ECLI:CZ:NSS:2005:3.AZS.421.2004
sp. zn. 3 Azs 421/2004 - 86
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobců:
a) D. H., b) H. L., oba právně zastoupeni JUDr. Janou Pánkovou, advokátkou se sídlem
Hradec Králové, Letců 1005, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7,
Nad Štolou 3, o kasačních stížnostech žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové č. j. 30 Az 337/2003 – 43, 30 Az 339/2003 - 48 ze dne 1. 7. 2004,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni žalobců advokátce JUDr. Janě Pánkové se p ř i z n á v á
odměna za zastupování ve výši 1675 Kč, která jí bude vyplacena do 60 dnů od právní
moci tohoto rozhodnutí z účtu Nejvyššího správního soudu. Náklady právního
zastoupení žalobců nese stát.
Odůvodnění:
Včas podanými kasačními stížnostmi napadli žalobci (dále též „stěžovatelé“)
nadepsaný rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, kterým byly zamítnuty jejich žaloby,
jimiž se domáhali přezkoumání rozhodnutí žalovaného č. j. OAM-2938/VL-10-K01-2003
ze dne 22. 9. 2003 a č. j. OAM-2937/VL-10-K03-2003 ze dne 25. 9. 2003. Těmito správními
rozhodnutími žalovaný stěžovatelům neudělil azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění
pozdějších předpisů (azylový zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále též „azylový zákon“)
a zároveň vyslovil, že se na stěžovatele nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91
téhož zákona. Krajský soud neshledal existenci procesních důvodů nezákonnosti napadených
správních rozhodnutí. U stěžovatelů nebyly podle soudu splněny podmínky pro udělení azylu
podle §12 azylového zákona, když příčinou jejich odchodu z vlasti byla obava z nepochybně
nezákonného jednání soukromých osob, které nelze považovat za pronásledování ve smyslu
azylového zákona. Soud poukázal na skutečnost, že stěžovatelé nebyli na Ukrajině politicky
aktivní a že tamtéž fungují mechanismy umožňující účinnou ochranu lidských práv
jednotlivce. Stěžovatelé však na jejich využití v podstatě rezignovali. Soud nepřehlédl,
že stěžovatelé požádali o azyl až po jednom roce stráveném v České republice,
z čehož dovodil, že účelem žádosti byla snaha o legalizaci pobytu. Soud pak neshledal
ani nezákonnost výroků o neudělení azylu za účelem sloučení rodiny (§13 azylového zákona)
a humanitárního azylu (§14 azylového zákona) a výroku o neexistenci překážek vycestování
ve smyslu §91 azylového zákona. Zejména s ohledem na uvedené skutečnosti krajský soud
žaloby stěžovatelů ve společném řízení zamítl podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) jako nedůvodné.
V kasačních stížnostech stěžovatelé shodně namítají, že napadený rozsudek byl
doručen pouze jim, a to 16. 8. 2004, a nikoli jejich obhájci, který jim byl na jejich žádost
ustanoven. Dále stěžovatelé namítají, že jako žalobci nebyli vyrozuměni o konání soudu
a nemohli se tohoto jednání tedy zúčastnit a podrobněji rozebrat důvody svých žádostí o azyl.
Tím podle jejich názoru došlo k porušení §49 odst. 1 s. ř. s., neboť toto ustanovení ukládá
soudu povinnost předvolat účastníky řízení 10 dní před jednáním. Tak došlo k porušení
jejich práv a celé řízení je podle jejich názoru v důsledku této skutečnosti vadné.
Jsou přesvědčeni, že je splněn důvod pro zrušení napadeného rozsudku ve smyslu §103
odst. 1 písm. c) s. ř. s., kterým je zmatečnost tohoto rozsudku. V novém řízení pak má být
stěžovatelům umožněno, aby svůj postup řádně obhájili. S ohledem na uvedené důvody
stěžovatelé navrhli Nejvyššímu správnímu soudu, aby kasační stížností napadený rozsudek
krajského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Zároveň shodně požádali
o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Ze soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že Krajský soud v Hradci Králové
svým usnesením č. j. 30 Az 337/2003 - 32, 30 Az 339/2003 - 42 ze dne 10. 3. 2004 spojil
ke společnému projednání řízení o žalobách stěžovatelů; stejným usnesením byl stěžovatelům
ustanoven na jejich žádost zástupce pro řízení o žalobách, JUDr. Milan Zdražil. Přípisem
soudu č. j. 30 Az 337/2003 - 37 ze dne 19. 4. 2004 byl k jednání o žalobách předvolán
zástupce stěžovatelů a to vz. č. 028 kancelářského a spisového řádu pro okresní a krajské
soudy. Tento přípis byl podle záznamu na dodejce doručen zástupci dne 26. 4. 2004. Jednání
před krajským soudem se uskutečnilo dne 29. 6. 2004; podle protokolu o tomto jednání
se jej zúčastnil zástupce stěžovatelů, stěžovatelé jednání přítomni nebyli. Napadený rozsudek
byl stěžovatelům podle doručenek založených v soudním spise doručen dne 16. 8. 2004
a ustanovenému zástupci stěžovatelů dne 27. 8. 2004. Kasační stížnosti byly podány
stěžovateli osobně dne 23. 8. 2004. Usnesením č. j. 30 Az 337/2003 - 63, 30 Az 339/2003 - 50
ze dne 31. 8. 2004 byla stěžovatelům ustanovena zástupkyní pro řízení o kasačních
stížnostech JUDr. Jana Pánková.
Dříve, než se mohl kasačními stížnostmi zabývat meritorně, musel se Nejvyšší správní
soud zabývat otázkou jejich přípustnosti, neboť pouze přípustná kasační stížnost může být
soudem věcně projednána.
Stěžovatelé byli v řízení o žalobě zastoupeni ustanoveným zástupcem. Napadený
rozsudek byl doručen nejprve pouze stěžovatelům, a to 16. 8. 2004, kdežto jejich zástupci byl
napadený rozsudek doručen dne 27. 8. 2004, tedy až po podání kasační stížnosti ze strany
stěžovatelů. Na skutečnost, že rozsudek v době podání kasační stížnosti nebyl jejich zástupci
doručen, ostatně sami stěžovatelé ve svých podáních poukazují. Podle §42 odst. 2 s. ř. s.
platí, že má-li účastník řízení zástupce, doručuje se pouze zástupci. Podle §46 odst. 1 písm. b)
s. ř. s. nestanoví-li zákon jinak, soud usnesením návrh odmítne, jestliže tento byl podán
předčasně. Kasační stížnost musí být zásadně podána do dvou týdnů po doručení rozhodnutí
krajského soudu (§106 odst. 2 s. ř. s.). Aplikujíce uvedená ustanovení na předmětný případ
bylo by třeba kasační stížnosti stěžovatelů odmítnout pro předčasnost, neboť tyto byly podány
ještě před doručením napadeného rozsudku zástupci stěžovatelů. Nejvyšší správní soud však
dospěl k závěru, že v daném případě nelze na kasační stížnosti pohlížet jako na předčasně
podané. Smyslem odmítnutí návrhu pro předčasnost podle §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
je ochrana účastníků řízení před tím, aby soud nerozhodoval o návrhu, u něhož není splněna
podmínka řízení, přičemž nesplnění této podmínky by se mohlo negativně projevit na kvalitě
rozhodování soudu. Předčasnost ve smyslu cit. ustanovení naopak nelze vykládat
jako prostředek pro procesní formalismus, a to ani ze strany soudů, ani ze strany účastníků
řízení (ve stejném smyslu usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Afs 148/2004 - 51
ze dne 7. 10. 2004). V daném případě by posouzení kasačních stížností stěžovatelů
jako předčasných bylo příliš formálním postupem ze strany soudu. Je totiž nepochybné,
že stěžovatelům bylo napadené rozhodnutí doručeno. V situaci, kdy rozsudek krajského soudu
nebyl v důsledku pochybení tohoto soudu doručován ve stejné době zástupci stěžovatelů,
podali stěžovatelé z opatrnosti kasační stížnosti bez toho, že by čekali na případné doručení
napadeného rozsudku právnímu zástupci. Z kasačních stížností je nepochybné, že jim byl
obsah rozhodnutí znám, a že tedy byli i přes porušení pravidla stanoveného v §42 odst. 2
s. ř. s. schopni proti tomuto rozhodnutí kompetentním způsobem brojit. Nelze rovněž
přehlédnout, že odmítnutím kasačních stížností pro předčasnost by byli stěžovatelé fakticky
zkráceni na svém právu napadnout rozhodnutí krajského soudu kasační stížností. Ani právní
zástupce, který byl stěžovatelům ustanoven, ani stěžovatelé sami, totiž ve lhůtě dvou týdnů
od dodatečného doručení rozhodnutí krajského soudu toto rozhodnutí kasační stížností
(opětovně) nenapadli, a to zřejmě i s vědomím, že tak již dříve učinili. Skutečnost,
že rozhodnutí bylo doručeno právnímu zástupci, byť až 27. 8. 2004, má za následek jednak to,
že napadený rozsudek krajského soudu nabyl právní moci (§54 odst. 5 s. ř. s.), jednak to,
že lhůta pro podání kasační stížnosti ve smyslu §106 odst. 2 s. ř. s. v daném případě
již uběhla; stěžovatelé, pokud by poté, co by jejich kasační stížnosti byly odmítnuty
pro předčasnost, nemohli účinně brojit proti rozsudku krajského soudu, neboť jejich kasační
stížnosti by bylo třeba opětovně odmítnout, tentokrát pro opožděnost ve smyslu §46 odst. 1
písm. b) s. ř. s. Vzhledem k tomu, že kasační stížnosti směřují proti pravomocnému
rozhodnutí krajského soudu, což je jednou z podmínek její přípustnosti ve smyslu §102
s. ř. s., a s ohledem na ostatní shora uvedené argumenty Nejvyšší správní soud dospěl
k závěru, že kasační stížnosti netřeba odmítnout a je možné se jimi zabývat meritorně.
Nejvyšší správní soud tedy přezkoumal napadený rozsudek, resp. soudní řízení
jemu předcházející z důvodů uplatněných stěžovateli. Ačkoliv stěžovatelé označili důvod
svých kasačních stížností odkazem na §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s., z obsahu jejich podání
Nejvyšší správní soud zjistil, že ve skutečnosti uplatňují důvod podle §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s., tedy existenci jiné vady řízení před soudem, která mohla mít vliv na zákonnost
rozhodnutí o věci samé. Nejvyšší správní soud však důvodnost kasačních stížností neshledal.
Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že krajský soud pochybil, jestliže k jednání,
jež se uskutečnilo před krajským soudem ve věci jejich žalob, nepředvolal je samotné,
čímž měl porušit §49 odst. 1 s. ř. s. a zbavit je tak možnosti vysvětlit jejich důvody žádosti
o azyl. Jak je shora uvedeno, krajský soud skutečně zaslal předvolání k jednání pouze zástupci
stěžovatelů, nikoliv jim samotným. Předmětem sporu je tedy otázka, zda v řízení
před krajským soudem měly být k jednání předvoláni sami stěžovatelé a zda byly dány
podmínky pro uskutečnění jednání v nepřítomnosti stěžovatelů. Otázkou je, zda postupem
soudu nebylo dotčeno právo účastníků řízení (stěžovatelů), aby jejich jednání bylo vedeno
zásadně v jeho přítomnosti a s možností činit procesní návrhy a vyjádřit se ke všem
prováděným důkazům. Toto právo lze považovat za součást práva na spravedlivý proces
a na soudní ochranu, která jsou zakotvena v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod, čl. 90 a čl. 96 odst. 2 Ústavy České republiky a čl. 36 a 38 odst. 2 odst. 1
Listiny základních práv a svobod. Toto právo však nebylo podle zjištění Nejvyššího správního
soudu stěžovatelům v daném případě postupem krajského soudu upřeno.
Stěžovatelům byl totiž na jejich žádost ustanoven zástupcem advokát, a to i přesto,
že zastoupení advokátem v řízení o žalobách proti rozhodnutím správních orgánů není obecně
vyžadováno. Jsou-li účastníci řízení zastoupeni, doručují se písemnosti podle §42 odst. 2
s. ř. s. pouze zástupci, s výjimkou případů, kdy mají účastníci v řízení něco osobně vykonat;
v takových případech je třeba doručit písemnost i jim. Tak tomu ovšem v daném případě
nebylo, resp. jednání soudu nelze považovat za případ, kdy by měli stěžovatelé cokoli osobně
vykonat, neboť mohli být (a byli) v pozici účastníků řízení plně zastoupeni ustanoveným
advokátem. Krajský soud v dané věci v souladu s odmítavým stanoviskem stěžovatelů
k možnosti soudu rozhodnout bez jednání takové jednání k projednání žalob nařídil.
K tomuto jednání byl řádně předvolán ustanovený zástupce stěžovatelů, který obdržel
společnou předvolánku pro účastníky a zástupce vz. č. 028 kancelářského a spisového řádu
pro okresní a krajské soudy, tohoto jednání se zúčastnil a činil v rámci něj jménem
stěžovatelů procesní úkony. Za této situace osobní neúčast stěžovatelů na nařízeném jednání
nepředstavuje důležitý důvod pro odročení jednání ve smyslu věty §50 s. ř. s. Práva
stěžovatelů v tomto řízení byla hájena ustanoveným právním zástupcem účastným
na nařízeném jednání. Vzhledem k tomu, že krajský soud při předvolání účastníků řízení
a při posouzení předpokladů pro možnost pokračovat v nařízeném jednání postupoval
v souladu s §42 odst. 2 ve spojení s §49 odst. 1 s. ř. s. a §50 s. ř. s., když předvolání
k jednání doručoval pouze zástupci účastníků řízení a jestliže neshledal důležité důvody
k odročení jednání, nelze tento jeho postup považovat za vadu řízení, která by mohla mít vliv
na zákonnost rozhodnutí ve věci samé.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti Nejvyšší správní soud kasační stížnosti
stěžovatelů podle §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodné zamítl.
S přihlédnutím k §78b odst. 1 azylového zákona, podle něhož se cizinci,
který předloží doklad o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě
proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku, udělí
na žádost vízum za účelem strpění pobytu, nerozhodoval Nejvyšší správní soud samostatně
o žádosti o přiznání odkladného účinku podaným kasačním stížnostem.
Stěžovatelé neměli ve věci úspěch, nemají proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný správní orgán
měl ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec
jeho běžné úřední činnosti. Soud mu proto náhradu nákladů řízení nepřiznal (§60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s.). Hotové výdaje a odměnu za zastupování soudem ustanovené
zástupkyni stěžovatelů platí stát (§35 odst. 7 ve spojení s §120 s. ř. s.). Ustanovené
zástupkyni náleží v souladu s §11 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), odměna za jeden úkon
právní služby učiněné v řízení o kasační stížnosti, tj. převzetí a přípravu zastoupení, ve výši
1000 Kč. Vzhledem k tomu, že v daném případě šlo o společný úkon při zastupování dvou
osob, náleží ustanovené zástupkyni za každou takto zastupovanou osobu mimosmluvní
odměna snížená o 20 % (§12 odst. 4 cit. vyhlášky). Zástupkyni dále náleží náhrada hotových
výdajů ve výši paušální částky 75 Kč za jeden úkon právní služby podle §13 odst. 3
cit. vyhlášky. Ustanovené zástupkyni se tedy přiznává náhrada nákladů v celkové výši
1675 Kč. Uvedená částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů
od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 7. prosince 2005
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu