ECLI:CZ:NSS:2018:3.AZS.273.2017:35
sp. zn. 3 Azs 273/2017 - 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců
JUDr. Jana Vyklického a Mgr. Radovana Havelce, v právní věci žalobce: V. P., zastoupen Mgr.
Michalem Poupětem, advokátem se sídlem Praha 1, Štěpánská 27, proti žalované: Policie ČR,
Ředitelství služby cizinecké policie, Praha 3, Olšanská 2176/2, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 8. 2017, č. j. 1 A 68/2017 – 32,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 8. 2017, č. j. 1 A 68/2017 – 32, se ruší a věc
se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
[1] Kasační stížností se žalobce domáhá zrušení shora označeného rozsudku Městského
soudu v Praze (dále „městský soud“), kterým byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí žalované
ze dne 26. 5. 2017 č. j. CPR-10033-4/ČJ-2017-930310-C232; tímto rozhodnutím podle
§92 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“) žalovaná zamítla
jako nepřípustné odvolání žalobce proti rozhodnutí Policie ČR, Krajského ředitelství policie
hl. m. Prahy, odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly a pátrání a eskort (dále
jen správní orgán I. stupně“) ze dne 11. 3. 2017 čj. KRPA-87311-19/ČJ-2017-000022-ZAM
ve věci správního vyhoštění žalobce.
[2] Žalobce byl kontrolován dne 9. 3. 2017 podle §167 odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon
o pobytu cizinců“), v rámci policejní akce „Rohlík 2017“, a to speciálně se zaměřením na kontrolu
cizinců, kteří jsou na území hl. m. Prahy zaměstnáni bez oprávnění k pobytu anebo povolení
k zaměstnání. Žalobce při kontrole policii předložil cestovní pas Ukrajiny, ve kterém měl
vylepeno pouze polské vízum typu X č. X s platností od 2. 12. 2016 do 21. 5. 2017 s délkou
pobytu na 171 dnů. Žalobce nepředložil povolení k výkonu zaměstnání (zelenou nebo modrou
kartu) na území České republiky. Následně bylo zahájeno správní řízení ve věci správního
vyhoštění dle §119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona o pobytu cizinců.
[3] Správní orgán I. stupně žalobci uložil správní vyhoštění podle §119 odst. 1 písm. b) bod
3 zákona o pobytu cizinců se zákazem pobytu na území členských států EU na dobu jednoho
roku. Rozhodnutí správního orgánu I. stupně bylo žalobci předáno osobně dne 11. 3. 2017; jeho
převzetí žalobce podepsal a azbukou připsal, že se vzdává práva na odvolání, což bylo přeloženo
tlumočníkem, a toto prohlášení také podepsal. Součástí správního spisu je dále správním orgánem
vyhotovené Prohlášení o vzdání se práva na odvolání (č. l. 21 správního spisu), na základě
kterého se žalobce vzdal práva na odvolání proti vydanému rozhodnutí o správním vyhoštění,
opět podepsané žalobcem a tlumočníkem.
[4] Rozhodnutí žalovaného žalobce napadl u městského soudu žalobou, ve které namítal,
že po vydání rozhodnutí byl pod nátlakem Policie ČR, a bez možnosti poradit se s právním
zástupcem, donucen vzdát se svého práva na odvolání. Poukazoval na skutečnost, že dané
správní řízení trvalo od zahájení do jeho údajně pravomocného ukončení v prvním stupni v řádu
jednotek hodin, což je nestandardní postup a je zcela zřejmé, že takto komplexní problematiku
přesahující do práva Evropské unie nelze v tak krátké době kvalifikovaně posoudit. Žalobce
poukázal na to, že celé řízení u správního orgánu bylo hektické, zkratkovité, zcela ignorující právo
na spravedlivý proces, přičemž nebylo tlumočeno do jeho mateřského jazyka. Pokud by bylo
možné na vzdání se práva na odvolání nahlížet jako na právní jednání, pak by v souladu
s konstantní judikaturou Nejvyššího správního soudu muselo být i tak neúčinné, jelikož nesplňuje
požadavky §37 správního řádu. Ze spisu správního orgánu nelze dovodit, že by se žalobce vzdal
svého práva na odvolání ústně, tudíž musí být úkon posuzován jako písemný. V takovém případě
pak nejsou splněny požadavky §37 odst. 2 správního řádu. Argumentace správního orgánu
o tom, že nebyl pod nátlakem, jelikož do protokolu uvedl, že se chce vrátit domů, je zcela
irelevantní. Žalobce uvedl, že pokud by byl poučen o svých právech a povinnostech v mateřském
jazyce, tedy pokud by správní řízení bylo vedeno po právu, mohl se po ukončení vyslání
zahraničním zaměstnavatelem vrátit do své vlasti bez protiprávního rozhodnutí
o správním vyhoštění. Nesouhlasí s tvrzením žalovaného správního orgánu, že neshledal
ani v jiných ohledech předpoklady pro přezkum rozhodnutí prvostupňového správního orgánu,
aniž by takový postup jakkoliv odůvodnil. Žalovaný sice konstatoval, že žalobce vykonával
na území ČR práci neoprávněně, jelikož k tomu neměl platné povolení, nicméně nepodloženě
odmítl aplikovat §98 písm. k) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti a směrnici Evropského
parlamentu a Rady 96/71/ES; žalobce je totiž zaměstnancem polské společnosti a do České
republiky byl vyslán v rámci poskytování služeb zaměstnavatelem usazeným v jiném členském
státu Evropské unie.
[5] Městský soud v Praze dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Konstatoval,
že odvolání bylo zamítnuto dle §92 odst. 1 správního řádu jako nepřípustné, neboť žalobce
se po oznámení rozhodnutí práva na odvolání písemně vzdal. Městský soud vycházel
z nesporného faktu, že správní spis obsahuje pod položkou 21 žalobcem podepsané prohlášení
ze dne 10. 3. 2017, kterým se vzdává práva na odvolání proti rozhodnutí o vyhoštění. Soud
zdůraznil, že se nejedná pouze o podepsaný předtištěný text; v části spisu je i výslovné prohlášení
žalobce nadepsané azbukou, že nebude podávat odvolání. Žalobce podpisem stvrdil, že se práva
na odvolání vzdává na základě svobodné vůle a byl řádně poučen o právních následcích vzdání
se práva na odvolání. Městský soud neshledal namítanou absenci náležitostí podání dle
§37 odst. 2 správního řádu, jak žalobce namítal; ze sepsaného prohlášení je zcela patrné, kdo toto
prohlášení činí, před jakým správním orgánem a čeho se týká. O tom, že úkon nebyl učiněn
pod nátlakem, svědčí skutečnost, že mu byla přítomna tlumočnice, sepsané prohlášení bylo
žalobci před podpisem tlumočeno a byl také poučen o právních následcích vzdání se práva
na odvolání. Městský soud s ohledem na skutečnosti, které z obsahu správního spisu vyplynuly,
dospěl k závěru, že neobstojí ani námitky ohledně absence poučení o právech a povinnostech
žalobce v mateřském jazyce; žalobci byla k jeho žádosti ustanovena tlumočnice, která je zapsána
v seznamu tlumočníků jako tlumočník jazyka ruského a ukrajinského. Z obsahu protokolu
je zároveň patrné, že žalobce netrval na přítomnosti zástupce, byl dotazován na různé skutečnosti
týkající se jeho pobytu na území České republiky, přičemž na všechny otázky odpovídal
srozumitelně a přiléhavě. Vyjádření žalobce, přetlumočená do češtiny, obsahují souvislá vylíčení
rozhodných skutečností, přesné odpovědi na položené otázky a ani listiny založené ve správním
spise nenasvědčují tomu, že by za žalobce jeho výpovědi domýšlela tlumočnice. Městský soud
tedy neměl důvod pochybovat o žalobcově dostatečné žalobce znalosti ruštiny. Městský soud
připustil, že celé správní řízení trvalo krátkou dobu, nicméně délka správního řízení ještě
neznamená sama o sobě nezákonnost správního rozhodnutí, neboť nezákonnost je dána
porušením správního řádu či zákona o pobytu cizinců, nikoliv však pouze délkou řízení.
[6] Kasační stížností žalobce (dále „stěžovatel“) napadá rozsudek městského soudu z důvodu
podle §103 odst. 1 písm. a), b) a c) soudního řádu správního (dále „s. ř. s“). Namítá, obdobně
jako v žalobě i v odvolacím správním řízení, že uvedené vzdání se práva na odvolání proti
rozhodnutí o správním vyhoštění nebyl jeho svobodný projev, neboť byl učiněn v hektické
situaci, pod nátlakem prvostupňového správního orgánu a bez porozumění danému jednání.
K prohlášení o vzdání se práva na odvolání před správním orgánem tedy nelze přihlížet,
jelikož nenaplňuje znaky vyžadované zákonem pro relevantní právní jednání a je v rozporu
se základními zásadami práva na spravedlivý proces. K prokázání toho, že na něj byl činěn nátlak,
a tedy, že jeho projev nebyl svobodný a nelze tak k vzdání se práva na odvolání přihlížet,
stěžovatel, kromě svého čestného prohlášení, před správním orgánem, ale i před soudem
navrhoval mimo jiné svědecké výpovědi osob zajištěných Policií ČR v provozovně společnosti
Velká Pecka s.r.o. v rámci akce „Rohlík 2017“, které též vypovídaly pod nátlakem. Ačkoli otázka,
zda byl činěn na stěžovatele nepřípustný nátlak ve vztahu k vzdání se práva na odvolání,
je pro rozhodnutí ve věci samé zásadní otázkou, se kterou se jak správní orgán, tak městský soud
měly vypořádat, přičemž nelze předpokládat, že by o takovémto nátlaku byly správním orgánem
zaznamenány údaje ve správním spisu, tak ani správní orgán ani městský soud se tímto tvrzením
náležitě nezabývaly, s důkazními návrhy se nevypořádaly a ani se je nepokusily provést.
Městský soud pak v této souvislosti zaujal stanovisko, že pokud byl vzdání se práva na odvolání
přítomen tlumočník, pak uvedené stačí k vyvrácení námitky o nesvobodném projevu. Stěžovatel
s takovým posouzením nesouhlasí; poukazuje na skutečnost, která vyplývá i ze správního spisu,
totiž že s ním od začátku bylo jednáno tak, že správní orgán měl dopředu již před provedením
dokazování jasno o výsledku (viz například pokládání sugestivních a kapciózních otázek správním
orgánem: „Jste si plně vědom svého protiprávního jednání v souvislosti s Vaším neoprávněným výkonem pracovní
činnosti na území České republiky a možných důsledků z něj vyplývajících?“). Již ze samotné této
skutečnosti podle stěžovatele nepřímo plyne, že stěžovatel jako cizinec zadržený v cizí zemi byl
vystaven nepřiměřenému nátlaku ze strany správního orgánu, kterému pod hrozbou citelnější
újmy logicky podlehl.
[7] Stěžovatel tvrdí, že postup správního orgánu a soudu trpí podstatnou vadou řízení.
Správní orgán i městský soud učinily závěr, že vzdání se práva na odvolání proti správnímu
vyhoštění je platným právním jednáním, nevypořádaly se s námitkou stěžovatele o opaku,
a bez jakéhokoliv relevantního důvodu k uvedenému neprovedly jím navržené důkazy.
Uvedeným přístupem tak znemožnily stěžovateli se řádně bránit, což je v rozporu s právem
na spravedlivý proces.
[8] Stěžovatel má dále za to, že městský soud v napadeném rozsudku nesprávně posoudil
vzdání se práva na odvolání proti správnímu vyhoštění jako podání učiněné v souladu
§37 správního řádu a v té souvislosti poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
6. 1. 2012, č. j. 5 As 120/2011 – 80. Ze správního spisu nelze dovodit, že by se stěžovatel vzdal
svého práva na odvolání ústně, tudíž musí být úkon posuzován jako písemný. V takovém případě
pak nejsou splněny požadavky §37 odst. 2 správního řadu na podání fyzické osoby, tedy co musí
taková osoba uvádět (zejména komu je adresováno, místo trvalého pobytu, popřípadě jiné
adresy pro doručování). Bez významu není ani to, že pro toto vzdání se práva správní
orgán předem připravil listiny (stěžovatel k uvedenému nemohl mít věcné prostředky),
a to bez toho, aniž by ho o to stěžovatel žádal. Správní orgán překročil svou poučovací povinnost
tím, že příslušný dokument byl zjevně vyhotoven z důvodu, aby si správní orgán zjednodušil svou
situaci. Takový postup je potřeba jednoznačně odmítnout, neboť porušuje základní zásady
správního řízení a právního státu. Bez zajímavosti není ani skutečnost, že mnoho dalších
cizinců, zajištěných Policií ČR v rámci jedné akce - provozovny společnosti Velká Pecka s. r. o.
(„Rohlík 2017“), se také údajně dobrovolně vzdalo práva na odvolání. Je nepochybné,
že v daném případě se nejedná o individuální akt, ale o systémový přístup správního orgánu.
Správní řízení o vyhoštění má závažné důsledky do právní sféry cizince mnohdy se blížící
důsledkům spojeným s trestním řízením a s ohledem na uvedené je nutné, aby byla kategoricky
dodržována všechna zákonná ustanovení tohoto řízení a věc byla náležitě a odpovědně
posouzena. Je v rozporu se zásadami právního státu, aby správní orgán o vyhoštění rozhodoval
bez náležité úvahy a respektování práv účastníků, a aby účastníci byli jakkoliv systematicky
správním orgánem nabádáni nebo nuceni se vzdát svých procesních práv. Městský soud v Praze
pak byl povinen se těmito úvahami zabývat a postup správních orgánů přezkoumat a z výše
uvedeného pohledu vyhodnotit; na tuto povinnost však zcela rezignoval. Stěžovatel
rovněž připomněl, že tlumočník (navíc pouze do ruštiny, nikoliv do ukrajinštiny) mu byl
ustanoven až po zahájení správního řízení a stěžovateli nebyla přetlumočena poučení o jeho
právech.
[9] Stěžovatel, stejně jako v žalobě, poukázal na skutečnost, že dané správní řízení
(které se svým obsahem shoduje s dalšími desítkami řízení zahájenými a provedenými téhož dne
a v den následující u stejného prvostupňového správního orgánu) trvalo od zahájení do jeho
údajně pravomocného ukončení v prvním stupni pouze několik hodin. To samo o sobě
představuje nestandardní postup; zejména je třeba si uvědomit, že takto komplexní problematiku,
přesahující do práva Evropské unie, nelze v tak krátké době kvalifikovaně posoudit,
o čemž svědčí rozhodování správních orgánů v obdobných věcech v řádu desítek dnů či jednotek
měsíců. Řízení u správního orgánu popsaným způsobem ignorovalo právo na spravedlivý proces
a stěžovatel byl následně nátlakem přinucen k „prohlášení o vzdání se práva na odvolání“,
aby mohl odejít od správního orgánu, aniž by si mohl uvědomit, o jaké jednání se mohlo jednat.
[10] V podání označeném jako doplnění kasační stížnosti, doručeném zdejšímu soudu
dne 24. 11. 2017, stěžovatel pouze odkázal na judikaturu zdejšího soudu.
[11] Žalovaný v písemném vyjádření odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí,
rozsudek městského soudu považuje za správný a navrhuje zamítnutí kasační stížnosti.
[12] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v rozsahu
a z důvodů stěžovatelem uplatněných v kasační stížnosti, přihlížel přitom i k tomu, zda rozsudek
netrpí vadami, k nimž by byl povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[13] Nejvyšší správní soud se otázkou soudního přezkumu správního rozhodnutí, kterým bylo
odvolání správního orgánu zamítnuto pro nepřípustnost nebo opožděnost, zabýval již v rozsudku
ze dne 27. 5. 2010, č. j. 5 As 41/2009 – 91. Tehdy dospěl k závěru, že správní soud je na základě
žaloby proti rozhodnutí, jímž bylo odvolání ve správním řízení zamítnuto jako opožděného
nebo nepřípustné, oprávněn zkoumat v mezích žalobních bodů pouze to, zda se skutečně jednalo
o opožděné nebo nepřípustné odvolání a zda byl žalobce zkrácen na svých právech
neprovedením odvolacího přezkumu.
[14] Z uvedeného vyplývá, že městský soud, pokud jde o žalobní námitky stěžovatele,
mohl přezkoumat rozhodnutí žalovaného pouze ze shora uvedených hledisek. Městský soud tedy
měl posoudit, zda lze dospět k závěru, že stěžovatel se vzdal práva na odvolání dobrovolně
či jeho projev vůle lze hodnotit jako nesvobodný a vynucený; v takovém případě by vskutku
tento úkon stěžovatele nemohl být považován za vážný projev vůle, který by byl schopen vyvolat
právní účinky vzdání se práva. K tomu měl městský soud vyhodnotit veškeré okolnosti,
za nichž k zadržení stěžovatele došlo, které z obsahu správního spisu vyšly najevo,
jakož i samotný průběh správního řízení.
[15] Nejvyšší správní soud nejprve zdůrazňuje, že případy, kdy lze zpochybnit úkon účastníka
řízení, kterým se vzdává práva na odvolání, jsou výjimečné. Vzdání se práva podat odvolání
je projevem dispoziční zásady, kterou je ovládáno zahájení odvolacího řízení. Účastník řízení
může uvedeného práva využít a stejně tak se může výslovným projevem vůle této možnosti
vzdát. Pokud o těchto skutečnostech nepanuje žádná pochybnost, pak nastává
právem předpokládaná situace, kdy je třeba na jeho posléze podané odvolání nahlížet
jako na nepřípustné, neboť je podáno subjektem, jemuž právo podat odvolání již nepřísluší
(§81 odst. 2 správního řádu). Vzdání se práva na odvolání je totiž nevratným procesním úkonem
účastníka řízení, jehož právní následky, včetně nabytí právní moci rozhodnutí správního orgánu
prvního stupně, je třeba respektovat. To ovšem neplatí za situace, kdy by se prokázalo, že vzdání
se práva na odvolání není právně účinné, například z důvodu chybějících náležitostí vůle
či nedostatečné procesní způsobilosti k tomuto úkonu (srovnej rozsudek tohoto soudu ze dne
7. 9. 2017, č. j. 4 Azs 174/2017 – 51).
[16] V rámci posouzení přípustnosti odvolání je proto nutné zkoumat též podmínky,
za kterých bylo vzdání se práva na odvolání učiněno; je nutné zvážit i případné důvody
zpochybňující zdánlivě jasnou skutečnost, že se účastník řízení svého práva opravdu vzdal.
Městský soud bez pochybností akceptoval závěr, že stěžovatel vědomě a dobrovolně podepsal
text o vzdání se práva na odvolání a v tomto kontextu zohlednil i to, že v průběhu řízení byl
přítomen tlumočník. Jak bylo uvedeno výše, vzdání se práva na odvolání je projevem vůle
účastníka řízení, o němž nesmí být pochybnosti. Pokud stěžovatel tvrdil okolnosti svědčící
o nedostatku vůle ohledně obsahu tohoto úkonu, musí být postaveno najisto, zda tak významný
úkon byl učiněn svobodně, vážně, určitě a srozumitelně tak, aby se jednalo o právně relevantní
projev vůle, či zda jde naopak o právní jednání zdánlivé, neexistující. V této souvislosti je třeba
uvést, že není pravdou, že by stěžovatel v žalobě navrhoval soudu provedení důkazů výslechem
svědků, jak uvádí nyní v kasační stížnosti. Nicméně tyto návrhy stěžovatel vznesl již v samotném
odvolání a zopakoval je též v jeho doplnění, v němž rovněž upřesnil svoje odvolací námitky také
ohledně těchto důkazních návrhů. Uvedené důkazní návrhy, které mohou být relevantní právě
pro posouzení přípustnosti žalobcova odvolání, tak zcela jasně vyplývaly ze správního spisu,
přičemž žalovaný je ponechal při svém rozhodování zcela bez povšimnutí. Proto měl městský
soud při posouzení skutkového i právního stavu věci a pro závěr o validitě stěžovatelova vzdání
se práva na odvolání tuto skutečnost brát v potaz. Jde bez pochyby o skutečnost zcela zásadní
pro posouzení přípustnosti odvolání stěžovatele, potažmo tedy o skutečnost zcela zásadní
pro posouzení zákonnosti rozhodnutí žalovaného.
[17] V daném kontextu je vhodné připomenout závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho
rozhodnutí ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. IV. ÚS 67/16, kde konstatoval, že „[s]kutečnost, že vzdání
se odvolání není právně účinné, je přitom možné prokázat právě v odvolacím řízení, v němž odvolací orgán nejprve
zkoumá, je-li odvolání přípustné. V rámci posuzování přípustnosti odvolání je nutné posoudit také podmínky,
za jakých bylo vzdání se práva na odvolání učiněno. Mezi tyto podmínky patří jak splnění zákonem stanovené
formy, tak i posouzení případných důvodů zpochybňujících, že vzdání se práva na odvolání bylo učiněno svobodně,
vážně, určitě a srozumitelně tak, aby se jednalo o právně relevantní projev vůle.“ Ke stejnému závěru dospěl
rovněž zdejší soud např. v rozsudku ze dne 6. 1. 2011, č. j. 9 As 68/2010 - 70.
[18] Městský soud s odkazem na obsah správního spisu konstatoval, že stěžovatelovo
prohlášení o vzdání se práva na odvolání mělo veškeré náležitosti právního úkonu dle §37 odst. 2
správního řádu a ze strany stěžovatele se jednalo o jeho svobodně projevenou vůli. Stěžovatel
si rovněž musel být vědom (při účasti tlumočníka) případných následků, které jeho právní jednání
obnáší. Nejvyšší správní soud tyto závěry městského soudu nesdílí. Především skutečnost,
že stěžovatel reagoval při tlumočení do ruského jazyka na jednoduché otázky správního orgánu,
týkající se jeho osobního života a pobytu na území České republiky, ještě nic nevypovídá o tom,
zda rozumí, jakožto osoba českého práva neznalá, právním následkům úkonu, který mu byl
„předložen“ k podpisu („… že rozhodnutí o správním vyhoštění se stane pravomocným a vykonatelným“).
V projednávané věci sice stěžovatel na rozhodnutí žalovaného také vlastnoručně azbukou připsal,
že se vzdává práva na odvolání, nicméně již dne 13. 3. 2017 ve svém čestném prohlášení uvádí,
že práva na odvolání se vzdal pod nátlakem a v odvolání vážnost tohoto projevu vůle zpochybnil
s poukazem na to, že ani nebyl poučen o procesních důsledcích tohoto úkonu. Není tedy zřejmé,
z čeho žalovaný a městský soud dovodili, že stěžovatel se výslovně a svobodně práva na odvolání
vzdal.
[19] Stěžovatel v odvolání proti prvostupňovému správnímu rozhodnutí i v žalobě namítá
nestandardnost, rychlost a připravenost celého řízení ze strany správního orgánu, jednání
pod tlakem, totožný postup žalovaného vůči desítce cizinců, kteří se rovněž „vzdali“ práva
na odvolání (na tomto místě Nejvyšší správní soud upozorňuje na zákaz kolektivního vyhoštění
dle §118 odst. 6 zákona o pobytu cizinců a čl. 4 Protokolu č. 4 k Úmluvě o ochraně lidských práv
a základních svobod) a neporozumění právním následkům provedeného úkonu. Z logického
hlediska nelze pominout ani to, že stěžovatel podal včasné odvolání, ve kterém rozporoval
skutková a právní zjištění zásadní pro posouzení věci samé, domáhal se tedy meritorního
přezkumu. I tato skutečnost, v kontextu s obsahem čestného prohlášení, rozhodně nevylučuje
pochybnosti o tom, zda za takové situace stěžovatel projevil vážnou a dobrovolnou vůli se svého
práva na odvolání vzdát.
[20] Uvedené skutečnosti, posuzované ve vzájemné souvislosti, závěru o vážně míněném
projevu vůle vzdát se práva na odvolání jednoznačně nesvědčí. Bylo věcí městského soudu
veškeré skutečnosti posoudit v souvislostech konkrétních událostí a odůvodnit, proč námitky
stěžovatele považuje za vyvrácené, resp. za liché. Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že v dané
věci určité pochybnosti existovaly a městský soud měl zkoumat v kontextu celého průběhu
správního řízení a obsahu spisu, zda stěžovatel průběh konkrétní fáze jednání chápal a v daném
kontextu nemohlo dojít neprovedením odvolacího přezkumu ke zkrácení jeho práv.
[21] Nejvyšší správní soud nad rámec uvedeného podotýká, že v rozsudku ze dne 6. 1. 2012,
č. j. 5 As 120/2011 – 80, uvedl, že „[s]právní orgán zcela jistě může v řízení využít i formulářových podání,
jejichž účelem je usnadnit procesní postupy účastníkům řízení (nikoli však správního orgánu). Takový postup
lze vnímat jako naplnění zásady poučovací obsažené v §4 odst. 2 správního řádu, která je součástí ústavního
práva na právní pomoc obsaženého v čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Poučovací povinnost
správního orgánu v řízení, které vede, je obecně zaměřena na poučení o procesních právech a povinnostech,
nelze ji však vnímat jako návod k tomu, jak mají účastníci řízení v daném případě jednat. Správní orgán musí
vždy, využívá-li předem připravená formulářová podání, postupovat tak, aby dostál základním zásadám činnosti
správních orgánů (§2 až 8 správního řádu) a nezasahoval nepřípustným způsobem do ústavně garantovaných
práv účastníků řízení. Svou pravomoc může správní orgán uplatňovat pouze k těm účelům, k nimž mu byla
zákonem svěřena a pouze v takovém rozsahu (zásada zákazu zneužití pravomoci - §2 odst. 2 správního řádu).
Při výkonu své pravomoci je správní orgán přitom vázán právními předpisy (zásada legality), při jejichž aplikaci
musí z výše uvedené zásady obsažené v §2 správního řádu a priori vycházet“. V intencích uvedených
ústavních kautel se měl městský soud zabývat i otázkou, zda správní orgán svým postupem
nevybočil z mantinelů poučovací povinnosti, striktně vymezené v §68 odst. 5 správního řádu,
který stanoví, že v poučení se uvede, zda je možné proti rozhodnutí podat odvolání, v jaké lhůtě
je možno tak učinit, od kterého dne se tato lhůta počítá, který správní orgán o odvolání
rozhoduje a u kterého správního orgánu se odvolání podává. Pokud správní orgán použil
„přichystané“ vzdání se práva na odvolání, měl by přesvědčivě tento svůj postup, v jiných věcech
správního vyhoštění nepoužívaný, uspokojivě vysvětlit; tedy zdůvodnit, proč v daném případě
nerespektoval běžnou správní praxi, kdy účastníkům řízení o vyhoštění vzdání se práva
na odvolání běžně nepředkládá, respektive proč v daném případě považoval
připravené formulářové podání za výraz právní pomoci ve smyslu §4 odst. 2 správního řádu,
respektive čl. 37 Listiny základních práv a svobod. Na posouzení vysvětlených ústavních aspektů
věci nemá takřka žádný vliv skutečnost, že stěžovateli byl v průběhu správního řízení přidělen
tlumočník.
[22] Nejvyšší správní soud tedy dospěl k názoru, že závěr městského soudu o účinném vzdání
se práva na odvolání stěžovatelem je při absenci řádného zjištění skutkového stavu předčasný.
[23] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou, a proto rozsudek městského
soudu v souladu s §110 odst. 1 větou první s. ř. s. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení. V něm je městský soud vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku
(§110 odst. 4 s. ř. s.). V novém rozhodnutí rozhodne městský soud i o nákladech řízení
o kasační stížnosti (§110 odst. 3 věta první s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2018
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu