebo ze dne 6. 8. 2009, č. j. 9 As 96/2008 – 44, a navíc se jedná o výhradu
nepravdivou. Taková vada řízení, byť b y existovala, proto nemohla mít žádný vliv
na zákonnost napadeného rozhodnutí žalovaného, tudíž ani nezakládala důvod, pro který
by měl krajský soud napadené rozhodnutí zrušit.
[27] Nejvyšší správní soud uzavírá konstatováním, že neobstála ani jedna z kasačních námitek
žalobce a proto kasační stížnost zamítl dle §110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.
[28] Nejvyšší správní soud nepřehlédl, že žalobce zároveň s kasační stížností podal také návrh
na přiznání odkladného účinku této kasační stížnosti. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí
ve věci samé je vydáváno bezprostředně, postrádá současné rozhodnutí o tomto návrhu
smysl.
[29] O nákladech řízení tento soud rozhodl dle §60 odst. 1 a §120 s. ř. s. Žalobce nebyl v řízení
úspěšný a náhrada nákladů mu proto nepřísluší ze zákona. Žalovanému nelze toto právo
přiznat, neboť mu žádné náklady nad rámec vyplývající z jeho úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. srpna 2012
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu