ECLI:CZ:NSS:2005:3.AZS.119.2004
sp. zn. 3 Azs 119/2004 – 50
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobců:
a/ L. L.a b/ nezl. V. L., zastoupený žalobkyní ad a/, oba zastoupeni JUDr. Mgr. Janou
Navrátilovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Praha 1, Na Florenci 1, proti žalovanému
Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o kasační stížnosti žalobců proti
rozsudku Městského soudu v Praze, č. j. 5 Az 199/2003 - 23 ze dne 27. 2. 2004,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadli žalobci (dále jen „stěžovatelé“) nadepsaný
rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jejich žaloba proti rozhodnutí
ministra vnitra č.j.: OAM-2162/AŘ-2002 ze dne 10. 10. 2003. Tímto rozhodnutím byl
zamítnut rozklad stěžovatelů proti rozhodnutí Ministerstva vnitra č.j.: OAM-1015/VL-07-
OL3-2000 ze dne 28. 11. 2001, jímž nebyl stěžovatelům udělen azyl pro nesplnění podmínek
uvedených v ust. §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
č. 325/1999 Sb.“). Zároveň žalovaný rozhodl, že se na stěžovatele nevztahuje překážka
vycestování podle ust. §91 téhož zákona. Soud po přezkoumání uvedených rozhodnutí
z hlediska uplatněných námitek dospěl k závěru o nedůvodnosti žaloby. Shledal totiž,
že rozhodnutí správních orgánů prvého i druhého stupně po obsahové stránce plně odpovídají
ust. §47 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „správní řád“). Stěžovatelé v žalobě konkrétní námitky proti neudělení
azylu podle §12 a §13 zákona č. 325/1999 Sb. neuvedli, když naopak připustili, že důvody,
pro něž bylo o azyl požádáno, podmínkám stanoveným v §12 cit. zákona přesně
neodpovídají. Soud přesto shledal, že závěr žalovaného o neexistenci důvodů pro udělení
azylu podle ust. §12 písm. a) zákona č. 325/1999 Sb. je důvodný, a to vzhledem k absenci
tvrzení politických aktivit u první stěžovatelky a s ohledem na věk u druhého stěžovatele.
Z výpovědí první stěžovatelky podle soudu vyplynulo, že důvodem jejího pronásledování
a napadání v zemi původu byla nezákonná činnost jejího bývalého manžela, a nešlo tedy
o pronásledování z důvodů relevantních pro udělení azylu, které jsou taxativně uvedeny
v §12 písm. b) cit. zákona. Soud rovněž vzal v úvahu, že stěžovatelka se na území České
republiky zdržovala delší dobu a o udělení azylu pro sebe a svého syna požádala
až v souvislosti se ztrátou cestovního dokladu, zavedením vízové povinnosti s Ukrajinou
a se skutečností, že jí nebyl vystaven nový pas. Z toho je dle soudu zřejmé, že stěžovatelka
podala žádost o azyl ve snaze legalizovat pobyt svůj a svého syna na území České republiky;
v tomto ohledu žalovaný podle soudu správně poukázal na to, že další pobyt by měl být řešen
postupem podle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 326/1999 Sb.“). V žalobě se stěžovatelé zejména
domáhali, aby byla posouzena možnost udělení humanitárního azylu podle ust. §14 zákona
č. 325/1999 Sb. K tomu soud uvedl, že z dikce cit. ustanovení je zřejmé, že na udělení
humanitárního azylu není právní nárok a je zcela na úvaze správního orgánu, nakolik
konkrétní okolnosti uváděné žadatelem posoudí jako případ hodný zvláštního zřetele. Správní
uvážení ohledně existence případu hodného zvláštního zřetele se vymyká přezkumné činnosti
soudu. Soud „nad rámec věci“ poukázal na to, že správní orgán v odůvodnění obou správních
rozhodnutí uvedl všechny skutečnosti podstatné pro rozhodnutí ve věci a svou úvahu,
že nebyly nalezeny okolnosti hodné zvláštního zřetele, tedy učinil na podkladě řádně
zjištěného stavu věci. Rovněž výrok, že se na stěžovatele nevztahuje překážka vycestování
ve smyslu ust. §91 cit. zákona, je podle soudu v souladu se zákonem, neboť v průběhu
správního řízení ani v podané žalobě nebyly uvedeny žádné skutečnosti, z nichž by naplnění
podmínek zakotvených v cit. ustanovení mohlo být spatřováno. Z uvedených důvodů dospěl
Městský soud v Praze k závěru o nedůvodnosti žaloby, kterou proto v souladu s ust. §78
odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„s. ř. s.“), zamítl.
V podané kasační stížnosti stěžovatelé za stižní body, pro něž napadají rozsudek
Městského soudu v Praze, označili důvody uvedené v ust. §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
Podle jejich názoru lze příčiny, pro něž žádali o azyl, podřadit pod ust. §12 písm. b) zákona
č. 325/1999 Sb. Stěžovatelce bylo na Ukrajině opakovaně vyhrožováno neznámými osobami,
byla obtěžována, úmyslně sražena autem, milicionáři ji vyhrožovali za použití nože.
Když se domáhala ochrany, byla nabádána, ať nedělá problémy. To stejné se dělo i jejímu
synovi. Toto pronásledování se podle jejich názoru dělo z důvodů, které lze podřadit
pod cit. ustanovení, neboť stěžovatelé „příslušeli k určité sociální skupině“. V případě jejich
návratu nebude zajištěna jejich bezpečnost a velmi reálně jim hrozí ublížení na zdraví,
v krajním případě i smrt, a rovněž vyhrožování a další způsoby nátlaku. Soud se podle
stěžovatelů také vůbec nezabýval skutečností, proč jim nebyl udělen azyl podle ust. §14
cit. zákona. Se závěry soudu o možnostech soudního přezkumu rozhodnutí o neudělení
humanitárního azylu stěžovatelé nesouhlasí. I správní uvážení se musí řídit základními
zásadami správního řízení a obecného práva a právě to, zda se správní uvážení řídilo těmito
pravidly, lze bezesporu přezkoumat. Správní orgán je povinen ve svém rozhodnutí uvést
důvody, které jej vedly k určitému správnímu uvážení a tyto důvody jsou poté
přezkoumatelné soudem. Jestliže důvody uvedeny nebyly, mělo být správní rozhodnutí
zrušeno, pokud uvedeny byly, pak byl soud tyto důvody přezkoumat. V této souvislosti
stěžovatelé upozornili na závažnost důvodů, jež vedly k jejich žádosti o azyl, přičemž tyto
důvody považují za hodné zvláštního zřetele ve smyslu ust. §14 cit. zákona. Stěžovatelům
na Ukrajině hrozí nebezpečí újmy na zdraví, budou vystaveni vyhrožování a nebude jim
poskytnuta žádná ochrana proti případným útokům jiných osob. Napadené rozhodnutí
správního orgánu bylo podle jejich názoru vydáno na základě paušálního přístupu
k žadatelům o tento azyl, kdy se předpokládá nedostatek důvodů pro jeho udělení. Zde však
podle jejich názoru měl být zvolen přístup individuální, neboť jejich situace je závažná
a odlišná od běžných případů. Stěžovatelé považují rovněž za logické, že stěžovatelka o azyl
nežádala, pokud jí bylo umožněno zdržovat se na území České republiky legálně, a mělo by jí
být naopak přičteno k dobru, že se snažila v okamžiku, kdy nastaly problémy, vše řešit.
Žádost o udělení azylu je vždy legalizací pobytu na určitém území, v odůvodnění rozsudku
tak na tuto skutečnost nelze poukazovat. Z uvedených důvodů stěžovatelé navrhli Nejvyššímu
správnímu soudu, aby kasační stížností napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil
a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Zároveň požádali o přiznání odkladného účinku
jejich kasační stížnosti, neboť mají za to, že jsou splněny podmínky uvedené v ust. §107 věta
druhá ve spojení s ust. §73 odst. 2 s. ř. s.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že v rámci návrhu na zahájení řízení
a pohovoru k důvodům návrhu na zahájení řízení o udělení azylu stěžovatelka jako důvod
žádosti o azyl uvedla, že na Ukrajině jí a jejímu synovi hrozilo nebezpečí. V roce 1996,
po rozvodu se svým manželem, poprvé odcestovala do České republiky, a to z finančních
důvodů. Od té doby zde pracovala, občas odjela na Ukrajinu na návštěvu. Při jedné návštěvě
v roce 1998 začala mít problémy, přičemž nebezpečí mělo souvislost s aktivitami jejího
bývalého manžela, který odjel do Ruska a zabýval se trestnou činností. Její bývalý muž
se stýkal s mafií, posléze však začal mít s těmito osobami problémy, neboť je podvedl.
Poté tito lidé začali stěžovatelku obtěžovat, hledali totiž jejího muže, dožadovali se sdělení,
kde se nachází, a nevěřili jí, že toto místo nezná a že jsou rozvedeni. Obdobné problémy měl
i její syn. Bandité ji úmyslně srazili autem, kopli do ní a ujeli. Když jí pak bylo na nádraží
ze strany dvou neznámých mužů vyhrožováno nožem, milicionář, který incident viděl, jí řekl,
aby si zbytečně nedělala problémy. Na tyto výhružky upozornila policii, která s ní sepsala
protokol a provedla pohovor, bylo jí však sděleno, že vzhledem k tomu, že nemají konkrétní
jména pachatelů, není možno s tím nic dělat. Přestěhováním do jiného místa na Ukrajině
svůj problém stěžovatelka neřešila, neboť nikde nesehnala práci a možnost bydlení.
Proto se vrátila do České republiky i se synem. V roce 2000 ztratila pas. Po zavedení vízové
povinnost s Ukrajinou byla stěžovatelka nucena jít na cizineckou policii. Na ukrajinské
ambasádě jí bylo řečeno, že dostane pouze osvědčení na cestu na Ukrajinu. Když skončilo
její povolení k pobytu, požádala o azyl. Stěžovatelka rovněž prohlásila, že proti ní nikdy
nebylo vedeno trestní stíhání a že se na Ukrajině neúčastnila politického života.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze
v rozsahu důvodů uvedených v kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost není důvodná.
Podle ust. §12 zákona č. 325/1999 Sb. se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení
azylu zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod
nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodů rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství má, nebo, v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě
jeho posledního trvalého bydliště. Podle ust. §2 odst. 6 cit. zákona ve znění platném v době
rozhodování správního orgánu v posledním stupni se za pronásledování pro účely tohoto
zákona považovalo ohrožení života nebo svobody, jakož i opatření působící psychický nátlak
nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována či trpěna úřady ve státě,
jehož je cizinec státním občanem, nebo státu posledního trvalého bydliště v případě osoby
bez státního občanství nebo pokud tento stát není schopen odpovídajícím způsobem zajistit
ochranu před takovým jednáním.
Podle ust. §13 zákona č. 325/1999 Sb. lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit
azyl za účelem sloučení rodiny i rodinnému příslušníkovi azylanta, jemuž byl udělen azyl
podle §12 nebo §14, i když v řízení o udělení azylu nebude v jeho případě zjištěn důvod
pro udělení azylu podle §12. Rodinným příslušníkem se pro účely sloučení rodiny přitom
rozumí manžel azylanta, svobodné dítě azylanta mladší 18 let, nebo rodič azylanta mladšího
18 let. Podle ust. §14 zákona cit. zákona lze v případě hodném zvláštního zřetele
žadateli udělit azyl z humanitárních důvodů, i když v řízení o azylu nebyly zjištěny důvody
podle ust. §12.
Stěžovatelé předně namítají, že důvody jimi uvedené ve správním řízení splňují znaky
podmínek, za nichž lze udělit azyl podle ust. §12 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb. Z výše
uvedených skutečností obsažených ve správním spise, ani z tvrzení stěžovatelů v kasační
stížnosti však závěr o splnění podmínek podle §12 písm. b) cit. zákona dovodit nelze.
Z výpovědí stěžovatelky ve správním řízení lze zjistit, že bezprostředním důvodem její
žádosti o udělení azylu byla ztráta cestovního dokladu a nemožnost prodloužit si povolení
k pobytu. Rovněž důvody, pro něž již předtím odešla ze své země (přestože jejich závažnost
soud žádným způsobem nezpochybňuje), nejsou z pohledu ust. §12 písm. b) cit. zákona
relevantní. Stěžovatelka měla na Ukrajině problémy se soukromými osobami mimo státní
struktury, které ji obtěžovaly ve spojitosti s nelegální aktivitou jejího dřívějšího manžela.
Jednání soukromých osob bez vazby na státní strukturu lze sice za určitých okolností
považovat za pronásledování ve smyslu tohoto zákona, je tomu tak však pouze tehdy, je-li
je možno připsat státu v tom smyslu, že je státem podporováno či trpěno nebo že stát není
schopen odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním. Z informací
obsažených ve spise nelze dovodit, a ani stěžovatelé takovou skutečnost netvrdí, že by stát
jednání „mafie“ podporoval. Stěžovatelka se poté, co jí bylo vyhrožováno s nožem v ruce,
obrátila na policii, která s ní sepsala protokol, avšak případ uzavřela s tím, že pachatelé nejsou
známi. Z této skutečnosti však nelze vyvozovat závěr, že by stát, resp. policie, šikanózní
jednání soukromých osob trpěla nebo nebyla schopna poskytnout dostatečnou ochranu
před takovým jednáním. V každém státě, jakkoliv demokratickém a vyspělém, zůstává
z nejrůznějších příčin určitá část trestné činnosti neobjasněna; to však neznamená, že by bylo
možno pronásledování ze strany soukromých osob ve všech případech připsat příslušnému
státu a tento stát z pohledu aplikace ust. §2 odst. 6 cit. zákona za takové jednání činit
odpovědným, resp. spoluodpovědným. Soud má po posouzení tvrzení obsažených
ve správním spise a v kasační stížnosti, jakož i informací shromážděných žalovaným o situaci
na Ukrajině, za to, že v daném případě nelze negativní chování soukromých osob vůči
stěžovatelům přičítat státu, resp. nelze bez dalšího učinit závěr, že domovský stát není
schopen odpovídajícím způsobem ochranu před takovým jednáním zajistit. Soud přitom
s ohledem na ust. §109 odst. 4 s. ř. s. nepřihlédl k tvrzení v kasační stížnosti, podle něhož
mělo být stěžovatelce vyhrožováno nožem ze strany „milicionářů“. Tento argument je použit
poprvé až v kasační stížnosti a není zde žádným způsobem dále rozveden, když je navíc
v rozporu s tvrzením ve správním spise, podle něhož byl „milicionář“ svědkem vyhrožování
nožem, ke kterému došlo na nádraží ze strany dvou neznámých osob. Pokud jde o příslušnost
stěžovatelů k „určité sociální skupině“ (slovy kasační stížnosti), odkazuje Nejvyšší správní
soud na svou ustálenou judikaturu, podle níž v případě sociální skupiny musí jít o okruh
osob podobného společenského původu nebo postavení, obdobných majetkových poměrů,
společenských obyčejů apod. (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
č. j. 5 Azs 187/2004 - 49 ze dne 26. 8. 2004). Z toho vyplývá, že tato skupina musí být nejen
identifikovatelná, nýbrž i v konkrétním případě identifikována. Tvrzení, že stěžovatelé jsou
pronásledováni z důvodu příslušnosti k „určité sociální skupině“, bez uvedení, o jakou
sociální skupinu se jedná, popř. jakými společnými rysy se daný okruh osob vyznačuje,
je pouhým opakováním textu zákona a nikoliv skutkovým tvrzením, ke kterému by mohl
správní orgán nebo soud přihlédnout či které by mohlo být přezkoumáno.
Úvahy Městského soudu v Praze o tom, že stěžovatelka požádala o azyl pro sebe
a svého syna za účelem legalizace pobytu v České republice, nebyly příčinou zamítnutí
žaloby, nicméně svou relevanci mají. Institut politického azylu slouží, zjednodušeně řečeno,
k ochraně cizích státních příslušníků před pronásledováním ze strany domovského státu
nebo v situacích, kdy má cizí státní příslušník z takového pronásledování oprávněnou obavu,
přičemž pronásledování se musí dít z azylově významných důvodů. Jestliže cizí státní
příslušník o azyl požádá až po poměrně dlouhé době strávené v České republice za situace,
kdy jiné možnosti úpravy a obnovy legálnosti pobytu na tomto území jsou vyčerpány, ztíženy
nebo omezeny, jedná se přinejmenším o nepřímý důkaz toho, že situaci ve své domovské
zemi, pokud jde o důvody, pro něž lze azyl udělit, ve skutečnosti nepociťoval natolik palčivě.
Zkoumání příčin, proč žadatel nepožádal o azyl bezprostředně po svém příjezdu do země,
je tak vždy na místě a společně s vyhodnocením jiných tvrzení žadatele je součástí zjišťování
skutkového stavu věci. Se žalovaným i soudem se pak Nejvyšší správní soud shoduje,
že primární prostředky úpravy oprávnění cizího státního příslušníka dlouhodobě pobývat
na území České republiky z jiných než azylově relevantních důvodů jsou upraveny v zákoně
č. 326/1999 Sb. a nikoliv zákon č. 325/1999 Sb.
Stěžovatelé dále vyčítají soudu, že se nezabýval tím, zda nesplňují podmínky
pro udělení humanitárního azylu, resp. že jeho úvahy o přezkoumatelnosti správního uvážení
žalovaného při aplikaci ust. §14 zákona jsou nesprávné. Nejvyšší správní soud předně
podotýká, že rozhodnutí správního orgánu prvého stupně obsahuje jak výrok, v jehož části
se výslovně humanitární azyl stěžovatelce neuděluje, jednak odůvodnění tohoto výroku.
Z toho je zřejmé, že se žalovaný možností udělit stěžovatelce humanitární azyl zabýval.
Z odůvodnění rozhodnutí pak lze seznat, z jakých skutečností zjištěných ve správním řízení
soud vycházel (zejména z vlastních výpovědí stěžovatelky), jakými úvahami byl veden
a za použití jakých právních norem. Rovněž Městský soud v Praze se otázkou možnosti
udělení humanitárního azylu zabýval. Jeho úvaha má dvě části: v prvé se zabývá rozsahem
soudního přezkumu rozhodnutí spočívajícího na správní úvaze, ve druhé zkoumá, zda správní
orgán vyhověl pravidlům, jimiž se užití správního uvážení řídí.
Nejvyšší správní soud má za to, že žalovaný postupoval v souladu se zákonem, jestliže
po zjištění neexistence důvodů pro udělení azylu podle ust. §12 zákona přistoupil
ke zkoumání možnosti udělit azyl podle ust. §14 cit. zákona. Pokud z informací obsažených
ve správním spise, zejména z výpovědí stěžovatelky, neshledal důvod hodný zvláštního
zřetele, pro nějž by bylo možné udělit humanitární azyl, pak postupoval zcela v souladu
s dikcí cit. ustanovení. Nejvyšší správní soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatuje,
že humanitární azyl může být správním orgánem udělen pouze v případě hodném zvláštního
zřetele, že na jeho udělení není právní nárok a posouzení důvodů v každém konkrétním
případě je otázkou správního uvážení žalovaného. To ostatně nezpochybňují ani stěžovatelé.
Nad rámec toho, co uvedl ve svém rozhodnutí Městský soud v Praze, Nejvyšší správní soud
dodává, že rozhodnutí správního orgánu, jež je založeno na zákonem stanoveném správním
uvážení, sice podléhá soudnímu přezkumu, avšak pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí
a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického uvažování a zda
premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem. Předmětem zkoumání
soudu v řízení o žalobě proti rozhodnutí přijatému za použití správního uvážení je skutečnost,
zda úsudek správního orgánu našel řádný odraz v odůvodnění správního rozhodnutí,
aby bylo zřejmé, z jakých podkladů bylo vycházeno, jak tyto podklady byly vyhodnoceny
a s jakým závěrem pro aplikaci právní normy připouštějící diskreční oprávnění správního
orgánu. V daném případě Nejvyšší správní soud shledal, že žalovaný při zvažování
udělení humanitárního azylu vycházel z osobní situace stěžovatelů zjištěné ve správním
řízení, jakož i z poměrů v zemi jejich státní příslušnosti, o kterých získal informaci
mj. ze zpráv o situaci na Ukrajině uvedených v rozhodnutí a obsažených ve správním spise,
a po zhodnocení těchto informací se rozhodl humanitární azyl neudělit. Takový postup
považuje Nejvyšší správní soud za zákonný a žádným způsobem nepřekračující meze volné
úvahy správního orgánu, která je v ust. §14 cit. zákona připuštěna. K tomuto závěru dospěl
i Městský soud v Praze, když ve svém rozsudku shledal, že správní orgán uvedl v odůvodnění
obou vydaných rozhodnutí všechny skutečnosti podstatné pro rozhodnutí ve věci
a svou úvahu, že nebyly nalezeny okolnosti hodné zvláštního zřetele k využití ust. §14
zákona č. 325/1999 Sb., tedy učinil na podkladě řádně zjištěného skutkového stavu. Uvedené
platí i přesto, že Městský soud v Praze takový závěr učinil „nad rámec věci“.
Jinými slovy, žalovaný nepřekročil ani nezneužil meze správního uvážení, neshledal-li
ve stěžovateli tvrzených skutečnostech důvod zvláštního zřetele hodný, a tedy důvod
pro udělení azylu z humanitárních důvodů podle §14 zákona č. 325/1999 Sb. Když
ke stejnému závěru dospěl ve svém rozsudku i krajský soud, nelze námitku ve smyslu
ust. §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. považovat za důvodnou, neboť skutková podstata,
z níž správní orgán při rozhodování vycházel, podle zjištění soudu oporu ve správním
spise má. S ohledem na úvahy výše uvedené nelze mít ani za to, že by Městský soud v Praze
nesprávně posoudil právní otázku, do jaké míry podléhá správní uvážení správního orgánu
soudnímu přezkumu, a proto nebyla shledána důvodnou ani námitka ve smyslu ust. §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud s poukazem na výše uvedené nezjistil naplnění důvodu kasační
stížnosti, a proto kasační stížnost dle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
S přihlédnutím k ust. §78b odst. 1 zákona č. 325/1999 Sb., podle něhož se cizinci,
který předloží doklad o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě
proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku,
udělena žádost vízum za účelem strpění pobytu, nerozhodoval Nejvyšší správní soud
samostatně o žádosti o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti.
Stěžovatelé neměli ve věci úspěch, nemají proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný správní orgán
měl ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec
jeho běžné úřední činnosti. Soud mu proto náhradu nákladů řízení nepřiznal (§60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 13. ledna 2005
JUDr. Jaroslav Vlašín.
předseda senátu