ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.1133.2018.1
sp. zn. 3 Tdo 1133/2018-37
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 10. 2018 o dovolání, které podal obviněný I. S. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2007, sp. zn. 6 To 392/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 2 T 160/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Obviněný I. S. (dále zpravidla jen „obviněný“, či „dovolatel”) byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 3. 2007, sp. zn. 2 T 160/2006, uznán vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákona, za který byl odsouzen za použití §57 odst. 1, odst. 2 tr. zákona k samostatnému trestu vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou. Stejným rozsudkem byl odsouzen i spoluobviněný R. I.
2. Trestné činnosti se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil obviněný tím, že spolu s R. I. a společně s dosud neztotožněnými spolupachateli jménem S. a Sl. od přesně nezjištěné doby měsíce ledna 2006 do svého zadržení dne 24. 10. 2006 po poškozeném M. V., požadovali různé finanční částky, které jim předával, a to v obvodech P. a P. s tím, že obžalovaní za to budou zajišťovat ochranu jeho firmě, finanční prostředky po poškozeném požadovali telefonicky, vyhrožovali mu způsobením újmy na zdraví, pokud nebude požadované finanční částky předávat, a to za každého zaměstnance, který pro něho pracoval částku 1.000 Kč, přičemž poškozený jim předal v přesně nezjištěný den a měsíc pod přinucením celkem ve dvou případech částku 3.000 Kč, v jednom případě 7.000 Kč, a při schůzce dne 24. 10. 2006, kdy poškozený předával další částku ve výši 3.000 Kč, byli oba obžalovaní na místě zadrženi Policií České republiky.
3. Proti uvedenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 podali obviněný a státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 v neprospěch obviněného odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 9. 2007, sp. zn. 6 To 392/2007, jímž zrušil podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. výrok o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově obviněnému uložil podle §235 odst. 2 tr. zákona trest odnětí svobody na 4 roky, pro jehož výkon obviněného zařadil podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zákona do věznice s ostrahou. Podle §57 odst. 1, odst. 2 tr. zákona obviněnému dále uložil trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou. Odvolání obviněného bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
II.
4. Prostřednictvím obhájce následně podal obviněný proti shora uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s poukazem na to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Obviněný je nadále přesvědčen, že jednání, za něž byl odsouzen, nelze považovat za trestný čin. Rozhodně nejsou důvody pro právní kvalifikaci podle §235 odst. 2 písm. b) tr. zákona, když kromě výpovědi poškozeného neexistuje jiný důkaz, který by prokazoval účast dalších dvou osob. Další dva muže pod přezdívkami Sl. a S. nedokázal poškozený blíže identifikovat, není ani zřejmé, že by se měly na údajném vydírání aktivně podílet. V posuzované věci se ani nepodařilo prokázat, kdy přesně a zda vůbec mělo k vydírání poškozeného docházet. Pochybnosti o výpovědi poškozeného lze vyvodit i z výpovědi svědka M. M., kterou soudy dostatečně nevyhodnotily. Podle svědka si poškozený půjčoval peníze s odůvodněním, že je musí někomu vrátit. Mezi zaměstnáváním tří osob a předáním finanční částky 3.000 Kč není přímá souvislost. Schůzku, při níž došlo k zadržení obviněného, sjednal sám poškozený, z pořízených odposlechů nevyplývá, že by mělo jít o předání „výpalného“, na poškozeného vyvíjela policie nátlak, aby označil pachatele vydírání, jinak bude mít sám problémy.
5. Obviněný dále poukázal na řadu rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu vztahujících se k zajištění práva na spravedlivý proces, principu presumpce neviny, zásady „in dubio pro reo“, z nichž dovodil, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a že popsané jednání není trestným činem podle právní kvalifikace použité ve výroku rozsudku. Žádné důkazy totiž neprokázaly, že by se na údajné trestné činnosti měli podílet kromě obviněného další lidé, kteří ani nebyli ustanoveni a identifikováni.
6. Další výhrady obviněný vznesl [v rámci deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] vůči uloženému trestu. Odvolací soud podle něj dostatečně neodůvodnil, proč tak výrazně zpřísnil trest uložený původně nalézacím soudem, když obviněný dosud nebyl v České republice soudně trestán a nedopustil se zde ani přestupku. Na území České republiky žije celá rodina obviněného – manželka a čtyři děti, z nichž dvě mají české státní občanství. Všichni členové rodiny byli žadateli o azyl a kromě obviněného celá rodina získala trvalý pobyt podle §67 zákona o pobytu cizinců. Uložení trestu vyhoštění by bylo zcela v rozporu s mezinárodními závazky ČR a v rozporu se zájmem na spojování rodin. Odvolací soud námitky týkající se pobytu rodiny obviněného v České republice zcela pominul a uvedl, že o tom ve spise není jediný doklad. Uložení trestu vyhoštění na dobu neurčitou by přitom obviněnému doživotně zabránilo setkání s jeho rodinou.
7. S ohledem na shora uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2007, sp. zn. 6 To 392/2007, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 3. 2007, sp. zn. 2 T 160/2006, a soudu prvního stupně uložil věc znovu projednat a rozhodnout.
8. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že výhrady vznesené obviněným proti výroku o vině vůbec neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu. Podstatou výhrad obviněného je nesouhlas s tím, jak soudy hodnotily provedené důkazy a jaké závěry z nich dovodily. Výlučně z takto formulovaných námitek se obviněný domáhá zásahu do skutkových zjištění. I stran námitky, podle níž nebylo prokázáno, že by čin spáchal s dalšími nejméně dvěma osobami, obviněný popírá skutková zjištění soudů, podle nichž se na trestné činnosti podílely čtyři jmenovitě uvedené osoby. Takto formulované námitky se s uplatněným dovolacím důvodem zcela míjejí. Pod důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit ani námitky vztahující se k výroku o trestu, které lze vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) úspěšně vytýkat jen v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. I tyto námitky se tedy s uplatněným dovolacím důvodem zcela míjejí.
9. Státní zástupce dále připomněl, že samotná nepřiměřenost trestu, jde-li o trest jinak přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby, nemůže být – až na zcela výjimečné případy – relevantně uplatněna v rámci žádného dovolacího důvodu (viz rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Trest vyhoštění byl v nyní posuzované věci uložen za podmínek uvedených v §57 tr. zákona a nebyla zjištěna ani žádná okolnost, která by uložení tohoto trestu bránila. K námitce odkazující na rodinné poměry obviněného státní zástupce uvedl, že podmínky uvedené v §57 odst. 3 písm. c) tr. zákona musí být splněny všechny současně a absence kterékoli z nich navozuje situaci, za níž lze pachateli trest vyhoštění uložit. Povaha a závažnost spáchané trestné činnosti pak plně odůvodňuje uložení tohoto trestu obviněnému.
10. Protože námitky obviněného pod žádný dovolací důvod nespadají, navrhl státní zástupce, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného odmítl v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyjádřil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i pro případ jiného rozhodnutí.
III.
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
12. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2007, sp. zn. 6 To 392/2007, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný je podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením. I když bylo dovolání podáno více než deset let od vyhlášení rozsudku odvolacího soudu, začala lhůta k podání dovolání běžet až od doručení rozhodnutí odvolacího soudu obviněnému, k čemuž došlo až s takto značným časovým odstupem, takže dovolání bylo podáno včas.
13. Neobvykle dlouhá doba mezi vydáním rozhodnutí odvolacího soudu a jeho doručením obviněnému byla způsobena tím, že se obviněný úspěšně vyhýbal výkonu uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody a přestože po jeho osobě bylo již v roce 2007 vyhlášeno pátrání v České republice a později i mezinárodní pátrání na podkladě mezinárodního zatýkacího rozkazu a evropského zatýkacího rozkazu, podařilo se obviněného vypátrat a dodat do výkonu trestu odnětí svobody až téměř po jedenácti letech.
14. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
15. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
16. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
17. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zásadně v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
18. Kromě rozsahu, v němž je rozhodnutí napadeno, je Nejvyšší soud limitován v přezkoumávání zákonnosti a odůvodněnosti též důvody uvedenými v dovolání, tj. zkoumá, zda tyto důvody existují a zda jsou skutečně příčinou vad napadeného rozhodnutí; jiné důvody, jež by mohly mít vliv na zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí (resp. jeho vymezené části), Nejvyšší soud nezkoumá ani k nim nepřihlíží (i kdyby snad vyšly jinak najevo). V uvedeném omezeném rozsahu a jen z důvodů obsažených v dovolání pak přezkoumává Nejvyšší soud i řízení, které předcházelo napadené části rozhodnutí. Zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí i řízení mu předcházejícího se posuzuje podle skutkového i právního stavu platného v době, kdy bylo rozhodnutí učiněno , popřípadě kdy bylo konáno řízení, jež mu předcházelo ( ex tunc ). Zákon zde nepřipouští tzv. nova, tj. nové skutečnosti a důkazy (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 1995, sp. zn. Tzn 29/95, publikované pod č. 2/1996 Sb. rozh. tr.), protože ty by mohly být důvodem k obnově řízení (Šámal, P. a kolektiv. Trestní řád I, II, III., 7. vydání, Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 3240).
IV.
19. Už na tomto místě lze zmínit, že námitky obviněného proti výroku o vině nejsou ve věci novými. Uvedl je již v předcházejících fázích řízení, přičemž soudy obou stupňů se s jeho obhajobou náležitě vypořádaly (str. 3–4 rozsudku nalézacího soudu, zejména však str. 4–6 rozsudku odvolacího soudu). Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“.
20. V odůvodnění rozhodnutí soudy poukázaly na to, že výpověď poškozeného není osamoceným důkazem. Průběh schůzky mezi poškozeným a obviněnými byl zdokumentován při nařízeném sledování osob a věcí, kdy obviněný odmítl převzít částku 3.000 Kč v dohledu kamer. Částka, kterou si poškozený půjčil od svědka M. M., i částka, kterou měl poškozený předat obviněnému, odpovídá údaji poškozeného, že za každého ze zaměstnanců měl vyděračům platit právě 1.000 Kč. Četné telefonáty mezi obviněným a poškozeným rovněž podporují výpověď poškozeného. Soudy také dostatečně přesvědčivě zdůvodnily, proč uvěřily výpovědi poškozeného (podporované dalšími uvedenými důkazy) v části, kdy uváděl, že peníze pro obviněného přebírala i další osoba jménem Sl., která na schůzku přijela autem obviněného, a že jej v souvislosti s vymáhanými částkami za „ochranu“ kontaktovala ještě i další osoba jménem S.
21. Námitky zpochybňující správnost právní kvalifikace se tak odvíjejí od výhrad ke skutkovým závěrům, podle nichž jednal obviněný v součinnosti s dalšími třemi osobami (Sl., S., spoluobviněný I.), a nemohou naplnit deklarovaný dovolací důvod.
22. Pod deklarovaný (ani žádný jiný) dovolací důvod by nebylo možné podřadit výhrady ke zpřísnění uloženého trestu odvolacím soudem, který z podnětu odvolání státní zástupkyně podaného v neprospěch obviněného uložil obviněnému vedle trestu vyhoštění na dobu neurčitou i nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře čtyř let. Odvolací soud nebyl při ukládání trestu limitován návrhem státní zástupkyně a přiléhavě zdůvodnil (na str. 6 a 7 rozsudku odvolacího soudu), proč závažnost projednávané trestné činnosti vyžaduje kromě trestu vyhoštění i uložení citelnějšího nepodmíněného trestu odnětí svobody.
23. Nejvyšší soud se poté zabýval další námitkou obviněného vztahující se k trestu vyhoštění. Pokud totiž obviněný namítl, že s ohledem na rodinné vazby obviněného k manželce a čtyřem dětem bylo uložení trestu vyhoštění v rozporu s mezinárodními závazky České republiky a zájmem na spojování rodin, mohla by být taková námitka podřaditelná pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spočívající v tom, že byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští.
24. Při ukládání trestu vyhoštění podle §57 odst. 1 tr. zák. bylo třeba mimo jiné zkoumat, zda mu nebránily překážky uvedené v ustanovení §57 odst. 3 písm. c) tr. zák. Přitom bylo nezbytné zabývat se všemi okolnostmi, které jsou zde kumulativně vyjmenované (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. 5 Tdo 741/2010, publikované pod č. 40/2011 Sb. rozh. tr.). Odvolací soud, který přezkoumával výrok o uloženém trestu vyhoštění mimo jiné z podnětu odvolání obviněného, který namítal, že by uložením tohoto trestu došlo k jeho odloučení od rodiny, jejíž členové mají udělen azyl nebo trvalý pobyt, si především ověřil, že žádost obviněného o udělení azylu byla zamítnuta a dokonce soud zamítl i správní žalobu podanou proti pravomocnému správnímu rozhodnutí. Dále pak odvolací soud poukázal na to, že tvrzení obviněného vztahující se k udělení azylu nebo povolení trvalého pobytu rodinným příslušníkům nebylo nijak doloženo, z provedených důkazů navíc dovodil, že obviněný nemá v České republice sociální ani pracovní zázemí.
25. K argumentaci v dovolání sepsaném více než deset let od doby pravomocného odsouzení nutno uvést, že nerozlišuje zcela jasně, kdy mělo dojít u členů rodiny obviněného k získání státního občanství České republiky či povolení k trvalému pobytu. Už v původním řízení se k těmto otázkám obviněný vyjadřoval značně neurčitě a nejednoznačně. Při rozhodování o návrhu na vzetí do vazby uvedl, že v České republice žije šest let, jeho žádost o azyl je dosud v jednání, prostředky k obživě dostává od příbuzných žijících v cizině, neboť jeho dva bratři žijí v Německu a jeden v Rakousku, kde jim byl udělen azyl. U hlavního líčení dne 24. 1. 2007 uvedl, že se na území České republiky zdržuje jako účastník azylového řízení s manželkou a čtyřmi syny a v roce 2006 mu bylo doručeno rozhodnutí o udělení azylu. Následně k tomu dodal, že část rodiny a příbuzenstva má udělené azyly nebo trvalé pobyty, na další rozhodnutí o azylu se čeká. Azyl byl poskytnout celé rodině jeho manželky. V písemném odvolání argumentoval, že řízení o přiznání politického azylu dosud nebylo ukončeno a na území České republiky se zdržuje část rodinných příslušníků v širším smyslu (str. 230 spisu), jímž byl udělen azyl nebo mají na území České republiky trvalý pobyt. U veřejného zasedání před odvolacím soudem prostřednictvím obhájkyně sdělil, že manželka i děti obdrží (zřejmě v budoucnu) povolení k trvalému pobytu na území České republiky.
26. Nejvyšší soud při rozhodování o dovolání posuzuje dovoláním napadené rozhodnutí podle stavu ex tunc, tedy k datu vydání rozhodnutí napadeného dovoláním. Skutečnosti, které nastaly až po vydání rozhodnutí, ve značně dlouhé lhůtě jedenácti let do data podání dovolání, by nemohly být důvodem ke zrušení napadeného rozhodnutí, ale mohly by případě odůvodnit povolení obnovy řízení ve vztahu k výroku o trestu vyhoštění, pokud by v mezidobí, tedy v době po pravomocném odsouzení, vyšla najevo nová skutečnost, která by mohla vytvořit překážku pro uložení trestu vyhoštění, takže by uložený trest byl ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti trestného činu nebo k poměrům pachatele nebo uložený druh trestu byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu.
27. Odvolací soud, který ve věci rozhodoval rozsudkem ze dne 12. 9. 2007, vycházel i při rozhodování o trestu vyhoštění z důkazů, které měl k datu rozhodnutí k dispozici a vypořádal se i s obhajobou obviněného a jeho postupnými tvrzeními k okolnostem relevantním z pohledu ukládání trestu vyhoštění. Z provedených důkazů nevyplynulo, že by měl obviněný v České republice stálý legální zdroj příjmu, za který nebylo možné považovat finanční prostředky získávané závažnou trestnou činností, vybírání plateb za tzv. „ochranu“ od rusky mluvících osob pracujících v České republice. Výhrady obviněného vztahující se k trestu vyhoštění (uloženému v roce 2007) proto byly vyhodnoceny jako nedůvodné.
28. S přihlédnutím ke všem shora popsaným skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů nejsou zatížena vadou, která by svědčila o důvodném uplatnění dovolacího důvodu. S ohledem na to Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 10. 2018
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Aleš Holík