ECLI:CZ:NSS:2005:3.AZS.457.2004
sp. zn. 3 Azs 457/2004 - 52
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobce: V.
K., zastoupeného Mgr. Renátou Jančovou, advokátkou se sídlem Bruntál, nám. Míru 60/11,
proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 24 Az 3/2004 – 29 ze dne 29. 6. 2004,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) nadepsaný
rozsudek Krajského soudu v Ostravě, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
ministra vnitra č. j. OAM-624/AŘ-2002 ze dne 4. 11. 2003, jímž byl zamítnut rozklad
stěžovatele proti rozhodnutí ministerstva vnitra č. j. OAM-276/VL-16-03-2002 ze dne
11. 1. 2002. Posléze uvedeným rozhodnutím nebyl stěžovateli udělen azyl podle §12, §13
odst. 1 a 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii
České republiky, ve znění pozdějších předpisů (azylový zákon), ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „azylový zákon“). Zároveň žalovaný rozhodl, že se na stěžovatele nevztahuje
překážka vycestování ve smyslu §91 azylového zákona. Soud vyšel z toho, že stěžovatel
ve správním řízení neuvedl skutečnosti podřaditelné pod některý z důvodů pro udělení azylu
podle §12 azylového zákona, ani důvod, pro nějž by bylo lze udělit humanitární azyl
podle §14 cit. zákona. Pro udělení azylu za účelem sloučení rodiny podle §13 cit. zákona
rovněž nebyly splněny zákonné podmínky. Ze skutečností, které stěžovatel uvedl,
jakož i z ostatních podkladů shromážděných ve spise soud nezjistil, že by byl stěžovatel
pro případ návratu do vlasti ohrožen některou ze skutečností zakládajících tzv. překážku
vycestování ve smyslu §91 azylového zákona. Žalovaný si podle soudu obstaral dostatek
podkladů pro rozhodnutí a vycházel ze spolehlivě zjištěného stavu věci. Soud neshledal
naplnění ani obecně uplatněných námitek porušení §47 odst. 3 a §3 odst. 3 zákona
č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též
„správní řád“). Zejména z uvedených důvodů Krajský soud v Ostravě v souladu s §78 odst. 7
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“),
žalobu jako nedůvodnou zamítl.
V kasační stížnosti stěžovatel namítá existenci důvodů podle §103 odst. 1 písm. a)
a b) s. ř. s. Posléze uvedený důvod stěžovatel dále specifikoval tak, že podle jeho názoru
došlo k porušení §3 odst. 4 správního řádu, když žalovaný nevyšel ze spolehlivě zjištěného
skutkového stavu věci a nevedl azylové řízení tak, aby posílil jeho důvěru ve správnost
jeho rozhodování. Žalovaný se podle jeho názoru nevěnoval jeho tvrzení o soustavném
vyhrožování a vydírání jeho samotného a jeho rodiny a s tím souvisejícím odůvodněném
strachu z návratu do země původu. Stěžovatel měl vyjádřit své obavy o život, což je dle jeho
názoru přinejmenším důvodem pro překážku vycestování. Dále namítá, že si správní orgán
neobstaral dostatečné podklady o situaci v zemi původu stěžovatele, když jediným dokladem
svědčícím o situaci na Ukrajině je zpráva Ministerstva zahraničí USA za rok 2000. Stěžovatel
poukazuje na to, že správní orgán je povinen zjistit přesně a úplně stav věci a není vázán
návrhy účastníků řízení. Tuto povinnost správní orgán podle stěžovatele nesplnil,
neboť jediná zpráva nemůže být dostatečným dokladem o skutečném stavu věci. Stěžovatel
dále obecným způsobem namítl, že krajský soud nesprávně posoudil právní otázku týkající
se obsahu zákonného pojmu pronásledování ve smyslu azylového zákona. V této souvislosti
poukázal na judikaturu Vrchního soudu v Praze a čl. 65 Příručky k postupům a kritériím pro
určování právního postavení uprchlíků vydané Úřadem Vysokého komisaře OSN
pro uprchlíky v roce 1992. Stěžovatel tedy navrhl Nejvyššímu správnímu soudu, aby zrušil
rozsudek Krajského soudu v Ostravě a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Stěžovatel
rovněž požádal o to, aby jeho kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel jako důvod své žádosti
o azyl uvedl, že svou vlast opustil proto, že dostával nízký plat, a to ještě nepravidelně,
a že odjel za prací, neboť na Ukrajině to nebylo možné a je tam rovněž ekonomická
nestabilita. Dále v rámci pohovoru k důvodům návrhu na zahájení řízení sdělil, že důvodem
jeho žádosti nejsou politické důvody, neboť je jen normální člověk, který žije realitou.
Potvrdil, že snaha vydělat si peníze byla jediným důvodem jeho žádosti o azyl; zároveň uvedl,
že obdobným potížím byli vystaveni i ostatní obyvatelé Ukrajiny. S ukrajinskými státními
orgány ani nesoukromými osobami na Ukrajině žádné problémy neměl, trestně stíhán nikdy
nebyl a nikdy nebyl ani nijak politicky aktivní. Potvrdil rovněž, že vstoupil do azylového
řízení také za účelem legalizace pobytu v České republice. Nejvyšší správní soud ze spisu
dále zjistil, že stěžovatel ani v řízení o rozkladu proti prvostupňovému rozhodnutí neuvedl
žádný jiný důvod, který by jej vedl k podání žádosti o azyl, než ty, které jsou vyjmenovány
shora.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě
z pohledu řádně uplatněných důvodů kasační stížnosti, avšak naplnění těchto důvodů nezjistil.
Nejvyšší správní soud ze správního spisu zjistil, že stěžovatel ve správním
řízení vůbec netvrdil skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že je pronásledován,
resp. že má důvodnou obavu z pronásledování z důvodů uvedených v §12 azylového zákona.
Stěžovatel za jediný důvod své žádosti opakovaně označil ekonomické potíže a snahu
legalizovat svůj pobyt v České republice, když naopak, rovněž opakovaně, vyloučil,
že by jej k odchodu z vlasti vedly politické problémy. Za těchto okolností bylo možné
v případě dodržení lhůty uvedené v §16 odst. 2 azylového zákona vydat rozhodnutí
o zamítnutí návrhu na zahájení řízení o udělení azylu jako zjevně nedůvodného ve smyslu
§16 odst. 1 písm. g) azylového zákona. Neučinil-li tak správní orgán z jakéhokoliv důvodu,
byly bez dalšího splněny podmínky pro rozhodnutí o tom, že se stěžovateli azyl podle §12
azylového zákona neuděluje, a pro rozhodnutí o neexistenci překážek vycestování ve smyslu
§91 azylového zákona. Jestliže stěžovatel v kasační stížnosti uvádí, že správní orgán
a krajský soud pochybily při interpretaci pojmu pronásledování ve smyslu azylového zákona
a odkazuje na judikaturu Vrchního soudu v Praze a Příručku k postupům a kritériím
pro určování právního postavení uprchlíků, pak tato námitka je nesrozumitelná a tudíž
fakticky nepřezkoumatelná. Stěžovatel totiž žádným způsobem nespecifikuje ani nenaznačuje,
v čem pochybení žalovaného a krajského soudu spočívalo, resp. z čeho konkrétně dovozuje,
že pojem pronásledování byl z jejich strany nesprávně vyložen. Jak však Nejvyšší správní
soud výše uvedl, podklady shromážděné ve správním spise nasvědčují tomu, že stěžovatel
na Ukrajině nebyl vystaven pronásledování z důvodů azylově relevantních; pokud
ke stejnému závěru dospěly žalovaný i krajský soud, posoudily stěžovatelem předestřenou
právní otázku správně. Nejvyšší správní soud tedy nezjistil naplnění důvodu podle §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Námitku vad správního řízení, které měly spočívat zejména v nedostatečném zjištění
skutkového stavu věci a nevedení azylové řízení ze strany žalovaného tak, aby byla posílena
důvěra stěžovatele ve správnost rozhodování a které podle stěžovatele měly mít vliv
na zákonnost správního rozhodnutí, Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou. Žalovaný
si podle jeho zjištění obstaral dostatek podkladů pro vydání rozhodnutí a skutkový stav zjistil
dostatečně. V řízeních o žádostech o udělení azylu musí správní orgán vycházet primárně
z tvrzení samotného žadatele o azyl, které musí doplnit, konfrontovat a ověřit z obecných
zpráv o situaci v konkrétní zemi. Vzhledem k tomu, že stěžovatel ve správním řízení
ani netvrdil skutečnosti, které by po jejich ověření mohly být, byť teoreticky, důvodem
pro udělení azylu, a s ohledem na skutečnost, že správnímu orgánu nepřísluší za žadatele
o azyl dohledávat jím netvrzené skutečnosti, které by případně mohly být azylově relevantní,
je třeba dospět k závěru, že v daném případě bylo dostačující, jestliže žalovaný čerpal
informace o situaci na Ukrajině primárně z jednoho dokumentu, tj. stěžovatelem označené
zprávy ministerstva zahraničí USA, a pouze na tuto zprávu ve svém rozhodnutí odkázal.
Tento závěr platí, přestože stěžovatel ve své kasační stížnosti tvrdí, že žalovaný se nevěnoval
jeho tvrzení o soustavném vyhrožování a vydírání jeho samotného a jeho rodiny
a s tím souvisejícím odůvodněném strachu z návratu do země původu. Jak Nejvyšší správní
soud ze správního spisu zjistil, žalovaný takové tvrzení ve správním řízení vůbec neuvedl,
a proto se jím nemohl žalovaný vůbec zabývat. Námitka porušení zásady uvedené v §3
odst. 4 věta druhá správního řádu nebyla ze strany stěžovatele žádným způsobem
konkretizována. V situaci, kdy nebyla zjištěna důvodnost konkrétních námitek procesních
vad a naopak bylo ověřeno, že stěžovateli bylo ve správním řízení podáno řádné poučení
o jeho právech a povinnostech, pohovor s ním byl veden v ruském jazyce za přítomnosti
tlumočníka, bylo mu umožněno seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí a se způsobem
jejich získání, jakož i navrhnout jejich doplnění, dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že i tato námitka je nedůvodná. Soud tedy neshledal ani naplnění důvodu podle §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud tedy nezjistil důvodnost námitek obsažených v kasační stížnosti
stěžovatele, a proto tuto kasační stížnost dle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Vzhledem k dikci §78b odst. 1 azylového zákona, podle něhož se cizinci,
který předloží doklad o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě
proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku, udělí
na žádost vízum za účelem strpění pobytu, nerozhodoval Nejvyšší správní soud samostatně
o žádosti o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný správní orgán
měl ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec
jeho běžné úřední činnosti. Soud mu proto náhradu nákladů řízení nepřiznal (§60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 2. listopadu 2005
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu