ECLI:CZ:NSS:2005:3.AZS.116.2004
sp. zn. 3 Azs 116/2004 - 47
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobce: G. T.,
zastoupeného JUDr. Alenou Strnadovou, advokátkou se sídlem Liberec, Tovaryšský vrch
1358/3, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, proti
rozhodnutí ministra vnitra ze dne 26. 2. 2003, č. j. OAM-1766/AŘ-2002, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích
ze dne 29. 1. 2004, č. j. 52 Az 263/2003-22,
takto:
I. Kasační stížnost se z am í t á.
II. Žalobce ne m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n e p ř i z n ává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 26. 2. 2003, č. j. OAM-1766/AŘ-2002, ministr vnitra zamítl rozklad
žalobce proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 8. 2001, č. j. OAM-3738/VL-11-P01-2001.
Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl žalobcův návrh na zahájení řízení o udělení azylu
jako zjevně nedůvodný podle §16 odst. 1 písm. a) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon
o azylu). Současně žalovaný rozhodl o tom, že žalobce nesplňuje důvody udělení azylu
§13 odst. 1, 2 a §14 zákona o azylu a že se na žalobce nevztahuje překážka vycestování
ve smyslu §91 zákona o azylu.
V žalobě proti rozhodnutí ministra vnitra žalobce citoval řadu ustanovení správního řádu,
která správní orgán v řízení porušil a trval na tom, že splnil zákonné podmínky pro udělení
azylu dle §12 zákona o azylu a pro vztažení překážky vycestování ve smyslu §91 zákona
o azylu. Ke skutkovým důvodům odkázal na žádost o udělení azylu, protokol o pohovoru
a další spisový materiál. Navrhl, aby soud rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích žalobu zamítl rozsudkem ze dne
29. 1. 2004. V řízení před správními orgány neshledal krajský soud vady vytýkané žalobcem
ani jiné vady, pro které by měl napadené rozhodnutí zrušit; v odůvodnění rozsudku se rovněž
ztotožnil se žalovaným v posouzení důvodu, pro nějž žalovaný žalobcovu žádost o udělení
azylu zamítl jako zjevně nedůvodnou. Ze správního spisu vyplynulo, že žalobce požádal
o azyl výlučně z ekonomických důvodů. Správní orgán prvního stupně po provedeném řízení
usoudil, že návrh na zahájení řízení je zjevně nedůvodný podle §16 odst. 1 písm. a) zákona
o azylu, rozhodl, že žalobce nesplňuje podmínky pro udělení azylu podle §13 a §14 zákona
o azylu, a dále neshledal ani překážku vycestování podle §91 zákona o azylu, ministr vnitra
se v řízení o rozkladu s tímto hodnocením ztotožnil a krajský soud jim dal po přezkoumání
napadeného rozhodnutí v rámci žalobních bodů svým rozsudkem za pravdu.
Proti zamítavému rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též stěžovatel) včas
kasační stížnost založenou na důvodu uvedeném v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., spočívající
ve vadě řízení před soudem, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Uvedl, že mu nebyla umožněna účast v řízení o žalobě před krajským soudem. Výzva soudu
k vyjádření souhlasu s rozhodnutím bez nařízení jednání mu byla doručena v českém jazyce.
Ve výzvě mu byly sděleny skutečnosti rozhodné k uplatnění jeho práv v řízení před soudem
v jazyce, kterému nerozuměl, ve stanovené lhůtě tak na výzvu nereagoval. Vzhledem k tomu,
že mu nebyla poskytnuta zákonná poučení v mateřském jazyce, došlo k porušení
§36 s. ř. s. a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Navrhl, aby Nejvyšší správní
soud zrušil napadený rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce též požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. O této žádosti
Nejvyšší správní soud samostatně nerozhodoval, neboť rozhodl přímo ve věci samé.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí krajského soudu v mezích
důvodů vymezených stížnostními body (§109 odst. 3 s. ř. s.) a shledal kasační stížnost
nedůvodnou.
Podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod jsou si všichni účastníci v řízení
rovni. Odstavec 4 téhož článku pak stanoví, že kdo prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se vede
jednání, má právo na tlumočníka.
Soudní řád správní neobsahuje konkrétní ustanovení o právu jednat před soudem ve své
mateřštině. Se zřetelem k ustanovení §64 s. ř. s. (podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak,
použijí se pro řízení ve správním soudnictví přiměřeně ustanovení prvé a třetí části
občanského soudního řádu), je třeba postupovat podle §18 o. s. ř. Podle prvého odstavce
tohoto ustanovení mají účastníci v občanském soudním řízení rovné postavení. Mají právo
jednat před soudem ve své mateřštině. Soud je povinen zajistit jim stejné možnosti k uplatnění
jejich práv. Podle odstavce druhého pak soud účastníku, jehož mateřštinou je jiný, než český
jazyk, ustanoví tlumočníka, jakmile taková potřeba vyjde v řízení najevo.
Z §18 o. s. ř. tedy vyplývá, že k tomu, aby soud ustanovil tlumočníka, nestačí pouze
zjištění, že jde o účastníka, jehož mateřštinou je jiný než český jazyk, ale současně musí být
splněna i další podmínka, tedy to, že taková potřeba musí vyjít v řízení najevo.
Jak je patrno ze soudního spisu, stěžovatel podal žalobu proti napadenému rozhodnutí
správního orgánu v českém jazyce a v něm perfektní češtinou shrnul žalobní námitky,
přičemž žaloba nepostrádá ani návrh, jak má soud o věci rozhodnout. Krajský soud tak v této
fázi řízení na základě tohoto podání neměl důvody pochybovat o žalobcově schopnosti
porozumět obsahu a významu rozhodnutí, jež svou žalobou napadl a zajistit si příslušný
kontakt se soudem v českém jazyce. Dne 12. 6. 2003 mu proto zaslal výzvu k vyjádření
souhlasu s rozhodnutím bez nařízení jednání dle §51 odst.1 s. ř. s. s tím, aby se vyjádřil
též k otázce náhrady nákladů řízení a zajištění tlumočníka, a dále poučení podle §8 odst. 5
s. ř. s. o možnosti vznést případnou námitku podjatosti soudců, kteří budou věc projednávat.
Tyto přípisy byly žalobci doručeny do vlastních rukou dne 19. 6. 2003, zůstaly však z jeho
strany bez odezvy. Dne 10. 11. 2003 pak soud žalobci zaslal vyjádření žalovaného k žalobě,
na což žalobce opět nijak nereagoval. Dne 29. 1. 2004 pak soud rozhodl bez jednání
rozsudkem o věci samé. Stěžovatel tvrdí, že uvedeným výzvám a poučením soudu
pro neznalost českého jazyka neporozuměl a tím mu byla soudem odňata možnost uplatňovat
svá práva v řízení před soudem v mateřském jazyce.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že krajský soud při realizaci tohoto stěžovatelova
práva nepochybil a nikterak ho v průběhu řízení neznevýhodnil. Vychází z toho,
že jestliže stěžovatel žalobu sepsal v českém jazyce a na výzvy a poučení soudu nijak
nereagoval, jde o situaci, v níž v řízení před krajským soudem nevyšla najevo potřeba
ustanovit tlumočníka účastníku, jehož mateřštinou je jiný než český jazyk. Totiž, ne ve všech
případech, kdy mateřštinou účastníka řízení je jiný než český jazyk, je dána povinnost soudu,
ustanovit takovému účastníku tlumočníka. Tato povinnost v souladu s gramatickým,
teleologickým i systematickým výkladem ustanovení §36 odst. 1 s. ř. s. a §18 o. s. ř.,
které jsou projevem ústavního principu rovnosti účastníků řízení vyjádřeného v čl. 96 odst. 1
Ústavy a v čl. 37 odst. 3 a 4 Listiny, vzniká soudu pouze tehdy, pokud o to takový účastník
řízení požádá, a pak pouze za situace, že účastník řízení by pro jazykovou bariéru nemohl
účinně obhajovat svá práva v řízení před soudem, přičemž potřeba tlumočníka musí být zcela
zjevná a musí v řízení vyplynout najevo sama, tedy bez toho, aby soud aktivně zjišťoval,
zda jsou naplněny podmínky §18 odst. 2 o. s. ř. Rozhodující je v daném případě skutečnost,
že až do doby, kdy krajský soud rozhodl o věci samé napadeným rozsudkem, z žádného
procesního úkonu či projevu stěžovatele nevyvstala potřeba ustanovit mu pro řízení
tlumočníka, tak jak to předpokládá §18 odst. 2 o. s. ř. Krajský soud tak nepochybil,
když nepokládal za potřebné výzvy předcházející vydání napadeného rozsudku překládat
do jazyka rumunského a následně rozhodl o věci samé bez nařízení jednání, učinil tak totiž
za splnění předpokladu, že stěžovatel byl o těchto procesních důsledcích poučen.
K tomu nutno uvést, že pokud se cizinec rozhodne žít na území státu, kde je úředním
jazykem jiný jazyk, než ten, jemuž rozumí, musí být srozuměn s tím, že komunikace, zejména
písemná, bude probíhat v jazyce úředním, v daném případě českém. Z toho musí ve vlastním
zájmu vycházet a zejména za situace, kdy v cizí zemi podá jakoukoliv písemnou žádost
a předpokládá písemný kontakt s orgány, které o ní rozhodují, je především jeho povinností
postarat se, aby alespoň na písemnou výzvu soudu reagoval a nenechal ji bez povšimnutí.
Nelze uvěřit, že by stěžovatel, který byl schopen se přepravit z Rumunska do České republiky
a který má středoškolské odborné vzdělání (vyučen v oboru mechanik) a který byl schopen
zajistit si podání žaloby v perfektní češtině, nepochopil, když obdržel výzvu soudu, že je třeba
vejít se soudem jakkoli v kontakt. Jeho úvahy o tom, že mu soud tímto způsobem znemožnil
jednat před soudem jsou tudíž liché a důvod kasační stížnosti ve smyslu §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. nebyl Nejvyšším správním soudem shledán jako opodstatněný.
Nejvyšší správní soud tak dospěl v posuzované věci k závěru, že krajský soud tím,
že ve věci neustanovil tlumočníka, postupoval v souladu s §18 o. s. ř., neboť tato potřeba
v řízení nevyšla najevo. Postupem krajského soudu tak nedošlo ani k porušení zásady rovnosti
účastníků řízení zakotvené v §36 s. ř. s.
Jediný kasační důvod v daném případě věcně směřoval do porušení zásady rovnosti
účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny) v souvislosti s porušením práva na tlumočníka
(čl. 37 odst. 4 Listiny), stěžovatel však ve svém podání z namítaných okolností vyvodil
porušení čl. 37 odst. 2 Listiny, tedy porušení práva na právní pomoc v řízení před soudy.
Nejvyšší správní soud tak přezkoumal řízení před krajským soudem i z tohoto hlediska,
neshledal však žádných pochybení. Ustanovení zástupce žalobce nenavrhl a smluvnímu
zastoupení krajský soud nijak nebránil.
Nejvyšší správní soud tedy shledal všechny žalobcovy námitky nedůvodnými.
Jelikož v řízení nevyšly najevo žádné vady, k nimž musí kasační soud přihlížet z úřední
povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.), Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl
jako nedůvodnou (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením
§60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměl
úspěch; žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení
právo na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2005
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu