ECLI:CZ:NSS:2021:3.AS.92.2021:21
sp. zn. 3 As 92/2021 - 21
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců Mgr. Tomáše Kocourka a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobkyně: M. L.,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2021, č. j. 45 Az 2/2021
– 21,
takto:
I. Návrh žalobkyně na ustanovení zástupce a tlumočníka pro řízení o kasační stížnosti
se zamítá .
II. Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2021, č. j. 45 Az 2/2021 – 21,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobou podanou ke Krajskému soudu v Praze (dále jen „krajský soud“)
se žalobkyně domáhá přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 12. 2020,
č. j. OAM-609/ZA-ZA11-VL11-2020, jímž žalovaný zamítl její žádost o udělení mezinárodní
ochrany. Žalobkyně v žalobě požádala o ustanovení advokáta a tlumočníka, neboť neumí dobře
česky a nezná české zákony.
[2] Krajský soud žalobkyni usnesením vyzval, aby mu ve lhůtě 5 dnů zaslala vyplněný
formulář „Potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech“ s poučením,
že neodešle-li soudu ve stanovené lhůtě vyplněné potvrzení, soud žádost o ustanovení zástupce
zamítne. Žalobkyně na tuto výzvu reagovala tak, že téměř všechny kolonky uvedené ve formuláři
proškrtla. Pouze k jiným okolnostem, které by mohly mít vliv na posouzení žádosti, uvedla
„covid 19“. Jelikož krajskému soudu nebylo zřejmé, jakým způsobem žalobkyně hradí náklady
na nájemné a další běžné potřeby, když nepobývá v pobytovém středisku ale na soukromé adrese,
vyzval ji usnesením, aby mu znovu objasnila a doložila svoji aktuální majetkovou situaci a poučil
ji, že přiložený formulář je třeba pravdivě vyplnit tak, aby úplně postihoval její majetkovou situaci
s tím, že nebude-li posouzení pro neúplnost nebo nevěrohodnost uvedených tvrzení možné,
soud žádost o ustanovení zástupce zamítne.
[3] Žalobkyně i na druhou výzvu reagovala tím, že většinu kolonek uvedených ve formuláři
proškrtla. V bodě 13 zaškrtla pouze pole deklarující práci na hlavní pracovní poměr, v souvislosti
s pracovním zařazením v bodě 15 uvedla „[i]sče. Niviš“ a v části určené pro potvrzení
zaměstnavatele vepsala do řádku pro označení příslušného kalendářního čtvrtletí
číslici 13 000 a do řádku určeného pro údaj o výši průměrného měsíčního čistého výdělku
za příslušné kalendářní čtvrtletí částku 15 000 Kč. Posledním údajem bylo tvrzení „[s]yn, posila“
v bodě 35 určeném pro uvedení daňových a pojistných výdajů.
[4] Krajský soud napadeným usnesením žádost žalobkyně o ustanovení zástupce zamítl
s tím, že tvrzení uvedená ve vyplněném formuláři jsou zjevně neúplná a nevěrohodná,
což vylučuje, aby žádosti vyhověl.
II. Kasační stížnost
[5] Proti tomuto usnesení podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost
z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“). V kasační stížnosti uvedla, že nepracuje, nemůže najít práci, bydlí
na soukromé adrese a již utratila všechny peníze. Požádala rovněž o ustanovení advokáta
a tlumočníka a navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení zrušil a věc krajskému
soudu vrátil k novému projednání.
[6] Nejvyšší správní soud se nejdříve zabýval stěžovatelčiným návrhem na ustanovení
zástupce. Podle §35 odst. 10 věty první s. ř. s. „[n]avrhovateli, u něhož jsou předpoklady, aby byl
osvobozen od soudních poplatků, a je-li to nezbytně třeba k ochraně jeho práv, může předseda senátu na návrh
ustanovit usnesením zástupce, jímž může být i advokát.“ Z citovaného ustanovení vyplývá, že účastníkovi
lze ustanovit zástupce pouze tehdy, jestliže jsou kumulativně splněny dvě podmínky: 1) účastník
splňuje předpoklady pro osvobození od soudních poplatků a 2) zastoupení je nezbytné k ochraně
jeho práv.
[7] Stěžovatelka podala kasační stížnost proti usnesení, kterým krajský soud nevyhověl jejímu
návrhu na ustanovení zástupce. Kasační stížností tedy napadá procesní rozhodnutí krajského
soudu, kterým se řízení nekončí. V takovém případě Nejvyšší správní soud nevyžaduje povinné
zastoupení advokátem (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 9. 6. 2015, č. j. 1 As 196/2014 – 19, č. 3271/2015 Sb. NSS). Nejvyšší správní soud
proto hodnotil, zda v předložené věci existují jiné okolnosti, pro které by bylo ustanovení
zástupce pro ochranu stěžovatelčiných práv nezbytné. Takové okolnosti přitom neshledal,
neboť po prostudování soudního spisu dospěl k závěru, že kasační stížnosti lze i bez nutnosti
jejího dalšího doplnění vyhovět, a to pro vady řízení před krajským soudem. Návrh na ustanovení
zástupce pro řízení o kasační stížnosti proto zamítl.
[8] Ze stejného důvodu pak zamítl i návrh na ustanovení tlumočníka, neboť v řízení není
třeba provádět dokazování, a to ani za účelem ustanovení zástupce, stěžovatelka tedy nemusí
splnit žádnou procesní povinnost, která by vyžadovala překlad případných soudních výzev.
Nejvyšší správní soud nezjistil ani žádný jiný důvod, pro který by bylo v předložené věci potřeba
nařídit jednání, a proto shledal, že o kasační stížnosti lze v souladu s §109 odst. 2 rozhodnout
bez jednání. Tlumočníka proto není v tomto řízení potřeba (k tomu srov. výklad v odstavci 11).
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[9] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení krajského soudu v intencích
§109 odst. 3 a 4 s. ř. s. a zjistil přitom, že řízení před krajským soudem je zatíženo vadou,
která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, v tomto případě o nezbytnosti
ustanovit stěžovatelce pro řízení před krajským soudem zástupce. Kasační stížnost
je proto důvodná.
[10] Ze soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatelka v žalobě požádala krajský
soud nejen o ustanovení zástupce, ale i o ustanovení tlumočníka s odůvodněním, že nemluví
dobře česky.
[11] Podle ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu
(dále jen „o. s. ř.“), které se v souladu s §64 s. ř. s. pro řízení ve správním soudnictví přiměřeně
použije, platí, že „[ú]častníci mají v občanském soudním řízení rovné postavení. Mají právo jednat
před soudem ve své mateřštině. Soud je povinen zajistit jim stejné možnosti k uplatnění jejich práv. Podle
§18 odst. 2 o. s. ř. „[ú]častníku, jehož mateřštinou je jiný než český jazyk, soud ustanoví tlumočníka, jakmile
taková potřeba vyjde v řízení najevo.“ Pro ustanovení tlumočníka tak musí být současně splněny
dvě podmínky: 1) mateřským jazykem účastníka není český jazyk a 2) potřeba tlumočníka vyjde
v řízení najevo.
[12] Skutečnost, že stěžovatelka špatně mluví česky, bez dalšího ještě neznamená, že česky
v dostačující míře rovněž nerozumí. Proto z takto odůvodněné žádosti nelze vyvozovat potřebu
ustanovit stěžovatelce tlumočníka již pro písemný styk se soudem. Vyzývá-li ji však soud
ke splnění procesní povinnosti, pak by tato skutečnost měla být předním hlediskem, kterým soud
její další podání hodnotí.
[13] Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 21. 4. 2005, č. j. 2 Azs 52/2005 – 47 upozornil,
že nelze rozlišovat mezi ústně učiněnými úkony soudu a mezi těmi písemnými, neboť výzvy mají
pro uplatnění práv účastníka stejný význam jako přímá sdělení či výzvy soudu učiněné při jednání.
Nevyhoví-li jim totiž účastník, může velmi významně svoji procesní pozici oslabit. Nejvyšší
správní soud proto konstatoval, že neovládá-li účastník český jazyk srovnatelně dobře
jako svoji mateřštinu, poruší soud jeho právo zaručené v §18 o. s. ř., jestliže mu obsah písemné
výzvy nesdělí také v jeho mateřštině nebo jazyce, kterému rozumí v zásadě srovnatelně dobře
jako své mateřštině. Aby k porušení práva na tlumočníka v řízení před krajským soudem nedošlo,
„postačí, pokud jej soud nejpozději spolu s prvním úkonem učiněným poté, co u účastníka potřeba tlumočníka
vyjde najevo, v jeho mateřském jazyce nebo jiném jazyce, kterému účastník rozumí v zásadě srovnatelně dobře
jako své mateřštině, vyrozumí o tom, že soud zasílá písemnosti účastníkům v češtině a že pokud účastník není
schopen jim porozumět nebo není schopen si rychle zajistit jejich překlad, je třeba, aby se ihned po doručení
písemnosti obrátil na soud, který zajistí, že účastníkovi bude obsah soudní písemnosti sdělen v jeho mateřském
jazyce nebo jiném jazyce, kterému rozumí v zásadě srovnatelně dobře jako své mateřštině; soud pak samozřejmě
musí sdělení obsahu písemnosti v tomto jazyce na žádost účastníka také skutečně zajistit, a to tak rychle,
aby účastník poté mohl na písemnost soudu adekvátně reagovat.“
[14] Krajský soud proto měl z obsahu dalších podání, kterými stěžovatelka na jeho výzvy
reagovala, pečlivě zkoumat, zda nedostatky jednotlivých reakcí nejsou způsobeny právě
tím, že stěžovatelka výzvě a jejímu významu pro další řízení dostatečně neporozuměla. Nejvyšší
správní soud má přitom za to, že celkový písemný projev spolu s žádostí o ustanovení tlumočníka
k takovému závěru jednoznačně vedl.
[15] Stěžovatelka na první výzvu reagovala tak, že až na jedinou výjimku všechny kolonky
určené pro vyplnění údajů o majetkových poměrech proškrtala, a to i přesto, že to z hlediska typu
vyžadované informace učinit nelze (např. v bodě 16 reagovala proškrtnutím na požadavek,
aby uvedla, z jakých důvodů není zaměstnaná, přestože ve formuláři žádné zaměstnání neuvedla).
Hned v úvodu naopak nezaškrtla údaj o osobním stavu, ačkoli k tomu formulář výslovně vybízí.
To sice v reakci na druhou výzvu napravila a uvedla, že je vdaná, nicméně i z dalších vyplněných
údajů je zřejmé, že výzvě soudu přesně nerozumí. V bodě 15. Pracovní zařazení uvedla „[i]šce.
Niviš.“, což je zjevně údaj uvedený v jiném než českém jazyce. Sama také vyplnila tu část,
kterou pro účely posouzení žádosti o ustanovení zástupce, stvrzuje zaměstnavatel,
přičemž kalendářní čtvrtletí označila číslicí 13 000 a průměrný měsíční příjem, kterého
má v tomto čtvrtletí dosahovat částkou 15 000 Kč. Takto nesrozumitelné údaje spolu s předchozí
žádostí o ustanovení tlumočníka vedou Nejvyšší správní soud k závěru, že stěžovatelka potřebuje
v řízení před krajským soudem tlumočníka a tedy, že tato potřeba vyšla v řízení před tímto
soudem najevo. Krajský soud proto pochybil, pokud stěžovatelčinu žádost o ustanovení zástupce
zamítl, aniž by ji předtím v její mateřštině či v jiném jazyce, kterému stěžovatelka rozumí
srovnatelně dobře jako své mateřštině, vyrozuměl o tom, že nerozumí-li písemnostem zasílaným
v českém jazyce a není-li schopna zajistit si rychle jejich překlad, musí se obrátit na soud,
který překlad písemností zajistí.
[16] Jelikož krajský soud stěžovatelce neustanovil tlumočníka, ačkoli tato potřeba vyšla v řízení
najevo, nepostupoval v souladu s §18 o. s. ř. To pak ve svém důsledku znamená, že krajský soud
dospěl k nesprávnému závěru, že žádosti o ustanovení zástupce nelze vyhovět,
jestliže stěžovatelka nesplnila svoji povinnost věrohodně a úplně objasnit a doložit své majetkové
poměry, neboť o této povinnosti nebyla krajským soudem řádné poučena.
[17] Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná,
a proto usnesení krajského soudu v souladu s §110 odst. 1 zrušil a věc vrátil tomuto soudu
k dalšímu řízení.
[18] Krajský soud je v dalším řízení vázán právním názorem vysloveným v tomto
rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.) a rozhodne také o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné
(§53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 3. června 2021
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu