ECLI:CZ:NSS:2006:3.AZS.396.2005
sp. zn. 3 Azs 396/2005 - 88
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Milana Kamlacha a Mgr. Daniely Zemanové v právní věci žalobce: A. A.,
právně zastoupen JUDr. Tomášem Matouškem, PhD., advokátem se sídlem Senovážné nám.
23, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvu vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, PP 21/OAM,
170 34 Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 17. 6. 2005, č. j. 5 Az 3/2004 - 63
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností napadá v záhlaví označený rozsudek
Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 11. 2003, č. j. OAM-10197/VL-07-LE06-2001.
Tímto rozhodnutím správního orgánu mu nebyl udělen azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), a bylo vysloveno,
že se na něj nevztahuje překážka vycestování ve smyslu ustanovení §91 téhož zákona.
Stěžovatel označil za důvody kasační stížnosti skutečnosti uvedené v ustanovení §103
odst. 1 písm. a), b), d) a e) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění
(dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel má zato, že žalovaný v řízení o udělení azylu porušil
ustanovení §3 odst. 3, 4 a §32 odst. 1, §34 odst. 1, §46 a §47 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb.,
o správním řízení (dále jen „správního řádu“), neboť nevyšel ze spolehlivě, přesně a úplně
zjištěného stavu věci, když si neopatřil dostatek podkladů pro rozhodnutí, neprovedl všechna
nutná šetření a nedostatečně se zabýval tvrzeními a důvody stěžovatele, které v průběhu řízení
o uvedení azylu uváděl. Stěžovatel namítá vady řízení spočívající v tom, že při zjišťování
skutkové podstaty byl žalovaným porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním
orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost rozhodnutí, a pro tuto důvodně
vytýkanou vadu měl městský soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí
žalovaného zrušit. Stěžovatel dále namítá, že přestože měl v zemi původu pro svůj
nesouhlasný postoj s válkou v Náhorním Karabachu, pro své náboženské přesvědčení
a studijní zaměření problémy s pracovníky tajných služeb spolupracujících s policií, a tyto
osoby jemu, jeho rodině i přátelům vyhrožovaly zabitím, žalovaný i městský soud porušili
ustanovení §12 a §91 zákona o azylu, když rozhodli tak, jak uvedeno výše. Stěžovatel
má zato, že v jeho případě byly naplněny zákonné podmínky pro udělení azylu podle §12
zákona o azylu nebo alespoň podmínky pro vztažení překážky vycestování ve smyslu
ustanovení §91 téhož zákona. Válka v Náhorním Karabachu byla dle jeho soudu
náboženským a etnickým konfliktem a trestání za to, že se jí odmítl účastnit, je jednoznačnou
politickou a náboženskou perzekucí. Nadto stěžovatel uvádí, že je na jeho straně dán důvod
pro udělení humanitárního azylu ve smyslu ustanovení §14 zákona o azylu, neboť
se na území České republiky (dále jen „ČR“) zdržuje od roku 1992, má zde dvě nezletilé děti,
které jsou na něj spolu s manželkou odkázány výživou, a protože mu arménské úřady
nevydají cestovní pas, nemůže v ČR požádat o trvalý pobyt, natož o státní občanství.
V neposlední řadě stěžovatel namítá, že mu bylo znemožněno vypovídat před správním
orgánem ve svém mateřském jazyku, a proto nemohl uplatnit všechny důvody, které jsou
pro udělení azylu relevantní, zejména nemohl blíže odůvodnit náboženskou perzekuci,
které byl v zemi původu vystaven, a taktéž nemohl zkontrolovat, zda byly všechny důvody,
které uváděl a chtěl uvést, v protokolu obsaženy. Dále uvedl, že ani správní orgán, ani soud
se nezabývali jím předloženým potvrzením, že by byl v případě návratu do Arménie trestně
stíhán pro dezerci. V závěru stěžovatel poukazuje na chybějící formální náležitost rozhodnutí
žalovaného, a to podpis oprávněné osoby ve smyslu §47 odst. 5 správního řádu. Ze všech
shora uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný označil kasační stížnost za neoprávněnou, neboť se domnívá, že jeho správní
rozhodnutí o azylu i rozsudek městského soudu byly vydány v souladu s právními předpisy.
Dále uvádí, že všechny stěžovatelovy námitky vyjádřené v kasační stížnosti byly náležitě
vypořádány v předcházejícím řízení, a proto navrhuje zamítnutí kasační stížnosti pro její
nedůvodnost.
Ze správního spisu žalovaného Nejvyšší správní soud zjistil následující skutečnosti
rozhodné pro posouzení důvodnosti kasační stížnosti:
Řízení o udělení azylu bylo v případě stěžovatele zahájeno dne 16. 10. 2001,
a to na základě jeho žádosti z téhož dne. Stěžovatel od počátku řízení uváděl, že on ani nikdo
z jeho rodiny nebyl politicky aktivní, zemi původu opustil v září 1992 z důvodu ohrožení
života, přičemž bezprostřední pohnutkou k odchodu ze země byla skutečnost, že měl
nastoupit základní vojenskou službu a následně měl být nasazen do bojů v Náhorním
Karabachu, kde v té době probíhal válečný konflikt, s nímž nesouhlasil. Stěžovatel vypověděl,
že byl v srpnu roku 1992 zadržen a předveden na oddělení KGB, kde byl zbit, poté odvezen
na „normální“ policejní oddělení, kde byl dotázán, zda chce kvůli bezdůvodnému zadržení
podat stížnost. Stěžovatel uvedl, že žádnou stížnost nepodal, protože věděl, že to nemá žádnou
cenu. Z Arménie vycestoval nelegálně tak, že zaplatil pilotům, aby jej bez kontroly vzali do
letadla, po příjezdu do ČR pobýval v Praze, byl zaměstnán jako stavební dělník. Do ČR
přicestoval, protože zná český jazyk, který se vedle angličtiny učil na vysoké škole
diplomatické v Jerevanu. Jako další důvody žádosti o azyl stěžovatel uvedl strach o svůj život,
potrestání za dezerci z důvodu nenastoupení základní vojenské služby, uzavření manželství
s družkou, se kterou již osm let vede společnou domácnost a mají spolu dítě, a také legalizaci
svého pobytu v ČR.
Žalovaný rozhodnutím ze dne 26. 11. 2003, č. j. OAM-10197/VL-07-LE06-2001
stěžovateli azyl neudělil s odkazem na ustanovení §12, 13 odst. 1, 2 a §14 zákona o azylu.
Uvedl, že stěžovatel nesplnil podmínky stanovené §12 zákona o azylu, tj. nebyl
pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, a nebylo rovněž prokázáno,
že stěžovatel má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určitě sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů
ve své vlasti. Žádost stěžovatele posuzoval žalovaný na pozadí informací ohledně politické
a ekonomické situace a stavu dodržování lidských práv na území Arménie. Při rozhodování
žalovaný vycházel ze zpráv Ministerstva zahraničních věcí ČR, zpráv Ministerstva zahraničí
USA o dodržování lidských práv v Arménii v letech 1998, 2001 a 2002, Jednotné teritoriální
informace – Arménská republika z 1. 12. 1997 a informací České tiskové kanceláře, které jsou
součástí spisového materiálu. Jak vyplynulo z informací Ministerstva zahraničních věcí ČR,
v Arménii bylo skutečně zaznamenáno násilné odvádění mužů v aktivním věku, podle
dostupných informací však k násilným odvodům branců přímo do Náhorního Karabachu
nedocházelo, neboť zákon o odvodu na vojenskou základní službu se vztahuje pouze
na výkon služby na území Arménské republiky. Z informací o zemi původu dále vyplynulo,
že povinnost výkonu vojenské služby je v Arménii upravena zákonem, dopadá bez rozdílu
na většinu mužů od stanoveného věku a nebylo možné předpokládat, že by odvedenec
byl bezprostředně nasazen přímo do ozbrojeného konfliktu v Náhorním Karabachu. Branci
nastupují službu v jednotkách pravidelné arménské armády a po absolvování základního
výcviku jsou zařazováni k útvarům po celém území Arménie. Pokud byli branci
po absolvování základního výcviku odvelováni ke službě v rámci jednotek na území
Náhorního Karabachu, dělo se tak na základě dobrovolnosti a jednalo se především o klidnější
místa, kde plnili především vedlejší úkoly, čímž vytvářeli možnost pro to, aby zkušenější
vojska vedla bojové operace. V současné době se Arménie nenachází ve válečném stavu
a jsou konána opakovaná jednání o mírovém řešení arménsko-ázerbájdžánského sporu
o Náhorní Karabach. Žalovaný proto uzavřel, že problémy, které stěžovatel popsal ve svých
výpovědích, nelze považovat za pronásledování, pokud není současně naplněn některý
ze zákonem o azylu taxativně vymezených důvodů. Pokud stěžovatel uvedl, že se v případě
návratu do země původu obává uvěznění z důvodu vyhýbání se vojenské službě, správní
orgán připomněl, že je zákonnou a občanskou povinností každého muže při dovršení
stanoveného věku nastoupit základní vojenskou službu, přičemž obavu z jejího nastoupení
nelze podřadit důvodům uvedeným v §12 zákona o azylu. Žalovaný rovněž odůvodnil,
že stěžovateli nebylo možno udělit azyl ani dle §13 a §14 zákona o azylu a že rovněž nepatří
mezi osoby, které by byly ohroženy v případě vycestování do své vlasti překážkou
vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
Proti uvedenému rozhodnutí se stěžovatel bránil žalobou, v níž především namítal
porušení vyjmenovaných ustanovení správního řádu a zákona o azylu žalovaným, aniž
by však konkrétně uvedl, v čem toto porušení spatřuje. Konkrétní námitky stěžovatele
směřovaly pouze proti nesprávnému překladu jím uváděných skutečností a chybějící formální
náležitosti – podpisu oprávněné osoby – na rozhodnutí; v odůvodnění žaloby stěžovatel shrnul
důvody, pro které mu měl být udělen azyl dle §12 zákona o azylu, přičemž nově jako důvody
zmiňuje zkorumpovanost byrokracie, vládních struktur i veřejného života, existenci
„mafiózních“ klanů a problémy kvůli křesťanskému náboženskému vyznání.
Městský soud žalobu zamítl s tím, že v průběhu správního řízení nebylo prokázáno
naplnění zákonných podmínek pro udělení azylu dle §12 zákona o azylu, když z důkazů
obsažených ve správním spisu nevyplynulo, že by problémy, které stěžovatel vylíčil, mohly
být považovány za pronásledování ve smyslu citovaného zákona. Městský soud se ztotožnil se
závěry žalovaného, že stěžovatel nebyl vystaven pronásledování ze strany arménských úřadů
za uplatňování politických práv a svobod, neboť nebylo prokázáno, že by byl členem nějaké
politické strany či organizace a uplatňoval konkrétní politické názory, pro které by byl
vystaven pronásledování. Strachem z pronásledování pak není rovněž obava stěžovatele
založená na tvrzení, že by mohl být trestně stíhán za vyhýbání se výkonu vojenské služby,
když výkon vojenské služby a trest hrozící za dezerci nejsou bez toho, že by byl naplněn
některý z taxativně vymezených důvodů pro udělení azylu, skutečnostmi zakládajícími
pronásledování či odůvodněný strach z pronásledování ve smyslu zákona o azylu. Ani obavy
stěžovatele ze stavu korupce, existence „mafiózních“ klanů, politických skandálů
a autoritářských a protidemokratických tendencí v zemi původu nelze podřadit pod důvody,
které jsou taxativně vymezeny v příslušných ustanoveních zákona o azylu, když tyto potíže
postihují převážnou část obyvatelstva jako celku bez rozdílu rasy, národnosti, náboženského
vyznání, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů.
Pokud jde o náboženské důvody, které stěžovatel jako důvod opuštění země nově uvedl
až v žalobě, konstatoval soud účelovost stěžovatelovy žádosti, když tento měl možnost
uplatnit veškeré azylově relevantní důvody již v průběhu správního řízení před žalovaným.
Dle odůvodnění městského soudu dokládá tuto skutečnost také to, že stěžovatel požádal
o udělení azylu až po několikaletém pobytu v ČR z důvodu jeho legalizace, a to za situace,
kdy se v ČR oženil a má zde rodinu. Městský soud se proto ztotožnil se závěry žalovaného,
procesní pochybení vytýkaná žalovanému ohledně nedostatečně zjištěného skutkového stavu
přezkoumávaných věcí neshledal, neshledal rovněž pochybení ohledně namítaného
nesprávného překladu stěžovatelem uváděných skutečností, ani ohledně chybějící formální
náležitosti na rozhodnutí, tj. podpisu oprávněné osoby. V dalším mohl městský soud pouze
uzavřít, že shromážděné důkazy žalovaným vyhovují nejen obecným požadavkům správního
řádu, ale též požadavkům zákona o azylu ve smyslu ustanovení jeho §19 až §28.
Městský soud taktéž ve svém rozhodování nedospěl k důvodům pro udělení azylu
podle §13 zákona o azylu, když z obsahu spisového materiálu nevyplynulo, že by stěžovatel
byl rodinným příslušníkem osoby, které již byl azyl udělen. Stejně tak nebyly splněny
podmínky pro udělení azylu humanitárního dle §14 zákona o azylu, který lze udělit pouze
tehdy, jestliže v řízení o udělení azylu nebyl zjištěn důvod pro jeho udělení dle §12 zákona,
avšak musí jít o případ hodný zvláštního zřetele. Dále pak městský soud neshledal existenci
překážek vycestování, neboť z informací o zemi původu shromážděných žalovaným
v průběhu správního řízení, ani z údajů uváděných stěžovatelem nelze učinit závěr, že by
náležel k osobám ohroženým skutečnostmi zakládajícími překážky vycestování ve smyslu
§91 zákona o azylu.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná. Přestože stěžovatel uvádí,
že rozsudek napadá z důvodů dle §103 odst. 1 písm. a), b), d) a e) s. ř. s., podle jejího obsahu
jsou v ní namítány pouze důvody odpovídající ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) téhož
zákona, neboť stěžovatel především namítá, že v zemi původu byl pronásledován z azylově
relevantních důvodů dle §12 zákona o azylu, resp. u něj byly dány důvody pro udělení azylu
humanitárního dle ust. §14 téhož zákona [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]; městský soud se dle
názoru stěžovatele nezabýval prověřením správnosti postupu žalovaného ve správním řízení
[§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.] a rovněž samotné řízení před soudem je zatíženo vadou mající
za následek nezákonné rozhodnutí ve věci [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Rozsahem a důvody
kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu důvodů uplatněných
v kasační stížnosti a dospěl k závěru, že tato není důvodná.
K námitce, že se městský soud nezabýval tím, zda žalovaný postupoval v řízení
v souladu s právními předpisy a vycházel ze spolehlivě zjištěného stavu věci Nejvyšší správní
soud podotýká, že vzhledem k její obecnosti lze v souladu s §109 odst. 3 s. ř. s. prověřit
postup žalovaného též pouze obecně. Městský soud rozhodující o žalobě mohl v souladu
s ustanovením §75 odst. 2 s. ř. s. napadené rozhodnutí přezkoumat pouze v rámci
uplatněných žalobních bodů. Žalobní bod pak musí podle §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
obsahovat skutkové a právní důvody, pro které žalobce považuje napadené rozhodnutí
za nezákonné. Stěžovatel v žalobě obecně namítl, že žalovaný nevyšel ze spolehlivě
zjištěného stavu věci, pro tato tvrzení však neuvedl žádné skutkové důvody, na základě
kterých by mohl soud případné vady řízení dovodit, tj. v čem spatřuje nedostatečnost zjištění
skutkového stavu, které další důkazy měly být provedeny, jaká zjištění měl žalovaný provést a
k prokázání jakých skutečností měla směřovat. Nejvyšší správní soud proto k takto
formulované námitce dle §109 odst. 3 s. ř. s. ověřil, že městský soud napadené rozhodnutí
žalovaného přezkoumal v souladu s příslušnými ustanoveními části třetí, hlavy druhé, dílu
prvního s. ř. s., tj. v mezích žalobních bodů se zabýval postupem žalovaného ve správním
řízení, shrnul podstatu sporu a skutečný stav věci potřebný pro posouzení důvodnosti
žalobních bodů.
Přes obecné námitky stěžovatele týkající se nepřesného a neúplného zjištění
skutkového stavu věci ve správním řízení před žalovaným, stěžovatel uvedl také konkrétní
skutečnosti, v nichž spatřuje procesní pochybení žalovaného. První námitka poukazuje
na chybějící formální náležitost rozhodnutí žalovaného, a to podpis oprávněné osoby
na rozhodnutí ve smyslu §47 odst. 5 správního řádu. Městský soud se s touto námitkou zcela
správně vypořádal, když konstatoval, že toto formální pochybení žalovaného nelze hodnotit
jako vadu řízení, která by měla vliv na zákonnost rozhodnutí o věci samé, a to za situace, kdy
správní spis obsahuje rozhodnutí, které je podepsáno oprávněnou osobou a na kterém žádná
z dalších předepsaných náležitostí nechybí. Tento závěr je v souladu s ustálenou judikaturou
Nejvyššího správního soudu, který např. ve svém rozhodnutí ze dne 29. 1. 2004, sp. zn. 2 Azs
64/2003 (publ. pod č. 199/2004 Sb. NSS) uvedl: „Není-li vyhotovení správního rozhodnutí,
které je doručeno účastníkovi, opatřeno vlastnoručním podpisem oprávněné osoby, ale jen
předtištěným jménem, příjmením a funkcí oprávněné osoby, úředním razítkem a doložkou
„za správnost“ podepsanou osobou, která stejnopisy písemného vyhotovení pořídila,
pak takový postup neodpovídá §47 odst. 5 správního řádu. Za situace, kdy je součástí
správního spisu vyhotovení rozhodnutí, které je podepsáno oprávněnou osobou a je i jinak
bezvadné, nezakládá tato vada nicotnost rozhodnutí, neboť je zřejmé, že rozhodnutí skutečně
vydala k tomu oprávněná osoba.“
Stejně tak v případě další konkrétní kasační námitky stěžovatele, týkající
se nesprávného překladu jím uváděných skutečností a nemožnosti vypovídat před správním
orgánem v jeho mateřském jazyku, nedošlo v řízení před správním orgánem ani ze strany
městského soudu k pochybení. Azylové řízení bylo vedeno v českém jazyce bez přítomnosti
tlumočníka, o což stěžovatel při zahájení řízení sám požádal a ani v jeho průběhu
toto stanovisko nezměnil. Toto vyplývá z prohlášení ze dne 16. 10. 2001, z návrhu na zahájení
řízení o udělení azylu ze stejného dne a protokolu o pohovoru ze dne 15. 1. 2002. Stěžovatel
měl též možnost ve svém mateřském jazyce dostatečně hájit svá práva v rámci soudního
jednání, u něhož byl tlumočník přítomen.
Pochybení městského soudu mající za následek nezákonnost rozhodnutí o věci samé
dle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (tj. nepřezkoumatelnost rozhodnutí) spatřuje
stěžovatel především v tom, že se soud nezabýval stěžovatelovým potvrzením o možném
zatčení a stíhání pro dezerci v zemi jeho původu, které získal od bratra žijícího v Arménii
a které předložil soudu k důkazu u jednání dne 17. 6. 2005. Ani s touto námitkou se Nejvyšší
správní soud neztotožnil, neboť městský soud se v odůvodnění napadeného rozhodnutí
zabýval obavou stěžovatele z trestního stíhání za vyhýbání se vojenské službě, srozumitelně
uvedl, z jakých důvodů ji nepovažuje za strach z pronásledování ve smyslu §12 zákona
o azylu.
Na základě výše uvedeného dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že důvody kasační
stížnosti dle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s. nejsou dány, neboť Nejvyšší správní
soud neshledal pochybení v postupu městského soudu a nebyla shledána ani jiná vada, která
by měla za následek nedostatek rozhodnutí o věci samé.
Ohledně kasační námitky mířící do nesprávného právního posouzení věci soudem
v předcházejícím řízení dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Nejvyšší správní soud uvádí,
že tato by byla důvodnou, pokud by městský soud aplikoval na danou věc nesprávný právní
předpis, nebo by sice užil právního předpisu správného, tento by však nesprávně vyložil.
V dané věci byl městský soud povinen posoudit, zda stěžovatel splňuje podmínky pro udělení
azylu dle §12 zákona o azylu. Podle tohoto ustanovení se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení
o udělení azylu zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv
a svobod, nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství,
národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických
názorů ve státě, jehož občanství má, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství,
ve státě jeho posledního trvalého bydliště. Za pronásledování se pro účely zákona o azylu
považuje ohrožení života nebo svobody, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná
obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována či trpěna úřady ve státě, jehož
je cizinec státním občanem, nebo státu posledního trvalého bydliště v případě osoby
bez státního občanství nebo pokud tento stát není schopen odpovídajícím způsobem zajistit
ochranu před takovým jednáním (§2 odst. 6 zákona o azylu).
Okolnosti svědčící o pronásledování stěžovatele z důvodů uvedených v §12 zákona
o azylu však v řízení před žalovaným prokázány nebyly. Městský soud se důvodně ztotožnil
se skutkovými zjištěními správního orgánu, z nichž předně vyplynulo, že stěžovatel požádal
o udělení azylu až po velmi dlouhé době pobytu na území ČR, kdy zemi původu opustil v září
roku 1992, avšak žádost o udělení azylu byla z jeho strany podána až v říjnu 2001. Přestože
tato skutečnost sama o sobě neznamená porušení některého z ustanovení zákona o azylu,
je nutno konstatovat, že více než devítiletý časový odstup mezi podáním žádosti o udělení
azylu a opuštěním země původu značně komplikuje možnost podrobně ověřit věrohodnost
skutkového příběhu žalobce.
Jak správní orgán, tak i městský soud vycházel při posuzování důvodů pro udělení
azylu z údajů uvedených stěžovatelem v žádosti a v protokolu o pohovoru. Stěžovatel
jako důvody, pro které opustil vlast a podal žádost o udělení azylu, označil zejména obavu
z hrozícího trestu za dezerci z důvodu nenastoupení základní vojenské služby, neboť
se domníval, že po nastoupení vojenské služby bude okamžitě nasazen do válečných operací
v Náhorním Karabachu, kde v té době probíhal válečný konflikt, s nímž zásadně nesouhlasil.
Stěžovatel dále uvedl, že o udělení azylu požádal z důvodu legalizace svého zdejšího pobytu
s tím, že by chtěl na území ČR uzavřít sňatek, žít zde s rodinou a pracovat. V žalobě a kasační
stížnosti pak nově jako důvod pronásledování uvedl své náboženské vyznání. Na základě
takto uváděných důvodů bylo dále vedeno řízení o udělení azylu.
Pokud jde o situaci v zemi původu, vycházel žalovaný z výše uváděných zpráv, které
jsou součástí spisového materiálu, Nejvyšší správní soud neměl důvod pochybovat o jejich
věrohodnosti, ostatně stěžovatel jejich obsah žádnou konkrétní námitkou nezpochybnil.
Obava založená na tvrzení stěžovatele, že by mohl být trestně stíhán za vyhýbání se vojenské
službě nemůže být považována za strach z pronásledování, neboť trest hrozící za vyhýbání
se výkonu vojenské služby by musel mít persekuční charakter, což v daném případě
prokázáno nebylo. Povinnost výkonu vojenské služby je v Arménii upravena zákonem
a od stanoveného věku postihuje bez rozdílu většinu mužů. Vyhýbání se vojenské službě
je tak obecně chápáno jako porušení zákona a trest za porušení této povinnosti není
považován za persekuci. Výkon vojenské služby je považován za povinnost plynoucí
ze státoobčanského vztahu, a proto povolání k výkonu základní vojenské služby není samo
o sobě skutečností zakládající pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro politické přesvědčení. Tento závěr je v souladu
s judikaturou Nejvyššího správního soudu, který např. v rozhodnutí ze dne 29. 3. 2004,
č. j. 5 Azs 4/2004 - 49 uvedl: „Odmítání nástupu k výkonu základní vojenské služby, která je
ve státě původu povinná, nelze bez dalšího považovat za důvod pro udělení azylu podle §12
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb., zvláště není-li takové odmítání
spojeno s reálně projeveným politickým přesvědčením nebo náboženstvím“. Stěžovatel
k důvodům odmítání vojenské služby uvedl, že má obavu z nasazení v oblasti Náhorního
Karabachu, přičemž s konfliktem probíhajícím na tomto území nesouhlasí. Kromě vlastní
obavy však neuvedl další skutečnosti potvrzující jeho domněnku, že by byl nasazen právě zde.
Toto jeho tvrzení neodpovídá údajům uvedeným ve zprávách o zemi původu, ze kterých
žalovaný při rozhodování vycházel. Stěžovatel měl možnost se s obsahem těchto zpráv
seznámit v průběhu správního řízení, dále měl možnost reagovat na odůvodnění rozhodnutí
žalovaného i městského soudu, kde byly dané skutečnosti konstatovány. Stěžovatel však
zmíněné skutečnosti nezpochybnil, nedoplnil své tvrzení podporující obavy z případného
nasazení v oblasti Náhorního Karabachu v průběhu vojenské služby. V průběhu správního
ani soudního řízení stěžovatel neuvedl žádné další skutečnosti, které by svědčily o souvislosti
odmítání vojenské služby v jeho případě s některým z důvodů uvedených v §12 zákona
o azyl, Nejvyšší správní soud proto shledal posouzení jeho strachu z pronásledování ze strany
městského soudu v souladu se zákonem.
Pokud jde o náboženské důvody, které stěžovatel uvedl jako další důvod opuštění
země původu, i zde Nejvyšší správní soud souhlasí se závěry městského soudu. Stěžovatel
tento důvod neuplatnil ve správním řízení, nebylo proto možno žalovanému vytknout,
že se s ním nevypořádal. Správní orgán je v řízení o azylu povinen zjistit vyčerpávajícím
způsobem skutečný stav věci, této povinnosti však předchází povinnost žadatele o azyl uvést
veškeré skutečnosti o jeho pronásledování. V průběhu řízení o udělení azylu nebylo rovněž
prokázáno, že by stěžovatel byl členem nějaké politické strany či organizace a uplatňoval
konkrétní politické názory, pro které by byl v zemi původu vystaven pronásledování ze strany
arménských úřadů. Stejně tak okolnost, že stěžovatel žije v ČR ve společné domácnosti
se svou manželkou a dětmi, nelze podřadit pod některý ze zákonných důvodů pro udělení
azylu.
Stěžovatel tak v řízení před správním orgánem neuvedl žádnou skutečnost, ze které
by bylo možno dovodit pronásledování konkrétně jeho osoby ze strany státních orgánů
z některého azylově relevantního důvodu vypočteného v §12 zákona o azylu. Městský soud
proto nepochybil, když žalobním námitkám proti napadenému správnímu rozhodnutí v tomto
ohledu nevyhověl, neboť správně zhodnotil, že výše uvedená skutková zjištění vedla správní
orgán k tomu, že žádost stěžovatele o azyl posoudil jako nedůvodnou, když ve stěžovatelově
případě nebyl dán žádný z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu. K tomuto závěru
Nejvyšší správní soud odkazuje na své rozhodnutí ze dne 6. 11. 2003, č. j. 6 Azs 12/2003 - 49,
kde uvedl: „Smyslem práva azylu je poskytnout žadateli ochranu. Nejde však o ochranu před
jakýmkoliv negativním jevem v zemi původu; nárok na udělení azylu vzniká jen z důvodů
vypočtených v §12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu“.
K námitce stěžovatele týkající se neudělení humanitárního azylu dle §14 zákona
o azylu Nejvyšší správní soud ve shodě s městským soudem konstatuje, že u stěžovatele
nebyly shledány důvody pro udělení azylu podle §14 zákona, když tento lze udělit pouze
v případě hodném zvláštního zřetele, jestliže v řízení o udělení azylu nebude zjištěn důvod
pro udělení azylu podle §12 zákona. Na udělení humanitárního azylu tak není právní nárok
a záleží výhradně na uvážení žalovaného, zda konkrétní situaci posoudí jako zvláštního
zřetele hodnou. Městský soud rovněž nepochybil, jestliže jako správné posoudil závěry
žalovaného, že u stěžovatele nejsou dány důvody pro udělení azylu dle §13 zákona o azylu
a neexistuje překážka vycestování podle §91 téhož zákona.
Nejvyšší správní soud nezjistil naplnění žádného z důvodů kasační stížnosti
uplatňovaných stěžovatelem, sám neshledal vady uvedené v §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti, kasační stížnost proto podle §110 odst. 1 s. ř. s.
jako nedůvodnou zamítl.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný správní orgán
měl ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec
jeho běžné úřední činnosti. Žalovanému proto nepřísluší právo na náhradu nákladů řízení
(§60 odst. 4 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. října 2006
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu