ECLI:CZ:NSS:2013:3.AZS.21.2013:118
sp. zn. 3 Azs 21/2013 - 118
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Petra Průchy a Bohuslava Hnízdila v právní věci žalobce: I. K., proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7 , o přezkoumání rozhodnutí
žalovaného ze dne 12. 12. 2011, č. j. OAM -360/ZA-ZA06-ZA14-2011, v řízení o kasační
stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 6. 2013,
č. j. 28 Az 39/2011 – 90,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalovaný (dále též „stěžovatel“) v záhlaví uvedený
rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, kterým bylo zrušeno jeho rozhodnutí ze dne
12. 12. 2011, č. j. OAM-360/ZA-ZA06-ZA14-2011, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Stěžovatel posoudil žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany jako nepřípustnou podle §10a
písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“),
a řízení o udělení mezinárodní ochrany podle §25 písm. i) tohoto zákona zastavil. Krajský soud
se ztotožnil s názorem stěžovatele, že žalobce v opakované žádosti neuvedl žádné nové
skutečnosti vyžadující nové meritorní posouzení. Jako případná nova by mohlo být nahlíženo
na zdůrazněné zdravotní potíže žalobce a jeho problémy náboženského charakteru. Krajský soud
má však za to, že žalobci nic nebránilo v řízeních předchozích, aby na tyto skutečnosti poukázal.
Krajský soud dále dospěl k závěru, že je dán důvod pro zrušení správního rozhodnutí, neboť
se stěžovatel nezabýval případnými důvody pro poskytnutí doplňkové ochrany tak, jak je
požadováno v rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 3. 2012
č. j. 3 Azs 6/2011 - 96. V odůvodnění správního rozhodnutí absentovala úvaha stěžovatele
o tom, zda nedošlo k takové zásadní změně situace v zemi původu, která by mohla zakládat
opodstatněnost nové žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Z tohoto jediného důvodu krajský
soud rozhodnutí stěžovatele podle §78 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“), zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný napadl rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové včas podanou kasační
stížností z důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Má za to, že požadavek krajského soudu,
aby se v odůvodnění správního rozhodnutí zabýval zkoumáním doplňkové ochrany podle §14a
zákona o azylu, odporuje zákonu, evropskému právu i konstantní judikatuře Nejvyššího
správního soudu. Stěžovatel zdůrazňuje, že se v rámci předběžného posouzení věci zabýval
tvrzeními uvedenými v opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Na základě těcht o
skutečností dospěl k závěru o nepřípustnosti žádosti žalobce, jehož příběh byl dostatečně
vyhodnocen v předchozím řízení ve věci mezinárodní ochrany. Samotné předběžné posouzení
věci se logicky nepopisuje v odůvodnění rozhodnutí o zastavení řízení, jelik ož ze samotného
faktu tohoto typu rozhodnutí vyplývá, že nebyly zjištěny nové skutečnosti dle ustanovení §10a
písm. e) zákona o azylu. Pokud by stěžovatel dospěl v rámci předběžného posouzení k závěru
o nutnosti zkoumat možné důvody udělení doplňkové ochrany, nemohl by řízení ve věci zastavit,
ale musel by vydat meritorní rozhodnutí ve věci. Stěžovatel odkazuje na čl. 25 směrnice
2005/85/ES či na čl. 33 odst. 1 směrnice 2013/32/EU, v němž je výslovně zakotveno, že členské
státy nemusí posuzovat: ,,zda žadatel splňuje podmínky pro přiznání nároku na mezinárodní ochranu podle
směrnice 2011/95/EU, považuje-li se žádost podle tohoto článku za nepřípustnou“. Stěžovatel respektoval
také názor rozšířeného senátu NSS, který v rozsudku č. j. 3 Azs 6/2011 - 96 ze dne 6. 3. 2012,
výslovně judikoval: ,,Zastavuje-li správní orgán řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany, nemůže
zároveň o věci samé, tedy o mezinárodní ochraně (tzn. ani o azylu, ani o doplňkové ochraně), rozhodovat“.
Stěžovatel rovněž odmítá výtku soudu, že se měl vyjádřit k tomu, zda v zemi původu
žadatele nedošlo k zásadní změně situace, která by mohla zakládat opodstatněnost nové žádosti
o udělení mezinárodní ochrany. Jak vyplývá z judikatury Nejvyššího správního soudu, je rozsah
dokazování ve správním řízení ve věcech azylových dán obs ahem podané žádosti. Stejně
tak povinnost tvrzení leží výlučně na žadateli o udělení mezinárodní ochrany. V průběhu
správního řízení ve věci mezinárodní ochrany neuvedl žalobce žádnou skutečnost vypovídající
o tom, že by se situace v jeho zemi původu změnila. Žádná taková skutečnost ani nevyšla v řízení
najevo, není ani stěžovateli známa z jeho úřední činnosti. Stěžovatel popsal situaci žalobce
jako totožnou se situací v době jeho předchozích žádostí o udělení mezinárodní ochrany.
Pokládá proto za nepřípustný formalismus, jestliže krajský soud ž ádá, aby se výslovně vyjádřil
k tomu, zda k nějaké změně situace v zemi původu žalobce nedošlo, neboť by se jednalo toliko
o konstatování stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Tento požadavek je podle stěžovatele
nezákonný také proto, že zásadní změna situace v zemi původu žalobce by byla důvodem
pro to, aby v rámci předběžného posouzení vyloučil možnost zastavení řízení pro nepřípustnost
žádosti.
Podle stěžovatele je tato kasační stížnost přijatelná, neboť svým významem podstatně
přesahuje jeho vlastní zájmy. Krajský soud nerespektoval procesní charakter rozhodnutí
o zastavení řízení z důvodu nepřípustnosti žádosti, v němž se dle zákona i evropských směrnic
nezkoumá případ žadatele meritorně, tj. správní orgán se nezabývá otázkou azylu ani otázkou
doplňkové ochrany. Judikatorní zásah Nejvyššího správního soudu pak dle stěžovatele
vyžaduje soudem nerespektovaná ,,dvoufázovost“ řízení o opakovaných žádostech. V první
fázi předběžného posouzení se řeší, zda se jedná o nové skutečnosti či zjištění relevantní
z pohledu mezinárodní ochrany, kdy pozitivní odpověď znamená vždy meritorní zkoumání
případu. Negativní odpověď vede k zastavení řízení pro nepřípustnost žádosti. Stěžovatel
má za to, že krajský soud provedl rozšiřující výklad odstavce 19 rozsudku rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 3. 2012, č. j. 3 Azs 6/2011 - 96, neboť v daném případě
nevyšla najevo žádná změna situace v zemi původu žadatele, která by měla relevanci z pohledu
mezinárodní ochrany. Stěžovatel navrhl zrušení napadeného rozsudku krajského soudu a vrácení
věci k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou v daném případě splněny
podmínky řízení. Vzhledem k tomu, že kasační stížnost byla podána ve věci azylu, musel Nejvyšší
správní soud mj. posoudit, zda je podaná kasační stížnost přijatelná ve smyslu §104a s. ř. s.,
tedy zda svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Vycházel přitom
z precedentního usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č.j. 1 Azs 13/2006 - 39.
Podle tohoto usnesení je podstatným přesahem vlastních zájmů st ěžovatele jen natolik zásadní
a intenzivní situace, v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce
pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních
otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené
právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu
v řízení o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných
subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti
krajských soudů. V zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech azylu je pak nejenom
splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý z důvodu
uvedených v ust. §103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést, v čem spatřuje – v mezích kritérií
přijatelnosti – v konkrétním případě podstatný přesah svých vlastních zájmů a z jakého důvodu
by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat.
Z hlediska výše uvedeného Nejvyšší správní soud konstatuje, že důvody přijateln osti
uplatněné stěžovatelem v podané kasační stížnosti nesplňují výše uvedená kritéria. Problematikou
opakovaně podané žádosti o udělení mezinárodní ochrany se Nejvyšší správní soud podrobně
zabýval v rozsudku rozšířeného senátu ze dne 6. 3. 2012, č. j. 3 Azs 6/2011 – 96, publikovaném
pod č. 2642/2012 Sb. NSS. Rozšířený senát zde dospěl k závěru, že správní orgán je povinen
v průběhu řízení o opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany zkoumat v souladu s §10a
písm. e) zákona o azylu, zda žadatel neuvedl nové skutečnosti nebo zjištění týkající se důvodů
pro udělení azylu nebo důvodů pro udělení doplňkové ochrany, které nebyly bez jeho vlastního
zavinění předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím
pravomocně skončeném řízení ve věci mezinárodní ochrany. Přípustnost opakované žádosti
je tak třeba posuzovat z pohledu možných nových skutečností a zjištění pro udělení jak azylu,
tak i doplňkové ochrany. Rozšířený senát současně zdůraznil, že zastavuje-li správní orgán řízení
o žádosti o udělení mezinárodní ochrany, nemůže zároveň o věci samé, tedy o mezinárodní
ochraně (tzn. ani o azylu, ani o doplňkové ochraně), rozhodovat.
Rozšířený senát dále uvedl, že odůvodnění správního rozhodnutí o zastavení řízení
pro nepřípustnost opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany musí vždy obsahovat
zdůvodněný závěr správního orgánu o tom, že 1) žadatel v opakované žádosti o udělení
mezinárodní ochrany neuvádí žádné nové skutečnosti či zjištění relevantní z hlediska azylu
nebo doplňkové ochrany, resp. 2) pokud takové skutečnosti či zjištění uvádí, pak pouze takové,
které mohl uplatnit již v předchozí žádosti, a 3) že nedošlo k takové zásadní změně situace v zemi
původu, která by mohla zakládat opodstatněnost nové žádosti o udělení mezinárodní ochrany.
Správnost těchto závěrů správního orgánu podléhá v plném rozsahu kognici správních soudů
v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu o zastavení řízení pro nepřípustnost
opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany [odstavec 19 odůvodnění].
Nejvyšší správní soudu se zřetelem k uvedeným závěrům rozšířeného senátu konstatoval,
že krajský soud nesprávně stěžovateli vytkl, že se nezabýval důvody pro poskytnutí doplňkové
ochrany. Nejedná se zde však o natolik zásadní pochybení, jež by mohlo založit přijatelnost
kasační stížnosti. Krajský soud totiž současně zcela v souladu se závěry rozšířeného senátu
shledal, že správní rozhodnutí neobsahuje úvahu o tom, zda nedošlo k takové zásadní změně
situace v zemi původu, která by mohla zakládat opodstatněnost nové žádosti žalobce o udělení
mezinárodní ochrany. Neobstojí ani argumentace stěžovatele, že se situací v zemi původu žalobce
fakticky zabýval a že pokud by dospěl k závěru o zásadní změně této situace, nemohl by řízení
ve věci zastavit, ale musel by vydat meritorní rozhodnutí. Krajský soud totiž stěžovateli nevytýkal,
že situaci v zemi původu v rámci hodnocení přípustnosti kasační stížnosti žalobce neposoudil,
ale to, že tuto úvahu nezahrnul do odůvodnění svého rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud uzavřel, že neshledal přijatelnost kasační stížnosti z důvodů
tvrzených stěžovatelem, ani z úřední povinnosti pak nenalezl žádnou zásadní právní otázku,
k níž by byl nucen se vyjádřit v rámci sjednocování výkladu právních předpisů a rozhodovací
činnosti krajských soudů. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že podmínky přijatelnosti
v daném případě nejsou splněny a kasační stížnost podle §104a s. ř. s. pro nepřijatelnost odmítl.
Podle §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s. nemá při odmítnutí kasační stížnosti žádný
z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 18. prosince 2013
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu