ECLI:CZ:NSS:2006:3.AZS.442.2004
sp. zn. 3 Azs 442/2004 - 61
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Milady Haplové v právní věci žalobkyně: Y. Y.,
zastoupené Mgr. Jekatěrinou Sochorovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Dlouhá 16, proti
žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2004, č. j. 11 Az 18/2004 –
21,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni stěžovatelky advokátce Mgr. Jekatěrině Sochorové se přiznává
odměna za zatup ování ve výši 2150 Kč, která jí bude vyplacena do 60ti dnů od právní
moci tohoto rozhodnutí z účtu Nejvyššího správního soudu. Náklady právního
zastoupení stěžovatelky nese stát.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 6. 2004 č. j. 11 Az 18/2004 – 21 zamítl
žalobu podanou žalobkyní (dále i „stěžovatelka“) proti rozhodnutí žalovaného ze dne
12. 1. 2004, č. j. OAM-3396/VL-10-P11-2000, kterým nebyl žalobkyni udělen azyl podle
ust. §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zák. č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“) a současně bylo
vysloveno, že se na ni nevztahuje překážka vycestování podle §91 téhož zákona. Současně
zamítl žádost žalobkyně o ustanovení právního zástupce pro řízení.
V odůvodnění napadeného rozsudku dospěl soud stejně jako správní orgán k závěru,
že stěžovatelka zemi neopustila z důvodů uvedených v zákonu o azylu, tj. v důsledku
pronásledování pro uplatňování politických práv a svobod nebo pro odůvodněný strach
z pronásledování z důvodů rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině
nebo pro zastávání určitých politických názorů poté, co hodnotil důvody žádosti stěžovatelky
spočívající v její ojedinělé účasti na mítinku, která zůstala bez potíží, v nakupování valut
na černém trhu, které jí byly následně zabaveny a nedostatečné zdravotní péči v zemi původu.
Soud rovněž neshledal žádná pochybení v řízení správního orgánu, zejména když stěžovatelka
uváděla námitky pouze v obecné rovině a nijak je nespecifikovala. Uzavřel, že není naplněn
žádný žalobní bod a žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Stěžovatelka podala proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze včas kasační
stížnost, jíž napadla výrok rozsudku, kterým byla žaloba proti rozhodnutí ze dne 12. 1. 2004
zamítnuta a stížní důvody vymezila ust. §103 odst. 1 písm. a) až d) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Konkrétně namítala, že
Městský soud v Praze posoudil věc v rozporu se zákonem o azylu a vytkla vážná pochybení
všech orgánů v řízení o udělení azylu. Navrhla zrušení napadeného rozsudku, vrácení věci
k dalšímu řízení Městskému soudu v Praze a přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
neboť má reálnou obavu opustit ČR, protože v domovské zemi jí hrozí vážné nebezpečí
z politických (blíže nespecifikovaných) důvodů. Požádala zároveň o ustanovení zástupce.
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 9. 8. 2004, č. j. 11 Az 18/2004 – 36,
ustanovená zástupkyně Mgr. Jekatěrina Sochorová, aniž byla soudem vyzvána, podáním
ze dne 25. 10. 2004 kasační stížnost doplnila námitkou, že správní spis nebyl k dispozici
nejen v době po rozhodnutí soudu, ale ani v průběhu řízení před soudem, kdy stěžovatelka
chtěla svou žalobu, jak v ní uvedla, doplnit. To označila za vadu řízení, která vedla k vydání
nezákonného rozhodnutí ve věci samé. Navrhla, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnosti
stěžovatelky v plném rozsahu vyhověl.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na správní spis a námitky vznesené
v doplnění kasační stížnosti zástupkyní stěžovatelky ponechal na rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu. Navrhl nepřiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Z předloženého správního spisu, zejména z návrhu na zahájení řízení o udělení azylu
ze dne 10. 12. 2000 a z protokolu o pohovoru k důvodům žádosti o udělení azylu ze dne
10. 12. 2003 Nejvyšší správní soud ve vztahu k souzené věci zejména zjistil, že stěžovatelka
jako důvod opuštění země původu uváděla potíže spojené se svou ojedinělou účastí
na mítinku a spočívající v tom, že v následném období policie pravděpodobně v souvislosti
s tímto mítinkem hledala manžela v místě bydliště. Dále nesouhlasila s odebráním valut
policií, které nakoupila na černém trhu, se stavem zdravotnictví a ekologie a
nespravedlnostmi v zemi původu. Manžel vycestoval z vlasti několik dnů po mítinku, ona
zcela bez problému poté, co získala peníze na cestu. Není a nikdy nebyla členskou žádné
politické strany ani jiné organizace, návrat do vlasti vyloučila.
Nejvyšší správní soud přezkoumal v rozsahu a v mezích kasační stížnosti napadený
rozsudek a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud především předesílá, že v řízení o kasační stížnosti není jeh o
úkolem znovu posuzovat, zda měl být stěžovatelce azyl udělen, nýbrž jeho úkolem je pouze
posoudit, zda předchozí řízení naplňuje důvody vymezené v ust. §103 odst. 1 s. ř. s.,
specifikované stěžovatelkou v dané věci pouhým odkazem na ust. §103 odst. 1 písm. a) až d)
s. ř. s., které i po doplnění kasační stížnosti zástupkyní stěžovatelky v případě důvodů podle
písmena a) až c) zůstaly bez jakéhokoliv tvrzení skutečností, v níž je naplnění těchto
ustanovení spatřováno. Na tomto místě Nejvyšší správní soud předesílá, že je povinen zabývat
se pouze řádně uplatněnými stížními důvody, jež jsou základní a nezbytnou náležitostí každé
kasační stížnosti. Význam řádně uplatněných důvodů kasační stížnosti vyplývá ze zásady
dispoziční, kterou je řízení o kasační stížnosti ovládáno. Podle této zásady je Nejvyšší správní
soud s určitými výjimkami vázán důvody kasační stížnosti a je oprávněn zkoumat zákonnost
rozsudku krajského soudu pouze v rozsahu a z důvodu, jež stěžovatel ve své kasační stížnosti
vymezil. Soud tudíž není oprávněn důvody, pro něž se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí
krajského soudu, za stěžovatele jakkoli dovozovat či doplňovat. Stížní důvod je třeba
považovat za řádně uplatněný pouze tehdy, pokud kromě jeho nezbytné subsumce pod jedno
z písmen §103 odst. 1 s. ř. s., z něhož jsou taxativním způsobem podávány důvody, o něž lze
kasační stížnost opřít, obsahuje i skutkové a právní tvrzení, které Nejvyššímu správnímu
soudu umožní seznat, v čem konkrétně je pochybení krajského soudu spatřováno. Nejvyšší
správní soud se proto v této věci nezabýval stížními důvody uvedenými v kasační stížnosti
pod písmeny a), b), c).
Skutkové tvrzení v doplnění kasační stížnosti spočívající v tom, že soud
při rozhodování o žalobě stěžovatelky nemohl vycházet z podkladů ve správním spise,
protože tento nebyl součástí soudního spisu , lze subsumovat pod písm. d) ust. §103 odst. 1
s. ř. s. Z dikce tohoto ustanovení a skutkových tvrzení v doplnění kasační stížnosti lze
dovodit, že stěžovatelka namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí spočívající v jiné vadě řízení
před soudem. Při posuzování této stížní námitky Nejvyšší správní soud zjistil, že podle
prezenčního razítka na č.l. 14 a pokynu soudce na č.l. 25 byl správní spis v předmětné věci
součástí soudního spisu od 19. 4. 2004 do 10. 6. 2004, tudíž byl v průběhu řízení před soudem
k dispozici. Neshledal proto tuto stížní námitku důvodnou.
Ze soudního spisu dále vyplývá, že stěžovatelka podala dne 3. 2. 2004 k Městskému
soudu v Praze žalobu, v níž toliko obecně namítala porušení §3 odst. 4, §32 odst. 1, §34
odst. 1, 5 a §46 správního řádu a uvedla, že další důvody sdělí po seznámení se s celým
obsahem spisového materiálu. Ze spisu však vyplynulo, že stěžovatelka žádné další důvody
neuvedla a ani se nepokusila s obsahem soudního spisu seznámit, neboť se v něm nenachází
záznam o tom, že by chtěla do spisu nahlédnout. Je třeba také dodat, že stěžovatelka se
nesnažila účinně chránit svá práva a k věci se blíže vyjádřit, neboť souhlasila s vyřízením věci
v souladu s §51 s. ř. s. bez jednání. Nejvyšší správní soud proto nemohl ani této námitce
přisvědčit.
Pokud jde o tvrzení stěžovatelky, že „shledává vážná pochybení všech dosavadních
orgánů v řízení o udělení azylu“, která ale nijak nekonkretizovala, Nejvyšší správní soud
přesto přezkoumal postup žalovaného správního orgánu a Městského soudu v Praze a
neshledal, že by v průběhu řízení jakkoli pochybily. Naopak podle Nejvyššího správního
soudu postupovaly v řízení v souladu se zákonem.
Nejvyšší správní soud pouze na okraj věci s ohledem na svou ustálenou rozhodovací
praxi konstatuje, že podstatou a smyslem azylového řízení je udělit azyl toliko
za pronásledování za uplatňování politických práv a svobod, nebo z důvodu odůvodněného
strachu z pronásledování z taxativně vymezených důvodů. Azylové zákonodárství České
republiky přitom, a to v kontextu právních úprav azylu v jiných srovnatelně demokratických
evropských zemí, vnímá právo na azyl jako právo na nezbytnou ochranu před takovýmto
pronásledováním. Ojedinělý krok směřující k uplatňování politických práv (v daném případě
jedna tvrzená účast na demonstraci) nelze považovat za natolik intenzivní postoj, který
by bylo možno považovat za uplatnění zákonného důvodu pro udělení azylu spočívajícího
v pronásledování za uplatňování politických práv a svobod. Stejně tak tvrzenou skutečnost,
že manžela v místě bydliště bez uvedení důvodu hledali policisté, rovněž nelze bez dalšího
považovat za skutečnost objektivně zakládající odůvodněný strach z pronásledování pro
zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství stěžovatelka má, tak jak má n a
mysli §12 zákona o azylu. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se závěrem Městského soudu
v Praze i žalovaného správního orgánu, že stěžovatelka neuvedla v průběhu azylového řízení
žádné důvody, které by mohly být považovány za důvody pro udělení azylu.
Z důvodů shora uvedených Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost jako
nedůvodnou podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Vzhledem k ust. §78b odst. 1 azylového zákona, podle něhož se cizinci, který
předloží doklad o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí
ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku, udělí na žádost vízum
za účelem strpění pobytu, nerozhodoval Nejvyšší správní soud samostatně o žádosti
o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti.
Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spoj. s §120 s. ř. s.). Žalovaný správní orgán
měl ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec
jeho běžné úřední činnosti. Soud mu proto náhradu nákladů řízení nepřiznal (§60 odst. 1
ve spoj. s §120 s. ř. s.). Hotové výdaje a odměnu za zastupování soudem ustanovené
zástupkyni stěžovatelky platí stát (§35 odst. 8 ve spoj. s §120 s. ř. s.). Ustanovené zástupkyni
náleží v souladu s §11 písm. b) a d) vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif) odměna za dva úkony právní služby učiněné
v řízení o kasační stížnosti v celkové výši 2000 Kč a dále náhrada hotových výdajů ve výši
paušální částky 150 Kč za dva úkony právní služby podle §13 odst. 3 cit. vyhlášky, celkem
tedy 2150 Kč. Uvedená částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60ti dnů
od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 15. února 2006
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu