ECLI:CZ:NS:2012:3.TDO.1054.2012.1
sp. zn. 3 Tdo 1054/2012 -28
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. září 2012 o dovolání podaném obviněným Z. R. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 3. 2. 2012, č. j. 68 To 376/2011-511, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 5 T 167/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 31. 8. 2011, č. j. 5 T 167/2010-445, byl obviněný Z. R. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/), dílem dokonaným, dílem ukončeným ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., na tom skutkovém základě, že „dne 11. 6. 2009 v rodinném domě v P. – K., na ul. Z., v místě trvalého bydliště poškozené R. T. B., v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch, pod smyšlenou legendou ochrany majetku poškozené a její rodiny před hrozící exekucí a pod hrozbou podání trestního oznámení na manžela poškozené A. T., a předstíráním ohrožení rodiny poškozené ze strany Č., ačkoli věděl, že žádná z jím udávaných okolností nebyla pravdivá, zneužívaje nepřítomnosti manžela poškozené a jejího stavu krátce po porodu, uvedl poškozenou do takového psychického rozpoložení, že
nejprve přesvědčil poškozenou k podepsání dokumentu za účelem převodu jejího vozidla tov. Zn. AUDI A3, na jeho osobu s tím, že se jedná pouze o formální převod a že označené vozidlo bude mít poškozená nadále k dispozici, přičemž tento dokument, později předložený obviněným, je označen jako kupní smlouva, na jejímž základě vozidlo převzal, aniž by však uhradil kupní cenu, a následně prodal v autobazaru N. v O., na ul. D., za částku 409.000,- Kč, se kterou naložil nezjištěným způsobem, přičemž od počátku jednal v úmyslu vozidlo si ponechat a získat takto majetkový prospěch, a způsobil tak poškozené škodu ve výši nejméně 409.000,- Kč,
a dále téhož dne a na stejném místě, po převedení vozidla, předložil poškozené nevyplněný předtisk směnky k vypsání s tím, aby směnku vyplnila na částku v řádech tří nebo čtyř miliónů korun, přičemž poškozené tvrdil, že takto získá největší podíl na dluzích její rodiny a zachrání ji před avizovanou exekucí a směnku později roztrhá, proto poškozená vypsala předtisk směnky částkou 2 mil. Kč a vlastnoručně podepsala, přičemž obviněný od počátku jednal v úmyslu získat majetkový prospěch, vědom si neexistence exekučního řízení proti poškozené či jejímu manželovi stejně jako neexistence dluhu poškozené vůči jeho osobě, přesto poté předmětnou směnku dne 27. 11. 2009 uplatnil u Krajského soudu Ostrava, pobočka v Olomouci, v rámci návrhu na vydání směnečného platebního rozkazu jako žalobce proti žalované R. T. B.,
čímž se snažil způsobit poškozené R. T. B. celkovou škodu ve výši nejméně 2.409.000,- Kč“.
Za tento trestný čin byl obviněný podle §250 odst. 3 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon soud podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §59 odst. 2 tr. zák. bylo obviněnému uloženo, aby ve zkušební době podle svých možností zaplatil způsobenou škodu. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. pak soud rozhodl, že je povinen zaplatit poškozené R. B. na náhradě škody částku 409.000,- Kč.
O odvoláních obviněného a státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Přerově, který je podal v neprospěch obviněného do výroku o trestu, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, rozsudkem ze dne 3. 2. 2012, č. j. 68 To 376/2011-511, jímž podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek z podnětu odvolání státního zástupce částečně zrušil, a to ve výroku o trestu. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. pak znovu rozhodl tak, že se obviněný při nezměněných výrocích o vině a o náhradě škody odsuzuje podle §250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců. Výkon trestu mu podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §59 odst. 2 tr. zák. obviněnému současně uložil, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Odvolání obviněného pak samostatným výrokem podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 3. 2. 2012 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl v nezrušených výrocích právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř. per analogiam).
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný Z. R. následně dovoláním , které zároveň směřoval i proti rozsudku soudu prvního stupně. Uplatnil dovolací důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že k naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. jeho jednáním nedošlo. Podle skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se ho měl dopustit tím, že „uvedl poškozenou do takového psychického rozpoložení, že nejprve přesvědčil poškozenou k podepsání dokumentu …a…vozidlo převzal, aniž by však uhradil kupní cenu a následně prodal v autobazaru N. v O.“ Ačkoli měl poškozené sdělit informace, o nichž měl vědět, že jsou nepravdivé, a posléze ji uvést do takového psychického stavu, že ji přesvědčil k inkriminovanému majetkovému převodu, chybí podle dovolatele ve skutkové větě výroku rozsudku uvedení té podstatné skutečnosti, zda poškozená jednala v omylu či nikoliv, a stejně tak zde absentuje uvedení příčinné souvislosti mezi sdělením nepravdivých informací odsouzeným a podepsáním předmětných dokumentů poškozenou, přestože jde o nezbytné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 tr. zák.
Soudy se podle dovolatele nevypořádaly ani s otázkou, zda bylo s ohledem na princip ultima ratio v jeho případě vůbec namístě postupovat podle norem trestního práva. V této souvislosti poukázal na nálezy Ústavního soudu, podle nichž má trestní právo své uplatnění pouze tam, kde jiné prostředky ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpané, neúčinné nebo nevhodné. Poškozená přitom před podáním trestního oznámení nepodnikla žádné kroky, aby prostřednictvím standardních nástrojů, jejichž použití umožňují právní normy soukromého práva, získala automobil zpět do své dispozice.
Dovolatel dále uvedl, že skutečnost, že poškozená jednala v omylu, není vyjádřena ani v té části skutkové věty, která se týká jejího podpisu nevyplněného předtisku směnky, kterou následně uplatnil dne 27. 11. 2009 u Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci. Ani tato část jeho jednání tedy nenese všechny zákonné znaky trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. Navíc ani v tomto případě neměla být věc vzhledem k principu ultima ratio projednávána v trestním řízení, nýbrž v občanském soudním řízení. Dovolatel zde poukázal na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 541/10, který obdobný případ řeší tak, že excesivní uplatnění směnky nelze pokládat bez dalšího za trestný čin podvodu, a to ani tehdy, když k němu došlo s nepravdivým uvedením kauzy závazku. Účastníci směnečného vztahu, mezi nimiž existuje obchodněprávní spor, mají totiž dostatek možností, jak vyřešit tento spor prostředky směnečného práva a cestou občanského soudního řízení. Současně poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2010, sp. zn. 7 Tdo 704/2010, podle nějž má-li směnka náležitosti předepsané zákonem směnečným a šekovým, je závazek ze směnky přísným, nesporným a abstraktním závazkem z cenného papíru. Abstraktnost závazku ze směnky spočívá v tom, že ekonomické nebo jiné důvody jeho vzniku nejsou nijak rozhodné. Ačkoli rozsudek soudu prvního stupně čítá 21 stran, postrádá podle dovolatele ve výše naznačených otázkách jakoukoli hlubší právní argumentaci.
Z výše uvedených důvodů obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 3. 2. 2012, č. j. 68 To 376/2011-511, a spolu s ním i rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 31. 8. 2011, č. j. 5 T 167/2010-445, a věc přikázal soudu prvního stupně k dalšímu projednání.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která nejprve poukázala na obsah dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. Pokud jde o námitku obviněného týkající se popisu skutku v rozsudku soudu prvního stupně, pak znak skutkové podstaty „uvedení v omyl“ je podle ní popsán tím, že obviněný vytvořil smyšlenou legendu ochrany majetku poškozené a její rodiny před hrozící exekucí a hrozby podání trestního oznámení na manžela poškozené a předstíral ohrožení její rodiny ze strany Č. Příčinná souvislost s následkem pak vyplývá z navazujícího popisu skutku, že obviněný nejprve přesvědčil poškozenou k podepsání dokumentu za účelem převodu jejího vozidla tov. zn. Audi A3 na jeho osobu s tím, že se jedná pouze o formální převod a poškozená bude mít vozidlo nadále k dispozici, přičemž vozidlo následně prodal v autobazaru. Dále předložil poškozené nevyplněný předtisk směnky k vypsání, přičemž tvrdil, že takto získá největší podíl na dluzích její rodiny a tímto způsobem ji zachrání před avizovanou exekucí a směnku později roztrhá. Ve skutečnosti ji však uplatnil u soudu v rámci návrhu na vydání směnečného platebního rozkazu jako žalobce proti poškozené.
Důvodnost podle státní zástupkyně nelze přiznat ani druhé námitce dovolatele, která se týká porušení principu ultima ratio v jeho trestní věci. V tomto směru připomněla skutková zjištění soudů se zdůrazněním toho, že jednání obviněného, který za účelem řešení svých problémů s manželem poškozené a problémů J. Š. zneužil situace, stavu poškozené krátce po porodu a svého postavení v rodině poškozené, která jej považovala za rodinného přítele, zjevně překročilo rámec standardních občanskoprávních vztahů a užití trestního práva bylo v daném případě zcela namístě.
Proto státní zástupkyně uzavřela své vyjádření návrhem, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání pak vyjádřila i pro případ jiného rozhodnutí dovolacího soudu (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obviněný Z. R. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. a §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. per analogiam.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., na které je v dovolání výslovně odkazováno.
Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. Prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu v dané věci nepřichází v úvahu, neboť Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, jako soud druhého stupně projednal podaná odvolání ve veřejném zasedání a rozhodl po provedeném přezkumu. Druhá alternativa, kterou uplatnil dovolatel, by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí nebo řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo namítanou vadou spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení zakládající existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Z výše uvedeného je zřejmé, že dovolatel svou námitkou, že v jeho jednání, tak jak bylo formulováno v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, chybí jednak zákonný znak uvedení poškozené v omyl a jednak v ní není vyjádřena příčinná souvislost mezi sdělením nepravdivých informací (skutečností) a následnými majetkovými dispozicemi poškozené, uplatnil hmotně právní důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. právně relevantně. Pod shora uvedený dovolací důvod lze podřadit i námitku, že s ohledem na princip ultima ratio neměla být aplikována norma trestního práva (trestní zákon).
Těmto námitkám však z níže uvedených důvodů Nejvyšší soud nepřiznal dovolatelem přisuzované opodstatnění.
V prvé řadě nelze souhlasit s názorem dovolatele, že skutková věta výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně neobsahuje vyjádření zákonného znaku „uvedení v omyl“ ani příčinné souvislosti mezi sdělením nepravdivých informací poškozené a jejím následným podpisem inkriminované kupní smlouvy a vyplněním směnky.
Za uvedení v omyl se ve smyslu ustanovení §250 tr. zák. považuje takové jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. V popisu skutku, který vychází z výsledků provedeného dokazování a soudem zjištěného skutkového stavu věci, je tento znak podrobně vyjádřen tím, že obviněný (dovolatel) poškozenou v nepřítomnosti jejího manžela přesvědčil o tom, že její rodině hrozí exekuce, předstíral ohrožení její rodiny ze strany Č. a naznačoval možnost, že by na jejího manžela mohlo být podáno trestní oznámení, to vše pro jeho údajné dluhy. Vědom si toho, že žádná z jím udávaných okolností není pravdivá, a pod smyšlenou legendou ochrany majetku poškozené před hrozící exekucí ji z pozice dlouholetého rodinného přítele přiměl, aby podepsala dokument za účelem převodu jejího vozidla tov. zn. AUDI A3 na jeho osobu a vyplnila a podepsala předtisk směnky na částku dva miliony Kč. Přitom ji ujistil, že v případě vozidla se jedná pouze o převod formální a poškozená je bude mít nadále k dispozici, a pokud jde o směnku, že tu roztrhá, jakmile pomine hrozba exekucí, což ovšem od počátku v úmyslu neměl, neboť jednal se záměrem se obohatit (získaný automobil prodal a směnku uplatnil u soudu v rámci návrhu na vydání směnečného platebního rozkazu).
Ze skutkových zjištění soudu je současně zřejmé, že poškozená jednala dovolatelem očekávaným způsobem právě v přesvědčení (omylu) o existenci jím předestřeného nebezpečí pro její rodinu a majetek a ve víře v jeho upřímnou snahu jí pomoci. Pokud by znala skutečný stav věcí, nikdy by k inkriminovaným majetkovým dispozicím nepřistoupila.
Přisvědčit nelze ani námitce dovolatele, že v jeho jednání nelze spatřovat trestnou činnost už proto, že poškozená R. T. B. nepodnikla žádné kroky k tomu, aby vůz získala zpět do své dispozice a bránila se svému závazku ze směnky prostřednictvím nástrojů soukromého práva. Jinými slovy, že ochranu jejích subjektivních práv nepřípustně převzaly orgány činné v trestním řízení a tím došlo v daném případě k porušení zásady subsidiarity trestní represe.
Zásada subsidiarity trestní represe (nyní již výslovně vyjádřená v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku /zák. č. 40/2009 Sb./), jako jedna ze základních zásad trestního práva, vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu je třeba považovat za ultima ratio , tedy za krajní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních celospolečenských hodnot. Proto legitimitu trestněprávních zásahů může odůvodnit výlučně nutnost ochrany elementárních právních hodnot před činy společensky zjevně škodlivými se zřetelem na to, že zde (tj. v konkrétním případě) neexistuje jiné řešení než trestněprávní a že pasivita státu by i z celospolečenského hlediska mohla mít negativní důsledky.
Výklad výše uvedených zásad dovolatelem je ovšem velmi zjednodušující a především odhlíží od podstaty jeho nepochybně závažného jednání, kdy poškozenou, která se nacházela ve stavu krátce po porodu a která mu především zcela důvěřovala jako rodinnému příteli, nepravdivými tvrzeními o dluzích jejího manžela a nutnosti předejít nebezpečím z nich plynoucím pro rodinu a její majetek přesvědčil k podpisu inkriminované kupní smlouvy na její vůz a k vyplnění a podpisu předtisku směnky na částku dvou milionů Kč, to vše s cílem takto získat na její úkor neoprávněný majetkový prospěch (obohatit se). Také svůj právní nárok vůči poškozené, kdy následně jako žalobce uplatnil směnku u Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, v rámci návrhu na vydání směnečného platebního rozkazu, tedy založil na jednání, kterým poškozenou uvedl v omyl. V takovém případě ani pozdější formálně přípustný postup dovolatele nemůže jeho předcházející podvodné jednání nijak ospravedlnit a věc posunout do mimotrestní roviny. Podstatné je, že dovolatel od počátku jednal se znalostí všech rozhodných skutečností, tedy především s vědomím toho, že soukromoprávní vztahy s poškozenou jsou založeny na podvodu (uvedení někoho v omyl), jehož smyslem bylo dosáhnout zamýšleného obohacení na úkor a ke škodě jiné osoby. Tím se jeho jednání zřetelně vymyká ze sféry soukromého práva a přesahuje již do roviny práva trestního, jehož použití jako prostředku ultima ratio bylo v posuzovaném případě zcela namístě.
Ve výše uvedených souvislostech Nejvyšší soud odkazuje též na nález pléna Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 34/09, ze dne 7. 9. 2010, v němž je mimo jiné vyslovena zásada, že „se nikomu nesmí dovolit mít prospěch z vlastního podvodu, využívat vlastního protiprávního jednání… nebo nabývat majetku vlastním zločinem“.
Nejvyšší soud nedospěl k závěru, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu (či jemu předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně) bylo založeno na dovolatelem vytýkaných vadách spočívajících v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení podle uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podanému dovolání tak nepřiznal opodstatnění ani z hlediska důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., který obviněný uplatnil v jeho druhé alternativě. Proto rozhodl, že podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 5. září 2012
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler