ECLI:CZ:NSS:2006:3.AZS.334.2005
sp. zn. 3 Azs 334/2005 – 62
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobce: S.
Z., zastoupeného JUDr. Janem Konečným, advokátem, se sídlem Praha 2, Oldřichova 273/13,
proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2005, č. j. 48 Az 175/2004 - 32,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce advokátovi JUDr. Janu Konečnému
se p ř i z n á v á odměna za zastupování ve výši 2150 Kč. Tato částka mu bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 1 měsíce od právní moci
tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 25. 5. 2004, č. j. OAM-2600/VL-10-SE01-2003
nebyl žalobci (dále i „stěžovatel“) udělen azyl dle ustanovení §12, §13 odst. 1, 2 a §14
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění
platném v době rozhodování ve věci (dále jen „zákon o azylu“). Žalovaný uvedl, že v průběhu
správního řízení bylo objasněno, že důvodem žádosti žalobce o udělení azylu byla snaha
o legalizaci pobytu na území České republiky po správním vyhoštění, touha nadále zde žít,
vyučit se zde, dále špatné sociální a ekonomické podmínky ve vlasti a pocit méněcennosti
pro svoji ruskou národnost. Žádost žalobce posuzoval žalovaný na pozadí informací, které
shromáždil v průběhu správního řízení ohledně politické a ekonomické situace a stavu
dodržování lidských práv v Moldavsku, a to zejména Zprávy Ministerstva zahraničí
Spojených států amerických ze dne 25. 2. 2004 o dodržování lidských práv v Moldavsku
za rok 2003, Zprávy o Moldavsku Ministerstva vnitra Velké Británie z října 2002 a aktuálních
informací České tiskové kanceláře. Žalobce z vlasti vycestoval, jelikož měl ekonomické
problémy vzhledem k tomu, že nepracoval a živili ho kamarádi, u kterých střídavě bydlel.
Jak prokazují shromážděné informace, ekonomická situace Moldavska je velmi obtížná
pro většinu obyvatel a žalobce v tomto kontextu není vystaven žádnému individuálnímu tlaku
ze strany státních či jiných orgánů. Žalovaný konstatoval, že ekonomické důvody nelze
podřadit důvodům významným z hlediska azylového řízení. Dále žalovaný z výpovědi
žalobce zjistil, že byl vzhledem ke své ruské národnosti ve vlasti několikrát napaden slovně
či fyzicky, protože neovládal úřední jazyk, z téhož důvodu mu nebylo umožněno studovat
a zlepšit si postavení v zaměstnání. Ze shromážděných zpráv ve věci mimo jiné vyplynulo,
že úředním jazykem v Moldavsku je rumunština, občan má zákonné právo vybrat si jazyk
pro styk s vládními úředníky nebo obchodními subjekty, v praxi nebyly rusky mluvící osoby
vystavovány diskriminaci, co se týká možnosti studovat či vzdělávat se zaručuje ústava
možnost vybrat si jazyk výuky. Jak žalobce uvedl, po útocích na svou osobu neoznámil
nic kompetentním orgánům, protože tak neučinil, neprokázal, že by jednání útočníků
bylo podporováno či trpěno úřady v jeho vlasti, nebo že by státní orgány nebyly schopny
mu zajistit ochranu. Dále bylo zjištěno, že během návštěvy žalobce u sestry v Rusku
byl vyrabován a poničen dům jeho matky v Moldavsku, tuto skutečnost žalobce ohlásil
na policii v obci, kde mu přislíbili, že budou pátrat, dále však žalobce nic nepodnikal a odjel
zpět do Ruska. Ani v tomto případě dle žalovaného žalobce prokazatelně nevyužil všech
možností k zajištění svých práv v zemi původu. Závěrem žalovaný konstatoval, že žádost
žalobce o udělení azylu působí účelově, neboť sám žalobce uvedl, že požádal o azyl z důvodu
legalizace pobytu na území České republiky, a to v době, když zde více než rok žil a pracoval
nelegálně, navíc až poté, co mu bylo cizineckou policií uděleno správní vyhoštění. Žalovaný
shledal, že žalobce nesplňuje zákonné podmínky pro udělení azylu podle ustanovení §12
písm. a, b) zákona o azylu, že stejně tak nesplňuje podmínky dle ustanovení §13 zákona
o azylu, a nezjistil u něj ani důvod hodný zvláštního zřetele pro udělení azylu dle ustanovení
§14 zákona o azylu.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 5. 2005, č. j. 48 Az 175/2004 - 32 zamítl
žalobu podanou žalobcem proti shora citovanému rozhodnutí žalovaného. V odůvodnění
rozsudku krajský soud shrnul dosavadní skutková a právní zjištění ve věci a mimo jiné uvedl,
že v průběhu správního řízení nebylo zjištěno, že by u žalobce byly splněny podmínky
pro ochranu pro pronásledování z některého z důvodů uvedených v ustanovení §12 zákona
o azylu. Příčinou ekonomických obtíží žalobce je všeobecná nestabilní ekonomická situace
v Moldavsku, která postihuje většinu obyvatelstva, v tomto směru nebyl žalobce vystaven
ze strany státních orgánů žádnému nátlaku. Podle žalovaným shromážděných informací
není rusky hovořící obyvatelstvo diskriminováno, občan má právo si vybrat jazyk, který bude
používat při jednání se státními orgány, ruská a další menšiny mají zastoupení v parlamentu.
Potíže se spoluobčany moldavské národnosti, verbální či fyzické útoky útočníků,
tak jak uvedl žalobce, představují dle soudu nezákonný postup soukromých osob, nebylo
prokázáno, že by takové jednání bylo podporování či trpěno úřady ve státě nebo že by státní
orgány nebyly schopny odpovídajícím způsobem zajistit ochranu, ostatně žalobce uvedené
jednání ani neoznámil. Ekonomické obtíže žalobce v zemi původu, snaha o legalizaci pobytu
po jeho více než ročním působení zde, zákaz pobytu vyslovený cizineckou policií, nejsou
důvody pro udělení azylu podle ustanovení §12 zákona o azylu a s tímto závěrem žalovaného
se soud ztotožňuje. Ze spisového materiálu nebylo soudem zjištěno, že by žalovaný překročil
zákonem stanovení meze správního uvážení, je zřejmé, že osobní poměry žalobce a situace
v oblasti dodržování lidských práv v Moldavsku byly dostatečně zjištěny a posouzeny.
Krajský soud dospěl k závěru, že skutková zjištění, z nichž rozhodnutí žalovaného vycházelo,
jsou dostatečná, že závěr správního orgánu je v souladu se zákonem a žaloba byla proto podle
ustanovení §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, v platném znění
(dále jen „s. ř. s.“) zamítnuta.
Proti rozsudku Krajského soudu v Praze podal stěžovatel včas kasační stížnost,
ve které uvádí důvody uvedené v ustanoveních §103 odst. 1 písm. a) až d) s. ř. s. Stěžovatel
namítá, že žalovaný i krajský soud posoudily jeho případ v rozporu se zákonem o azylu.
V doplnění kasační stížnosti stěžovatel upřesnil, že uplatňuje důvod dle ustanovení §103
odst. 1 písm. b) s. ř. s., který spatřuje v tom, že při posouzení jeho žádosti o udělení azylu
nebyla správně zjištěna skutková podstata a tato vada řízení posléze vedla k nesprávnému
rozhodnutí správního orgánu. Stěžovatel nesouhlasí s hodnocením poměrů v zemi původu,
jak jsou uvedena v rozhodnutí žalovaného, a která vzal za prokázané také krajský soud.
Stěžovatel je přesvědčen o tom, že jako příslušníku menšiny mu v případě návratu do země
jeho původu hrozí nebezpečí. Dále stěžovatel namítá, že má reálnou obavu z nuceného
opuštění České republiky a následného odjezdu do Moldavska, kde mu hrozí vážné nebezpečí
z politických důvodů. Stěžovatel navrhuje, aby napadený rozsudek krajského soudu
byl zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení, zároveň navrhuje přiznat kasační stížnosti odkladný
účinek.
Žalovaný ve svém vyjádření popírá oprávněnost kasační stížnosti, neboť má za to,
že jak jeho rozhodnutí, tak napadený rozsudek, byly vydány v souladu s právními předpisy,
odkazuje na správní spis ve věci, zejména na vlastní podání a výpovědi stěžovatele učiněná
ve správním řízení, a na vydané rozhodnutí. Stěžovatelovy ekonomické potíže a potíže
s Moldavany (neznal jejich jazyk), kdy se nedokázal vhodně uplatnit v tamní společnosti
a cítil se jako podřadný člověk, nelze považovat za to, že byl pronásledován za uplatňování
politických práv a svobod, či z důvodu své rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité
sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů. Žalovaný navrhuje kasační
stížnost zamítnout a nepřiznat odkladný účinek.
Nejvyšší správní soud přezkoumal v rozsahu a v mezích kasační stížnosti napadený
rozsudek Krajského soudu v Praze a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Před samotným posouzením věci považuje Nejvyšší správní soud za vhodné předeslat,
že v řízení o kasační stížnosti není jeho úkolem znovu komplexně posuzovat otázku, zda měl
či neměl být stěžovateli azyl udělen, nýbrž má posoudit, zda předchozí řízení trpělo vadami
spadajícími pod vymezení v §103 odst. 1 s. ř. s. tvrzenými v kasační stížnosti, popřípadě
některými dalšími vadami, k jejichž přezkumu je Nejvyšší správní soud povolán v řízení
zahájeném platně podanou kasační stížností.
Stěžovatel se v kasační stížnosti dovolává ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.,
tedy vady řízení spočívají v tom, že skutková podstata, z niž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo při jejím
zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který
ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí žalovaného správního orgánu měl zrušit. Stěžovatel
namítá, že žalovaným nebyla správně zjištěna skutková podstata, která vedla k nesprávnému
rozhodnutí, nesouhlasí s hodnocením poměrů v zemi původu a má za to, že mu jako
příslušníku menšiny v případě návratu hrozí nebezpečí.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že z předloženého soudního spisu ve věci plyne,
že stěžovatel v žalobě namítal nesprávné a nedostatečné zhodnocení důkazů ze strany
žalovaného a trval na tom, že splňuje podmínky ustanovení §12 zákona o azylu. Krajský soud
se žalobními námitkami řádně zabýval a dospěl k závěru, že žalovaný provedl ve věci
dostatečné dokazování, pro rozhodnutí si opatřil dostatek podkladů. Žalovaný vycházel
zejména z tvrzení stěžovatele uváděných v žádosti o udělení azylu dne 31. 5. 2003
a v pohovoru k důvodům žádosti o udělení azylu dne 5. 8. 2003, z informací obsažených
ve Zprávě Ministerstva zahraničí Spojených států amerických ze dne 25. 2. 2004 o dodržování
lidských práv v Moldavsku za rok 2003, Zprávě o Moldavsku Ministerstva vnitra Velké
Británie z října 2002 a aktuálních informací České tiskové kanceláře, na jejichž základě zjistil
přesně a úplně skutkový stav věci, který rozebral v kontextu platné právní úpravy a dospěl
k závěrům popsaným v rozhodnutí. Stěžovatel uvedl, vlast opustil v únoru 2002
z ekonomických důvodů, o udělení azylu v České republice požádal, protože měl ve vlasti
potíže se spoluobčany moldavské národnosti, kteří jej slovně a fyzicky napadali,
a také protože mu v květnu 2003 bylo v České republice uděleno správní vyhoštění.
Jiné problémy včetně problémů se státními orgány stěžovatel ve vlasti neměl, na státní orgány
se ani nikdy neobrátil s žádostí o pomoc, do vlasti se stěžovatel nechtěl vrátit, v případě
návratu se však ničeho neobával. Ze shromážděných zpráv o situaci v Moldavsku
bylo žalovaným mimo jiné zjištěno, že ekonomické problémy postihují vesměs všechny tamní
obyvatele a stěžovatel v tomto směru nebyl vystaven žádnému individuálnímu tlaku ze strany
státních či jiných orgánů, a že rusky mluvící obyvatelstvo není státní moci diskriminováno,
občané mají právo vybrat si jazyk pro styk s vládními úředníky či pro studium. Po posouzení
tvrzení stěžovatele a informací o situaci v jeho vlasti žalovaný rozhodl o neudělení azylu
dle ustanovení §12 zákona o azylu, neboť stěžovatel nesplnil taxativně stanovené zákonné
podmínky. Ekonomické potíže stěžovatele nelze považovat za azylově relevantní důvody
a chování soukromých osob vůči stěžovateli, ačkoli spočívalo v negativním jednání, nelze
označit za pronásledování ve smyslu zákona o azylu, když stěžovatel se ani nepokusil obrátit
s žádosti o pomoc na státní či nestátní orgány nebo instituce. Rovněž nešlo přehlédnout
skutečnost, že stěžovatel na území České republiky pobýval více než rok nelegálně a žádost
o udělení azylu podal teprve poté, co mu bylo uděleno správní vyhoštění. Krajský soud
nenalezl v daném správním řízení o udělení azylu namítané vady a s napadeným rozhodnutím
žalovaného vyslovil souhlas. Nejvyšší správní soud se s názorem krajského soudu ztotožňuje
a nepovažuje stěžovatelem uplatněný stížností důvod dle ustanovení §103 odst. 1 písm. b)
s. ř. s. za oprávněný.
Podle ustanovení §109 odst. 4 s. ř. s. nepřihlíží Nejvyšší správní soud
ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí.
V podané kasační stížnosti stěžovatel nově namítá, že má reálnou obavu z nuceného opuštění
České republiky a následného odjezdu do Moldavska, kde mu hrozí vážné nebezpečí
z politických důvodů. Jelikož citovanou skutečnost stěžovatel nezmínil v rámci správního
řízení o udělení azylu vedeného žalovaným ani v rámci řízení o žalobě u krajského soudu,
ale teprve po vydání napadeného rozsudku, nelze k ní v řízení o kasační stížnosti přihlížet.
Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl
jako nedůvodnou dle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud na okraj podotýká, že stěžovatel v úvodu kasační stížnosti
výslovně zmiňuje také ustanovení §103 odst. 1 písm. a), c) a d) s. ř. s., uvedená zákonná
ustanovení však dále jakkoliv blíže nespecifikuje a v doplnění kasační stížnosti upřesňuje,
že kasační stížnost podává z důvodu uvedeného v ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Za této situace se Nejvyšší správní soud shora citovanými stížnostními důvody nezabýval.
Na závěr Nejvyšší správní soud upozorňuje, že právní institut azylu nelze směšovat
s instituty sloužícími k legalizaci pobytu cizinců na území České republiky, které jsou
vymezeny například v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR.
S přihlédnutím k ustanovení §78b odst. 1 zákona o azylu, podle něhož se cizinci,
který předloží doklad o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě
proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku, udělí
na žádost vízum za účelem strpění pobytu, nerozhodoval Nejvyšší správní soud samostatně
o žádosti o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona (ustanovení §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný
správní orgán měl ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti
přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti. Soud mu proto právo na náhradu nákladů řízení
nepřiznal (ustanovení §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Krajský soud v Praze stěžovateli k jeho žádosti ustanovil zástupcem advokáta pro
řízení o kasační stížnosti, náklady řízení v tomto případě hradí stát. Náklady spočívají
v odměně za dva úkony právní služby v částce 2000 Kč [§7, §9 odst. 3 písm. f) a §11 odst. 1
písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění] a v náhradě hotových výdajů
v částce 150 Kč (§13 odst. 3 téže vyhlášky), celkem 2150 Kč. Tato částka bude zaplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu k rukám zástupce JUDr. Jana Konečného do 1 měsíce
od právní moci rozsudku
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. srpna 2006
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu