ECLI:CZ:NSS:2016:3.AZS.82.2016:29
sp. zn. 3 Azs 82/2016 - 29
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu, složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Jana Vyklického a Mgr. Radovana Havelce, v právní věci žalobce: P. B.,
zastoupen Mgr. Vratislavem Tauberem, advokátem se sídlem Brno, Nám. 28. Října 9, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o žalobě proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 6. 2015, č. j. OAM-610/ZA-ZA05-LE05-2014, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 3. 2016, č. j. 33 Az
16/2015 - 36,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobce n em á právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
Rozhodnutím žalovaného ze dne 18. 6. 2015, č. j. OAM-610/ZA-ZA05-LE05-2014,
nebyl žalobci udělen azyl podle §12, §13 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“) a zároveň bylo rozhodnuto, že udělení doplňkové
ochrany vylučuje §15a téhož zákona. Následně podanou žalobu zamítl Krajský soud v Brně
(dále jen „krajský soud“) svým rozsudkem ze dne 10. 3. 2016, č. j. 33 Az 16/2015 - 36
(dále jen „napadený rozsudek“).
Krajský soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného žalovaným, o kterém nebylo mezi
stranami sporu. Součástí správního spisu byl i výpis z evidence rejstříku trestů fyzických osob,
z něhož bylo zjištěno, že žalobce byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 4. 3. 2009,
sp. zn. 53 T 6/2008, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 10. 2009,
sp. zn. 6 To 56/2009, shledán vinným ze spáchání trestného činu padělání a pozměňování peněz
ve značném rozsahu podle §140 odst. 1,3 písm. a), b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon,
ve znění pozdějších předpisů („trestní zákon“). Za toto jednání byl podle §140 odst. 3 trestního
zákona odsouzen k trestu odnětí svobody v délce 11 let. Z citovaného výpisu dále vyplynulo,
že žalobce byl dne 18. 4. 2013 z výkonu trestu podmíněně propuštěn. Předmětem sporu mezi
stranami se na zmíněném skutkovém pozadí stala právní otázka naplnění podmínek pro uplatnění
vylučovací klauzule pro udělení doplňkové ochrany ve smyslu §15a odst. 1 písm. b) zákona
o azylu. Předmětné ustanovení ke dni rozhodování žalovaného stanovilo, že „[d]oplňkovou ochranu
podle §14a nebo 14b nelze udělit, i když budou zjištěny důvody uvedené v §14a, avšak je důvodné podezření,
že cizinec, který podal žádost o udělení mezinárodní ochrany, spáchal zvlášť závažný zločin“. Žalobce
v podané žalobě tvrdil, že citované ustanovení nelze aplikovat v situaci, kdy žadatel
o mezinárodní ochranu byl již za „zvlášť závažný zločin“ odsouzen, a to v jurisdikci státu, který
rozhoduje o udělení mezinárodní ochrany. Vyšel přitom z argumentace per analogiam ve vztahu
k vylučující klauzulí zakotvené pro případy udělení azylu v §15 odst. 1 písm. b) zákona o azylu –
„[a]zyl nelze udělit, i když budou zjištěny důvody uvedené v §12 nebo 13, avšak je důvodné podezření,
že cizinec, který podal žádost o udělení mezinárodní ochrany, se dopustil před podáním žádosti o udělení
mezinárodní ochrany vážného nepolitického trestného činu mimo území [napadený rozsudek hovoří
o „pojmovému znaku teritoriality“]“.
Krajský soud se s výkladem zaujatým žalobcem neztotožnil a v té souvislosti poukázal
mj. na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne ze dne 11. 2. 2009, č. j. 1 Azs 107/2008 – 78
(přístupný na www.nssoud.cz), zachycující dle jeho názoru rozdíl mezi ustanoveními obsahujícími
vylučující klauzule u doplňkové ochrany a pro udělení azylu. Krajský soud z odkazovaného
rozsudku zmínil následující pasáž: „Z citované právní úpravy je zřejmé, že došlo k rozhojnění zákonných
výluk z udělení doplňkové ochrany oproti předchozí úpravě výluk z aplikace překážek vycestování a ke změně
jejich slovního vyjádření (například nyní postačuje spáchání zvlášť závažného trestného činu, zatímco předchozí
úprava požadovala odsouzení za zvlášť závažný trestný čin). Ustanovení §15a zákona o azylu je nicméně
transpozicí čl. 17 kvalifikační směrnice [směrnice Rady 2004/83/ES; dále jen kvalifikační směrnice],
a opět je nutno konstatovat, že tato transpozice neproběhla zcela korektně. Na rozdíl od §15a odst. 1 písm. b)
požaduje kvalifikační směrnice, aby se jednalo o vážný nepolitický zločin. Zásady a cíle OSN uvedené v §15a
odst. 1 písm. c) zákona o azylu omezuje kvalifikační směrnice jen na zásady a cíle uvedené v preambuli
a v článcích 1 a 2 Charty OSN. Konečně kvalifikační směrnice odmítá poskytnout doplňkovou ochranu tomu,
kdo představuje nebezpečí pro společnost nebo pro bezpečnost členského státu, ve kterém se nachází, a to na rozdíl
od úpravy v §15a odst. 1 písm. d) zákona o azylu, který hovoří pouze o nebezpečí pro bezpečnost státu.“
V návaznosti na řečené krajský soud odkázal rovněž na doktrinální výklad ke vztahu §15
a §15a zákona o azylu, vystavěný na úvaze, že vylučující klauzule u doplňkové ochrany je výrazně
širší než u azylu. Jako důvody přitom uvádí, že §15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu se jednak
vztahuje i na „politické“ trestné činy, dále neobsahuje časové omezení z hlediska data spáchání
trestného činu a konečně „neobsahuje žádné teritoriální omezení z hlediska místa spáchání trestného činu
[tj. oproti §15 odst. 1 písm. b) zákona o azylu chybí spojení ‚mimo území‘]“. Připomíná terminologickou
odchylku mezi ustanoveními, kdy vylučující klauzule u doplňkové ochrany používá termín „zvlášť
závažný zločin“, zatímco druhá z klauzulí „vážný… trestný čin“. Důvod této skutečnosti shledává
komentářová literatura v tom, že „při transpozici kvalifikační směrnice zákonodárce nově zakotvil celý
§15a zákona o azylu, zatímco §15 odst. 1 zákona o azylu zůstal nedotčen a doslovně parafrázuje znění čl. 1F
ŽÚ1951 [přičemž při formulování §15 odst. 1 písm. b) zákona o azylu se navázáním na terminologii českého
trestního zákona tehdejší zákonodárce zjevně nezabýval]“. S ohledem na skutečnost, že čl. 12 odst. 1
písm. b) a čl. 17 odst. 1 písm. b) kvalifikační směrnice obsahují totožnou formulaci
(„vážný zločin“), je vhodné vykládat termíny ve sporných (národních) ustanoveních pro účely
zákona o azylu jako synonyma.
Na zmíněné navázal krajský soud konstatováním, že z předmětné citace vyplývá
skutečnost, že zatímco na rozdíl v dikci u vymezení znaků trestního deliktu je třeba nahlížet jako
nezáměrný, tak v případě pojmového znaku teritoriality, který je zahrnut v §15 odst. 1 písm. b)
zákona o azylu, avšak v §15a odst. 1 písm. b) téhož předpisu absentuje, jde o projev ratio legis
předmětné právní úpravy. Krajský soud tak dospěl k závěru, že vylučující klauzule z udělení
doplňkové ochrany je širší, než v případě azylu, a proto zahrnuje i závažné trestní delikty žadatelů
o azyl spáchané na území státu, kde žadatel chce dosáhnout udělení mezinárodní ochrany. Svůj závěr krajský
soud podpořil odkazem na následující legislativní vývoj – směrnici Evropského parlamentu
a Rady 2011/95/EU ze dne 13. 12. 2011 (dále jen „nová kvalifikační směrnice“), která našla svůj
odraz v zákoně č. 314/2015 Sb. Krajský soud ve světle uvedeného odmítl možnost analogie
vylučující klauzule u doplňkové ochrany ve vztahu k vylučující klauzuli u azylu, neboť by vedla
k příliš restriktivnímu výkladu, který by byl contra legem. Vzhledem k výše uvedené nespornosti
o skutkovém stavu dospěl krajský soud k závěru, že žalovaný posoudil správně podmínky
pro aplikaci vylučující klauzule v případě doplňkové ochrany obsažené v §15a odst. 1 písm. b)
zákona o azylu, a rovněž správně usoudil, že v případě žalobce bylo udělení doplňkové ochrany
podle ustanovení §14a nebo §14b zákona o azylu ex lege vyloučeno. V kontextu usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne ze dne 7. 9. 2010,
č. j. 4 Azs 60/2007 - 119, pak v takovém případě žalovaný nebyl dále povinen zjišťovat existenci
důvodů uvedených v §14a zákona o azylu.
II. Kasační stížnost
Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (stěžovatel) včasnou kasační stížnost.
Krajskému soudu vytkl nesprávnou aplikaci §15 a 15a zákona o azylu, ve znění platném
do 17. 12. 2015. Uvedl, že obě ustanovení představují provedení kvalifikační směrnice. Stěžovatel
poukázal na to, že obě ustanovení se liší, neboť „doplňkovou ochranu [§15 odst. 1 písm. b)] vylučuje
spáchání ‚vážného nepolitického trestného činu mimo území‘, zatímco azyl [§15a odst. 1 písm. b)] vylučuje
spáchání ‚zvlášť závažného zločinu‘“ (pozn. Nejvyššího správního soudu – stěžovatel zřejmě
v citované pasáži kasační stížnosti zaměnil pojmenování forem mezinárodní ochrany).
Podle stěžovatele je tak zjevné, že se tyto výjimky po obsahové stránce liší, „byť by měly vycházet
z transpozice totožné kvalifikační směrnice“.
Stěžovatel dále namítl, že předpisy upravující mezinárodní azylovou, resp. doplňkovou
ochranu je nezbytné vykládat ve prospěch osob žádajících o udělení takové ochrany, v souladu
s čímž je třeba upřednostnit výklad pro žadatele příznivější, tedy ten, který vylučuje udělení
mezinárodní ochrany v případě spáchání „vážného nepolitického trestného činu mimo území“.
Ve vztahu k výše zmíněnému rozsudku Nejvyššího správního soudu
č. j. 1 Azs 107/2008 - 78, stěžovatel uvedl, že navzdory tvrzení krajského soudu se tento
nezabývá komparací sporných ustanovení, ale vzájemným vztahem §15a odst. 1 písm. a), b) a d)
zákona o azylu. Otázka vztahu vylučující klauzule pro azyl a doplňkovou ochranu tak
podle stěžovatele nebyla v judikatuře Nejvyššího správního soudu dosud řešena. V souvislosti
se zmíněným rozsudkem a odkazem na doktrinální výklad zmíněný krajským soudem stěžovatel
uvedl, že oba tyto zdroje považují transpozici kvalifikační směrnice za ne zcela korektní, přičemž
hlubším provázáním novelizovaného předpisu se zbytkem právního řádu se zákonodárce
nezabýval. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že žádný z jím zmíněných zdrojů fakticky nepotvrzuje,
že by úmyslem zákonodárce byly dvě rozdílné vylučující klauzule, ale (zdroje) naopak připouští
„jisté imperfekce ohledně transponovaných předpisů“.
V souvislosti s komparací vylučujících klauzulí krajským soudem stěžovatel konečně
doplnil, že rozdíl ve znění ohledně znaků trestného činu nemůže být logicky na jedné straně
nezáměrný (vymezení znaků trestního deliktu) a současně úmyslný (zahrnutí pojmového znaku
teritoriality).
V souhrnu uvedeného navrhl stěžovatel napadený rozsudek krajského soudu zrušit a věc
vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s výkladem §15a zákona
o azylu a argumentací provedenou krajským soudem a navrhl kasační stížnost zamítnout.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil otázku splnění podmínek řízení. Zjistil, že kasační
stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost
ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, stěžovatel je v řízení zastoupen advokátem a jsou splněny
i obsahové náležitosti dle §106 s. ř. s.
Následně přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s ustanovením §109 odst. 3
a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady podle §109
odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Jelikož se jedná o věc mezinárodní ochrany, zabýval se Nejvyšší správní soud nejprve
otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
Pokud by tomu tak nebylo, musela by být kasační stížnost podle §104a odst. 1 s. ř. s. odmítnuta
jako nepřijatelná.
Otázkou vymezení institutu nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení správního
se Nejvyšší správní soud důkladně zabýval v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS. O přijatelnou kasační stížnost se podle tohoto usnesení může
jednat v následujících typových případech: 1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které
dosud nebyly vůbec či plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu, 2) kasační stížnost
se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; rozdílnost v judikatuře
přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu, 3) kasační
stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší správní soud
ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní
otázky, řešené dosud správními soudy jednotně, 4) v napadeném rozhodnutí krajského soudu
bylo shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení
stěžovatele.
Při úvaze, zda je namístě kasační stížnost odmítnout pro nepřijatelnost dle §104a odst. 1
s. ř. s. tento soud nepřehlédl, že judikatorně dosud důsledně neřešil problematiku vztahu
ustanovení §15 a §15a zákona o azylu v kontextu nyní stěžovatelem uplatňované argumentace,
mířící na pojmový znak teritoriality (ne)zahrnutý v odkazovaných ustanoveních. Krajský soud
sice v tomto směru uvedl, že Nejvyšší správní soud se vztahem vylučujících klauzulí zabýval
v rozsudku č. j. 1 Azs 107/2008 – 78, avšak (mj.) krajským soudem citovaná pasáž ve skutečnosti
rozebírá vztah vylučující klauzule u doplňkové ochrany a dřívější úpravy výluk z aplikace
překážek vycestování. Vztah vylučujících klauzulí u azylu a doplňkové ochrany tedy Nejvyšší
správní soud v uvedeném kontextu dosud podrobně nerozebíral. Proto se nyní rozhodl posoudit
kasační stížnost věcně.
Citace relevantních ustanovení:
Ustanovení §15 odst. 1 písm. b) zákona o azylu v rozhodném znění: „Azyl nelze udělit,
i když budou zjištěny důvody uvedené v §12 nebo 13, avšak je důvodné podezření, že cizinec, který podal žádost
o udělení mezinárodní ochrany se dopustil před podáním žádosti o udělení mezinárodní ochrany vážného
nepolitického trestného činu mimo území.“ Článek 12 odst. 2 písm. b) kvalifikační směrnice: „Státní
příslušník třetí země nebo osoba bez státní příslušnosti je vyloučen z postavení uprchlíka, existují-li závažné
důvody se domnívat, že se dopustil vážného nepolitického zločinu mimo zemi svého azylu dříve, než byl uznán
uprchlíkem, tj. před vydáním povolení k pobytu na základě přiznání postavení uprchlíka.“
Ustanovení §15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu v rozhodném znění: „Doplňkovou ochranu
podle §14a nebo 14b nelze udělit, i když budou zjištěny důvody uvedené v §14a, avšak je důvodné podezření,
že cizinec, který podal žádost o udělení mezinárodní ochrany, spáchal zvlášť závažný zločin“. Článek 17 odst.
1 písm. b) kvalifikační směrnice: „Státní příslušník třetí země nebo osoba bez státní příslušnosti není
způsobilá k podpůrné ochraně, existují-li vážné důvody se domnívat, že se dopustil vážného nepolitického
zločinu;“.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou stěžovatele, že „výjimky se po obsahové
stránce liší, byť by měly vycházet z transpozice totožné kvalifikační směrnice“. Stěžovateli lze dát za pravdu,
že výjimky jsou skutečně obsahově rozdílné. Tento závěr podporuje i citace komentářové
literatury k rozhodným ustanovením, kterou ve svém rozsudku krajský soud použil (též výše).
Tato rozdílnost je ovšem podle Nejvyššího správního soudu vcelku logická, neboť §15 a §15a
zákona o azylu provádějí rozdílná ustanovení (totožné) kvalifikační směrnice, tedy jejích článků 12
a 17, které upravují rozdílné instituty. To vyplývá jak ze samotného znění citovaných článků, tak
i systematického členění kvalifikační směrnice („status uprchlíka“ a „podpůrná ochrana“).
Stěžovatel dále poukázal na to, že jak krajským soudem zmíněný „doktrinální výklad“, tak
rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Azs 107/2008 – 78, vytýkají transpozici kvalifikační
směrnice jistou míru nekorektnosti. V této souvislosti je však třeba poznamenat, že doktrinální
výklad tak činí ve vztahu k rozdílnosti použité terminologie – „vážný … trestný čin“ [§15 odst. 1
písm. a) zákona o azylu] oproti „zvlášť závažný zločin“ [§15a odst. 1 písm. b)]. Samotný komentář
k zákonu o azylu však tento rozdíl vysvětluje nedůsledností českého zákonodárce při provádění
transpozice z hlediska navázání terminologie §15 odst. 1 písm. b) zákona o azylu na terminologii
tehdejšího trestního zákona. Doslova k tomu uvádí, že předmětná „odchylka je dána pravděpodobně
tím, že při transpozici kvalifikační směrnice zákonodárce nově zakotvil celý §15a zákona o azylu, zatímco §15
odst. 1 zákona o azylu zůstal nedotčen a doslovně parafrázuje znění čl. 1F ŽÚ1951“.
Rovněž rozsudek Nejvyššího správního soudu vytýká nekorektnost provedené transpozici
v odlišných bodech, než je (ne)zahrnutí pojmového znaku teritoriality do §15a odst. 1 písm. b)
zákona o azylu, když poukazuje na absenci adjektiva „nepolitický“ (zločin), který čl. 17 odst. 1
písm. b) kvalifikační směrnice zahrnuje. Další odlišnosti, které Nejvyšší správní soud v citovaném
rozsudku č. j. 1 Azs 107/2008 – 78 zmínil, se pak dotýkají již jiných písmen §15a odst. 1 zákona
o azylu a nejsou tak pro posouzení nynějšího případu rozhodné. Se stěžovatelem tak lze souhlasit,
že provedení kvalifikační směrnice do českého právního řádu nebylo zcela důsledné. Současně je
nicméně třeba dodat, že jím uváděné odchylky se v žádném z citovaných případů nedotýkaly
pojmového znaku teritoriality, na jehož existenci byla aplikace vylučující klauzule žalovaným
v případě stěžovatele postavena.
Ve vztahu k rozdílnosti použité terminologie a možnosti podřadit jednání, za které byl
stěžovatel pravomocně odsouzen, pod čl. 17 odst. 1 písm. b) kvalifikační směrnice přitom
důsledně argumentoval jak žalovaný (s. 8 napadeného rozhodnutí), tak krajský soud (s. 8-9
napadeného rozsudku), způsobem, se kterým se Nejvyšší správní soud ztotožňuje.
Stěžovatel dále namítal, že nic fakticky nepotvrzuje, že by bylo úmyslem zákonodárce
vytvořit pro azyl a doplňkovou ochranu rozdílné vylučující klauzule. Tento názor Nejvyšší
správní soud nesdílí. Vedle dílčích rozdílností, které byly zmíněny výše, je pro nynější věc
rozhodná odlišnost v podobě (ne)zařazení pojmového znaku teritoriality, jakožto podmínky
pro uplatnění vylučující klauzule u doplňkové ochrany [§15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu].
Na tomto místě je vhodné srovnat vývoj unijní předlohy, tedy kvalifikační směrnice a nové
kvalifikační směrnice, v rozhodném ustanovení. Jak čl. 17 odst. 1 písm. b) kvalifikační směrnice
(„…se dopustil vážného nepolitického zločinu;“), tak čl. 17 odst. 1 písm. b) nové kvalifikační směrnice
(„…se dopustili vážného zločinu;“) jsou sice rozdílné, avšak pouze z hlediska (ne)zahrnutí „politického
aspektu“ spáchaného zločinu. Shodně naopak neobsahují požadavek spáchání zločinu „mimo
území“, jehož zahrnutí při výkladu vylučující klauzule doplňkové ochrany se stěžovatel dovolává.
Oproti tomu předloha vylučující klauzule v případě azylu [čl. 12 odst. 2 písm. b)
kvalifikační směrnice („se dopustil vážného nepolitického zločinu mimo zemi svého azylu“) a nově i čl. 12
odst. 2 písm. b) nové kvalifikační směrnice („…se dopustili vážného nepolitického zločinu mimo zemi
svého azylu“)], si požadavek pojmového znaku teritoriality udržela. Je přitom důvodné
předpokládat, že v případě zájmu unijního zákonodárce na souladném výkladu vylučujících
klauzulí, by tento v souvislosti s provedenou novelizací text ustanovení pozměnil, a dal tím tento
svůj záměr výslovně najevo. Nelze přitom přehlédnout, že právě v tomto aspektu rozhodných
ustanovení byla transpozice kvalifikačních směrnic realizována českým zákonodárcem důsledně
a interpretaci §15 a §15a zákona o azylu, tak jak ji realizoval žalovaný, resp. krajský soud,
Nejvyšší správní soud shledává eurokonformní. Skutečnost, že v rozhodných prvcích nedoznalo
předmětné ustanovení při vzniku nové kvalifikační směrnice žádných změn, přitom reflektoval již
žalovaný na s. 8 svého rozhodnutí.
Jestliže tak krajský soud ve svém rozsudku shledal rozdíl v dikci vylučujících klauzulí
pro azyl a u doplňkové ochrany za nezáměrný a současně za ratio legis předmětné právní úpravy,
pak je z textu odůvodnění napadeného rozsudku zřejmé, že nezáměrnost krajský soud spatřoval
v rozdílné terminologii („vážný … trestný čin“ x „zvlášť závažný zločin“), kdy by uvedené pojmy měly
být pro účely zákona o azylu „vykládány jako synonyma“ (Kosař, D. In. Kosař, D., Molek, P.,
Honusková, D., Jurman, M., Lupačová, H. Zákon o azylu. Komentář. Praha: Wolters Kluwer,
2010, cit. ASPI). Důvod rozdílnosti terminologie přitom krajský soud srozumitelně a racionálně
vysvětlil pochybením zákonodárce při implementaci kvalifikační směrnice. Ratio legis naopak
krajský soud shledal ve vyjádření požadavku pojmového znaku teritoriality v případě vylučující
klauzule u azylu a z toho vyplývající větší šíře vylučující klauzule ve věcech doplňkové ochrany,
kde tento prvek absentuje. Správnost této úvahy potvrzuje výslovné zachování tohoto požadavku
i v nové kvalifikační směrnici [čl. 12 odst. 2 písm. b)], jak bylo uvedeno výše.
Nejvyšší správní soud dává stěžovateli za pravdu, že výjimky, při nichž není udělen azyl,
respektive doplňková ochrana, je třeba vykládat restriktivně. Stěžovatelem navrhovaný způsob
uplatnění analogie by však šel proti výslovnému a opakovaně vyjádřenému rozlišení sporných
ustanovení prostřednictvím (ne)zahrnutí pojmového znaku teritoriality, které má svůj zřetelný
předobraz v unijní úpravě. Nejvyšší správní soud se proto ztotožnil se závěrem krajského soudu,
že stěžovatelem navrhovaný výklad by byl příliš restriktivní a představoval by výklad contra legem.
IV. Závěr
Vzhledem k výše uvedenému zdejší soud shledal stížnostní námitku stěžovatele
za nedůvodnou a kasační stížnost v souladu s §110 odst. 1 větou druhou s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo na náhradu
nákladů nenáleží. Toto právo by náleželo procesně úspěšnému žalovanému, kterému však
nevznikly náklady přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti. Nejvyšší správní soud proto
v jeho případě rozhodl tak, že se mu právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. srpna 2016
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu