ECLI:CZ:NSS:2005:3.AZS.422.2004
sp. zn. 3 Azs 422/2004 - 54
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobce: D.
T., zastoupeného JUDr. Filipem Chytrým, advokátem se sídlem Praha 6, Křenova 15, proti
žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o kasační stížnosti
žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 14 Az 150/2004 - 35 ze dne 2.
8. 2004,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 14 Az 150/2004 - 35 ze dne
2. 8. 2004 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl včas podanou kasační stížností nadepsané
usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým byla odmítnuta jeho žaloba,
jíž se domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného č. j. OAM-2059/VL-10-P15-2003 ze dne
15. 1. 2004. Rozhodnutím správního orgánu nebyl stěžovateli udělen azyl podle §12, §13
odst. 1, 2 a §14) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii
České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „azylový zákon“). Zároveň žalovaný
správní orgán rozhodl, že se na stěžovatele nevztahuje překážka vycestování podle §91 téhož
zákona. Soud usnesením žalobu odmítl s odkazem na §46 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Žaloba postrádala
podle krajského soudu žalobní body, když stěžovatel zcela obecně namítal nesouhlas
s rozhodnutím. Žaloba podle soudu nijak konkrétně nenapadá rozhodnutí žalovaného,
neuvádí, jakým způsobem byl stěžovatel zkrácen na svých hmotných či procesních právech
nebo které důkazy žalovaný nesprávně zhodnotil či jaké konkrétní vady v postupu žalovaného
spatřuje.
V kasační stížnosti uplatňuje stěžovatel důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.,
tj. nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu, neboť krajský soud, podle jeho názoru,
nesprávně aplikoval §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Stěžovatel poukazuje na to, že i krajský soud
uznal, že podal včas žalobu, v níž uvedl, že správní orgán nezjistil přesně a úplně skutkový
stav věci, že důkazy, které si žalovaný opatřil, nebyly úplné, že chybí logická vazba mezi
rozhodnutím a podklady pro něj, že správní orgán nedostatečně objasnil důvody, které
jej vedly k vydání rozhodnutí. Stěžovatel podle svých slov zaslal krajskému soudu doplnění
této žaloby necelý měsíc po podání žaloby, tedy ve lhůtě, kterou krajský soud zřejmě
akceptoval, neboť stěžovateli nesdělil, že by doplnění bylo nepřípustné, jednak toto doplnění
neodmítl s tím, že by bylo podáno opožděně. Soud se tedy měl zabývat nejen skutečnostmi
uvedenými v žalobě, nýbrž též v jejím doplnění. Stěžovatel je přesvědčen, že i původní žaloba
obsahovala žalobní body ve smyslu §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. I kdyby tomu tak nebylo,
nejednalo by se o neodstranitelný nedostatek podmínek řízení, neboť by jej bylo možno
k výzvě soudu odstranit. Stěžovatel by v takovém případě navíc sám, bez výzvy, takový
nedostatek svým doplněním žaloby odstranil. Stěžovatel tedy dovozuje, že pokud měl krajský
soud za to, že jeho podání neobsahuje všechny náležitosti, měl jej vyzvat k odstranění tohoto
nedostatku. To stěžovatel dovozuje z §43 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění pozdějších předpisů (dále též „o. s. ř.“), který se podle jeho názoru použije
i ve správním soudnictví, a analogicky též z §106 odst. 3 s. ř. s. Z uvedených ustanovení
podle něj vyplývá, že soud by mohl odmítnout žalobu pouze tehdy, pokud by nedostatek
žaloby nebyl odstraněn ani přes výzvu soudu. Dále stěžovatel zopakoval, že lhůtu,
v níž doplnil žalobu, lze s ohledem na velmi krátkou speciální lhůtu pro podání žaloby
v azylových věcech považovat za přiměřenou. Postup krajského soudu považuje
za nepřijatelně přísný, nemající oporu v zákoně, necitlivý a ne zcela v souladu s §2 o. s. ř.,
které soudům ukládá postupovat tak, aby nedocházelo k porušování práv a právem
chráněných zájmů fyzických a právnických osob. Stěžovatel shrnul, že podal žalobu řádně
a včas, přičemž doplněním žaloby ani nerozšířil žalobu na dosud nenapadené výroky
rozhodnutí žalovaného, ani ji nerozšířil o další žalobní body, když v doplnění pouze
odůvodnil žalobní body uplatněné v řádně a včas podané žalobě. I kdyby žaloba neobsahovala
náležitosti předepsané zákonem, nebylo na místě řízení o ní odmítnout, neboť se nejednalo
o neodstranitelný nedostatek podmínek řízení. Z těchto důvodů se domnívá, že usnesení
krajského soudu je nezákonné, a proto navrhl Nejvyššímu správnímu soudu, aby jej zrušil
a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Současně stěžovatel požádal, aby byl jeho kasační
stížnosti přiznán odkladný účinek, neboť na území České republiky žije již 14 let, v Etiopii
mu hrozí nebezpečí, případně smrt, neboť tam stále probíhá občanská válka a země je zmítána
kmenovými rozpory. Je navíc přesvědčen, že jsou splněny zákonné podmínky pro přiznání
odkladného účinku.
Ze soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že žalobou napadené rozhodnutí bylo
stěžovateli doručeno dne 28. 1. 2004. Dne 10. 2. 2004 bylo k poštovní přepravě předáno
podání stěžovatele určené Krajskému soudu v Ústí nad Labem a označené jako žaloba.
Z tohoto podání je zřejmé, kdo je podatelem a jaké správní rozhodnutí je napadáno. Dále
je v podání uvedeno, že stěžovatel nesouhlasí s uvedeným správním rozhodnutím s tím,
že při projednání jeho žádosti o azyl došlo k pochybení žalovaného, způsobujícím
nezákonnost tohoto rozhodnutí. Stěžovatel konkrétně namítal, že správní orgán nezjistil
přesně a úplně skutkový stav věci, čímž porušil povinnost stanovenou v §3 odst. 4, §32
odst. 1 a §46 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších
předpisů (dále též „správní řád“) a v důsledku toho nesprávně posoudil jeho žádost o azyl;
že důkazy, které si správní orgán opatřil před vydáním rozhodnutí, nebyly úplné, čímž došlo
opětovně k porušení §32 odst. 1 a dále §34 odst. 1 správního řádu a správní orgán tak podle
jeho slov nemohl správně usuzovat na skutkové a právní otázky, které pro své rozhodnutí
potřebuje zodpovědět. Dále stěžovatel v žalobě namítl, že rozhodnutí nevyplývá ze zjištěných
podkladů, resp. že mezi rozhodnutím a podklady pro něj neexistuje logická vazba,
a že správní orgán nedostatečně objasnil důvody, které jej vedly k vydání rozhodnutí,
a tím porušil povinnost, kterou mu ukládá §47 odst. 3 správního řádu. Dále stěžovatel
ve své žalobě uvedl, že odůvodnění žaloby doplní v nejbližším možném termínu, nejpozději
do 30ti dnů. Dne 12. 3. 2004 pak bylo krajskému soudu doručeno obsáhlé doplnění žaloby,
obsahující kromě vlastního textu osm příloh, v rámci nějž stěžovatel rozebral jednotlivé
důvody, které jej vedou k závěru o nezákonnosti rozhodnutí žalovaného.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v rozsahu uplatněného důvodu
podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Ustanovení §71 odst. 1 s. ř. s. upravuje zvláštní náležitosti žaloby, které doplňují
obecné náležitosti stanovené v §37 odst. 2 a 3 s. ř. s. Pod písmenem d) cit. ustanovení
je pak jako jedna z nutných náležitostí žaloby uvedena identifikace tzv. žalobních bodů,
z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené
výroky rozhodnutí za nezákonné. Význam co nejpřesnějšího uvedení žalobních bodů v žalobě
vyplývá ze zásady dispoziční, kterou je řízení o žalobách ve správním soudnictví ovládáno
a která znamená, že soud se při přezkumu správního rozhodnutí (s výjimkou taxativně
stanovených případů) omezuje pouze na posouzení existence důvodů nezákonnosti správního
rozhodnutí, které žalobce dovozuje.
Krajský soud podání stěžovatele, kterým napadá rozhodnutí správního orgánu, odmítl
s odkazem na neodstranitelný nedostatek podmínek řízení, který spatřoval ve skutečnosti,
že podání stěžovatele neobsahovalo žádný žalobní bod ve smyslu §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Tato skutečnost pro něj byla důvodem pro odmítnutí žaloby podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
podle něhož soud usnesením odmítne návrh, jestliže nejsou splněny jiné podmínky řízení
a tento nedostatek je neodstranitelný nebo přes výzvu soudu nebyl odstraněn, a proto nelze
v řízení pokračovat. Krajský soud neuvedl, která z uvedených skutečností v daném případě
nastala, nicméně ze skutečnosti, že stěžovatele nevyzýval k odstranění nedostatků žaloby
lze dovodit, že nedostatky žaloby považoval soud za neodstranitelné.
Nejvyšší správní soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že neexistuje zákonná
povinnost soudu v případech, kdy žaloba neobsahuje žádný žalobní bod, vyzývat žalobce
k odstranění těchto vad ve smyslu §37 odst. 5 s. ř. s., neboť takto široce pojímaná povinnost
soudu by odporovala zásadě dispoziční a zásadě koncentrace řízení, v souladu s nimiž
je řízení o žalobě koncipováno (viz např. judikát publikovaný pod č. 113/2004 Sb.NSS).
Nejvyšší správní soud zároveň považuje za rozhodné, že §71 odst. 2 věta třetí s. ř. s. stanoví
lhůtu pouze pro rozšíření žaloby na dosud nenapadené výroky rozhodnutí nebo o další žalobní
body, a tedy v souladu s konstantní judikaturou i pro doplnění žalobního bodu do podání,
které dosud žádný žalobní bod neobsahovalo, a kterému tak chybí i povinné tvrzení o zkrácení
na právech dle §65 odst. 1 s. ř. s., nikoliv však na odstranění jiných vad žaloby. Vady žaloby
jsou přitom odstranitelné zásadně postupem podle §37 odst. 5 s. ř. s., podle kterého předseda
senátu usnesením vyzve podatele k opravě nebo odstranění vad podání a stanoví k tomu lhůtu.
Nejde-li tedy o situaci, kdy podání neobsahuje žádný žalobní bod, a jde-li naopak o situaci,
kdy žalobní bod je formulován nedostatečně přesně či podrobně, popř. chybí-li v žalobě jiné
náležitosti než žalobní body či vymezení rozsahu napadení správního rozhodnutí, je soud
povinen postupovat podle §37 odst. 5 s. ř. s. a usnesením vyzvat podatele k opravě
nebo odstranění vad podání tak, aby mohlo být věcně projednáno. Pouze v případě, že podání
není ve stanovené lhůtě doplněno nebo opraveno a v řízení není možno pro tento nedostatek
pokračovat, odmítne soud usnesením řízení o takovém podání, přičemž o tomto následku
musí být podatel ve výzvě poučen.
V dané věci je předmětem sporu otázka, zda byl v žalobě uveden žalobní bod
či nikoliv, neboť pouze v druhém případě se takový nedostatek žaloby stane po uplynutí lhůty
stanovené v §71 odst. 2 věta třetí s. ř. s. nedostatkem neodstranitelným. Stěžovatel podle
přesvědčení Nejvyššího správního soudu v žalobě označil důvody napadení správního
rozhodnutí způsobem, který splňuje minimální požadavky na formulaci žalobního bodu,
neboť z jeho tvrzení lze v plném rozsahu dovodit právní argumentaci a částečně též skutková
tvrzení, o něž se žalobní bod opírá. Přinejmenším tvrzení stěžovatele, že žalovaný
nedostatečně objasnil důvody svého rozhodnutí, v čemž spatřuje porušení §47 odst. 3
správního řádu, lze považovat za tvrzení splňující minimální požadavky na formulaci
žalobního bodu. Proto v dané věci nepřipadá v úvahu rozšiřování žaloby, jež je po uplynutí
lhůty pro její podání vyloučeno (§71 odst. 2 věta třetí s. ř. s.), nýbrž upřesnění,
resp. rozvedení stávajícího žalobního bodu, které je možné, resp. tam, kde je to třeba,
i nezbytné učinit též po marném uplynutí této lhůty. Krajskému soudu lze přisvědčit,
že v dané podobě není žaloba projednatelná a její jednotlivé body bude třeba doplnit
či upřesnit, nicméně jestliže bylo možno dovodit, že žaloba má jiné vady než absenci
jakéhokoliv žalobního bodu či absenci vymezení rozsahu, v němž je rozhodnutí napadáno,
měl vyzvat stěžovatele k opravě nebo odstranění vad podání podle §37 odst. 5 s. ř. s., neboť
takové opravě či odstranění vad nebránilo uplynutí lhůty podle §71 odst. 2 věta třetí.
Podmínky pro odmítnutí návrhu by pak byly splněny teprve tehdy, jestliže by podání nebylo
opraveno nebo doplněno ve lhůtě uvedené ve výzvě soudu, a to nikoliv podle §46 odst. 1
písm. a) s. ř. s., ale právě podle §37 odst. 5 cit. zákona.
V dané věci pak stěžovatel před vydáním napadeného usnesení krajského soudu
původní podání obsáhlým způsobem doplnil, přičemž s touto skutečností se Krajský soud
v Ústí nad Labem žádným způsobem nevypořádal. V situaci, kdy stěžovatele před tímto
doplněním nevyzýval k odstranění nedostatků podání ve smyslu §37 odst. 5 s. ř. s., měl
krajský soud posoudit, zda uvedeným doplněním byly nedostatky původního podání zcela
odstraněny a zda žaloba byla projednatelná. Pokud by dospěl ke kladnému závěru, měl
meritorně rozhodnout. Pokud by dospěl k závěru negativnímu, tj. pokud by žaloba i po jejím
doplnění vykazovala nedostatky bránící jejímu meritornímu projednání, měl postupovat podle
§37 odst. 5 s. ř. s. a teprve v situaci, kdy by stěžovatel ani přes výzvu ve smyslu tohoto
ustanovení tyto nedostatky neodstranil, mohl přijmout rozhodnutí o odmítnutí návrhu
ve smyslu cit. ustanovení.
Nejvyšší správní soud tedy shledal naplnění důvodu kasační stížnosti podle §103
odst. 1 písm. e) s. ř. s., neboť v posuzovaném případě nebyly splněny podmínky pro odmítnutí
podání podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Proto kasační stížností napadené usnesení Krajského
soudu v Ústí nad Labem zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V tomto řízení
je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem v tomto
rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Vzhledem k dikci §78b odst. 1 azylového zákona, podle něhož se cizinci, který
předloží doklad o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí
ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku, udělí na žádost vízum
za účelem strpění pobytu, nerozhodoval Nejvyšší správní soud samostatně o žádosti
o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne podle §110 odst. 2 s. ř. s.
Krajský soud v Ústí nad Labem v novém rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 19. října 2005
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu