ECLI:CZ:NSS:2013:3.AS.82.2012:27
sp. zn. 3 As 82/2012 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava
Vlašína soudců JUDr. Jana Vyklického a JUDr. Bohuslava Hnízdila v právní věci žalobce: M. B.,
zastoupený JUDr. Michalem Bortelem, advokátem se sídlem Jakubská 121/1, Brno, proti
žalovanému: Krajský úřad Olomouckého kraje, se sídlem Jeremenkova 1191/40a, Olomouc,
o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 6. 2011, č.j. KUOK 71654/2011 , o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne
30. 7. 2012, č. j. 76 A 27/2011 – 24,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalobci se vrací soudní poplatek za kasační stížnost ve výši 1.000 Kč, který bude
z účtu Nejvyššího správního soudu zaplacen k rukám jeho právního zástupce
JUDr. Michala Bortela, advokáta se sídlem Jakubská 121/1, 602 00 Brno, do 30 dnů
od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále též „stěžovatel“) v záhlaví uvedený
rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci , kterým byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje ze dne 28. 6. 2011, č.j. KUOK
71654/2011. Krajský soud vycházel z následujícího skutkového stavu:
Podle oznámení přestupku ze dne 27. 8. 2010 překročilo motorové vozidlo stěžovatele
VW Transporter, r. z. X, dne 15. 7. 2010 ve 20:20 hodin v obci Přerov nejvyšší dovolenou
rychlost v obci – 50 km/hod. Naměřená rychlost byla 94 km/hod, po zohlednění odchylky
91 km/hod. Měření rychlosti bylo provedeno silničním laserovým rychloměrem Micro Dig i Cam
LTI. Podle fotodokumentace byla rychlost vozidla žalobce 94 km/h, čas 20:20:51, vzdálenost
od vozidla 144,2 m. V knize radaru je uveden čas, tovární a registrační značka a barva vozidla,
naměřená rychlost a poznámka, že přestupek byl vyřešen oznámením. Podle ověřovacího listu
měřicího zařízení č. 8012-OL-7256-09 byl rychloměr ověřen a platnost ověření končila dne
18. 11. 2010.
Rozhodnutím Magistrátu města Přerova ze dne 9. 5. 2011, č. j. MMPr/054187/2010,
byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu
na pozemních komunikacích podle §22 odst. 1 písm. f) bod 2 zákona č. 200/1990 Sb.,
o přestupcích byla mu uložena pokuta ve výši 6 .000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu
řízení všech motorových vozidel na dobu 6 měsíců. Tohoto přestupku se měl stěžovatel dopustit
tím, že dne 15. 7. 2010 v době kolem 20:20 hodin v obci Přerov na ulici Tržní překročil při jízdě
osobním automobilem nejvyšší dovolenou rychlost, která v tomto úseku činí 50 km/h,
kdy mu byla hlídkou Policie ČR naměřena silničním laserovým rychloměrem MicroDigiCam LTI
rychlost 94 km/h. Po zvážení možné odchylky měřicího zařízení ve výši ±3 km/h mu tedy byla
jako nejnižší skutečná rychlost naměřena rychlost jízdy 91 km/h. Tím stěžovatel porušil §18
odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu. Odvolání stěžovatele proti tomuto
rozhodnutí žalovaný rozhodnutím ze dne 28. 6. 2011, č. j. KUOK 71654/2011, zamítl.
Stěžovatel v žalobě předně namítl, že při doručování napadeného rozhodnutí žalovaného
ze dne 28. 6. 2011 držitel poštovní licence vhodil dne 7. 7. 2011 do jeho schránky poučení podle
§23 odst. 5 správního řádu bez uvedení data a podpisu doručovatele, žádný další dokument
se ve schránce nenacházel. Stěžovatel byl v této době na dovolené. Ve výzvě k vyzvednutí
uložené zásilky nebylo uvedeno, od kdy do kdy a ve kterou denní dobu si může adresát
vyzvednout zásilku na pobočce držitele poštovní licence. Podle záznamů žalovaného doručovatel
učinil pokus o doručení již dne 4. 7. 2011. Žalovaný proto na základě §24 odst. 1 správního řádu
vyznačil právní moc na rozhodnutí ke dni 14. 7. 2011. Vzhledem k namítaným pochybením
při doručování správního rozhodnutí stěžovatel navrhl, aby se krajský soud nejdříve zabýval
tím, zda napadené rozhodnutí nabylo právní moci a je způsobilé soudního přezkumu.
Krajský soud zjistil, že podle doručenky a prohlášení doručujícího orgánu adresát nebyl
zastižen a zásilka byla uložena a připravena k vyzvednutí od 4. 7. 2011. Výzva k vyzvednutí
uložené zásilky s poučením o důsledcích ne vyzvednutí nebo odmítnutí převzetí zásilky byla
zanechána, na doručence je uvedeno jméno doručovatelky a její podpis. Dále je uvedeno,
že zásilka byla vložena do schránky dne 15. 7. 2011 v 8:35 hodin a k tomu je uvedeno jméno
a příjmení jiné doručovatelky, nečitelný podpis a otisk razítka pošty Holešov s datem 15. 7. 2011.
Napadené rozhodnutí nabylo podle doložky žalovaného právní moci 14. 7. 2011. Žaloba byla
podána k poštovní přepravě dne 25. 7. 2011. Krajský soud proto dospěl k závěru, že dvouměsíční
lhůta k podání žaloby byla jednoznačně dodržena. Krajský soud dále uvedl, že smyslem a účelem
doručování písemností ve správním řízení je především to, aby se účastník řízení dostatečně
seznámil s jejich obsahem. V souzené věci je nesporné, že stěžovateli bylo napadené rozhodnutí
doručeno, reagoval na něj žalobou zaslanou soudu i správnímu orgánu (spolu s žádostí o odklad
výkonu rozhodnutí). Napadené rozhodnutí přitom bylo objektivně doručeno do dispoziční sféry
stěžovatele tak, že mohl podat žalobu s dostatečným časovým předstihem před uplynutím
dvouměsíční lhůty k jejímu podání ( jak při stanovení dne doručení podle doručenky
i při zohlednění stěžovatelem tvrzeného návratu z dovolené v noci z 16. na 17. 7. 2011). Podle
krajského soudu bylo nadbytečné provádět dokazování navržené stěžovatelem čestným
prohlášením jeho otce a sestry o tom, že se ve schránce stěžovatele nacházelo pouze poučení
adresáta, které nebylo datováno, podepsáno a nebylo zde uvedeno, kdy a kde si adresát může
zásilku vyzvednout. Ze stejných důvodů je nadbytečné provádět důkaz poučením adresáta,
protože k žádné újmě a zkrácení práv stěžovatele nedošlo, neboť zasílané rozhodnutí obdržel –
obálka s napadeným rozhodnutím byla vhozena do schránky žalobce 15. 7. 2011. Krajský soud
tedy dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí žalovaného bylo stěžovateli doručeno podle §24
odst. 1 správního řádu.
Krajský soud nepřisvědčil ani námitkám stěžovatele zpochybňujícím spolehlivé zjištění
skutkového stavu. Konstatoval, že pochybnosti do zjištěného skutkového stavu vnesla jednak
tvrzení stěžovatele, která však nebyla ničím podložena a prokázána, a jednak odborné vyjádření
společnosti ATS-TELCOM PRAHA a. s. ze dne 3. 11. 2010. Tyto pochybnosti byly vyvráceny
dalším odborným vyjádřením téže společnosti v dopis e ze dne 14. 2. 2011, podle jehož závěru
naměřená rychlost uvedená ve fotodokumentaci odpov ídá skutečné rychlosti vozidla. Z vyjádření
uvedené společnosti a policisty, který prováděl měření, vyplývá, že pokud by z několika měření
v průběhu 0,333 s některé statisticky vybočovalo nebo by se laserový paprsek odrazil od sloupu,
objevila by se na přístroji chybová zpráva a měření by vůbec neproběhlo. Krajský soud shledal
vyjádření společnosti ATS-TELCOM PRAHA, a. s., dostatečně přesvědčivým. Na základě
uvedeného zamítl žalobu jako nedůvodnou ve smyslu §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
Podanou kasační stížností napadl stěžovatel rozsudek Krajského soudu v Ostravě,
pobočka v Olomouci, z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Namítl, že žalovaný
nevyvrátil veškeré pochybností o správnosti provedeného měření. Stěžovatel poukázal na chyby
měření spočívající v nevhodně zvoleném místě měření a pořízení fotografie v momentě,
kdy záměrný kříž, který dokumentuje polohu měřícího laserového paprsku, se nenacházel
na vozidle, nýbrž na sloupu pouličního osvětlení. Stěžovatel se proto na základě odborného
vyjádření společnosti ATS-TELCOM PRAHA a. s. ze dne 3. 11. 2010 domnívá, že podle
předmětné fotografie nelze řešit dopravní přestupek. Jedním z možných vysvětlení umístění kříže
na výsledném snímku je i posunutí kříže proti paprsku, tedy závada na měřiči. Přitom naměřená
rychlost uvedená v písemnostech policejního orgánu je rychlostí hraniční a pokud by zejména
prokázáním závady na měřiči došlo k opravě provedeného měření o pouhé 2 km/h směrem dolů,
šlo by o zcela jinou skutkovou podstatu přestupku a zcela jinou sankci. Dalším možným
vysvětlením umístění kříže na výsledném snímku je to, že se obsluha snažila hledáčkem zachytit
vozidlo a při rychlém otáčení laseru za vozidlem mohlo za určitých okolností dojít k efektu
patrném na snímku. Podle názoru stěžovatele by právě při otáčení zařízení mohlo dojít
ke změření rychlosti druhého vozidla, které je na snímku vidět. Při měření rychlosti vozidla
na vzdálenost 144,2 m by totiž při otočení měřícího zařízení o pouhý jeden stupeň stranou došlo
k posunu záměrného bodu vůči cíli o 2,52 m. Žalovaný se však s možností, že rychlost byla
naměřena druhému vozidlu, které je zachyceno na fotografii, nijak nevypořádal. Stěžovatel odmítl
i závěr žalovaného, že nevhodně zvolené místo měření nemělo na výsledek měření a identifikaci
vozidla žádný vliv. Má za to, že žalovaný při svém rozhodování porušil §2 a §3 správního řádu,
když porušil zásadu legality, zásadu zákazu zneužití a překročení pravomocí, a zásadu
přiměřenosti, neboť si neopatřil veškeré podklady potřebné pro zjištění stavu věci, o němž nejsou
důvodné pochybnosti. Krajský soud se s uvedenými námitkami dostatečně nevypořádal.
Co se týče žalobní námitky stěžovatele týkající se stanovení data na bytí právní moci
rozhodnutí žalovaného, krajský soud se omezil na tvrzení, že stěžovateli bylo napadené
rozhodnutí doručeno do dispoziční sféry tak, že mohl p odat žalobu. Stěžovatel podotýká,
že se s obsahem rozhodnutí žalovaného seznámil až po nahlédnutí do spisu a po obdržení
jeho kopie. Předmětné rozhodnutí tak nebylo v době fikce doručení, která měla podle správního
orgánu nastat dne 14. 7. 2011, v dispozici stěžovatele, a to nejen z důvodu pochybení
doručovatele, ale také z důvodu dočasné nepřítomnosti stěžovatele, kterou on nezavinil.
Stěžovatel zopakoval své námitky, že poučení podle §23 odst. 4 a 5 správního řádu neobsahovalo
požadované náležitosti. Podle stěžovatele došlo k doručení předmětné písemnosti v souladu
s §40 odst. 1 písm. c) a §41 odst. 4 správního řádu teprve dne 18. 7. 2011. Současně byly
naplněny podmínky pro postup správního orgánu podle §41 odst. 3 správního řádu. Stěžovatel
dále namítl, že se krajský soud nevypořádal s jeho tvrzením, že lze dovolenou považovat
za nepřítomnost bez vlastního zavinění. Stěžovatel má za to, že od účastníka správního řízení
nelze oprávněně požadovat, aby vyčkával na doručovací adrese na rozhodnutí správního orgánu.
Dovolená, která byla důvodem nepřítomnosti stěžovatele, b yla dlouhodobě plánovaná.
Představovala pouze krátkodobou nepřítomnost, navíc v zahraničí, zřízení náhradní doručovací
adresy či obdobný postup, nelze považovat za účelné. Rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 29. 4. 2009, č. j. 2 As 1/2009 - 79, se týká spíše dlouhodobé změny pobytu v rámci
republiky. Na základě uvedeného stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek
Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení. Současně požádal o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek z hlediska uplatněných stížních
bodů, jakož i ve smyslu §109 odst. 3 s. ř. s., a p o posouzení věci dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
Co se týče námitek stěžovatele vztahujících se k doručení napadeného správního
rozhodnutí žalovaného, uvážil Nejvyšší správní soud
takto:
Nejvyšší správní soud předně uvádí, že správní řád nepodmiňuje fikci doručení
upravenou v §24 odst. 1 správního řádu tím, aby se adresát v průběhu úložní lhůty zdržoval
v místě doručení. Prokáže-li však adresát, že si pro dočasnou nepřítomnost nebo z jiného
vážného důvodu nemohl bez svého zavinění uloženou písemnost ve stanovené lhůtě vyzvednout,
může podle ustanovení §24 odst. 2 správního řádu požádat o určení neplatnosti doručení
nebo okamžiku, kdy byla písemnost doručena. Platnost a okamžik doručení správního
rozhodnutí pak posuzuje správní soud ve vztahu k otázce, zda byla žaloba podána ve lhůtě
stanovené v §72 odst. 1 s. ř. s.
V projednávané věci je ve vyjádření žalovaného k žalobě ze dne 31. 8. 2011 uvedeno,
že stěžovatel podáním ze dne 18. 7. 2011 požádal správní orgán o určení okamžiku doru čení
rozhodnutí ze dne 28. 6. 2011, č. j. KUOK 71654/2011, na den 18. 7. 2011 nebo o rozhodnutí
o neplatnosti doručení. Usnesením ze dne 31. 8. 2011, č. j. KUOK 98259/2011, byla žádost
stěžovatele zamítnuta. Správní orgán totiž nepřisvědčil argumentaci stě žovatele, že jeho
dovolenou bylo možné považovat za dočasnou nepřítomnost, kterou stěžovatel nezavinil.
Nejvyšší správní soud považoval stejně jako krajský soud za podstatné, že stěžovateli bylo
napadené rozhodnutí nepochybně oznámeno a že žaloba byla následně podána ve lhůtě
stanovené v §72 odst. 1 s. ř. s. Sám stěžovatel nezpochybnil skutečnost, že mu bylo správní
rozhodnutí oznámeno, nesouhlasil pouze se stanovením dne oznámení. V projednávaném
případě je tedy zřejmé, že se určení dne doručení správního rozhodnutí ke dni 14. 7. 2011
nemohlo negativně promítnout do právní sféry účastníka řízení. Nejvyšší správní soud má tudíž
za to, že by bylo neúčelné, pokud by krajský soud posuzoval jednotlivé námitky stěžovatele
směřující proti způsobu doručování správního rozhodnutí a proti určení dne doručení
žalovaným.
Nejvyšší správní soud se dále zabýval námitkou stěžovatele, že se krajský soud
nevypořádal s jeho námitkami ohledně správnosti provedeného měření a jeho rozhodnutí je tudíž
nepřezkoumatelné. Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu nelze nedostatkem
důvodů rozumět dílčí nedostatky odůvodnění soudního rozhodnutí, ale pouze nedostatek
důvodů skutkových. Skutkovými důvody, pro jejichž nedostatek je možno rozhodnutí soudu
zrušit pro nepřezkoumatelnost, budou takové vady skutkových zjištění, která utvářejí
rozhodovací důvody, typicky tedy tam, kde soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení
nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem anebo tam, kdy není zřejmé, zda vůbec
nějaké důkazy v řízení byly provedeny (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, publ. pod č. 133/2004 Sb. NSS.) . Na podkladě uvedeného
dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že námitka nepřezkoumatelnosti není opodstatněná.
Ačkoli je odůvodnění rozhodnutí krajského soudu velmi stručné, uvádí zásadní argument,
tedy že správnost naměřené rychlosti vozidla stěžovatele potvrzuje odborné vyjádření společnosti
ATS-TELCOM PRAHA, a. s., ze dne 14. 2. 2011.
Nejvyšší správní soud se dále zabýval otázkou, zda bylo ve správním řízení skutečně
náležitě prokázáno jednání stěžovatele, jímž se měl dopustit přestupku proti bezpečnosti
a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle §22 odst. 1 písm. f) bod 2 zákona
č. 200/1990 Sb.
V projednávané věci byla pro zjištění skutkového stavu, resp. pro posouzení správnosti
naměřené rychlosti, zásadní odborná vyjádření společnosti ATS-TELCOM PRAHA a. s.
V odborném vyjádření společnosti ATS-TELCOM PRAHA, a. s., ze dne 3. 11. 2010
je vysvětleno, že skutečnost, že záměrný kříž, který dokumentuje polohu měřícího laserového
paprsku, není na vozidle, ale na sloupu pouličního osvětlení, mohla být způsobena dvěma faktory
– posunutím kříže proti paprsku (tzn. závada na měřiči, jenž by se mě la řešit servisním zásahem)
nebo sledováním vozidla v průběhu měření. Na dotaz správního orgánu, zda z technického
hlediska mohou být pochybnosti o hodnotě naměřené rychlosti, pak společnost ATS-TELCOM
PRAHA, a. s., v doplnění svého odborného vyjádření ze dne 14. 2. 2011 zdůraznila, že celý
systém měření je založen na požadavku zajištění toho, aby naměřená hodnota nemohla být
zkreslena žádnými vnějšími vlivy. V případě, že došlo ke změření rychlosti, nebylo měření
ovlivněno žádnými dalšími vnějšími vlivy a hodnota odpovídá skutečnosti. Z doplnění vyjádření
ze dne 14. 2. 2011 tedy vyplývá, že pokud by došlo k chybě při měření rychlosti, nemělo
by to za následek nepřesný výsledek měření, ale ke změře ní rychlosti by vůbec nedošlo
a na displeji přístroje by se objevila zpráva o chybě měření. Jak však uvedl policista provádějící
měření rychlosti vozidla stěžovatele ve svědecké výpovědi ze dne 16. 3. 2011, chybová zpráva
se na displeji radaru neobjevila. Policista ve své výpovědi dále potvrdil, že byl k obsluze radaru
řádně vyškolen a že při měření rychlosti vozidla stěžovatele byly dodrženy všechny podmínky
pro instalaci a obsluhu radaru. Uvedl, že při měření rychlosti zaměřovací bod radaru vidí obsluha
jako červenou tečku, kterou směřuje na vozidlo. Pokud není vše ideální, tzn. úhel vozidla vůči
paprsku, nedojde ke změření rychlosti. Kříž se objeví až na fotografii, nemusí být vždy
v absolutním souladu s bodem tak, jak ho vidí obsluha v době, kdy měření provádí. Při měření
musí být zaměřovací bod na vozidle, do postavení kříže nemůže obsluha radaru zasahovat. Pokud
by byl zaměřovací bod dán na sloup, nebo cokoli nepohybujícího se, ukázala by se rychlost
0 km/hod. Tato výpověď policisty o průběhu měření je zcela v souladu s obsahem vyjádření
společnosti ATS-TELCOM PRAHA, a. s. Správnost výsledku měření rychlosti lze tedy
na základě těchto důkazů považovat za jednoznačně prokázanou.
Na základě odborného vyjádření ze dne 14. 2. 2011 lze současně uzavřít, že ačkoli nebylo
vhodně zvoleno místo měření, neboť sloup pouličního osvětlení tvořil překážku ve výhledu,
neměla tato skutečnost vliv na správnost výsledku měření. Nejvyšší správní soud nepřisvědčil
ani námitce stěžovatele, že při otáčení zařízení mohlo dojít ke změření rychlosti druhého vozidla,
které je na snímku vidět. Ztotožnil se totiž s argumentací správních orgánů obou stupňů,
že se vozidlo stěžovatele nacházelo v daném směru jízdy jako jediné, což je zřejmé
z fotodokumentace i z výpovědi policisty provádějícího měření rychlosti. Na základě uvedeného
Nejvyšší správní soud přisvědčil závěru krajského soudu, že skutkový stav, na základě něhož
správní orgán rozhodl o tom, že se stěžovatel dopustil předmětného přestupku a o uložení
sankce, byl ve správním řízení náležitě prokázán.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočka
v Olomouci, netrpí nezákonností z důvodů tvrzených stěžovatelem podle §103 odst. 1 písm. a),
b) a d) s. ř. s., z úřední povinnosti pak nebyly zjištěny ani vady podle §103 odst. 3 s. ř. s. Kasační
stížnost proto podle §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Ve vztahu k návrhu stěžovatele na přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti
Nejvyšší správní soud konstatuje, že s ohledem na rozhodnutí ve věci samé již o tomto návrhu
samostatně nerozhodoval. Soudní poplatek uhrazený za návrh na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti, který činí podle položky č. 20 sazebníku soudních poplatků částku 1 .000 Kč
tak Nejvyšší správní soud na základě §10 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatc ích,
ve znění pozdějších předpisů, vrací. Dle §10a odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb. bude poplatek
vrácen ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto usnesení.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1, 2 s. ř. s. ve spojení
s §120 téhož zákona. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, žalovaný náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti nežádal. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. ledna 2013
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu