ECLI:CZ:NSS:2005:3.AZS.390.2004
sp. zn. 3 Azs 390/2004 - 49
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Bohumila Hnízdila a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobkyň:
a) A. N., b) nezl. A. N., a c) nezl. M. N., žalobkyně ad b) a c) zastoupené žalobkyní ad a),
všechny zastoupené Ladislavem Ejemem, advokátem se sídlem Česká Lípa, Eliášova 998,
proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o kasační stížnosti
žalobkyně ad a) proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci č. j. 59
Az 479/2003 - 29 ze dne 8. 7. 2004,
takto:
I. Kasační stížnost ohledně žalobkyně a) se zamítá .
II. Kasační stížnost ohledně žalobkyň b) a c) se odmítá .
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti
Odůvodnění:
Žalovaný svým rozhodnutím č. j. OAM-925/VL-07-BE01-2002 ze dne 22. 10. 2003
rozhodl tak, že se žalobkyním neuděluje azyl podle §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (azylový zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „azylový zákon“), a že se na ně nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91
azylového zákona.
Kasační stížností napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem,
pobočky v Liberci bylo rozhodnuto o žalobě žalobkyň tak, že žaloba proti rozhodnutí
o tom, že se žalobkyni ad a) azyl neuděluje a nevztahuje se na ni překážka vycestování,
se zamítá (výrok I. rozsudku krajského soudu), že rozhodnutí žalovaného o tom,
že se žalobkyním ad b) a c) neuděluje azyl a nevztahuje se na ně překážka vycestování,
se v této části pro vady zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu žalovanému k dalšímu řízení
(výrok II. rozsudku) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok
III. rozsudku). Soud ve vztahu k žalobě žalobkyně ad a) zjistil, že tato žalobkyně spatřovala
důvody svého odchodu ze země v potížích svého manžela, a nikoli v potížích svých.
Ustanovení §12 azylového zákona však podle soudu vyžaduje přímé pronásledování žadatele
o azyl. Celkově soud dovodil, že z tvrzení žalobkyně ad a) nebylo možno usoudit, že by měla
strach z pronásledování z důvodů uvedených v §12 azylového zákona, když její potíže byly
soukromého charakteru. Vyjádřila totiž spíše nespokojenost s poměry v zemi původu,
nespokojenost s odloučením manžela od rodiny a komplikace při hledání jeho zaměstnání,
což jsou však skutečnosti, které nezakládají důvod pro udělení azylu. Pokud žalobkyně teprve
v žalobě a velmi obecně vyjádřila své potíže se státními orgány, není možno správnímu
orgánu vytýkat, že se jimi nezabýval, a ze stejného důvodu se jimi nezabýval ani soud. Soud
neshledal žalobu ve vztahu k žalobkyni ad a) z důvodů shora uvedených důvodnou, a proto
ji podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“) v této části zamítl jako nedůvodnou. Naopak, pokud jde o žalobkyně ad b)
a c), dospěl krajský soud k závěru o důvodnosti žaloby. Zjistil totiž, že rozhodnutí žalovaného
je ve vztahu k těmto žalobkyním nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, a proto správní
rozhodnutí v tomto rozsahu zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. O náhradě
nákladů řízení soud rozhodl podle §60 odst. 1 s. ř. s., když žalobkyně sice měly ve věci
částečný úspěch, nárok na náhradu nákladů řízení však neuplatnily, přestože k tomu byly
vyzvány.
V záhlaví kasační stížnosti proti shora uvedenému rozsudku krajského soudu jsou sice
uvedeny jako podatelky všechny tři žalobkyně, nicméně z obsahu podání Nejvyšší správní
soud zjistil, že zatímco výrok I. rozsudku byl napaden pouze žalobkyní ad a), výrok III.
rozsudku byl napaden všemi třemi žalobkyněmi.
Žalobkyně ad a) (dále též „stěžovatelka“) ve své kasační stížnosti, resp. v jejím
doplnění napadá rozsudek krajského soudu v rozsahu výroků I. a III., a to z důvodu podle
§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Stěžovatelka se domnívá, že jí měl být udělen azyl z důvodu
jejího odůvodněného strachu z pronásledování pro zastávání kladného vztahu k Ázerbajdžánu
a jeho obyvatelům, popřípadě azyl za účelem sloučení rodiny ve smyslu §13 azylového
zákona či humanitární azyl podle §14 azylového zákona. Podle jejího názoru se správní
rozhodnutí opírá o nedostatečné důkazy, z nichž některé nebyly aktuální. Konkrétně
stěžovatelka vytýká žalovanému, že u příslušných arménských orgánů nezjišťoval,
zda její manžel byl v době rozhodování trestně stíhán a že zprávy o situaci v jeho zemi
původu nebyly aktuální, resp. nevztahovaly se k situaci v Arménii v době rozhodování
žalovaného. Dále zdůrazňuje, že její matka je ázerbajdžánské národnosti, v důsledku čehož
byla stěžovatelka vystavena psychickému tlaku, neboť se netajila svou náklonností
k Ázerbajdžánu, přičemž Arménie jí nebyla schopna zajistit dostatečným způsobem ochranu
před takovým jednáním. Stěžovatelka navrhla provedení důkazu aktuálními zprávami
o situaci v Arménii v letech 2002 až 2004. Pokud jde o náhradu nákladů řízení o žalobě,
stěžovatelka i ostatní žalobkyně jsou přesvědčeny, že na ni mají nárok i přesto, že jej dosud
neuplatnily, neboť se na druhou stranu svého práva výslovně nevzdaly. S ohledem na uvedené
skutečnosti bylo v kasační stížnosti Nejvyššímu správnímu soudu navrženo, aby napadený
rozsudek ve výrokových částech I. a III. zrušil a věc aby vrátil zpět tomuto soudu k novému
projednání a rozhodnutí. Zároveň stěžovatelka požádala o přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatelka opustila zemi původu
v listopadu 2001 proto, že její matka je Ázerbajdžánka a stěžovatelka je z tohoto důvodu
vyháněna z Arménie. Druhým důvodem je skutečnost, že její manžel byl opakovaně povolán
do armády, kde jej kolegové napadali ze shora uvedeného důvodu, a v důsledku služby
v armádě nebyl s rodinou, jakož i skutečnost, že si manžel nemohl najít zaměstnání. Když byl
v roce 2000 manžel opět povolán, na vojnu nenastoupil. Aby se nemusela rodina skrývat,
odcestovala do České republiky. Manželovi stěžovatelky i celé její rodině sousedi vytýkali
ázerbajdžánské příbuzné, fyzické násilí však rodina nezažila. Pro případ návratu do vlasti
nehrozí rodině podle stěžovatelky žádné nebezpečí, nicméně chtějí zůstat v České republice,
neboť v Arménii nevidí pro sebe žádnou budoucnost. Stěžovatelka v rámci pohovoru
potvrdila, že shora uvedené skutečnosti představují veškeré důvody její žádosti o azyl.
Ze správního spisu rovněž Nejvyšší správní soud zjistil, že správní orgán měl pro posouzení
žádosti stěžovatelky k dispozici a jako podklad pro své rozhodnutí použil mj. zprávy MZV
USA o situaci v oblasti dodržování lidských práv v Arménii v letech 1999 až 2002 a zprávy
MZV USA o svobodě vyznání v Arménii z roku 2000.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal zákonnost výroku I. napadeného rozsudku
krajského soudu. Dospěl přitom k závěru, že v případě stěžovatelky nebyly ve správním řízení
skutečně splněny podmínky pro udělení azylu podle §12 azylového zákona, neboť
skutečnosti, o nichž vypověděla ve správním řízení, se buď netýkaly bezprostředně její osoby,
nebo neměly charakter pronásledování ve smyslu §2 odst. 6 azylového zákona. Potíže v zemi
původu, o nichž stěžovatelka vypovídala, se týkaly předně její matky a jejího manžela,
nepocházely od státu, resp. jeho orgánů či institucí, nýbrž od soukromých osob bez jakékoli
vazby na státní aparát. Pokud jde o bezprostřední motiv odchodu ze země, kterým byla
skutečnost, že manžel byl často povoláván do armády, že nebyl s rodinou, a proto poslední
povolání neuposlechl, pak Nejvyšší správní soud z výpovědí stěžovatelky či jiných podkladů
pro správní rozhodnutí nezjistil, že by častá služba manžela měla jakýmkoli způsobem
souviset s ázerbajdžánskou národností stěžovatelčiny matky. Podmínky pro udělení azylu
za účelem sloučení rodiny ve smyslu §13 azylového zákona v době vydání žalobou
napadeného rozhodnutí splněny nebyly. Na udělení humanitárního azylu podle §14
azylového zákona není právní nárok a jeho (ne)udělení je výsledkem správního uvážení
žalovaného. To podle zjištění Nejvyššího správního soudu nebylo v případě stěžovatelky
ze strany žalovaného zneužito a žalovaný ani nepřekročil meze správního uvážení, když
o neudělení azylu podle cit. ustanovení rozhodl po zvážení osobní situace stěžovatelky
a obecných poměrů v zemi původu, jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí.
Pokud jde o důvod podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., který ve své stížnosti uplatnila
stěžovatelka, jeho naplnění je spatřováno v tom, že si žalovaný neopatřil dostatek podkladů
pro své správní rozhodnutí. Pokud jde o námitku, že žalovaný pochybil, jestliže u státních
orgánů jeho země původu nezjišťoval, zda je její manžel trestně stíhán a z jakého důvodu,
zjistil Nejvyšší správní soud, že stěžovatelka takovou skutečnost ve správním řízení ani
netvrdila, resp. neuváděla ji jako jeden z důvodů své žádosti o azyl. Žalovaný tedy neměl
důvod takový dotaz činit. Nadto Nejvyšší právní soud uvádí, že k podobnému zjišťování
údajů žadatelů o azyl v zemi původu je třeba přistupovat s nejvyšší mírou obezřetnosti,
a proto není-li třeba k posouzení důvodnosti žádosti o azyl takového kontaktu, jako tomu bylo
v projednávaném případě, pak je i s ohledem na práva a zájmy žadatele o azyl, resp. osob
jemu blízkých, třeba se takovému zjišťování vyhnout, popřípadě potřebné informace ověřovat
jiným způsobem. Rovněž námitku neaktuálnosti podkladů pro vydání rozhodnutí je třeba
v daném případě odmítnout. Posuzuje-li totiž správní orgán důvodnost obav žadatele o azyl
z pronásledování ve smyslu §12 písm. b) azylového zákona, je třeba, aby vzal v úvahu situaci
v zemi původu žadatele v době bezprostředně předcházející jeho odchodu z této země, nikoli
primárně v době rozhodování správního orgánu, která je tomuto okamžiku více či méně
vzdálena. V daném případě stěžovatelka opustila Arménii na sklonku roku 2001 a žalovaný
vycházel při posuzování důvodnosti její žádosti o azyl primárně ze zpráv o situaci v Arménii
vztahujícím se k období roku 2001. Měl-li by žalovaný vycházet ze zpráv, které mapují
situaci v Arménii v pozdějších obdobích, jak se domnívá stěžovatelka, pak by se tyto zprávy
nevztahovaly k období, v němž byla stěžovatelka, resp. její rodina, jak tvrdí, vystavena
závadnému jednání soukromých osob, a její obavy z pronásledování by bylo možno
verifikovat jen nepřímo.
Návrhy stěžovatelky na provedení dokazování aktuálními zprávami o situaci v zemi
původu Nejvyšší správní soud odmítl s odkazem na meritorní posouzení námitky, podle
níž měl správní orgán vycházet z neaktuálních informací. Jestliže má žalovaný, jak je výše
uvedeno, při posuzování existence důvodů pro udělení azylu vycházet původně ze situace,
která panovala v zemi původu před odchodem žadatele o azyl, nemůže ani Nejvyšší správní
soud provádět dokazování ohledně současné situace v zemi původu. Takto zjištěné
skutečnosti by byly z hlediska soudního přezkumu zákonnosti správního rozhodnutí
žalovaného podle ustanovení §75 odst. 1 s. ř. s. irelevantní. Proto Nejvyšší správní soud
podle §77 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. rozhodl, že uvedený důkaz nebude proveden.
Nejvyšší správní soud tedy neshledal naplnění stěžovatelkou tvrzeného důvodu
kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Pokud jde o námitku žalobkyň, že jim měla být přiznána náhrada nákladů řízení
o žalobě, je třeba rozlišit mezi stěžovatelkou a žalobkyněmi ad b) a c). Vzhledem k tomu,
že stěžovatelka neměla ve věci úspěch, nenáleží jí ze zákona náhrada nákladů řízení, a to bez
ohledu na to, zda jí nějaké náklady vznikly a zda je prokázala soudu. Námitku stěžovatelky
tedy Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou. Pokud jde o žalobkyně ad b) a c),
ty v kasační stížnosti napadly právě jen výrok III. rozsudku krajského soudu o náhradě
nákladů řízení. V jejich případě tedy bylo třeba kasační stížnost odmítnout podle §46 odst. 1
písm. d) s. ř. s., neboť kasační stížnost směřující pouze proti výroku o nákladech řízení je
nepřípustná (§104 odst. 2 s. ř. s.). Pouze pro úplnost Nejvyšší správní soud uvádí, že i kdyby
kasační stížnost nebyla ze shora uvedeného důvodu nepřípustná, nemohl by námitce žalobkyň
ad b) a c) přisvědčit. Podle §60 odst. 1 s. ř. s sice platí, že účastník řízení, který měl ve věci
plný úspěch, má právo na náhradu nákladů řízení, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl, podmínkou takového postupu však je skutečnost, že bude soudu
prokázáno, že vůbec nějaké náklady řízení takovému účastníkovi vznikly a v jaké výši.
Jestliže v daném případě žalobkyně ad b) a c) žádné náklady řízení o žalobě ani přes řádně
doručenou výzvu soudu neuplatnily, a to ani v soudem stanovené lhůtě, ani kdykoli poté
(což samy potvrzují ve své kasační stížnosti), a soudu nebylo jinak známo, zda a případně
v jaké výši žalobkyním náklady řízení o žalobě vznikly, nelze krajskému soudu vytýkat,
že o náhradě nákladů ve prospěch žalobkyň nerozhodl. Na zákonnosti výroku III. napadeného
rozsudku pak nic nemění ani skutečnost, že se žalobkyně náhrady nákladů řízení nevzdaly.
Nejvyšší správní soud s poukazem na výše uvedené nezjistil ve vztahu k stěžovatelce
naplnění důvodů kasační stížnosti, a proto kasační stížnost dle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Protože žalobkyně ad b) a c) kasační stížností napadly pouze výrok o náhradě nákladů řízení,
je kasační stížnost ve vztahu k jejich osobám nepřípustná ve smyslu §104 odst. 2 s. ř. s.,
a proto ji Nejvyšší správní soud ve stejném rozsahu odmítl podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Vzhledem k dikci §78b odst. 1 azylového zákona, podle něhož se cizinci, který
předloží doklad o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí
ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku, udělí na žádost vízum
za účelem strpění pobytu, nerozhodoval Nejvyšší správní soud samostatně o žádosti
o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti žalobce.
Stěžovatelka ani žalobkyně ad b) a c) neměly ve věci úspěch, nemají proto právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120
s. ř. s.). Žalovaný správní orgán měl ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady řízení
o kasační stížnosti přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti. Soud mu proto náhradu
nákladů řízení nepřiznal (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 7. září 2005
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu