ECLI:CZ:NS:2011:3.TDO.1071.2010.1
sp. zn. 3 Tdo 1071/2010 -30
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. května 2011 o dovolání, které podal obviněný M. M., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. 8 To 162/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 32 T 33/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 1. 2. 2010, sp. zn. 32 T 33/2008, byl obviněný M. M. uznán vinným trestným činem nadržování podle §166 odst. 1 trestního zákona (tj. zákona č. 140/2010 Sb., s účinností do 31. 12. 2010 /dále jen „tr. zák.“/), ve znění účinném od 1. 7. 2008, na tom skutkovém základě, že „dne 15. 1. 2002 v rámci fingovaného převodu 100% obchodního podílu ve společnosti JUSTN, s. r. o., se sídlem R., Č. B.,, od bývalých majitelů S. L., a J. H., na svou osobu, aniž by fakticky převzal kopírovací stroj značky Canon CLC 900 , který byl majetkem společnosti Corfina, a. s. (nyní Leasing České spořitelny, a. s.), když byl dne 26. 9. 2001 společností Corfina, a. s., koupen za částku 803.959,- Kč, a téhož dne na základě uzavřené leasingové smlouvy po zaplacení akontace ve výši 263.593,- Kč předán panu S. L. jako jednateli společnosti JUSTN, s. r. o., obžalovaný podpisem předávacího protokolu S. L. převzetí zmíněného kopírovacího stroje nepravdivě potvrdil a zavázal se k tomu, že bude pokračovat v úhradě leasingových splátek, následně oznámením datovaným dnem 5. 4. 2002 doručeným leasingové společnosti dne 10. 4. 2002 leasingové společnosti sdělil, že se stal jediným jednatelem a majitelem společnosti JUSTN, s. r. o., že převzal veškerý majetek firmy, včetně majetku pořízeného na leasing, a zavázal se hradit veškeré splátkové kalendáře a veškeré pohledávky a závazky firmy z obchodní činnosti a současně s vysvětlením, že společnost dosud nemá provozovnu a očekává zahájení činnosti dnem 1. 5. 2002, prosí o strpení s poměrně velkým prodlením v plnění povinností, kdy následně se dne 20. 7. 2002 pokusil obchodní podíl ve společnosti JUSTN, s. r. o., převést na P. F., a vyhotovením nepravdivého předávacího protokolu předstíral, že panu F. majetek společnosti, včetně kopírovacího stroje značky Canon CLC 900, předal, přičemž vzhledem ke shora uvedeným okolnostem muselo být obžalovanému zřejmé, že zmíněný kopírovací stroj byl již přede dnem 15. 1. 2002 na leasingové společnosti podvodně vylákán či této zpronevěřen S. L. a jednání, jehož se ve spolupráci se S. L. dopouští, směřuje k zastření této skutečnosti“. Podle §37 tr. zák. soud upustil od uložení souhrnného trestu vzhledem k trestu uloženému trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. 5 T 130/2004, v právní moci dnem 1. 4. 2005. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený - Leasing České spořitelny, a. s., se sídlem P., S., odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. 8 To 162/2010, jímž podle §256 tr. ř. podané odvolání jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tedy nabyl právní moci dne 27. 4. 2010 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný M. M. následně dovolání , přičemž uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) soudům obou stupňů vytknul, že se při svém rozhodování neřídily zásadou obžalovací a skutkem vymezeným v obžalobě, který je pro ně závazný po celou dobu vedení trestního řízení. Namítl, že původně byl stíhán pro skutek obžalobou posuzovaný jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a právě ve vztahu k tomuto trestnému činu vedl svoji obhajobu. Namísto toho byl ale nakonec odsouzen pro trestný čin nadržování podle §166 odst. 1 tr. zák., ve znění účinném od 1. 7. 2008, a dále bylo rozhodnuto tak, že se od uložení souhrnného trestu podle §37 tr. zák. upouští. Soudy tak podle názoru dovolatele nerespektovaly totožnost skutku a v důsledku toho porušily trestním řádem zakotvenou zásadu obžalovací, čímž závažně zasáhly do jeho zákonem zaručených základních práv. V této souvislosti poukázal na skutečnost, že pro týž skutek byl soudem prvního stupně nejprve dvakrát zproštěn obžaloby (původně ve smyslu podané obžaloby pro trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák.), aby z titulu odvolání státního zástupce byly následně oba tyto zprošťující rozsudky soudu prvního stupně odvolacím soudem zrušeny a věc vrácena k novému projednání a rozhodnutí. Třetí rozhodnutí soudu prvního stupně s rozdílným vymezením a právní kvalifikací skutku, nerespektující shora zmíněné zásady trestního řízení, pak ukazuje na významnou nejednotnost rozhodování obou různých soudů ve skutkově shodné věci a vzbuzuje v dovolateli oprávněnou nedůvěru ve správnost jejich rozhodnutí.
V další části dovolání obviněný upozornil na existenci pravomocného trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 2 Pozn.: správně „Obvodní soud pro Prahu 4“. ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. 5 T 130/2004, jímž měl být postižen de facto za stejný skutek, o kterém později - v nyní projednávaném případě - rozhodoval Obvodní soud pro Prahu 8 pod sp. zn. 32 T 33/2008. Podle názoru dovolatele se z jeho strany jednalo o úzce související jednání (jednočinný nebo vícečinný souběh) se skutkem, za který byl pravomocně odsouzen výše citovaným trestním příkazem. Přitom není přípustné, aby jej soud odsoudil za totožné jednání dvakrát. K jeho tíži nelze vykládat ani skutečnost, že orgány činné v trestním řízení (Policie ČR a státní zastupitelství) provedly v přípravném řízení rozdělení skutku na dílčí části a tyto samostatně projednávaly. Soudy založený právní stav proto porušuje jeho zákonná práva, jakož i základní zásady trestního řízení. Podle dovolatele mělo být v nyní projednávané věci správně rozhodnuto tak, že řízení se pravomocně zastavuje „pro překážku věci rozsouzené s ohledem na existenci pravomocného trestního příkazu OS pro Prahu 2 č.j.“ 5 T 130/2004 ze dne 18. 11. 2004.“
Vzhledem k výše uvedeným důvodům obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky shledal jeho dovolání důvodným a po jeho projednání napadené usnesení Městského soudu v Praze v plném rozsahu zrušil a věc tomuto soudu přikázal k novému projednaní a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že argumentace dovolatele směřuje ke dvěma zásadním problémům, a to jednak k otázce totožnosti skutku a jednak k překážce věci rozsouzené (byť v tomto směru dovolatel opomněl uplatnit relevantní dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e/ tr. ř.).
K námitce spočívající v tom, že skutek popsaný v odsuzujícím rozsudku není totožný se skutkem vymezeným obžalobou, státní zástupce poukázal na to, že se touto obhajobou obviněného zabývaly již soudy obou stupňů a v souladu s právní teorií i běžnou soudní praxí na ni odpověděly. Totožnost skutku podle státního zástupce zachována byla, a to jak pokud jde o podstatu konkrétního faktického jednání obviněného, tak i částečně v následku trestného činu. Důležité je však to, že předmětný problém, ač má úzkou návaznost na druhou zásadní námitku vznesenou obviněným, sám o sobě není řešitelný cestou dovolání, neboť se týká ryze skutkových okolností, na něž se nevztahuje žádný ze zákonem upravených dovolacích důvodů. V tomto směru bylo tedy dovolání podáno z jiných důvodů, než jsou upraveny v §265b tr. ř.
Státní zástupce přisvědčil dovolateli v tom, že byl trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. 5 T 130/2004, již dříve odsouzen za jednání, jež spolu se skutkem popsaným v odsuzujícím rozsudku mělo tvořit jeden pokračující delikt. Z popisu skutku uvedeného v citovaném trestním příkazu lze totiž dovodit, že se jedná o součást trestného jednání, do něhož spadá i skutek popsaný v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 1. 2. 2010, sp. zn. 32 T 33/2008. Obvodní soud pro Prahu 8 se touto situací zabýval a dospěl k závěru, že s ohledem na diferenci v právním posouzení jednání obviněného v trestním příkaze Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. 5 T 130/2004, plynoucí z nesprávně zjištěného skutkového stavu při rozhodování trestním příkazem bez projednání věci v hlavním líčení, se formálně nejedná o pokračování v tomtéž trestném činu, a proto nelze postupovat podle §37a tr. zák. V tomto ohledu je podle státního zástupce třeba dát soudu prvního stupně za pravdu, což konstatoval i soud druhého stupně. Navíc nelze opomenout skutečnost, že obviněnému již zřejmě uplynula zkušební doba stanovená v citovaném trestním příkaze Obvodního soudu pro Prahu 4, na což zřejmě soud prvního stupně reagoval rovněž tím, že upustil od uložení souhrnného trestu, tedy rozhodl zřetelně ve prospěch obviněného .
Za výše popsané situace nelze podle státního zástupce meritornímu rozhodnutí učiněnému v nyní projednávané věci vytýkat nesprávné právní posouzení skutku a potažmo není možno mít za důvodně uplatněný ani důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Napadené rozhodnutí soudu druhého stupně ani řízení jemu předcházející tedy netrpí žádnou vadou, kterou by bylo možno odstranit cestou dovolání, neboť vadné je související (dřívější) rozhodnutí vydané Obvodním soudem pro Prahu 4.
Státní zástupce proto své vyjádření uzavřel tím, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako dovolání zjevně neopodstatněné a aby toto rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Výslovný souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyslovil i pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal učinit jiné než navrhované rozhodnutí (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obviněný M. M. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl obviněný uznán vinným a bylo upuštěno od jeho potrestání.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno.
Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu nepřichází v úvahu, neboť Městský soud v Praze jako soud druhého stupně projednal odvolání obviněného ve veřejném zasedání a rozhodl po provedeném přezkumu, a druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházejí bylo skutečně zatíženo vadami zakládajícími existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který dovolatel rovněž uplatnil.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Námitkou, že předmětný skutek (viz výrok rozsudku prvního stupně) nemohl být právně posouzen jako trestný čin nadržování podle §166 odst. 1 tr. zák., ve znění účinném od 1. 7. 2008, protože - pokud jde o tzv. totožnost skutku - bylo postupováno v rozporu se zásadou obžalovací, uplatnil obviněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. primárně právně relevantně, byť jeho argumentace jinak významně přesahuje do roviny procesně právní.
Při posuzování opodstatněnosti této části podaného dovolání dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:
V obecné rovině je nejprve třeba uvést, že zásada obžalovací (§2 odst. 8 tr. ř.) se promítá do ustanovení §220 odst. 1 tr. ř. Povinnost soudu rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu, je totiž důsledkem obžalovací zásady. Tím zákon zároveň stanoví požadavek zachovat totožnost skutku , protože v hlavním líčení je soud limitován podanou obžalobou v tom směru, že může rozhodnout jen o stejném skutku a stejném obžalovaném, jak je obsaženo v obžalobě, a tyto meze nesmí překročit.
Pojem skutek trestní řád sice používá, ale blíže ho nedefinuje. Jeho vymezení ponechává na teorii trestního práva a soudní praxi. Vzhledem k tomu nelze dát obecně platnou směrnici, co tvoří skutek v konkrétní projednávané věci a kdy je totožnost skutku zachována, ale je nutné tuto otázku zkoumat vždy podle individuálních okolností každého případu zvlášť. Skutkem se (obecně) rozumí určitá událost ve vnějším světě záležející v jednání člověka, která může mít znaky jednoho nebo více trestných činů anebo nemusí vykazovat znaky žádného trestného činu. Jako skutek je taková událost vymezena v příslušném aktu orgánu činného v trestním řízení (v usnesení o zahájení trestního stíhání, v záznamu o sdělení podezření, v obžalobě, v návrhu na potrestání, v rozsudku atd.). Skutkem je tedy souhrn určitých, konkrétně popsaných skutkových okolností, nikoli jejich právní posouzení (k tomu v právní nauce srov. např. Šámal P. a kol.: Trestní řád, Komentář – díl II, 5. vydání, C. H. Beck, Praha 2005, str. 1681). Protože podstata skutku je tvořena jednáním pachatele a následkem, který jím byl způsoben , povaha jednání a jeho následku je určující při řešení otázky totožnosti skutku. Jednání a následek, popřípadě další právně relevantní skutkové okolnosti, se tedy při posuzování totožnosti skutku soudem porovnávají podle toho, jak jsou uvedeny v obžalobě a jak byly zjištěny v rámci dokazování u hlavního líčení.
Totožnost skutku bude zachována především při naprostém souladu mezi popisem skutku v obžalobě a popisem skutku ve výrokové části rozhodnutí soudu. Pochybnosti rovněž nevzniknou, jestliže při úplné shodě v popisu skutkových okolností v obžalobě a soudním rozhodnutí je odchylné toliko právní posouzení skutku. Teorie a praxe však nechápe totožnost skutku jen jako naprostou shodu mezi skutkovými okolnostmi popsanými v žalobním návrhu a výrokem rozhodnutí soudu. Postačuje shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi, přičemž soud může a musí přihlížet i k těm změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci v hlavním líčení, bez ohledu na to, jestli postavení obviněného zlepšují nebo zhoršují. Některé skutečnosti (skutkové okolnosti) tedy mohou přibýt, některé mohou odpadnout; přičemž soud může v tomto rámci původní popis skutku (v podané obžalobě) upřesnit (pozměnit) podle výsledků dokazování. Jestliže v takovém případě nedojde ke shodě mezi jednáním původně uvedeným v žalobním návrhu a tím, které bylo prokázáno v hlavním líčení, může udržovat totožnost skutku alespoň totožnost způsobeného následku. To zároveň platí i naopak.
V nyní projednávané věci došlo na základě soudem provedeného dokazování k posunu ve skutkových zjištěních (oproti obžalobě) potud, že obviněný M. M. (dovolatel) v rámci „fingovaného převodu“ 100% obchodního podílu ve společnosti JUSTN, s. r. o., fyzicky nepřevzal od svědka S. L. inkriminovanou kopírku značky Canon CLC 900, ale pouze tuto okolnost vědomě předstíral, aby tím zastřel skutečnost, že uvedený předmět leasingu a současně majetek tehdejší společnosti Corfina, a. s. (nyní Leasing České spořitelny, a. s.), byl „podvodně vylákán či zpronevěřen“ bývalým spolumajitelem společnosti S. L. Bylo tedy zjištěno, že obviněný (dovolatel) na žalované trestné činnosti směřující ke způsobení škody poškozené společnosti Corfina, a. s., neparticipoval formou spočívající v přisvojení si cizí svěřené věci ve smyslu ustanovení §248 tr. zák., jak se původně domnívala obžaloba, nýbrž tím, že v rozsudku popsaným způsobem pomáhal pachateli trestného činu v úmyslu umožnit mu, aby po jeho spáchání unikl trestnímu stíhání . Se zřetelem k důvodům rozvedeným v předcházejících odstavcích je zároveň zřejmé, že k porušení tzv. totožnosti skutku v posuzovaném případě nedošlo, přestože v jednání obviněného (dovolatele) již nebyl spatřován trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák., ale trestný čin nadržování podle §166 odst. 1 tr. zák., ve znění účinném od 1. 7. 2008 do 31. 12. 2009. Tzv. skutková věta výroku rozsudku byla zároveň - vzhledem ke změně některých skutkových okolností - uvedena do souladu se soudem zjištěným skutkovým stavem věci.
Jako obiter dictum Nejvyšší soud dodává, že přisvědčit nelze ani námitce obviněného (dovolatele), jinak podřaditelné pod jím neuplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., že s ohledem na pravomocný trestní příkaz Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. 5 T 130/2004, mělo být jeho trestní stíhání v nyní posuzované trestní věci zastaveno jako nepřípustné (srov. ustanovení §11 odst. 1 písm. f/ tr. ř.), protože dřívější stíhání, které bylo proti němu vedeno pro týž skutek, skončilo pravomocným rozsudkem soudu (zde trestním příkazem, srov. §314e odst. 5 tr. ř.).
Podle shora citovaného trestního příkazu (založeného na č.l. 210 spisu) byl obviněný uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák., jehož se měl dopustit dne 15. 2. 2002 jako jediný jednatel firmy JUSTN, s. r. o., a to poté, co na sebe při převodu obchodního podílu od dosavadního jednatele S. L. převzal závazky firmy týkající se 1) grafické stanice PC Pentium III.850 a LCD monitoru , za něž společnost dlužila leasingové společnosti Unileasing, a. s., 55.270,- Kč, 2) digitální černobílé kopírky Mita Point Source VI 230 , za niž společnost dlužila téže leasingové společnosti 144.987,- Kč, a 3) automobilu Škoda Octavia , za který společnost dlužila leasingové společnosti GE Capital Leasing, a. s., 212.192,- Kč. Leasingové splátky po převodu obchodního podílu placeny nebyly. Zároveň nelze přehlédnout, že v tzv. skutkové větě trestního příkazu chybí náležitý popis toho, jak si obviněný výše uvedené cizí věci přisvojil, zda je měl v rozhodnou dobu skutečně ve své dispozici, atd.
Z výše uvedeného je zřejmé, že tehdejší a nynější - zřejmě jinak úzce související - trestná činnost dovolatele se přesto měla odlišovat jak dobou jejího spáchání, tak především v předmětech útoku a v osobách poškozených, a konečně i v právním posouzení způsobu jednání pachatele (v prvém případě jako trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák., ve druhém případě jako trestného činu nadržování podle §166 odst. 1 tr. zák., ve znění účinném od 1. 7. 2008). Tím byl rozhodnutími soudů pravomocně založen právní stav vícečinného souběhu trestných činů spáchaných různým jednáním, jež vylučuje dovodit, že dovolatel byl v rozporu se zásadou ne bis in idem odsouzen dvakrát pro týž skutek (§11 odst. 1 písm. f/ tr. ř.) a že v tomto smyslu bylo v nyní posuzované věci jeho trestní stíhání nepřípustné.
Soud prvního stupně v rámci svého nynějšího rozhodování provedl quasipřezkum pravomocně ukončené jiné trestní věci (konkrétně posouzení správnosti shora uvedeného trestního příkazu vydaného Obvodním soudem pro Prahu 4) a na tomto základě učinil závěry prezentované na str. 11, 12 rozsudku. Na tomto místě je třeba konstatovat, že případnými vadami jiného (dovoláním nenapadeného) rozhodnutí či řízením, které mu předcházelo, se Nejvyšší soud nemohl zabývat.
Vzhledem k důvodům, které Nejvyšší soud jednotlivě vyložil shora, lze uzavřít, že dovolání obviněného M. M. bylo opřeno o námitky, kterým z hlediska dovolacího důvodu uvedeného v §265b tr. ř. písm. g) tr. ř. nebylo možno přiznat jím přisuzované opodstatnění. Proto za opodstatněně uplatněný nelze považovat ani další důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., protože nebylo zjištěno, že by napadené rozhodnutí či jemu předcházející řízení bylo zatíženo vadou předpokládanou v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud tedy podané dovolání o d m í t l podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. května 2011
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler