ECLI:CZ:NS:2011:3.TDO.1134.2010.1
sp. zn. 3 Tdo 1134/2010 -53
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 15. června 2011 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným L. F. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 6. 2010, č. j. 10 To 104/2010-5816, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 12 T 29/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
V rámci odsuzující části rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 15. 12. 2009, č. j. 12 T 29/2008-5711, byl obviněný L. F. uznán vinným trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále také jen „tr. zák.“/), se dopustil tím, že v případech jednotlivě specifikovaných v tzv. skutkové větě výroku o vině, dílem jako živnostník, provozující svoji podnikatelskou činnost pod obchodním jménem L. F. – A. H., s předmětem podnikání obchodní činnosti podle §33 a v rozsahu §34 zákona o živnostenském podnikání a s místem podnikání S., B., okres R., a dílem jako jednatel (v období od 4. 3. 1999 do 8. 3. 2002), společník a ředitel společnosti F. & partner – AUTOCENTRUM, s. r. o., se sídlem S., J., okres R., v zahraničí nakoupil a do České republiky dovezl ojetá motorová vozidla a se záměrem zrealizovat schválení do provozu na pozemních komunikacích v České republice, u dovezených vozidel, které jinak vzhledem k datu prvního uvedení do provozu a splňované emisní normě podle platných předpisů nesplňovaly zákonné podmínky pro schválení technické způsobilosti, v období od 9. 8. 2001 do 22. 4. 2004 na originálech zahraničních technických průkazů dovezených vozidel neoprávněně přepisoval či nechal přepsat údaje:
- o datu první registrace vozidel v zahraničí tak, aby vozidla byla fiktivně mladší a splnila tak zákonné podmínky pro schválení do provozu v České republice,
- o emisní normě tak, aby vyhovovaly emisním limitům dle normy EURO 2 požadovaným pro schválení k provozu na pozemních komunikacích v České republice;
tyto zahraniční technické průkazy s podstatně pozměněným obsahem pak sám či prostřednictvím nových majitelů vozidel jako pravdivé a správné předkládal na stanicích technické kontroly při technických kontrolách a prohlídkách a správním orgánům rozhodujícím o schválení technické způsobilosti jednotlivě dovezeného ojetého vozidla, a to za účelem schválení technické způsobilosti dovezených vozidel, jejich zápisu do evidence motorových vozidel v České republice a k vystavení českého technického průkazu tak, aby mohla být provozována na pozemních komunikacích v České republice.
Za to byl podle §176 odst. 1 tr. zák. za použití §39 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a tří měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §53 odst. 1 odst. 2 tr. zák. mu soud uložil rovněž peněžitý trest ve výměře 200.000,- Kč a pro případ, že by trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil podle §54 odst. 3 tr. zák. náhradní trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců.
Naproti tomu byl obviněný částečně zproštěn obžaloby, a to jednak výrokem podle §226 písm. c) tr. ř. pro jednání, v němž byly obžalobou spatřovány dílčí útoky trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 tr. zák. a dílčí útoky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., a jednak výrokem §226 písm.a) tr. ř. pro skutky, v nichž byly obžalobou spatřovány další dílčí útoky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák.
O odvoláních obviněného a státního zástupce rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 10. 6. 2010, č. j. 10 To 104/2010-5816, jímž obě odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 10. 6. 2010 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal následně dovolání již pouze obviněný L. F., přičemž uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný v podstatě shodně s předešlým řádným opravným prostředkem (odvoláním) namítl, že zahraniční technický průkaz motorového vozidla, který byl prokazatelně úředně znehodnocen a je tedy neplatný, nemůže mít na území České republiky žádné účinky a nemůže sloužit jako doklad o technické způsobilosti vozidla pro provoz na pozemních komunikacích, takže tato právně neplatná listina nemůže být pokládána za listinu veřejnou jenom proto, že jsou z ní opisovány údaje potřebné pro vystavení českého technického průkazu motorového vozidla. V této souvislosti vytkl nesprávný postup také odvolacímu soudu, pokud skutek neposoudil podle nového trestního zákoníku, tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 (dále také jen „tr. zákoník“), tedy v době, kdy bylo rozhodováno o jeho odvolání. Vlastním právním výkladem ustanovení §131 tr. zákoníku pak dovolatel dospěl k závěru, že zahraniční technické průkazy citovanému ustanovení, které definuje veřejnou listinu, nevyhovují, a proto podle pozdější právní úpravy není dána ani trestnost jeho jednání za přečin padělání a pozměňování veřejné listiny podle §348 odst. 1 tr. zákoníku.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. založil dovolatel na tom, že podstatná část inkriminované trestné činnosti byla promlčena. Soudy podle jeho názoru vadně kvalifikovaly jednání popsané v odsuzujícím výroku rozsudku soudu prvního stupně jako jeden pokračující delikt, ačkoli se jedná o tři samostatné trestné činy, oddělené časovou prodlevou delší šesti resp. osmi měsíců (konkrétně v době od 28. 11. 2000 do 9. 8. 2001 a od 23. 12. 2002 do 26. 6. 2003). V této souvislosti poukázal na to, že mezi dílčími útoky chyběla jak blízká časová souvislost, tak i jednotný záměr, když v mezidobí mezi jednotlivými dílčími útoky přisouzené trestné činnosti bez problému a řádně realizoval dovoz a prodej dalších zahraničních aut a pouze v některých případech, vždy však po dohodě se zákazníkem, připustil jejich „omlazení“. Vzhledem k tomu, že usnesení o zahájení trestního stíhání mu bylo doručeno dne 24. 5. 2006, má dovolatel zato, že jeho trestní stíhání pro dílčí skutky spáchané v období od 28. 11. 2000 do 23. 12. 2002 bylo vzhledem k uplynutí tříleté promlčecí doby (§67 odst. 1 písm. d/ tr. zák.) již promlčeno a mělo být zastaveno pro nepřípustnost z důvodu uvedeného v ustanoveních §11 odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle dovolatele by tak nepromlčeny zůstaly pouze dílčí útoky spáchané v období od 26. 6. 2003 do 16. 10. 2003 a tato skutečnost by se nutně musela odrazit při ukládání trestu s ohledem na výraznou redukci rozsahu trestné činnosti.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací v neveřejném zasedání za podmínek §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 6. 2010, č. j. 10 To 104/2010-5816, a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
K námitce zpochybňující povahu zneplatněného cizozemského technického průkazu dováženého motorového vozidla předně uvedl, že dovolatel ji uplatňoval v obhajobě po celou dobu trestního řízení a figurovala rovněž v jeho řádném opravném prostředku. Soud druhého stupně věnoval této výhradě potřebnou pozornost a ztotožnil se s názorem soudu prvního stupně v tom smyslu, že technický průkaz motorového vozidla, byť vydaný zahraničním subjektem v souladu s tamním právem, je veřejnou listinou, a to základním dokladem deklarujícím skutečnosti významné pro provozování tohoto vozidla a jeho nejdůležitější technické parametry. K jeho formálnímu znehodnocení a ukončení platnosti dochází v daných případech pouze proto, že vozidlo je obchodně vyváženo z území státu, kde byl původní technický průkaz vydán, a na základě této listiny již předmětné vozidlo nelze provozovat. Musí být vystaven nový, tuzemský technický průkaz daného vozidla, pro jehož vystavení je ovšem esenciálním podkladem právě obsah formálně neplatného původního technického průkazu. Orgány vystavující tuzemský technický průkaz vycházejí z presumpce správnosti údajů uvedených v původním (již ovšem neplatném) technickém průkazu a nakládají s ním jako s veřejnou listinou. Právě tato charakteristika je dle názoru státního zástupce pro posouzení námitky obviněného zásadní a odůvodňuje správnost postupu soudů, pokud i zneplatněné cizozemské technické průkazy motorových vozidel považovaly za veřejnou listinu. Jejich závěru přitom neprotiřečí ani dovolatelem zmiňované definici veřejné listiny uvedené v ustanovení §131 odst. 2 tr. zákoníku. V případě zahraničního technického průkazu se totiž jedná o listinu vydanou správním úřadem (tj. orgánem veřejné moci) cizího státu, která má účinky i na území České republiky, a to ve smyslu čl. 1 písm. b) Úmluvy o zrušení požadavku ověřování cizích veřejných listin, publikované pod č. 45/1999 Sb. Vedle toho nelze podle státního zástupce opomenout ani důsledky, jež pro systém práva České republiky přinesla Smlouva o přistoupení k Evropské unii (publikovaná pod č. 44/2004 Sb.m.s.). Akt o přistoupení, jenž je nedílnou součástí této smlouvy, totiž v čl. 2 přenáší na nové členské státy Unie platnost původních smluv a aktů přijatých přede dnem jejich přistoupení. Pro Českou republiku se tak stala závaznou rovněž Směrnice Rady 1999/37/ES ze dne 29. 4. 1999, o registračních dokladech vozidel, podle jejíhož čl. 4 uznává každý členský stát osvědčení o registraci vydané kterýmkoli jiným členským státem pro identifikaci vozidla v mezinárodní dopravě nebo pro novou registraci vozidla v jiném členském státě. Právní úvaha dovolatele, že cizozemský technický průkaz motorového vozidla nevyhovuje definici veřejné listiny uvedené v §131 odst. 2 tr. zákoníku, takže předmětný skutek není trestný podle §348 odst. 1 tr. zákoníku a tato norma jako pro něho příznivější a měla být ve smyslu §2 odst. 1 tr. zákoníku aplikována na daný případ, je tak podle státního zástupce nesprávná.
K námitkám obviněného uplatněným s odkazem na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. státní zástupce připustil, že přetržení pokračujícího trestného činu na období šesti respektive osmi měsíců je již dosti podstatné a může vyvolávat pochybnosti o tom, zda je možno veškerou trestnou činnost popsanou v odsuzujícím rozsudku považovat za jediný pokračující trestný čin. Na straně druhé však státní zástupce poukázal na charakter trestné činnosti spáchané dovolatelem, která spočívala v dlouhodobém „omlazování“ importovaných motorových vozidel, když k jednotlivým dílčím skutkům (útokům) docházelo podle aktuální situace (poptávce) na trhu s ojetými vozidly. Jestliže navíc dovolatel tuto praxi považoval za zcela standardní, lze podle státního zástupce - i přes několikaměsíční odstup mezi jednotlivými útoky - posouzení jeho jednání jako jednoho pokračujícího trestného činu ještě akceptovat. Státní zástupce zároveň poukázal i na institut přerušení promlčecí doby podle §67 odst. 3 písm. b) tr. zák. a s ním související počátek běhu promlčecí doby nové podle §67 odst. 4 tr. zák. a zdůraznil, že i v případě právního posouzení jednotlivých skutků (skupiny útoků) obviněného jako samostatných trestných činů by tříletá promlčecí doba na všechny dílčí delikty počala běžet teprve dnem 16. 10. 2003 a k promlčení trestního stíhání by tak nedošlo, protože usnesení o zahájení trestního stíhání bylo obviněnému doručeno ještě před jejím uplynutím. Z hlediska promlčení trestního stíhání tedy není rozdílu mezi posouzením všech skutků jako jednoho pokračujícího deliktu nebo jako tří jednotlivých trestných činů.
Své vyjádření uzavřel státní zástupce konstatováním, že v napadeném rozhodnutí soudu druhého stupně nespatřuje žádnou vadu, kterou by bylo nezbytné napravovat cestou dovolání. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť je zjevně neopodstatněné, a aby tak za podmínek uvedených v ustanovení „§265r odst. 1 tr. ř.“ učinil v neveřejném zasedání. Výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem pak vyjádřil pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal ve věci rozhodnout jinak (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obviněný L. F. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl mimo jiné zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán tehdy, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Dopadá na případy, kdy trestní stíhání bylo zahájeno nebo v něm bylo pokračováno, přestože byl dán některý z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání taxativně uvedených v §11 odst. 1 písm. a) až j) tr. ř. nebo v §11a tr. ř. Předmětný dovolací důvod spočívá tedy v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení - v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyšel najevo - nerozhodl o zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 1 tr. ř., §188 odst. 1 písm. c) tr. ř., §223 odst. 1 tr. ř., §231 odst. 1 tr. ř., §257 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. ani podle §314c odst. 1 písm. a) tr. ř., ač tak učinit měl. To znamená, že místo rozhodnutí o zastavení trestního stíhání došlo vadně k jinému rozhodnutí, jež je pro obviněného méně příznivé (zejména k odsuzujícímu rozsudku) a které je zároveň rozhodnutím ve věci samé ve smyslu §265a odst. 1, odst. 2 tr. ř.
Obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. právně relevantní námitkou, že vzhledem k časovým přetržkám mezi skupinami dílčích útoků, k nimž došlo v obdobích od 28. 11. 2000 do 9. 8. 2001 a od 23. 12. 2002 do 26. 6. 2003, bylo namístě posoudit jeho jednání jako tři samostatné trestné činy. Pokud mu bylo usnesení o zahájení trestního stíhání doručeno až dne 24. 5. 2006, bylo jeho trestní stíhání pro dílčí skutky spáchané v období přede dnem 23. 12. 2002 promlčeno a mělo být zastaveno.
Při posuzování opodstatněnosti této části podaného dovolání dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:
Podle §89 odst. 3 trestního zákona účinného do 31. 12. 2009, podle kterého posuzovaly jednání obviněného soudy obou stupňů, se pokračováním v trestném činu rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují stejnou skutkovou podstatu trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou v předmětu útoku. Prakticky totožnou definici pokračování v trestné činnosti obsahuje i trestní zákoník, účinný od 1. 1. 2010, v ustanovení §116, podle nějž se pokračováním v trestném činu rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou v předmětu útoku.
Z popisu skutku obsaženého v odsuzující části rozsudku soudu prvního nepochybně vyplývá naplnění tří ze čtyř znaků pokračování, tedy že jednotlivé útoky naplňovaly stejnou skutkovou podstatu, byly vedeny jednotným záměrem (subjektivní souvislost) a byly spojeny podobným způsobem provedení. Pokud jde o znak čtvrtý, tedy blízkou časovou souvislost a souvislost v předmětu útoku (tzv. objektivní souvislosti), lze bez pochybnosti uzavřít, že jednoznačně byla dána také souvislost v předmětu útoku.
Dovolatel se však zaměřil především na závěr soudů, že v jeho jednání byla naplněna i podmínka blízké souvislosti časové mezi jednotlivými dílčími útoky. K tomu je předně třeba uvést, že ani trestní zákon účinný do 31. 12. 2009 ani nový trestní zákoník účinný od. 1. 1. 2010 nestanoví nějakou maximální časovou hranici mezi spácháním jednotlivých skutků naplňujících jinak tutéž skutkovou podstatu trestného činu, jejíž překročení by bránilo posouzení jednání pachatele jako trestného činu pokračujícího. Vzhledem k tomu, že je vyžadována „blízká“ časová souvislost mezi jednotlivými útoky, půjde zpravidla o několik dnů či týdnů, výjimečně měsíců. Dovolateli lze přisvědčit potud, že stávající soudní praxe obecně vychází z toho, že zákonem požadovaná blízká časová souvislost bude zpravidla přerušena tam, kde pachatel na několik měsíců ustane v páchání trestné činnosti. Ani tento výklad však nelze aplikovat dogmaticky bez zřetele k okolnostem projednávaného případu. V každé konkrétní věci je totiž nutno zkoumat zejména to, v čem posuzovaná trestná činnost spočívala a další skutkové aspekty jejího spáchání.
Oba soudy přitom v daném případě vycházely ze zjištění, že trestná činnost obviněného (dovolatele) spočívala v podstatě v opakovaném a dlouhodobém „omlazování“ importovaných vozidel ze Spolkové republiky Německo formou pozměňování technických průkazů vydaných německým správním orgánem v těch případech, kde to bylo třeba k jejich následnému schválení k provozu na pozemních komunikacích v České republice (vystavení českého technického průkazu). Podstatné je, že obviněný dle vlastního vyjádření tuto praxi považoval za naprosto standardní a běžnou a je zřejmé, že pokud se v jím namítaných mezidobích mezi jednotlivými skupinami dílčích útoků pozměnění zahraničního technického průkazu nedopustil, učinil tak zjednodušeně řečeno proto, že k tomu u konkrétních vozů nebyl objektivní důvod, případně to nebylo vyžadováno kupujícím klientem. Za daných okolností pak i podle názoru Nejvyššího soudu lze právní kvalifikaci užitou soudem prvního stupně považovat za správnou.
Z hlediska namítaného promlčení dílčích útoků spáchaných obviněným přede dnem 23. 12. 2002 je však podstatné, že ani v případě, kdy by soudy jeho jednání právně posoudily jako tři samostatné trestné činy podle §176 odst. 1 tr. zák., by k promlčení trestního stíhání u prvních dvou nedošlo. V tomto směru lze plně odkázat na výstižné vyjádření státního zástupce k podanému dovolání, v němž připomněl, že podle §67 odst. 3 písm. b) tr. zák. se promlčení trestního stíhání přerušuje v případech, kdy pachatel v promlčecí době spáchá trestný čin nový, na který trestní zákon stanoví trest stejný nebo přísnější, přičemž podle §67 odst. 4 tr. zák. přerušením promlčecí doby počíná běžet promlčecí doba nová. Podle §67 odst. 1 písm. d) tr. zák. činí promlčecí doba u trestného činu podle §176 odst. 1 tr. zák. tři léta, přičemž podle §34 odst. 1 písm. d/ trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010, jehož použití se dovolatel domáhal na jiném místě (viz níže), s ohledem na horní hranici trestní sazby stanovené pro přečin padělání a pozměňování veřejné listiny podle §348 odst. 1 tr. zákoníku, dokonce pět let. Podle §34 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku se promlčecí doba přerušuje, spáchal-li pachatel v promlčecí době trestný čin nový, na který zákon stanoví trest stejný nebo přísnější.
Z výše uvedeného lze dovodit, že tříletá promlčecí doba pro všechny jednotlivé skutky, by obviněnému - bez ohledu na to, zda se jednalo o pokračování v trestném činu či zčásti nikoliv - mohla začít běžet teprve po dni 16. 10. 2003 (viz dílčí útok popsaný pod 17. odrážkou výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně). Jestliže mu usnesení o zahájení trestního stíhání bylo doručeno dne 24. 5. 2006, je proto zřejmé, že se tak stalo před uplynutím tříleté promlčecí doby.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
S ohledem na výše uvedený obsah dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je zřejmé, že dovolatel jej uplatnil právně relevantně námitkou, že soudy jeho jednání nesprávně posuzovaly podle trestního zákona účinného do 31. 12. 2009 namísto trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010, a s ní úzce provázanou námitkou zpochybňující povahu zneplatněného cizozemského technického průkazu jako veřejné listiny ve smyslu §131 tr. zákoníku.
V obecné rovině je nejprve zapotřebí připomenout, že skutek se posuzuje podle toho práva, jehož použití je pro obviněného nejpříznivější, a to bez rozdílu, zda jde podle dřívějšího a pozdějšího práva o stejné či různé skutkové podstaty. Přitom se použije ve všech směrech buď jen práva účinného v době činu, anebo jen práva pozdějšího. Ustanovení §16 odst. 1 tr. zák. i ustanovení §2 odst. 1 tr. zákoníku vymezují časovou souvislost „trestních zákonů“ v souladu se zásadou zakotvenou v čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, podle níž trestní zákony nepůsobí nazpět, a proto se použije toho zákona, který byl účinný v době spáchání trestného činu, přičemž podle pozdějšího zákona se trestnost činu posuzuje jen tehdy, jestliže je to pro pachatele příznivější .
Protože při určení, která právní úprava je pro obviněného příznivější, je nutno ji posuzovat komplexně jako jeden celek, bylo nejprve nutné zabývat se otázkou, zda zahraniční technický průkaz - při absenci definice pojmu veřejné listiny v trestním zákoně účinném do 31. 12. 2009 - je veřejnou listinou ve smyslu §131 tr. zákoníku a zda jeho paděláním či pozměněním se pachatel dopouští trestného činu. Pakliže by nový trestní zákoník takovou definici nepřipouštěl, nepochybně by bylo nutno vycházet z toho, že pozdější právní norma (trestní zákoník) je pro dovolatele příznivější, neboť v trestním právu hmotném platí především zásada nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege, podle níž je trestným činem především takový čin, jehož znaky jsou uvedeny v příslušné trestněprávní normě. Jinými slovy, jestliže se po porovnání v úvahu přicházejících trestněprávních norem (dřívější oproti pozdější) dospěje k závěru, že podle jedné z nich posuzované jednání (skutek) nenaplňuje znaky skutkové podstaty žádného trestného činu, pak je nutno na ně aplikovat právě tuto normu jako normu pro obviněného příznivější. Teprve při zjištění, že určité jednání je trestné podle obou konfrontovaných trestněprávních norem, přicházejí při posuzování toho, která z nich je pro obviněného příznivější, na řadu další kritéria , např. otázka druhu a výměry trestu, který lze za čin uložit, promlčení trestní odpovědnosti atd.
Výše uvedenými teoretickými východisky se odvolací soud rozhodující o podaných řádných opravných prostředcích důsledně neřídil, když závěr o tom, že pro obviněného je příznivější ustanovení §176 odst. 1 tr. zák. oproti ustanovení §348 odst. 1 tr. zákoníku, založil primárně na porovnání horních hranic trestní sazby obsažených v obou ustanoveních a na úvaze, že ustanovení §348 odst. 1 tr. zákoníku zároveň šířeji rozvádí trestní odpovědnost pachatele trestného činu (přečinu) padělání a pozměňování veřejné listiny. Se zdůvodněním, že tu či onu trestněprávní normu je nutno na skutek obviněného aplikovat jako celek, se pak již namítanou definicí veřejné listiny podle §131 tr. zákoníku nezabýval a na stíhané skutky atrahoval trestní zákon účinný do 31. 12. 2009 (viz str. 26 odůvodnění napadeného usnesení).
Uvedený nedostatek však podle názoru Nejvyššího soudu nemá na věcnou správnost napadeného rozhodnutí dovolatelem přisuzovaný dopad.
Již vyjadřující státní zástupce Nejvyšší státního zastupitelství výstižně poukázal na to, že zahraniční technický průkaz motorového vozidla definiční znaky veřejné listiny uvedené v §131 tr. zákoníku splňuje. Pod pojmem „veřejná listina“ se mj. zahrnuje i listina vydaná orgánem veřejné moci nebo jiným subjektem k tomu pověřeným či zmocněným jiným právním předpisem v mezích jeho pravomoci, potvrzující, že jde o nařízení nebo prohlášení orgánu nebo jiného subjektu, který listinu vydal, anebo osvědčující některou právně významnou skutečnost . Podle §131 odst. 2 tr. zákoníku se ochrana podle §348 tr. zákoníku poskytuje i veřejné listině vydané orgánem veřejné moci nebo jiným k tomu zmocněným subjektem cizího státu nebo orgánem mezinárodní organizace, pokud má podle mezinárodní smlouvy účinky na území České republiky. Pro Českou republiku jako stát přistoupivší k Evropské unii je mimo jiné závazná i Směrnice Rady Evropských společenství ze dne 29. 4. 1999, 1999/37/ES, o registračních dokladech vozidel, která v čl. 4 stanoví, že každý členský stát uznává osvědčení o registraci vydané kterýmkoli jiným členským státem pro identifikaci vozidla v mezinárodní dopravě nebo pro novou registraci vozidla v jiném členském státě. Z uvedeného pak vyplývá, že podle současné právní úpravy jsou německé technické průkazy veřejnou listinou ve smyslu §131 tr. zákoníku a požívají jeho ochrany ve smyslu §348 téhož předpisu.
Trestní zákon účinný do 31. 12. 2009 definici pojmu „veřejná listina“ neobsahuje. Podle trestněprávní teorie i soudní praxe byly za veřejné listiny za jeho účinnosti považovány listiny vydané soudy nebo jinými státními orgány v mezích jejich pravomoci, jakož i listiny, které jsou zvláštními předpisy prohlášeny za veřejné. Z obsahového hlediska se tedy jednalo o listiny, které konstituovaly či deklarovaly práva a povinnosti, právní vztahy anebo se jimi osvědčoval určitý stav či skutečnosti . Technický průkaz motorového vozidla je přitom považován za veřejnou listinu (v judikatuře k tomu srov. R 2/1995 SbRt.). Současně soudní praxe dospěla také k závěru, že ochrana podle §176 odst. 1 tr. zák. se poskytuje i veřejným listinám vydaným orgány cizího státu (k tomu srov. např. Šámal P., Púry F., Rizman S., Trestní zákon II – komentář, 6. doplněné a přepracované vydání, C. H. Beck, Praha 2004). Tato výkladová praxe zároveň v ničem neodporuje ani pozdější úpravě trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny v zákoně č. 40/2009 Sb. (trestním zákoníku účinném od 1. 1. 2010).
Přestože vývozem vozidel ze Spolkové republiky Německo za účelem jejich dalšího prodeje a provozování v České republice pozbyly příslušné technické průkazy vydané německými orgány na našem území platnosti, Nejvyšší soud považuje z hlediska posouzení trestnosti jejich pozměňování obviněným za správnou úvahu odvolacího soudu, podle níž bylo nutno ochranu podle §176 odst. 1 tr. zák. přiznat i jim. Předmětná věc je totiž specifická tím, že orgány v České republice vystavující „české“ technické průkazy vycházely z presumpce správnosti údajů uvedených v těchto původních „německých“ průkazech a v podstatě z nich do nových průkazů převedly zcela zásadní (tj. právně významné) údaje z hlediska toho, zda lze konkrétní vozidlo na našem území provozovat a tuzemský technický průkaz k němu vystavit. Důležitost těchto údajů (zejména pokud jde o stáří toho kterého vozidla) byla dovolateli dobře známa a právě z toho důvodu je také pozměňoval .
Za trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 tr. zák. bylo možno uložit trest odnětí svobody až na dvě léta nebo peněžitý trest. Na přečin padělání a pozměňování veřejné listiny podle §348 odst. 1 tr. zákoníku je stanoven trest odnětí svobody až na tři léta nebo zákaz činnosti. Peněžitý trest lze uložit za podmínek §67 tr. zákoníku. Ani na základě porovnání trestních sazeb proto nelze dovodit, že pozdější zákon je pro dovolatele příznivější.
Nejvyšší soud - s ohledem na důvody jednotlivě rozvedené v předcházejících odstavcích - tedy nedospěl k závěru, že by napadené usnesení odvolacího soudu trpělo vadou spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Protože obviněnému L. F. zároveň nepřisvědčil ani v názoru vyslovenému na základě důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz shora), podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. června 2011
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler