ECLI:CZ:NSS:2008:3.AS.67.2007:54
sp. zn. 3 As 67/2007 - 54
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Součkové
a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce: Dopravní
podnik města Děčína, a.s., IČ: 622 40 935, se sídlem Dělnická 106, Děčín VI., zastoupený
JUDr. Janem Menšem, advokátem se sídlem Masarykovo nám. 2/2, Děčín, proti žalované: Česká
obchodní inspekce, se sídlem Štěpánská 15, Praha 2, o žalobě proti rozhodnutí ústředního
ředitele žalované ze dne 14. 2. 2005, čj. 9738/2400/2004/2005/Ba/Št, vedené u Městského
soudu v Praze pod sp. zn. 9 Ca 100/2005, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 30. 4. 2007, čj. 9 Ca 100/2005-25,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti
Odůvodnění:
Ústřední ředitel žalované svým rozhodnutím ze dne 14. 2. 2005, č. 9738/2400/
2004/2005/Ba/Št, podle §59 odst. 2 spr. ř. (v celém textu míněn zákon č. 71/1967 Sb., správní
řád, ve znění pozdějších předpisů; s účinností od 1. 1. 2006 zrušen a nahrazen zákonem
č. 500/2004 Sb., správním řádem – pozn. soudu) zamítl odvolání žalobce a potvrdil jím napadené
rozhodnutí České obchodní inspekce, inspektorátu v Ústí nad Labem, ze dne 3. 12. 2004,
čj. 1863/2400/2004, (dále též „ČOI“). Uvedeným rozhodnutím ČOI uložila žalobci podle §23
odst. 1 a §24 odst. 1 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o ochraně spotřebitele“) pokutu ve výši 25.000 Kč pro porušení §6
zákona o ochraně spotřebitele, neboť žalobce v rozporu s dobrými mravy diskriminoval určitou
skupinu spotřebitelů s odkazem na místo jejich trvalého pobytu a za shodný rozsah nabízené
služby ve stejné kvalitě účtoval rozdílné ceny.
V odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí ústřední ředitel žalované uvedl,
že kontrolou ze dne 7. 9. 2004 bylo zjištěno, že žalobce jako provozovatel linek městské
autobusové dopravy podle ceníku platného od 1. 1. 2004 umožňoval získání 180-ti denní karty
MHD v 1. tarifním pásmu občanům starším 70 let s trvalým bydlištěm v městě Děčín bezplatně,
zatímco ostatním občanům starším 70 let s trvalým bydlištěm mimo město Děčín by la od
1. 1. 2004 do 31. 5. 2004 tato služba poskytována za cenu 935 Kč a od 1. 6. 2004 za cenu 770 Kč.
Tím žalobce porušil zákaz diskriminace stanovený v §6 zákona o ochraně spotřebitele. Ústřední
ředitel žalované v odůvodnění dále poznamenal, že jde o obdobnou situaci, jaká nastala v případě
„dvojích cen“ pro cizince a tuzemce u vstupného, o kterém rozhodl Obvodní soud pro Prahu 6
rozsudkem sp. zn. 6 C 209/98 ze dne 13. 1. 1999. K odvolací námitce žalobce, že slevy občanům
starším 70 let s trvalým pobytem v Děčíně jsou poskytovány z toho důvodu, že město Děčín
městskou autobusovou dopravu dotuje a tím pečuje o potřeby sociálně slabších občanů, ústřední
ředitel žalované uvedl, že žalobce měl možnost zvolit jiný způsob, jak o sociálně slabší skupiny
svých obyvatel pečovat, aniž by diskriminoval ostatní občany na základě kritéria trvalého pobytu.
S ohledem na tyto skutečnosti proto odvolání zamítl a jím napadené rozhodnutí potvrdil.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 4. 2007, č. j. 9 Ca 100/2005 - 25, žalobu
žalobce, napadající rozhodnutí ústředního ředitele žalované, zamítl. Soud uvedl, že rozhodující
je posouzení, zda se žalobce dopustil porušení §6 zákona o ochraně spotřebitele, když podle
ceníku platného od 1. 1. 2004 umožňoval získání 180-ti denní karty MHD v 1. tarifním pásmu
občanům starším 70 let s trvalým bydlištěm v městě Děčín bezplatně, zatímco ostatním občanům
starším 70 let s trvalým bydlištěm mimo město Děčín byla od 1. 1. 2004 do 31. 5. 2004 tato
služba poskytována za cenu 935 Kč a od 1. 6. 2004 za cenu 770 Kč. Soud vyjádřil právní
názor, že pod diskriminací spotřebitele je třeba rozumět takové obchodní praktiky, které
při srovnatelných transakcích nedůvodně zvýhodňují některé spotřebitele před jinými.
V projednávané věci bylo podle soudu nesporné, že žalobce podle ceníku platného od 1. 1. 2004
umožňoval získání 180-ti denní karty MHD v 1. tarifním pásmu občanům starším 70 let s trvalým
bydlištěm v městě Děčín bezplatně, zatímco ostatním občanům starším 70 let s trvalým bydlištěm
mimo město Děčín byla od 1. 1. 2004 do 31. 5. 2004 tato služba poskytována za cenu 935 Kč
a od 1. 6. 2004 za cenu 770 Kč. Z uvedeného je podle soudu zřejmé, že žalobce sobě rovné
subjekty (občany starší 70 let) rozlišoval tak, že část z posuzovaných subjektů poškozoval (občany
starší 70 let s trvalým bydlištěm mimo město Děčín) tím, že jim za stejnou poskytovanou službu,
kterou bylo získání 180-ti denní karty MHD v 1. tarifním pásmu, v daném období účtoval částku
935 Kč, resp. 770 Kč, oproti občanů starším 70 let s trvalým bydlištěm v městě Děčín, kterým
ji poskytoval bezplatně. Porušením dobrých mravů podle §6 zákona o ochraně spotřebitele
je i diskriminace spotřebitele, kdy lze za diskriminaci obecně považovat rozlišování sobě rovných
subjektů, které část subjektů poškozuje. Dobré mravy jsou podle soudu, i přes absenci jejich
legální definice, souhrnem etických a obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž
dodržování je mnohdy zajišťováno i právním normami tak, aby každé jednání bylo v souladu
s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti, jedná se o obecně uznávané zásady
a pravidla slušnosti, souhrn etických a kulturních hodnot společnosti dílem trvalých, dílem
podléhajících vývoji, která se za stanovených objektivních okolností mohou z morálních přeměnit
na právní, což soud doložil odkazem na nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS
249/97, a ze dne 12. 3. 2001, sp. zn. II. ÚS 544/2000.
Městský soud v Praze v uvedeném rozhodnutí soud dospěl k závěru, že jednání žalobce
je třeba považovat za protiprávní a diskriminační podle §6 zákona o ochraně spotřebitele.
Důvodem k tomu je ta skutečnost, že chování žalobce, které je v rozporu s dobrými mravy,
neboť občany starší 70 let s trvalým bydlištěm mimo město Děčín poškozuje a tím zne važuje
rovnost, popírá a omezuje práva jinak si navzájem rovných subjektů. K tomu soud dodal,
že základem odpovědnosti za porušení §6 zákona o ochraně spotřebitele je objektivní
odpovědnost pachatele, a proto skutečnost, že žalobce, který se dopustil protiprávního jednání,
jednal v dobré víře, nemůže být důvodem zproštění této sankční odpovědnosti , což soud doložil
odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 12. 2003. č. j. 5 A 110/2001 - 34,
publikovaný pod č. 384/2004 Sb. NSS . Závěrem soud uvedl, že pokuta nebyla žalobci uložena
v nepřiměřené výši, a proto od ní neupustil a ani ji nesnížil. Z těchto důvodů žalobu žalobce
jako nedůvodnou zamítl.
Ve včasné kasační stížnosti namítl žalobce (dále též „stěžovatel“), že soud nesprávně
posoudil a posléze i aplikoval §6 zákona o ochraně spotřebitele. Stěžovatel poskytoval obvyklé
slevy sociálně slabším vrstvám spotřebitelů s podmínkou trvalého bydliště v Děčíně, a to z toho
důvodu, že město Děčín městskou autobusovou dopravu dotuje a je to služba, kterou poskytuje
svým občanům. Stěžovatel upozornil, že jde o normální chování, kdy svou situaci připodobnil
ke zvýhodněným tarifům Českých drah. Stěžovatel dále vyjádřil nesouhlas s výkladem pojmu
„dobré mravy“ učiněným soudem. Uvedl, že při možno sti slevy kladl důraz na trvalé bydliště,
který nepovažoval za diskriminační, a to navíc za předpokladu, že na slevu není ze zákona právní
nárok. Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Městského soudu v Praze
ze dne 30. 4. 2007, č. j. 9 Ca 100/2005 - 25, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Ústřední ředitelka žalované ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že výhrady
stěžovatele jsou nepodstatné, neboť soud v rozhodnutí postihl všechna významná hlediska
pro posouzení věci, přičemž se s jeho závěry ztotožňuje. V této souvislosti odkázala na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 3. 2007, č. j. 4 As 63/2005 - 69, publikovaný
pod č. 1238/2007 Sb. NSS, podle něhož rozlišování spotřebitelů na základě kritéria trvalé ho
pobytu je diskriminací. Srovnání se zvýhodněným tarifem Českých drah není na místě,
a to pro regulaci Ministerstvem financí a také pro to, že nárok na něj jsou cestujícím povinni
přiznat všichni železniční dopravci, přičemž není vázán na podmínku trvalého pobytu v určitém
místě. Neboť považuje rozhodnutí soudu ze zákonné, přezkoumatelné a správné, navrhla,
aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a stěžovatel v ní namítá důvod
odpovídající §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Jejím rozsahem a důvody je Nejvyšší správní soud podle
§109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3
s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatel jako důvod kasační stížnosti uvádí důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
podle kterého lze kasační stížnost podat z důvodu nesprávného posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení právní otázky spočívá v tom, že je na správně
zjištěný skutkový stav aplikována nesprávná právní norma, popřípadě je aplikována správná
právní norma, která je však nesprávně vyložena. Stěžovatel důvod námitky spatřuje v nesprávném
vyložení §6 zákona o o chraně spotřebitele soudem, přičemž podotýká, že se nedopustil
diskriminačního jednání, když poskytoval výhodnější jízdné v městě Děčín pro občany starší 70
let s trvalým pobytem v tomto městě.
Nejvyšší správní soud neshledává tuto námitku důvodnou. Odkaz na zvýhodněné tarify
Českých drah obsažený v kasační stížnosti je v daném případě rovněž nepodstatný, neboť
předmětem řízení před správními orgány bylo posouzení konkrétního jednání stěžovatele
a jeho soulad s právními předpisy. V daném případě bylo na základě šetření ze dne 7. 9. 2004
zahájeno se stěžovatelem správní řízení pro podezření porušení §6 zákona o ochraně
spotřebitele. Odpovědnost za porušení výše zmíněného ustanovení je konstruována
jako odpovědnost objektivní, což již správně uvedl soud prvního stupně, kdy se nezkoumá
případné zavinění, dobrá víra či úmysl stěžovatele, stejně jako jednání dalších podnikatelů
na úseku dopravy. Stejně nedůvodná je polemika ohledně výkladu a nazírání na dobré mravy,
kterou stěžovatel uvedl v kasační stížnosti, a která v ničem nepoukazuje na případné nesprávné
právní závěry soudu prvního stupně. Nejvyšší správní soud neupírá stěžovateli jeho dobrou víru,
kterou projevil ve stanovení výhodnějších podmínek při získání 180 -ti denní karty MHD
v 1. tarifním pásmu pro občany starší 70 let s trvalým bydlištěm v městě Děčín, jeho jednání
však bylo ve svém důsledku diskriminační a porušovalo §6 zákona o ochraně spotřebitele,
neboť výhodnější podmínky mohli uplatňoval toliko občané starší 70 let mající trvalý pobyt
ve městě Děčín, zatímco ostatní občané České republiky, případně i cizinci, starší 70 let s trvalým
pobytem mimo město Děčín, stejné výhody užívat nemohli. Nejvyšší správní soud proto
ani neshledal, že by soud prvního stupně při interpretaci a následné aplikaci §6 zákona o ochraně
spotřebitele jakkoli pochybil, neboť dospěl k týmž právním závěrům jako soud prvního stupně.
Při formulaci tohoto právního názoru Nejvyšší správní soud vycházel z jeho ustálené
judikatury představované rozsudkem ze dne 20. 12. 2006, čj . 1 As 14/2006-68, publikovaným
pod č. 1162/2007 Sb. NSS, podle kterého jestliže na základě kritéria různého trvalého bydliště osob
ve věku 65 až 70 let zavedl žalobce dvojí ceny, jedná se o nepřípustnou diskriminaci, a tedy o rozpor s dobrými
mravy ve smyslu §6 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele a rozsudkem ze dne 16. 3. 2007,
č. j. 4 As 63/2005 - 69, publikovaným pod č. 1238/2007 Sb. NSS, který uvádí, že pokud žalobce
poskytuje stejnou službu (zde časová nepřenosná jízdenka na městskou hromad nou dopravu) za rozdílné (dvojí)
ceny podle kritéria místa trvalého pobytu spotřebitele, jedná se o diskriminaci podle §6 zákona č. 634/1992 Sb.,
o ochraně spotřebitele. Při stanovení podmínek pro získání 180-ti denní karty MHD v 1. tarifním
pásmu pro občany starší 70 let tak došlo k diferenciaci, přičemž jediným kritériem bylo místo
trvalého pobytu. Jak vyplývá z judikatury Evropského soudu pro lidská práva či Ústavního soudu
(např. nález ze dne 21. 1. 2003, sp. zn. Pl ÚS 15/02; nález ze dne 6. 6. 2006, s p. zn. Pl.ÚS 42/04)
ne každé nerovné zacházení s různými subjekty lze kvalifikovat jako porušení principu rovnosti, tedy jako
protiprávní diskriminaci jedněch subjektů ve srovnání se subjekty jinými. Aby k porušení tohoto principu nedošlo,
musí být splněno několik podmínek: s různými subjekty, které se nacházejí ve stejné nebo srovnatelné situaci,
se zachází rozdílným způsobem, aniž by existovaly objektivní a rozumné důvody pro uplatněný rozdílný přístup.
Evropský soud pro lidská práva ve své ustálené judik atuře obdobně konstatuje, že odlišnost v zacházení mezi
osobami nacházejícími se v analogických nebo srovnatelných situacích je diskriminační, pokud nemá žádné
objektivní a rozumné ospravedlnění, tj. pokud nesleduje legitimní cíl, nebo pokud nejsou použité prostředky
sledovanému cíli přiměřené. Rovněž výbor OSN pro lidská práva při aplikaci článku 26 paktu opakovaně
vyjádřil názor, že vyloučení libovůle spočívá v tom, že nelze uplatnit diskriminaci mimo rozumná a objektivní
kritéria. Zvýhodnění občanů s trvalým pobytem v Děčíně oproti ostatním osobám s trvalým
pobytem jinde by proto nemělo diskriminační povahu pouze tehdy, pokud by mělo rozumné
a objektivní ospravedlnění, tj. jestliže by sledovalo legitimní cíl a prostředky použité k jeho
dosažení by byly tomuto cíli přiměřené.
Nerovné zacházení na základě kritéria trvalého pobytu je považováno za diskriminaci
(viz rozsudek ES ze dne 16. 1. 2003, ve věci C 388/01 - poskytování slevy v místních muzeích
v Itálii osobám starším 65 let s trvalým pobytem v dané obci na základě rozhodnutí samospráv).
Soudní dvůr poukázal na to, že zakázanou diskriminací je nejen otevřená diskriminace z důvodu
státní příslušnosti k jinému členskému státu, ale i všechny skryté formy, které při použití jiného
rozlišovací kritéria vedou ve skutečnosti ke stejnému výsledku, tj. znevýhodnění státních
příslušníků jiných členských států oproti vlastním státním příslušníkům. To se týká zejména
opatření, která rozlišují mezi osobami na základě kritéria trvalého pobytu, neboť může působit
hlavně znevýhodnění cizích státních příslušníků, protože osoby s trvalým pobytem jinde bývají
zejména cizinci. Pokud jde o přímé použití kritéria státní příslušnosti, bylo by možné
je ospravedlnit pouze použitím výslovných výjimek obsažených v ustanovení 46 Smlouvy
o založení ES, na které odkazuje pro oblast volného pohybu služeb článek 55 Smlouvy.
Hospodářské cíle nemohou v žádném případě představovat důvod uvedený v článku 46 Smlouvy.
Pokud však jde o použití kritéria trvalého pobytu, je třeba zkoumat, zda důvody uváděné italskou
vládou představují naléhavé důvody obecného zájmu, které by mohly nerovné zacházení
ospravedlnit. Ohledně hospodářských důvodů postačí konstatování, že nemohou být uznány
jako naléhavé důvody obecného zájmu ospravedlňující omezení některé ze základních svobod
zaručených smlouvou o založení ES. Ohledně namítaného důvodu daňové koherence, je třeba
uvést, že neexistuje přímá souvislost mezi placením daní a poskytnutým cenovým zvýhodněním.
To vynikne ještě více při zjištění, že ze slev je vyloučena většina Italů s trvalým pobytem v jiných
místech, ačkoliv ti daně v Itálii rovněž platí. Sporná cenová zvýhodnění jsou tedy neslučitelná
s právem Společenství, pokud jsou vyhrazena těm, kteří mají trvalý pobyt v místě sídla instituce,
která muzeum provozuje.
Na základě shora uvedeného, zejména se zřetelem k judikatuře Evropského soudního
dvora, Ústavního a Nejvyššího správního soudu, dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. není dán, a proto kasační stížnost
jako nedůvodnou podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
a 7 s. ř. s., neboť neúspěšnému stěžovateli náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalované
v souvislosti s řízením o kasační stížnosti stěžovatele žádné náklady nad rámec její běžné úřední
činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. února 2008
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu