ECLI:CZ:NSS:2003:3.AZS.5.2003
sp. zn. 3 Azs 5/2003 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Antonína Koukala ve věci žalobce: M. S.,
zastoupený Mgr. Petrem Řehákem, advokátem, se sídlem Na Příkopě 25, Praha 1, proti
žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o kasační stížnosti proti
rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem- pobočka v Liberci ze dne 19. 5. 2003, čj. 59
Az 286/2003, spojené s návrhem na přiznání odkladného účinku
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného Ministerstva vnitra ze dne 20. 12. 2002 , čj. OAM-
5340/VL-19-12-2002 byla zamítnuta žádost žalobce o udělení azylu a to jako zjevně
nedůvodná podle ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb. o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb. o Policii České republiky , ve znění pozdějších předpisů, ( dále jen
„zákon o azylu“) s uvedením, že azyl se podle ustanovení §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona
o azylu neuděluje , neboť žalobce v žádosti pouze uváděl potíže se soukromými osobami jež
měl v roce 1997 a rovněž tak, že byl veden snahou zlegalizovat pobyt na území ČR. Žalovaný
ve výroku uvedl též, že na žalobce se nevztahuje překážka vycestování ve smyslu ustanovení
§91 zákona o azylu, rozhodnutí bylo žalobci doručeno 30. 12. 2002.
Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce dne 30. 12. 2002 opravný prostředek (dnes
posuzovaný jako žaloba), kde pouze vyjádřil nesouhlas s rozhodnutím žalovaného a uvedl, že
mu bylo vyhrožováno dvěma muži čečenské národnosti a uvedl, že v případě svého návratu se
obává z jejich strany fyzické likvidace.
O podaném opravném prostředku (žalobě) rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem –
pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 19. 5. 2003, čj. 59 Az 286/2003 tak, že jej zamítl.
V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že žalobce jako důvody své žádosti o udělení azylu na
území ČR uváděl pouze obavy ze soukromých osob, které mu vyhrožovaly smrtí ve snaze
donutit ho ke splnění jejich požadavku zajistit skupinu žoldáků, a snahu legalizovat svůj
pobyt v ČR, kde pobývá od roku 1997 nelegálně. Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku
uvedl, že žalobce neuváděl ve správním spise, že by byl nějak politicky činný a proto měl být
pronásledován ze strany státních orgánů na Ukrajině, neuvedl žádné skutečnosti, z nichž by
bylo možné dovodit jeho odůvodněný strach z pronásledování z důvodů uvedených
v ustanovení §12 písm. b) zákona o azylu, tedy pro jeho rasu, národnost, náboženství,
příslušnost k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů, jednání
soukromých osob nelze v žádném případě přičíst státní moci na Ukrajině , neboť navrhovatel
se neobrátil se žádostí o pomoc před vyhrožováním ze strany jeho známých na policii, či jiné
ukrajinské státní orgány a proto rozhodnutí žalovaného o zamítnutí žádosti o udělení azylu
bylo vydáno v souladu s ustanovením §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu. Rovněž tak,dle
odůvodnění rozsudku, žalovaný správní orgán nepochybil, když v námitkách žalobce, že
vyhrožování mu smrtí ze strany jeho známých mu brání vrátit se na Ukrajinu, neshledal
překážku vycestování ve smyslu ustanovení §91 zákona o azylu.
Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci podal
žalobce (dále jen stěžovatel) kasační stížnost. Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal
formální náležitosti a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas. Rozsudek byl žalobci
doručen 21. 5. 2003, kasační stížnost byla podána k poštovní přepravě dne 4. 6. 2003 a byla
podána včas. Jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná. Stěžovatel je
zastoupen advokátem.
Jako důvody kasační stížnosti stěžovatel uplatňuje důvody podle ustanovení §103 odst. 1
písmeno a) a c) s. ř. s. , namítá nesprávné právní posouzení a zmatečnost předcházejícího
řízení. Stěžovatel především uvádí, že žalovanému správnímu orgánu vyložil, že je
příslušníkem specifické sociální skupiny a to skupiny tzv. Afgánců, kterou tvoří bývalí
příslušníci Rudé armády, kteří sloužili v Afganistánu, vyložil rovněž, proč se neobrátil
s žádostí o pomoc na státní orgány Ukrajiny, když uvedl, že se obával propojení kriminálních
skupin s policií a ukrajinskými státními orgány. Namítá, že žalovaný správní orgán se touto
problematikou vůbec nezabýval. Stěžovatel uvádí, že se obává, že v případě návratu může být
zadržen a šikanován policií již z toho důvodu, že nedovoleně opustil Ukrajinu a požádal
o zahraniční azyl. Stěžovatel dále namítá, že byl odňat svému zákonnému soudci, když
o opravném prostředku rozhodoval senát a nikoli specializovaný samosoudce, byť to zákon
o azylu výslovně uvádí a dále napadá vadné označení žalovaného správního orgánu, když ve
svém rozhodnutí není uvedeno jeho sídlo. Stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud
odložil vykonatelnost rozhodnutí a vydal rozsudek, kterým zruší rozsudek Krajského soudu
v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci sp. zn. 59 Az 286/2003 a věc vrátí k novému
projednání.
Žalovaný podal ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém se ztotožňuje s napadeným
rozsudkem soudu.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek soudu
v souladu s ustanovením §109 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve
své kasační stížnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatel uvádí jako právní důvod kasační stížnosti §103 odst. 1 písm. a) a c) s. ř. s.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím
řízení. Nesprávné posouzení právní otázky spočívá buď v tom, že na správně zjištěný
skutkový stav je aplikován nesprávný právní závěr, popř. je sice aplikován správný právní
názor, ale je nesprávně vyložen.
Nejvyšší správní soud však v napadeném rozsudku Krajského soudu v Ústí nad
Labem - pobočka v Liberci takovou vadu neshledal.
Rozhodování soudu o kasační stížnosti je ovládáno principem kasace, soud tedy
provádí jen důkazy nezbytné k tomu, aby mohl rozhodnout , v rámci své přezkumné činnosti
sleduje, jak soud, který ve věci rozhodoval zhodnotil důkazy, jak se vypořádal s tvrzením
žalobce a důkazy navrženými či předloženými.
Z odůvodnění kasační stížností napadeného rozsudku je zřejmé, že jsou jasně
označeny důkazy, z nichž žalovaný čerpal svá skutková zjištění, skutkový stav byl zde
přiléhavě právně posouzen. Závěr soudu, jakož i správního orgánu o tom, že důvody jím
uplatňované umožňuje a odůvodňuje aplikaci ustanovení §12 písm. b) zákona o azylu. Jedná
se tedy o spor o posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. V daném
ustanovení zákonodárce včlenil ustanovení čl. 1 odst. 2 Úmluvy o právním postavení
uprchlíků, přijaté v Ženevě dne 28. 7. 1951 a Protokolu týkajícího se právního postavení
uprchlíků, přijatého v New Yorku dne 31. 1. 1967, z něhož zřetelně vyplývá, že se musí
jednat o represi ze strany státu z důvodu příslušnosti k určité společenské vrstvě, resp.
Sociální skupině. V daném případě se však o takovou státní represi nejednalo, stěžovatel, jak
sám uvedl, má strach vrátit se na Ukrajinu kvůli skupině jemu známých osob, kteří po něm
vyžadují vytvoření bojové skupiny a možná by byl jimi ohrožován na životě. Nejedná se tedy
o represi ze strany státu, ale ze strany soukromých osob. Vyhrožování ze strany soukromých
osob nelze považovat za pronásledování tak, jak jej má ustanovení §2 odst. 5 zákona o azylu
na mysli. Nejvyšší správní soud se zcela ztotožnil se závěrem soudu i správního orgánu, že
navrhovatel neuvedl žádné skutečnosti, které by svědčily o jeho vystavení pronásledování
z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu. Námitka stěžovatele, že má obavu
z kriminalizace jeho vstupu do azylového řízení v jiné zemi, není rovněž důvodná, neboť
zmiňovaný zákon v jeho zemi nebyl přijat - jak plyne z Informace poskytnuté společností
Člověk v tísni ze dne 31. 1. 2002 k dotazu Ministerstva vnitra. Navíc skutečnost, že stěžovatel
podal žádost o azyl až po delším pobytu v České republice svědčí tomu, že důvodem žádosti
nebyly problémy stěžovatele se státními orgány Ukrajiny pro příslušnost k určité sociální
skupině, ale snaha o legalizaci pobytu v České republice, což ostatně sám uvedl v žádosti
o azyl.
Z těchto důvodů rovněž považuje Nejvyšší správní soud za správně posouzenou
i otázku překážky vycestování podle ustanovení §91 odst. 1 zákona o azylu.
Proto žalovaný správní orgán i soud prvního stupně postupovaly správně, když
důvody uplatňované stěžovatelem neshledaly jako důvody k udělení azylu a podle toho
rozhodly.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s. lze kasační stížnost podat pro
zmatečnost řízení před soudem spočívající v tom, že chyběly podmínky řízení, ve věci
rozhodoval vyloučený soudce nebo byl soud nesprávně obsazen, popřípadě bylo rozhodnuto
v neprospěch účastníka v důsledku trestného činu soudce. Podle ustanovení §32 odst. 5
zákona o azylu, v řízení o žalobě proti rozhodnutí, jímž se žádost o udělení azylu zamítá jako
zjevně nedůvodná (tedy podle ustanovení §16 zákona o azylu, což se týká i souzeného
případu), rozhoduje specializovaný samosoudce. Podle ustanovení §32 odst. 5 zákona o azylu
měl danou věc rozhodovat specializovaný samosoudce.
Nedostatek podmínky řízení, záležející v zákonném obsazení soudu je důvodem
kasační stížnosti ve shodě s ustanovením §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s. nejen tehdy, jestliže
místo senátu rozhodoval ve věci samosoudce (opačnou situaci, tedy jestliže místo samosoudce
rozhodoval senát, zákon také považuje za nesprávné obsazení soudu, ale nespojuje s ním
takovou vadu, která by sama o sobě byla důvodem pro zrušení rozhodnutí soudu prvého
stupně), ale i v případě, že rozhodnutí vydal jiný samosoudce nebo senát, než který k tomu
byl povolán platným rozvrhem práce soudu. Případem, kdy místo specializovaného
samosoudce ve věci rozhodoval senát, není žalobce krácen nikterak na svých subjektivních
právech veřejnoprávního charakteru. O nedostatek podmínky řízení, pro který by byl Nejvyšší
správní soud nucen zrušit rozsudek krajského soudu pro zmatečnost se v takovém případě
nejednalo.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Za této procesní situace, kdy Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl
neprodleně po jejím obdržení a po nezbytném poučení účastníků řízení o složení senátu, se
z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle ustanovení §60 odst. 1 a 7
s. ř. s. Protože úspěšný žalovaný žádné náklady neuplatňoval, ostatně mu žádné náklady nad
rámec jeho úřední činnosti nevznikly, soud mu náhradu nákladů nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. 10. 2003
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu