ECLI:CZ:NSS:2020:3.AZS.268.2019:28
sp. zn. 3 Azs 268/2019 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců
JUDr. Tomáše Rychlého a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobkyně: N. Y., zastoupená
Mgr. Michalem Poupětem, advokátem se sídlem Konviktská 24, Praha 1, proti žalované: Policie
ČR, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 6. 2019, č. j. 19 A
24/2019 – 24,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se ne př i z ná v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Žalovaná rozhodnutím ze dne 17. 4. 2019, č. j. CPR-10859-2/ČJ-2018-930310-V261,
zamítla odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Policie ČR, Krajského ředitelství policie
Moravskoslezského kraje, odboru cizinecké policie (dále jen „správní orgán prvního stupně“),
ze dne 19. 2. 2018, č. j. KRPT-255722-57/ČJ-2017-070022, a toto rozhodnutí
potvrdila. Posledně uvedeným rozhodnutím bylo žalobkyni uloženo správní vyhoštění podle
§119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky
a o změně některých zákonů. Správní orgán prvního stupně dále stanovil žalobkyni dobu,
po kterou jí nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, v délce jednoho roku.
[2] Dalším rozhodnutím z téhož dne (tj. ze dne 17. 4. 2019), č. j. CPR-10859-3/ČJ-2018-
930310-V261, pak žalovaná zamítla odvolání žalobkyně proti rozhodnutí správního orgánu
prvního stupně ze dne 19. 2. 2018, č. j. KRPT-255722-58/ČJ-2017-070022, kterým byla
žalobkyni podle §79 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, uložena povinnost zaplatit
náklady řízení spojené s řízením o správním vyhoštění ve výši 1 000 Kč, a toto rozhodnutí
potvrdila.
[3] Žalobkyně brojila proti oběma výše uvedeným rozhodnutím žalované žalobou
u Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“), který ji rozsudkem ze dne 27. 6. 2019,
č. j. 19 A 24/2019 – 24, zamítl jako nedůvodnou.
[4] Krajský soud nejprve shrnul skutkové okolnosti vyplývající ze správního spisu. Uvedl,
že dne 16. 11. 2017 byla v Opavě provedena policejní kontrola zaměřená na odhalování nelegální
migrace a nelegálního zaměstnání osob z třetích zemí, při níž bylo v prostorách společnosti
FILSON s.r.o. kontrolováno 13 cizinců. Mezi kontrolovanými cizinci byla i žalobkyně, která
vykonávala pracovní činnost – ukládala papírové krabice připravené pro uložení lahví
s rozmrazovači – a byla oblečena v pracovním oděvu. Žalobkyně se policejní kontrole prokázala
cestovním pasem s vylepeným polským národním vízem typu D MULTI, s dobou pobytu
178 dnů, s platností od 27. 6. 2017 do 21. 12. 2017. Následně bylo zjištěno, že žalobkyně
na území České republiky pracuje bez příslušného povolení k zaměstnání.
[5] V den provedené kontroly byl s žalobkyní sepsán protokol o výslechu v rámci řízení
o správním vyhoštění. Žalobkyně po seznámení s podklady pro rozhodnutí v rámci svého
vyjádření uvedla, že do České republiky přicestovala dne 1. 11. 2017 z Polska. Tam pracovala
pro firmu PRACMAX SP. Z O.O. (dále jen „PRACMAX“), její pracovní činnost spočívala
ve sběru ovoce. Má polské vízum, které si zařizovala přes agenturu, pracovním povolením
v České republice však nedisponuje. Dodala, že neví, kdo je jejím zaměstnavatelem na území
České republiky, docházku jí ale eviduje zaměstnanec společnosti FILSON s.r.o. a i práci
jí přiděluje mistr z této společnosti. Její práce v době kontroly spočívala v ukládání krabic
pro lahve s rozmrazovači. Žalobkyně také uvedla, že neabsolvovala školení z bezpečnosti práce
ani zdravotní prohlídku. Žádnou mzdu zatím neobdržela, sjednáno bylo 3 až 4 tisíce zlotých,
ubytování na ubytovně v Opavě jí hradí zaměstnavatel (bez konkretizace, kterého zaměstnavatele
má na mysli – pozn. Nejvyššího správního soudu). Nakonec žalobkyně uzavřela, že v České
republice nemá žádné osobní, rodinné, ekonomické, kulturní či společenské vazby a nic jí nebrání
vycestovat na Ukrajinu.
[6] V odůvodnění rozsudku krajský soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 31. 1. 2018, č. j. 2 Azs 289/2017 – 31, a judikaturu Soudního dvora EU odmítl
žalobní tvrzení, že by žalovaná pochybila v závěru, podle něhož žalobkyně vykonávala na území
České republiky práci bez platného povolení. Správní orgány také postupovaly správně, pokud
na projednávaný případ neaplikovaly §98 písm. k) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti
(dále jen „zákon o zaměstnanosti“) a směrnici Evropského parlamentu a Rady 96/71/ES ze dne
16. 12. 2006 o vysílání pracovníků v rámci poskytování služeb (dále jen „směrnice o vysílání
pracovníků“).
[7] Krajský soud přisvědčil žalované v tom, že žalobkyně vykonávala v České republice
pracovní činnost, aniž by měla povolení k zaměstnání. Dále uvedl, že ze správního řízení
vyplynulo, že žalobkyně vykonávala práci na pracovišti společnosti FILSON s.r.o.
Tato společnost vedla žalobkyni docházku a práce žalobkyně byla kontrolována jejími
zaměstnanci. Krajský soud také poznamenal, že bez ohledu na skutečnost, že formálně zůstal
zachován pracovněprávní vztah žalobkyně k polskému zaměstnavateli (společnosti PRACMAX),
jenž měl žalobkyni za vykonanou práci odměňovat, je podstatné, že žalobkyně pro polského
zaměstnavatele žádnou pracovní činnost nevykonávala. Polský zaměstnavatel ji práci nepřiděloval
a nekontroloval plnění pracovních úkolů. Výše popsanou pracovní činnost žalobkyně proto nelze
kvalifikovat jako přeshraniční poskytování služby pro společnost FILSON s.r.o, jak je namítáno
v žalobě, a proto není možné postupovat dle §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti,
který představuje výjimku z povinnosti mít povolení k zaměstnání. Smluvní vztahy mezi několika
subjekty podle krajského soudu sloužily toliko k tomu, aby formálně zastřely poskytnutí
ukrajinských pracovníků polskou společností k manuální práci u české společnosti.
[8] Proti rozsudku krajského soudu brojí žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační
stížností z důvodů, které podřazuje pod §103 odst. 1 písm. a), b) a d) soudního
řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), ačkoli ve skutečnosti uplatnila toliko důvod uvedený
v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[9] Stěžovatelka v podstatné části kasační stížnosti opakuje svou žalobní argumentaci.
Namítá, že na území ČR nevykonávala práci neoprávněně, jelikož byla do ČR vyslána v rámci
poskytování služeb zaměstnavatelem usazeným v jiném členském státě Evropské unie. Jednalo
se o příhraniční poskytování služeb, které je v souladu se směrnicí o vysílání pracovníků.
[10] Dále správním orgánům vytýká, že neakceptovaly důkazní návrhy k prokázání jejího
tvrzení, že bylo na místě aplikovat §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti. Dodává,
že v obchodních vztazích nelze vyloučit situaci, kdy je z důvodu menší vytíženosti zaměstnanec
přijat do zaměstnání a ihned poté je vyslán k práci v jiném členském státě. Správním orgánům
a krajskému soudu stěžovatelka vytýká, že stavěly své závěry na jejích výpovědích. Jelikož však
stěžovatelka není znalá smluvních a obchodních vztahů, nebyla schopna správně posoudit
všechny relevantní otázky, což však mohlo být zhojeno provedením navrhovaných důkazů.
[11] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti odkazuje na své vyjádření k žalobě a navrhuje
zamítnutí kasační stížnosti.
[12] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatelka je v souladu
s §105 odst. 2 s. ř. s. zastoupena advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost
kasační stížnosti v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů.
[13] Kasační stížnost není důvodná.
[14] Stěžovatelka v podstatné části kasační stížnosti opakuje svoji žalobní argumentaci. Tato
tvrzení již dříve uplatněná v žalobě jsou však v souladu s §104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustná,
protože neobsahují žádnou reakci na závěry krajského soudu (v nichž stěžovatelka obdržela
odpověď na jí uplatněnou žalobní argumentaci; viz odstavce [6] a [7] tohoto rozsudku)
nebo polemiku s nimi, ale vymezují se pouze proti postupu správních orgánů. Z tohoto důvodu
se jimi Nejvyšší správní soud dále nezabýval.
[15] Jediné tvrzení, které lze považovat za přípustnou kasační námitku, je ta část kasační
argumentace (respektive jediná věta), ve které stěžovatelka krajskému soudu vytýká, že stavěl své
závěry na výpovědích stěžovatelky, která však není znalá smluvních a obchodních vztahů,
a proto nebyla schopna správně posoudit všechny relevantní otázky.
[16] V této souvislosti Nejvyšší správní soud odkazuje na §109 odst. 4, větu první s. ř. s.
a setrvalou judikaturu Nejvyššího správního soudu (viz např. rozsudek ze dne 26. 1. 2015,
č. j. 8 As 109/2014 – 70; všechna rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz),
z nichž vyplývá, že řízení o kasační stížnosti je ovládáno zásadou dispoziční. Obsah a kvalita
kasační stížnosti proto do značné míry předurčuje nejen rozsah přezkumné činnosti, ale logicky
i obsah rozsudku soudu. Je proto odpovědností stěžovatelky, aby v kasační stížnosti specifikovala
skutkové a právní důvody, pro které napadá rozhodnutí krajského soudu. Jinak řečeno, pokud
stěžovatelka formulovala kasační námitku velmi obecně, obdrží na ni od soudu pouze stručnou
odpověď.
[17] O podobných věcech již Nejvyšší správní soud rozhodoval v rozsudcích ze dne
22. 1. 2019, č. j. 4 Azs 377/2018 - 22, či ze dne 11. 4. 2019, č. j. 3 Azs 183/2018 - 23. V těchto
rozhodnutích se rovněž soud zabýval případy ukrajinských státních příslušníků - zastoupených
stejným zástupcem jako stěžovatelka v nyní projednávané věci - kterým bylo také uloženo správní
vyhoštění za výkon práce na území České republiky bez příslušného povolení. Stěžovatelé
v uvedených věcech uplatnili velmi podobnou kasační argumentaci jako stěžovatelka v nyní
projednávané věci. V odkazovaných věcech již Nejvyšší správní soud konstatoval, že skutečnost,
že stěžovatelka není znalá smluvních a obchodních vztahů, není překážkou k tomu, aby pravdivě
popsala okolnosti podstatné pro posouzení daného případu. Pro zodpovězení otázek,
jakým způsobem se stěžovatelka dostala k zaměstnání v České republice, kdo je její
zaměstnavatel, kdy práci vykonávala, za jakou mzdu, kdo jí práci zadával a kontroloval
ji, totiž není podstatná znalost smluvních či obchodních vztahů. Nejvyšší správní soud
s uvedeným názorem souhlasí a má za to, že plně dopadá i na nyní projednávanou věc.
Krajskému soudu proto nelze vytýkat, že při posuzování otázky, zda stěžovatelka vykonávala
pracovní činnost v České republice nelegálně, vycházel mimo jiné z protokolu o jejím výslechu.
[18] Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Za podmínek vyplývajících z §110 odst. 1 in fine s. ř. s. ji proto zamítl.
[19] O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu §60 odst. 1, věta první
s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka byla v řízení o kasační stížnosti
procesně neúspěšná, právo na náhradu nákladů řízení jí nenáleží. Pokud jde o procesně
úspěšného účastníka - žalovanou - nebylo v jejím případě prokázáno, že by jí v souvislosti
s tímto řízením nějaké náklady převyšující rámec její úřední činnosti vznikly. Nejvyšší správní
soud proto rozhodl tak, že žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. února 2020
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu