ECLI:CZ:NSS:2006:3.AZS.216.2005
sp. zn. 3 Azs 216/2005 - 31
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobce: X.
S. Ch., zastoupený JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Žitná 45, proti
žalované: Policie ČR – Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie, se sídlem Praha 3,
Olšanská 2, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 8 Ca
259/2003 - 12, ze dne 30. 4. 2004,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále též stěžovatel) v záhlaví citované
usnesení Městského soudu v Praze, kterým byla odmítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
žalovaného č.j. SCPP-4870/C-217-2003, ze dne 29. 9. 2003. Napadeným rozhodnutím změnil
žalovaný rozhodnutí Oddělení cizinecké policie Praha č.j. SCPP-362/PH-XIII-c-2003, ze dne
14. 7. 2003 tak, že žádosti žalobce o prodloužení doby platnosti víza k pobytu nad 90 dnů
ze dne 25. 1. 2001 a ze dne 26. 10. 2001 zamítl podle ust. §33 odst. 6 a §34 odst. 1 písm. a)
zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „zákon o pobytu
cizinců“).
Městský soud v Praze žalobu podle ust. §46 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní (dále jen s. ř. s.) ve spojení s ust. §68 písm. e) s. ř. s. a §171 písm. a)
zákona o pobytu cizinců jako nepřípustnou odmítl, neboť rozhodnutí o neudělení víza jsou
podle posléze uvedeného ustanovení z přezkoumání soudem vyloučena. Pojem rozhodnutí
o neudělení víza potom zahrnuje jak rozhodnutí, jímž se zamítá žádost o udělení víza, tak
i rozhodnutí, jímž se zamítá žádost o prodloužení víza. Tento svůj závěr opřel Městský soud
v Praze zejm. o ust. §51 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, podle kterého na udělení víza není
právní nárok. Není-li pak právní nárok na udělení víza, nemůže být právní nárok ani na jeho
prodloužení. Citovaný závěr vyplývá podle soudu rovněž z logiky věci, kdy prodloužení víza
není ničím jiným, než udělením víza na dobu další po uplynutí doby platnosti víza
předchozího, a nachází svůj výraz rovněž ve společných ustanoveních k vízům zákona
o pobytu cizinců, kde je upravena shodně žádost o udělení víza jak pro žádost o jeho udělení,
tak o jeho prodloužení.
Usnesení Městského soudu v Praze napadl žalobce kasační stížností. Tím, že soud jeho
žalobu odmítl jako nepřípustnou, porušil podle jeho názoru zákon, neboť své odůvodnění
opřel pouze o logiku a dedukci a nemá pro něj přímou oporu v zákoně o pobytu cizinců.
Usnesení soudu napadá rovněž z důvodu podle ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., konkrétně
pro jinou vadu řízení před soudem, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci
samé. Tuto spatřuje v tom, že veškeré úkony v dané věci měly být v souladu s čl. 37 odst. 4
Listiny základních práv a svobod, resp. §36 odst. 1 s. ř. s. přeloženy do mateřského jazyka
účastníka, což se nedělo. Napadené rozhodnutí navíc v rozporu s cit. ustanovením s. ř. s.
neobsahovalo překlad do čínštiny. Stěžovatel proto žádá, aby Nejvyšší správní soud napadené
usnesení Městského soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Současně
žádá, aby byl jeho kasační stížnosti přiznán odkladný účinek.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v rozsahu důvodů uplatněných
v kasační stížnosti a dospěl k závěru, že tato není důvodná.
Z obsahu kasační stížnosti je zřejmé, že stěžovatel primárně napadá usnesení
Městského soudu v Praze z důvodu podle ust. §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., tj.
pro nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu. Tuto spatřuje v tom, že soud své odůvodnění
opřel pouze o logiku a dedukci a nemá pro něj přímou oporu v zákoně o pobytu cizinců.
Při posuzování věci se Nejvyšší správní soud soustředil, obdobně jako Městský soud
v Praze, především na otázku, zda je na vyhovění žádosti o prodloužení doby platnosti víza
právní nárok, či zda i na tento institut dopadá plně část prvá, hlava III. díl pátý zákona
č. 326/1999 Sb., ve znění zákona č. 140/2001 Sb., tedy společná ustanovení k vízům,
a to včetně dispozice ust. §51 odst. 2 cit. zákona. Při posouzení této otázky se nelze dle
názoru Nejvyššího správního soudu omezit toliko na prostý jazykový výklad ust. §33 odst. 1
cit. zákona o pobytu cizinců. Ten by mohl vést k závěru, že při splnění jediné v tomto
ustanovení přímo obsažené podmínky – tedy při trvání účelu, pro nějž bylo vízum uděleno –
není správnímu orgánu poskytnut další prostor ke správnímu uvážení a byl by dán právní
nárok na vyhovění takové žádosti. Předmětné ustanovení však není možno interpretovat takto
izolovaně, nýbrž je nutno vyložit je v kontextu celé hlavy III. části první tohoto zákona.
Součástí této hlavy je i díl pátý obsahující ust. §51 odst. 2. Z tohoto pohledu neobstojí
argument, že se ust. §51 odst. 2 cit. zákona vztahuje pouze na řízení o udělování víz a nikoliv
již na řízení jiná, neboť právě tato řízení související jsou náplní dílu pátého, stejně jako řízení
o udělování víz, jak ukazuje i zahrnutí ust. §60 odst. 1 týkajícího se právě žádosti
o prodloužení doby pobytu na území na vízum. Je tak třeba chápat ust. §51 odst. 2 cit. zákona
jako normu, která stanoví atribut nenárokovosti nejen na udělování víz, ale i na řízení
související, ledaže by speciální norma či logika věci vedly k jinému závěru. V případě
interpretovaného ustanovení však žádná z těchto překážek nenastává. Naopak řízení
o prodloužení doby pobytu na území ČR na vízum se nachází v maximálně podobném režimu
jako řízení o udělování víz samotné. Této podobnosti obou režimů nasvědčuje například
i ust. §60 odst. 6 cit. zákona, které stanoví pro nevyhovění žádosti o prodloužení doby pobytu
na území na vízum obdobné podmínky, jako pro nevyhovění žádosti o vízum. Nebylo by také
logické, jestliže by byla správnímu orgánu poskytnuta různá míra správního uvážení pro oba
tyto typy řízení, přestože by posuzoval obdobné podmínky, vycházel by z obdobných
dokumentů a i následky jeho rozhodování by byly obdobné, neboť pokud jsou identické
vstupy i výstupy rozhodování, musel by být dán zvláštní důvod k tomu, aby tyto vstupy
a výstupy podléhaly různému režimu posuzování a rozhodování. Takovým zvláštním
důvodem rozhodně není pouhý imperativně se tvářící slovesný tvar slovesa „prodloužit“
v ust. §33 odst. 1 cit. zákona, zvláště, když obdobně imperativní tvar je zvolen
i v ust. §30 odst. 1 cit. zákona upravující přímo udělování víz.
Jak vyplývá z výše uvedeného, považuje Nejvyšší správní soud řízení o prodloužení
víza za podtyp řízení o udělení víza, a má proto za to, že se i na toto řízení vztahuje
ust. §171 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb. Tento závěr odpovídá konstantní judikatuře
Nejvyššího správního soudu (viz např. rozhodnutí publikované ve Sbírce rozhodnutí NSS
pod č. 224/2004). Městský soud v Praze tedy správně dovodil nepřípustnost žaloby dle
ust. §68 písm. e) s. ř. s. a stěžovatelem podanou žalobu podle ust. §46 odst. 1 písm. a)
důvodně odmítl.
Co se týká vytýkaného nedostatku tlumočení, resp. překladu soudního rozhodnutí
do čínštiny, ani tato námitka není důvodná. Podle ust. §18 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád ustanoví soud účastníku, jehož mateřštinou je jiný jazyk než český,
tlumočníka, jakmile taková potřeba vyjde v řízení najevo. Městský soud v Praze odmítl
žalobu stěžovatele jako nepřípustnou, a ve věci tak nebylo nařízeno jednání. Potřeba
ustanovení tlumočníka tudíž v daném případě nevznikla. Kromě toho byl stěžovatel po celou
dobu správního, jakož i soudního řízení zastupován kvalifikovanými právními zástupci z řad
advokátů, a jeho práva tak byla chráněna dostatečně. Z posléze uvedeného důvodu není
důvodná ani námitka absence překladu soudního rozhodnutí. Ani důvod kasační stížnosti
podle ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. tudíž naplněn není.
Ze shora uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že napadené
usnesení Městského soudu v Praze netrpí vadami podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d)
ani e) s. ř. s., a kasační stížnost proto podle §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Za této procesní situace již Nejvyšší správní soud nerozhodoval samostatně o návrhu
stěžovatele na přiznání odkladného účinku jeho kasační stížnosti.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný správní orgán
měl ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec
jeho běžné úřední činnosti. Soud mu proto právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal
(§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 7. června 2006
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu