ECLI:CZ:NSS:2006:3.AZS.158.2005
sp. zn. 3 Azs 158/2005 - 61
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci
žalobkyně: V. Ch., zastoupené JUDr. Rudolfem Blažkem, advokátem, se sídlem Praha 5,
Trojdílná 13/440, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Praha 7, Nad Štolou 3, vedené u
Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 30 Az 88/2004, o přezkoumání rozhodnutí
žalovaného ze dne 6. 5. 2004, č. j. OAM-1366/VL-18-K04-2004, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 12. 2004, č. j. 30 Az
88/2004 – 27,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobkyně advokátovi JUDr. Rudolfu Blažkovi
se p ř i z n á v á odměna za zastupování ve výši 2150 Kč. Tato částka
mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 1 měsíce od právní moci
tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 6. 5. 2004, č. j. OAM-1366/VL-18-K04-2004 nebyl
žalobkyni (dále i „stěžovatelka“) udělen azyl dle ustanovení §12, §13 odst. 1 a 2 a §14
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění
platném v době rozhodování ve věci (dále jen „zákon o azylu“), současně na ni nebyla
vztažena překážka vycestování podle ustanovení §91 téhož zákona. Žalovaný uvedl,
že v průběhu správního řízení bylo objasněno, že důvodem žádosti o udělení azylu žalobkyně
je tíživá ekonomická situace, která byla podle názoru žalobkyně zapříčiněna její ruskou
národností, žalobkyně zároveň uvedla, že žádost o azyl pro ni byla možností,
jak si legalizovat pobyt na území České republiky. Žalovaný posuzoval žádost o udělení azylu
žalobkyně na pozadí informací, které shromáždil v průběhu správního řízení, ohledně
politické a ekonomické situace a stavu dodržování lidských práv na Ukrajině. Žalobkyně
uvedla, že ve vlasti nemohla kvůli své ruské národnosti sehnat zaměstnání, přičemž
pracovníci úřadu práce se k ní chovali přezíravě a neměli zájem, aby práci sehnala.
Dle názoru žalovaného žalobkyně své tvrzení žádným způsobem nedoložila a v současnosti
nelze paušálně říci, že by jiná než ukrajinská národnost znevýhodňovala život ve vztahu
k ukrajinské společnosti, veřejně se intolerance vůči jednotlivým národnostním menšinám
neprojevuje. Pokud se žalobkyně skutečně cítila ohrožena na svých právech, měla možnost
obrátit se s žádostí na nevládní organizace zabývající se dodržováním lidských práv
na Ukrajině nebo na úřad ombudsmana. Žalovaný po zhodnocení výpovědi žalobkyně v části
týkající se pociťované perzekuce z národnostních důvodů a po porovnání se shromážděnými
informacemi o zemi původu dospěl k závěru, že tvrzené obavy žalobkyně z pronásledování
jsou nedůvodné, její potíže nedosahovaly takového charakteru, intenzity a opakovanosti,
aby je bylo možno za pronásledování ve smyslu zákona o azylu považovat. Pod důvody
pro udělení azylu dle ustanovení §12 zákona o azylu nelze podřadit ani ekonomické
problémy žalobkyně ve vlasti a snahu legalizovat si na území České republiky pobyt.
Žalovaný také zdůvodnil, proč nebyl žalobkyni udělen azyl dle ustanovení §13 a §14 zákona
o azylu. Co se týče existence překážek vycestování dle ustanovení §91 zákona o azylu,
žalovaný dospěl k závěru, že život nebo svoboda žalobkyně ve smyslu citovaného ustanovení
nejsou v její vlasti bezprostředně ohroženy, na Ukrajině neprobíhá žádný válečný konflikt,
není žádáno o vydání žalobkyně pro trestný čin, její vycestování není v rozporu
s mezinárodními závazky a při návratu do vlasti nehrozí žalobkyni žádné systematické
trestání ani ponižování ze strany státních orgánů.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 14. 12. 2004, č. j. 30 Az 88/2004-27
zamítl žalobu podanou žalobkyní proti shora citovanému rozhodnutí žalovaného.
V odůvodnění rozsudku soud shrnul dosavadní skutková a právní zjištění ve věci a mimo jiné
uvedl, že v řízení před žalovaným správním orgánem nedošlo k žádnému porušení ustanovení
o správním řízení a z tohoto pohledu není rozhodnutí nezákonné. Námitka nedostatečně
zjištěného skutkového stavu věci byla natolik obecná, že nebylo možné zjistit, jaké konkrétní
důkazy měl správní orgán podle žalobkyně dále provádět a v čem se žalobkyni jeví skutková
zjištění neúplná. V přezkoumávané věci nebyly prokázány skutečnosti dle ustanovení §12
zákona azylu, žalobkyně výslovně opakovaně uváděla, že důvodem odchodu ze země původu
byla její tíživá hospodářská situace, když dlouhodobě nemohla sehnat zaměstnání. Žalovaný
situaci žalobkyně hodnotil za použití informativních materiálů (zpráv a informací o situaci
na Ukrajině) a v podstatě dospěl k závěru, že žalobkyně pouze využila azylového řízení
pro legalizaci svého pobytu na území České republiky. Žalovaný tedy postupoval správně,
když rozhodl o neudělení azylu žalobkyni dle ustanovení §12 zákona o azylu. Dle krajského
soudu postupoval žalovaný také v souladu s ustanovením §91 zákona azylu, když v případě
žalobkyně neshledal existenci překážek vycestování, neboť z informací o zemi původu
a ani z údajů uváděných žalobkyní nelze učinit závěr, že by náležela k osobám ohroženým
skutečnostmi zakládajícími překážky vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu. Žalobkyně
navíc žádné relevantní obavy z návratu do vlasti v průběhu správního řízení nespecifikovala.
Krajský soud uzavřel přezkum žalobou napadeného rozhodnutí závěrem, že žádný z žalobních
bodů neshledal důvodným, a proto žalobu s odkazem na ustanovení §78 odst. 7 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, v platném znění (dále jen “s. ř. s.“) zamítl.
Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové podala stěžovatelka včas kasační
stížnost, ve které namítá, že při projednání její žádosti o udělení azylu došlo k pochybení
žalovaného správního orgánu. Žalovaný dle stěžovatelky nezjistil přesně a úplně skutkový
stav věci před vydáním rozhodnutí, čímž porušil ustanovení §3 odst. 4, §32 odst. 1 a §46
zákona č. 71/1967 Sb. o správním řízení, ve znění platném v době rozhodování ve věci (dále
jen „správní řád“), a v důsledku toho i nesprávně posoudil žádost o azyl. Důkazy, které
si žalovaný opatřil pro rozhodnutí, nebyly úplné (žalovaný se opět dopustil porušení
ustanovení §32 odst. 1 a také ustanovení §34 odst. 1 správního řádu), nemohl tedy správně
usuzovat skutkové a právní otázky ve věci, a rozhodnutí žalovaného nevyplývá ze zjištěných
podkladů. Stěžovatelka se také odvolává na články 43 a 53 Příručky k postupům a kriteriím
pro určování právního postavení uprchlíků vydané Vysokým komisařem v lednu 1922
v Ženevě. V doplnění kasační stížnosti stěžovatelka uvádí, že z médií je jí známo,
že na Ukrajině nejsou v současné době dodržovány zákony zejména u občanů ruské
národnosti. Stěžovatelka je přesvědčena, že krajský soud nesprávně hodnotil, že občané ruské
národnosti nejsou na Ukrajině perzekuováni, přičemž nemohou obstát odkazy na zprávy
a informace Ministerstva zahraničí Spojených států, Ministerstva vnitra Velké Británie, neboť
skutečnost je zcela odlišná a potvrzuje její tvrzení o národnostní diskriminaci ruské národnosti
na Ukrajině. Stěžovatelka navrhuje zrušit rozsudek krajského soudu a věc mu vrátit k dalšímu
řízení, zároveň navrhuje přiznat kasační stížnosti odkladný účinek.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti popírá její oprávněnost, neboť se domnívá,
že jak jeho rozhodnutí, tak i rozsudek krajského soudu, byly vydány v souladu s právními
předpisy. Žalovaný konstatuje, že má za prokázané, že stěžovatelka požádala o azyl na území
České republiky z důvodů ekonomických a z důvodu, že nemohla v zemi původu nalézt
zaměstnání. V kasační stížnosti stěžovatelka uvádí, že osoby ruské národnosti jsou
na Ukrajině perzekuovány, v průběhu správního řízení však neprokázala, že sama byla
objektem politické či národností perzekuce v zemi původu. I pro řízení o kasační stížnosti
odkazuje na správní spis ve věci, zejména na vlastní podání a výpovědi, které stěžovatelka
učinila během správního řízení, a na vydané rozhodnutí. Žalovaný navrhuje, aby kasační
stížnost byla zamítnuta a nebyl jí přiznán odkladný účinek.
Nejvyšší správní soud přezkoumal v rozsahu a v mezích kasační stížnosti napadený
rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové a dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná.
Před samotným posouzením věci považuje Nejvyšší správní soud za vhodné předeslat,
že v řízení o kasační stížnosti není jeho úkolem znovu komplexně posuzovat otázku, zda měl
či neměl být stěžovateli azyl udělen, nýbrž má posoudit, zda předchozí řízení trpělo vadami
spadajícími pod vymezení v §103 odst. 1 s. ř. s. tvrzenými v kasační stížnosti, popřípadě
některými dalšími vadami, k jejichž přezkumu je Nejvyšší správní soud povolán v řízení
zahájeném platně podanou kasační stížností.
Stěžovatelka v kasační stížnosti výslovně neoznačila důvod jejího podání, avšak
z obsahu kasační stížnosti lze usuzovat, že byla podána dle ustanovení §103 odst. 1 písm. b)
s. ř. s., tedy pro tvrzenou vadu řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní
orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu,
nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním
orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou
vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit.
Stěžovatelka v kasační stížnosti obecně namítá porušení několika ustanovení správního řádu
žalovaným ve správním řízení o udělení azylu.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že krajský soud z předloženého správního spisu
ve věci seznal, že v rámci daného řízení o udělení azylu provedl žalovaný řádné dokazování
(dle ustanovení §34 správního řádu), když si opatřil dostatek podkladů pro rozhodnutí,
přičemž vycházel zejména z tvrzení stěžovatelky uváděných v žádosti o udělení azylu ze dne
26. 3. 2004, v pohovoru k této žádosti ze dne 4. 5. 2004 a z informací o situaci na Ukrajině,
které měl v rámci řízení k dispozici. Na základě opatřených podkladů zjistil žalovaný
v souladu s ustanoveními §3 odst. 4 a §32 odst. 1 správního řádu přesně a úplně skutkový
stav věci, který rozebral v kontextu platné právní úpravy a dospěl k závěrům uvedeným
v rozhodnutí. Rozhodnutí žalovaného vychází ze spolehlivě zjištěného stavu věci (ustanovení
§46 správního řádu) a odůvodnění rozhodnutí obsahuje uvedení skutečností, které byly
podkladem rozhodnutí, úvahy, kterými byl žalovaný veden při hodnocení jednotlivých důkazů
a při použití právních předpisů, na základě kterých rozhodoval, žalovaný podrobně popsal
průběh řízení o udělení azylu, právní a skutková zjištění ve věci, a konečná stanoviska.
Krajský soud tak správně neshledal ve správním řízení o udělení azylu stěžovateli vady řízení
a Nejvyšší správní soud nepovažuje důvod podané kasační stížnosti dle ustanovení §103
odst. 1 písm. b) s. ř. s. za oprávněný.
Co se týče námitky stěžovatelky o tom, že krajský soud nesprávně hodnotil, že občané
ruské národnosti nejsou na Ukrajině perzekuováni, přičemž vycházel ze zpráv a informací
Ministerstva zahraničí Spojených států, Ministerstva vnitra Velké Británie, které
však nemohou obstát, neboť skutečnost na Ukrajině je zcela odlišná, Nejvyšší správní soud
především konstatuje, že krajský soud se obecně otázkou možné diskriminace občanů ruské
národnosti na Ukrajině nezabýval, neboť zcela správně posuzoval pouze konkrétní situaci
žalobkyně. V přezkumném řízení postupoval krajský soud na základě a v mezích žalobních
bodů, přičemž stěžovatelka nevěrohodnost zpráv či informací o Ukrajině, které ve věci
shromáždil žalovaný, v žalobě nenamítala. Krajský soud tak hodnotil skutečnosti uváděné
stěžovatelkou právě na pozadí skutečností vyplývajících ze zpráv o situaci na Ukrajině
shromážděných žalovaným (krajský soud stejně jako žalovaný neměl pochybnosti o jejich
objektivitě) a pronásledování stěžovatelky na Ukrajině pro její ruskou národnost ve smyslu
zákona o azylu neshledal.
Navíc a nově se stěžovatelka v kasační stížnosti dovolává čl. 43 a čl. 53 Příručky
k postupům a kriteriím pro určování právního postavení uprchlíků vydané Vysokým
komisařem v lednu 1922 v Ženevě. Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 4 s. ř. s. nepřihlíží
ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí.
Proto k výše uvedeným skutečnostem, o nichž se stěžovatelka nezmínila ve správním řízení
o udělení azylu u žalovaného ani v řízení o žalobě u krajského soudu, a které uplatnila
teprve po vydání napadeného rozsudku v kasační stížnosti, nelze přihlížet.
Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost
jako nedůvodnou dle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s.
S přihlédnutím k ustanovení §78b odst. 1 zákona o azylu, podle něhož se cizinci,
který předloží doklad o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě
proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku, udělí
na žádost vízum za účelem strpění pobytu, nerozhodoval Nejvyšší správní soud samostatně
o žádosti o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti.
Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný správní orgán
měl ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec
jeho běžné úřední činnosti. Soud mu proto právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal
(§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Krajský soud v Hradci Králové ustanovil stěžovatelce k její žádosti zástupcem
advokáta pro řízení o kasační stížnosti, náklady řízení v tomto případě hradí stát. Náklady
spočívají v odměně za dva úkony právní služby v částce 2000 Kč (§7, §9 odst. 3 písm. f/
a §11 odst. 1 písm. b/, d/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a v náhradě hotových
výdajů v částce 150 Kč (§13 odst. 3 téže vyhlášky), celkem 2150 Kč. Tato částka bude
zaplacena z účtu Nejvyššího správního soudu k rukám zástupce JUD. Rudolfa Blažka
do 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. června 2006
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu