ECLI:CZ:NS:2012:3.TDO.1161.2012.1
sp. zn. 3 Tdo 1161/2012 -18
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. listopadu 2012 o dovolání podaném R. N. , proti usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 5 To 143/2012 ze dne 17. května 2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 92 T 185/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. c) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně sp. zn. 92 T 185/2011 ze dne 2. února 2012 byl dovolatel uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoníku), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za výše uvedený přečin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let a pro jeho výkon byl zařazen do věznice s dozorem.
O odvolání R. N. proti citovanému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením sp. zn. 5 To 143/2012 ze dne 17. května 2012 tak, že je jako nedůvodné podle §256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal R. N. dovolání, a to jako osoba oprávněná, prostřednictvím svého obhájce, když za dovolací důvody označil ty, které jsou uvedeny v §265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že mu bylo upřeno jeho zákonem garantované právo být přítomen hlavnímu líčení u soudu prvního stupně. To proto, že v době konání hlavního líčení byl nemocen a o tom, že se konalo hlavní líčení v jeho nepřítomnosti, se dozvěděl až z odsuzujícího rozsudku, čímž mu bylo odňato jeho právo uvést u hlavního líčení zásadní skutečnosti mající význam pro posouzení viny a trestu. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel uvedl, že soud nevzal v úvahu část zaplaceného výživného a vzal dovolateli možnost doplatit zbylé výživné, když měl současně vyčkat i na rozhodnutí soudu civilního týkající se výše výživného. S ohledem na výše uvedené proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) „podle §265k odst. 1 trestního řádu zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. května 2012 č. j. 5 To 143/2012-105 a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně nové projednání ve věci se závazným právním názorem v intencích výše uvedených.“ Dále vzhledem ke své finanční situaci požádal o prominutí povinnosti zaplatit poplatek za podané dovolání.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupkyně). V tomto svém vyjádření uvedla, že podmínky pro přítomnost, resp. nepřítomnost obviněného u hlavního líčení upravuje zejména ustanovení §202 odst. 2, odst. 4 tr. ř. s tím, že dovolatel v rámci své argumentace k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. na žádné konkrétní porušení nepoukazuje. Jestliže však namítl, že soud prvního stupně nezjišťoval důležité skutečnosti týkající se jeho výdělkových a majetkových poměrů a ani ho k tomu nevyslechl, zřejmě tím zpochybňuje dodržení materiální podmínky v ustanovení §202 odst. 1 tr. ř., podle níž soud může konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného, jen když soud má za to, že i v takovém případě lze věc spolehlivě rozhodnout. Při posuzování, zda byl spáchán přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, musí být přitom především zjištěno, v jaké výši byl obviněný schopen plnit vyživovací povinnost a dále je třeba brát zřetel na všechna další potřebná hlediska včetně toho, zda se obviněný vzdal zaměstnání nebo majetkového prospěchu, z jakého důvodu tak učinil, zda a z jakého důvodu nepobíral příspěvek od státu apod. (rozhodnutí č. 22/1992 Sb. rozhodnutí trestních). V posuzované trestní věci však nepřítomnost dovolatele u hlavního líčení nebránila tomu, aby byl spolehlivě zjištěn skutkový stav, a to v té míře, aby byla odůvodněna zvolená právní kvalifikace stíhaného skutku jako úmyslného přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. V posuzované trestní věci totiž byly výdělkové poměry v době, kdy dovolatel výživné na nezletilou dceru nehradil, zjištěny a ze samotného jednání vyplývá i úmyslná forma zavinění. Právní posouzení jeho jednání bylo proto učiněno za patřičné opory ve skutkovém stavu. Materiální podmínka pro konání hlavního líčení tedy dle státní zástupkyně splněna byla. V posuzovaném případě nedošlo ani k porušení ústavně garantovaného práva dovolatele na projednání věci v jeho přítomnosti ve smyslu článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Dále uvedla, že dovolatel zřejmě zaslal soudu pouze rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti ošetřujícího lékaře, avšak nijak jinak nedal na vědomí soudu, že se chce hlavního líčení ve své trestní věci zúčastnit. Uzavřela tak, že jestliže zaslal soudu pouze kopii pracovní neschopnosti a nespojil s takovým podáním žádost o odročení hlavního líčení a ani nedoložil nebo neuvedl důvody, které jej k takové žádosti motivují, nelze takovou omluvu považovat za řádnou. K dovolacímu důvodu, který je uveden v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedla, že soudy v projednávané věci učinily závěr o tom, že dovolatel byl po celou dobu neplnění vyživovací povinnosti vůči své nezletilé dceři finančně zajištěn, a to v takové míře, že byl schopen plnit výživné ve výši předepsané soudem. V uvedeném směru poukázala na ustanovení §9 odst. 1 tr. ř., v němž je konstatováno, že orgány činné v trestním řízení posuzují předběžné otázky, které se v řízení vyskytnou, samostatně; je-li tu však o takové otázce pravomocné rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu, jsou orgány činné v trestním řízení takovým rozhodnutím vázány, pokud nejde o posouzení viny obviněného. S ohledem na to, že v dané trestní věci jde o plnění vyživovací povinnosti, jedná se o otázku, která se přímo dotýká posouzení viny obviněného a přitom se nejedná o otázky osobního stavu (§9 odst. 2 tr. ř.). Orgány činné v trestním řízení takovým rozhodnutím soudu v rámci občanskoprávního řízení týkajícím se stanovení vyživovací povinnosti proto vázány nejsou. Zdůraznila však, že uvedená zásada neznamená, že by takové rozhodnutí trestní soudy mohly ignorovat. Takové rozhodnutí i spisy týkající se této věci jsou důkazním materiálem a případné odchylné rozhodnutí je třeba náležitě odůvodnit, neboť jde o odchylné řešení otázky, o které bylo vydáno pravomocné rozhodnutí příslušným orgánem, kterému je řešení takové otázky speciálně svěřeno. Poukázala na skutečnost, že v posuzované trestní věci však byly provedeny takové důkazy ohledně výdělkových a majetkových poměrů dovolatele v posuzovaném období, které umožnily závěr soudu o tom, že je možné vycházet z pravomocného rozhodnutí civilního soudu o tom, v jaké výši měl dovolatel v posuzovaném období výživné hradit. V žádném případě tedy nevyvstala povinnost soudů, aby v té fázi řízení, v níž zjistily, že dovolatel podal návrh na snížení výživného, nepokračovaly v trestním řízení a vyčkávaly rozhodnutí civilního soudu o takové otázce. V uvedeném ohledu je námitka obviněného zjevně neopodstatněná. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud toto učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud nejdříve zkoumal, zda jsou splněny zákonné podmínky pro přezkum napadeného rozhodnutí a zjistil, že tyto podmínky splněny nejsou. To proto, že podle §265e odst. 1 tr. ř. se dovolání podává u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje. Jak vyplývá ze spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 92 T 185/2011, napadené usnesení Krajského soudu v Brně bylo dovolateli doručeno dne 14. 6. 2012, jeho obhájci JUDr. Žižlavskému již dne 12. 6. 2012 a zákonná lhůta pro podání dovolání tak uplynula dne 14. 8. 2012, přičemž dovolání bylo soudu doručeno osobně dne 22. 8. 2012 a nebylo tak podáno v zákonem stanovené lhůtě. Zde je namístě uvést, že vzhledem ke skutečnosti, že se ve spise nacházely dvě doručenky, z nichž bylo možno stanovit počátek běhu dovolací lhůty (ve vztahu k dovolateli) provedl Nejvyšší soud šetření ve smyslu §265o odst. 2 tr. ř., ze kterého jasně vyplynulo, že za zákonné doručení je třeba považovat již doručení první (doručenka č. l. 107), neboť opakovaně bylo doručováno pouze proto, že se soudu prvního stupně doručenka po delší dobu nevracela a z důvodů opatrnosti tak doručil napadené rozhodnutí znova. Toto (v pořadí již druhé doručení) již nemá (za daných okolností) žádné právní účinky. Pro úplnost zbývá doplnit, že příslušnému státnímu zastupitelství bylo předmětné rozhodnutí doručeno dne 11. 6. 2012. Za těchto okolností dovolací soud potom již nemohl přihlížet k věcné argumentaci vedené v rámci podaného dovolání.
S poukazem na uvedené skutečnosti pak Nejvyššímu soudu České republiky nezbylo než takto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. c) tr. ř. odmítnout, protože bylo podáno opožděně, přičemž uvedené rozhodnutí přijal za splnění podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. listopadu 2012
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka