ECLI:CZ:NSS:2005:3.AZS.149.2004
sp. zn. 3 Azs 149/2004 – 79
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobce: V.
Y., zastoupený JUDr. Ing. Jiřím Klavíkem, advokátem se sídlem Chrudim, Havlíčkova 99,
proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích č. j. 52 Az
311/2003 - 43 ze dne 28. 1. 2004,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci stěžovatele advokátu JUDr. Ing. Jiřímu Klavíkovi
se p ř i z n á v á odměna za zastupování ve výši 2150 Kč, která mu bude
vyplacena do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí z účtu Nejvyššího
správního soudu. Náklady právního zastoupení stěžovatele nese stát.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl kasační stížností nadepsaný rozsudek Krajského
soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, kterým byla zamítnuta jeho žaloba,
jíž se domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného č. j. OAM-3780/VL-11-P08-R2-2001
ze dne 2. 9. 2003. Rozhodnutím správního orgánu stěžovateli nebyl udělen azyl pro nesplnění
podmínek uvedených v §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon č. 325/1999 Sb.“). Zároveň žalovaný rozhodl, že se na stěžovatele nevztahuje
překážka vycestování podle §91 téhož zákona. Soud dospěl k závěru, že skutkový stav byl
ve správním řízení zjištěn dostatečně. Stěžovatel neuvedl v průběhu řízení před žalovaným
skutečnosti, které by nasvědčovaly, že je pronásledován za uplatňování politických práv
a svobod, ani skutečnosti, které by svou intenzitou odůvodňovaly strach z pronásledování
z důvodů vyznání, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání
politických názorů ve své zemi. Podle soudu je ve správním spise dostatek důkazů, které
objasňují, že hlavním důvodem žádosti o azyl je snaha o legalizaci dočasného pobytu poté,
kdy jemu a jeho matce skončila platnost pobytového víza v ČR. Takovou snahu však nelze
přiřadit k důvodům pro udělení azylu podle českého práva. Soud dovodil, že napadeným
rozhodnutím nebyla krácena práva stěžovatele ve smyslu §65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“), a že všechny výroky
správního rozhodnutí jsou v souladu se zákonem. Proto soud žalobu podle §78 odst. 7
s. ř. s. zamítl jako nedůvodnou.
V kasační stížnosti uplatňuje stěžovatel důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a) a b)
s. ř. s. Poukazuje na skutečnost, že důvodem jeho žádosti a azyl byla česká národnost
jeho matky, ačkoliv sám je ruské národnosti. V Kazachstánu jsou lidé ruské či jiné slovanské
národnosti vystaveni špatnému zacházení. K tvrzení krajského soudu, že účelem jeho žádosti
je snaha legalizovat si svůj pobyt v ČR, stěžovatel uvedl, že se rozhodl opustit Kazachstán
se svoji matkou nejen z ekonomických důvodů, ale rovněž ze strachu z pronásledování
z důvodu národnosti. Dále dovozuje, že mu nebyla v rozporu s čl. 37 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod poskytnuta právní pomoc. Z neznalosti věci stěžovatel v azylovém
řízení před správním orgánem neuvedl některý z předpokladů pro udělení azylu podle §12
zákona č. 325/1992 Sb. Tím podle něj došlo k porušení zásady spravedlivého
procesu ze strany žalovaného. Soud se s uvedenou skutečností nevypořádal. Vzhledem
k těmto skutečnostem navrhuje stěžovatel Nejvyššímu správnímu soudu, aby napadený
rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Současně
požádal, aby byl jeho kasační stížnosti přiznán odkladný účinek, neboť se domnívá, že jsou
splněny podmínky stanovené v §107 ve spojení s §73 odst. 2 s. ř. s.
Ze správního spisu zjistil Nejvyšší správní soud tyto pro posouzení důvodnosti kasační
stížnosti rozhodné skutečnosti. Žádost o udělení azylu byla stěžovatelem podána 25. 4. 2001
a pohovor k důvodům návrhu na zahájení řízení o udělení azylu byl s ním proveden v p. s. K.
n. O. 18. 5. 2001 a 5. 8. 2003. Ve všech případech se tak stalo za účasti tlumočníka z ruského
jazyka. Stěžovatel ve správním řízení k důvodům své žádosti o azyl uvedl, že jednou z příčin
je nacionalismus Kazachů, kteří k Rusům přistupují jako k občanům druhé kategorie. Sám
kazašský jazyk neovládá, proto nemůže studovat a i z tohoto důvodu je pro něj problém
sehnat práci. Uvedl, že byl propuštěn z práce svým nadřízeným, který byl Kazach, který na
jeho místo najal svého kamaráda. Celkově byl diskriminován pro svou národnost. Stal se obětí
napadení ze strany mládeže, jež napadala všechny, kdo nevypadali jako Kazach. Stalo se tak
v přítomnosti dvou policistů, kteří okřikli útočníky teprve tehdy, když viděli, že by se mu a
jeho kamarádům mohlo něco vážného stát. Pokud by došlo k napadení Kazachů ze strany
Rusů, policie by podle jeho názoru jistě zasáhla. Na postup policie si však nestěžoval, neboť jí
nevěřil. Nikdy si rovněž nestěžoval na jiné diskriminační jednání ze strany zaměstnavatele či
jiných osob. Uvedl rovněž, že příčinou jeho odcestování do České republiky byla skutečnost,
že se tak rozhodla jeho matka. Lepší ekonomické podmínky však nebyly hlavní příčinou
odjezdu do ČR. O azyl požádal stěžovatel až poté, co mu skončila platnost turistického víza.
Stěžovatel rovněž uvedl, že nikdy nebyl členem žádné politické strany a nikdy nebyl trestně
stíhán. V rámci protokolu o návrhu na zahájení řízení stěžovatel potvrdil, že byl poučen o
svých právech a povinnostech po dobu pobytu na území ČR, a to včetně práva obrátit se na
Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky se žádostí o pomoc a kontaktovat další
organizace zabývající se ochranou zájmů uprchlíků.
Ze soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že Krajský soud v Hradci Králové,
pobočka v Pardubicích svým usnesením č. 52 Az 311/2003 - 51 ze dne 27. 2. 2004 stěžovateli
na jeho žádost ustanovil pro řízení o kasační stížnosti zástupce JUDr. Ing. Jiřího Klavíka,
advokáta.
Ačkoliv stěžovatel v kasační stížnosti uvádí, že uplatňuje důvody podle ust. §103
odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., z obsahu konkrétních námitek lze dovodit, že se domáhá pouze
důvodu podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., tedy existence vad řízení spočívajících v tom,
že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu
ve spisech nebo je s nimi v rozporu, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci
rozhodoval, měl napadené rozhodnutí zrušit. Důvod podle písmene a) není v kasační stížnosti
žádným způsobem blíže konkretizován, a proto se jím soud nemohl zabývat. Nejvyšší správní
soud tedy přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí krajského soudu z hlediska
tohoto důvodu a shledal, že kasační stížnost stěžovatele není důvodná.
Podle §12 zákona č. 325/1999 Sb. se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu
zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod nebo b)
má odůvodněný strach z pronásledování z důvodů rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti
k určité skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství
má, nebo, v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého
bydliště. Podle §2 odst. 6 cit. zákona se za pronásledování se pro účely tohoto zákona
považuje ohrožení života nebo svobody, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná
obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována či trpěna úřady ve státě, jehož
je cizinec státním občanem, nebo státu posledního trvalého bydliště v případě osoby
bez státního občanství nebo pokud tento stát není schopen odpovídajícím způsobem zajistit
ochranu před takovým jednáním. Podle §16 odst. 1 písm. g) cit. zákona se žádost o udělení
azylu zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel neuvádí skutečnost svědčící o tom,
že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12.
Z výše citovaných ustanovení zákona Nejvyšší správní soud dovozuje, že správní orgán
má povinnost zjišťovat podmínky pro udělení azylu dle §12 zákona pouze v případě,
že žadatel o azyl důvody zde uvedené alespoň tvrdí. V daném případě však stěžovatel podle
zjištění soudu ve správním řízení netvrdil, že je v zemi svého původu pronásledován
za uplatňování politických práv a svobod nebo že má odůvodněný strach z pronásledování
z důvodů rasy, náboženství, národnosti či příslušnosti k určité sociální skupině nebo
pro zastávání určitých politických názorů. Bezprostředním důvodem žádosti o azyl byly
v daném případě problémy se soukromými osobami mimo státní struktury, ať jimi byly
mladíci kazašské národnosti, kteří stěžovatele napadli nebo se jednalo o zaměstnavatele,
jenž měl stěžovatele propustit z práce, jak se stěžovatel domnívá, z národnostních důvodů.
Z výpovědí stěžovatele ve správním řízení vyplynulo, že policie na útok ze strany Kazachů
reagovala, čímž zabránila závažnějšímu zranění stěžovatele. Stěžovatel se sice domnívá,
že reakce policie nebyla dostatečně včasná, resp. intenzivní, a že důvodem této skutečnost
je opět jeho národnost, na straně druhé se však proti takovému postupu žádným způsobem
neohradil a na jednání policie si žádným způsobem nestěžoval (např. u instančně nadřízených
policejních orgánů). Ochranu proti jinému diskriminačnímu jednání ostatních osob u institucí
k tomu kompetentních rovněž nehledal. Stěžovatel tak nevyužil prostředků ochrany daných
mu právním řádem jeho domovské země proti diskriminačnímu jednání soukromých osob.
Soud má za to, že v takovém případě nelze negativní chování soukromých osob vůči
stěžovateli, jakkoliv je z lidského pohledu zavrženíhodné a jakkoliv k němu dochází
z národnostních důvodů, přičítat státu, resp. nelze bez dalšího učinit závěr, že domovský stát
není schopen odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním. Na takový
závěr by bylo možno usuzovat naopak tehdy, pokud by stěžovatel využil dostupných
prostředků ochrany v domovském státě, resp. by se takové ochrany domáhal opakovaně,
a i přes tuto skutečnost by žádná z institucí k tomu povolaných nepodnikla kroky k jeho
ochraně. Za daných okolností nelze skutečnosti tvrzené stěžovatelem považovat
za pronásledování ve smyslu §2 odst. 6 zákona č. 325/1999 Sb. Jestliže z žádosti o udělení
azylu, z protokolu o pohovoru ani z žádné jiné písemnosti nevyplynulo, že by stěžovatel tvrdil
některý z důvodů pro udělení azylu, žalovanému nevznikla povinnost provádět dokazování
ohledně existence některého z azylových důvodů taxativně vypočtených v §12 zákona
č. 325/1999 Sb. Pokud žalovaný přesto existenci důvodů zjišťoval a z jiných důkazů,
jež si pro posouzení žádosti stěžovatele o azyl sám obstaral, důvody relevantní z pohledu §12
zákona č. 325/1999 Sb. neshledal, pak tento jeho závěr je dle zjištění Nejvyššího správního
soudu správný a vycházející z řádně zjištěného skutkového stavu věci. Z informací o stavu
dodržování lidských práv v Kazachstánu, jež jsou obsaženy ve zprávách založených
ve správních spisech, na něž žalovaný ve svém rozhodnutí odkazuje, Nejvyšší správní soud
nezjistil, že by diskriminační jednání příslušníků kazašské národnosti ve vztahu k Rusům
či jiným Slovanům, pokud k němu dochází, bylo státem podporováno, tolerováno nebo
že by stát nebyl schopen poskytnout ochranu před takovým jednáním jednotlivých osob.
Námitka stěžovatele, že mu nebyla poskytnuta právní pomoc a že proto ve správním řízení
netvrdil žádný z důvodů, pro něž lze azyl udělit, není důvodná z několika příčin. Předně,
jak bylo zjištěno ze spisu, stěžovatel byl žalovaným poučen o jeho právech a povinnostech,
jakož i o možnosti obrátit se na Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky a jiné
organizace, jež se ochranou práv žadatelů o azyl zabývají. Kdyby tak učinil, jistě
by se mu dostalo pomoci a rady při seznámení se s platnou právní úpravou azylového práva
v České republice. Dále lze tuto námitku chápat jako nepřímý důkaz účelovosti žádosti
žadatele o azyl a skutečnosti, že důvody pro jeho udělení ve smyslu platné právní úpravy
v případě stěžovatele skutečně neexistují. Pokud by totiž stěžovatel vystaven pronásledování
ve smyslu §2 odst. 6 cit. zákona byl, jistě by skutečnosti o tom svědčící v řízení, v němž žádá
o azyl, uvedl, aniž by musel být poučen o konkrétním znění toho kterého ustanovení českého
azylového práva. Proto soud nepřisvědčil ani této námitce.
Nejvyšší správní soud s poukazem na výše uvedené tedy v souladu s krajským soudem
dospěl k závěru, že rozhodnutí žalovaného vycházelo ze spolehlivě zjištěného stavu věci
a že řízení, jež mu předcházelo, nebylo zatíženo žádnou z vad, jež jsou uvedeny v §103
odst. 1 písm. b) s. ř. s. Nezjistil tedy naplnění důvodů kasační stížnosti, a proto ji dle §110
odst. 1 s. ř. s. zamítl.
S přihlédnutím k §78b odst. 1 zákona č. 325/1999 Sb., podle něhož se cizinci,
který předloží doklad o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě
proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku, udělí
na žádost vízum za účelem strpění pobytu, nerozhodoval již Nejvyšší správní soud samostatně
o žádosti o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný správní orgán měl
ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec
jeho běžné úřední činnosti. Soud mu proto náhradu nákladů řízení nepřiznal (§60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s.). Hotové výdaje a odměnu za zastupování soudem ustanovenému
zástupci stěžovatele platí stát (§35 odst. 7 ve spojení s §120 s. ř. s.). Ustanovenému zástupci
náleží v souladu s §11 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), odměna za dva úkony právní služby učiněné
v řízení o kasační stížnosti, tj. převzetí a přípravu zastoupení a sepsání kasační stížnosti,
ve výši 2 x 1000 Kč, a dále náhrada hotových výdajů ve výši paušální částky 75 Kč za jeden
úkon právní služby podle §13 odst. 3 cit. vyhlášky, celkem tedy 2150 Kč. Uvedená částka
bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto
rozsudku. Náklady právního zastoupení stěžovatele nese stát.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 8. února 2005
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu