ECLI:CZ:NS:2013:3.TDO.1197.2013.1
sp. zn. 3 Tdo 1197/2013 -30
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. prosince 2013 o dovolání podaném nejvyšším státním zástupcem v neprospěch obviněného O. M. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 8 To 12/2013 ze dne 27. února 2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 T 9/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2012, sp. zn. 10 T 9/2012, byl obviněný M. uznán vinným zločinem ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 1, odst. 5 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), který byl spatřován ve skutečnosti, že „dne 17. 2. 2010 v době kolem 00:15 hodin v P., ulici N., přišel obžalovaný O. M., do zdejší restaurace S. r., sdělil obsluhujícímu A. T., že čeká na kamaráda a posadil se na židli za vchodovými dveřmi, načež kolem 00:30 hodin vešli do této restaurace poškozený A. Z., poškozený S. B., M. S. a R. M., a chtěli si objednat pití, na což jim A. T. sdělil, že podnik už bude zavírat a již nepřijímají objednávky, jmenovaní tedy začali opouštět restauraci a při odchodu vznikl mezi obžalovaným M., poškozeným Z. a poškozeným B. slovní konflikt, obžalovaný poté s oběma jmenovanými vyšel na ulici, kde již stál svědek M. a kam z restaurace vycházel svědek S., zde pokračovala slovní roztržka mezi zúčastněnými, načež v době kolem 00:50 hodin, na základě předchozí telefonické žádosti obžalovaného, přijel se svým vozidlem Huyndai Elantra, před tuto restauraci I. K., obžalovaný, který při příjezdu tohoto vozidla stál s ostatními zúčastněnými na chodníku před uvedenou restaurací, nasedl do vozidla I. K. na místo spolujezdce, kde si z blíže nezjištěného místa vzal zavírací nůž s nápisem „yong cheng“ v černošedomodrém barevném provedení, délky čepele 95 mm, vystoupil z vozidla, a po krátké chvíli, v rozrušení vyvolaném předchozím napadáním ze strany poškozených a jejich hrubě urážlivými výrazy na adresu jeho matky a výhrůžkami, že je třeba vše vyřídit ihned, reagoval na fyzické napadení ze strany poškozeného Z. dvěma ranami nožem do rozhraní bederní a hýžďové krajiny vlevo zevně v čáře zadní pažní a do zevní strany levého stehna, načež poškozený Z. začal utíkat směrem k ulici N. P., obžalovaný M. se za ním rozběhl, poškozený Z. z místa utekl, přičemž M. S. a R. M. zůstali stát na chodníku, ale poškozený S. B. se rozběhl za obžalovaným M., který se po několika metrech běhu zastavil, v té chvíli byl napaden poškozeným B., otočil se na něj a v průběhu následujícího fyzického konfliktu jej zranil nožem tak, že ho zasáhl čtyřmi ranami do pravého třísla a stehna, levého boku a předloktí, načež nastoupil do vozidla I. K. a z místa činu uprchl, přičemž svým jednáním poškozenému A. Z. způsobil povrchní bodnou ránu na rozhraní bederní a hýžďové krajiny vlevo zevně a bodnou ránu na zevní straně levého stehna, tedy poranění ze soudně lékařského hlediska kvalifikované jako drobné uškození na zdraví nedosahující závažnosti ublížení na zdraví, a poškozenému S. B. způsobil bodnou ránu pravého třísla, kde v průběhu bodného kanálu došlo k dvojnásobnému porušení pravé kyčelní tepny a dalšímu porušení pravé kyčelní žíly, dále mu způsobil bodnou ránu pravého stehna, povrchovou bodnou ránu břicha na levém boku a bodnou ránu levého předloktí, kdy následkem vícečetných bodných poranění, provázených velkou krevní ztrátou a na ni navazující těžkou poúrazovou poruchou krevní srážlivosti, vedoucí již k nekontrolovatelnému pokračování krvácení i z neporaněných cév, poškozený ve FN Motol zemřel.“ Za výše uvedený trestný čin byl obviněný odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a pro jeho výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Dále mu byl zabrán zavírací nůž s nápisem „yong cheng“ v černošedomodrém barevném provedení, délky čepele 95 mm.
O odvolání obviněného M. a příslušné státní zástupkyně rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem sp. zn. 8 To 12/2013 ze dne 27. února 2013 tak, že podle §258 odst. 1 písm. d) trestního řádu (dále jen tr. ř.) z podnětu obou podaných odvolání napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného M. podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby pro skutek, který byl obžalobou kvalifikován jako zvlášť závažný zločin vraždy podle §140 odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku spáchaný ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal dovolání v neprospěch obviněného M. nejvyšší státní zástupce, a to jako osoba oprávněná, včas a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu, že jednání obviněného bylo učiněno za splnění podmínek nutné obrany ve smyslu §29 tr. zákoníku. Uvedl takto, že ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že jednání obviněného a poškozených se rozpadalo na dvě časové fáze, přičemž z hlediska posouzení podmínek nutné obrany je třeba na jednání obviněného nahlížet rozdílně právě v závislosti na danou fázi konfliktu. To s tím, že toto rozhraničení je podstatné pro posouzení, zda v danou chvíli přetrvávalo na straně poškozených postavení útočníka. Poukázal na skutečnost, že prvotní fáze konfliktu, tedy ta fáze, jíž se pokoušel obviněný smírně vyřešit, byla ukončena v podstatě tím, že obviněný nastoupil do vozidla svědka K. a v tento časový okamžik, kdy se obviněný nacházel ve vozidle, nelze další verbální projevy agrese poškozených považovat za hrozící, či trvající útok, který by směřoval vůči obviněnému. Obviněný však i přes tuto „přetržku“ konfliktu reagoval tak, že z vozidla (již ozbrojený) vystoupil, aby konflikt „dořešil“, čímž došlo k eskalaci konfliktu. Vyjádřil přesvědčení, že obviněný svým opětovným vstupem do konfliktu po vystoupení z vozidla vyjádřil vůli v něm i nadále pokračovat. Za jednání v nutné obraně by tak bylo možno považovat dle nejvyššího státního zástupce použití zbraně poškozeným (správně zřejmě obviněným) v rámci prvotního fyzického napadení obviněnými (správně zřejmě poškozenými) a naopak následné jednání obviněného je třeba považovat za extenzivní exces, jenž aplikaci nutné obrany vylučuje. Zdůraznil, že obviněný poškozeného Z. pronásledoval i poté, co tento z místa prchal a poškozený B. na obviněného zaútočil až poté, kdy tento právě pronásledoval poškozeného Z., když takové jednání poškozeného B. lze interpretovat, jako snahu pomoci druhému poškozenému. Také výpovědi ohledně způsobu napadení obviněného poškozeným B. se liší. Co se týká hodnocení psychického stavu obviněného, nejvyšší státní zástupce se přiklonil k právnímu hodnocení soudu nalézacího, který podle jeho přesvědčení důvodně hodnotil psychický stav obviněného toliko z hlediska privilegované skutkové podstaty zločinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 1, 5 tr. zákoníku s tím, že právě předchozí jednání poškozených bylo impulsem pro zjevně iracionální jednání obviněného, který, ač útok obviněných (správně zřejmě opět poškozených) netrval ani bezprostředně nehrozil, se ozbrojil nožem, aby nastalou situaci dořešil, když předchozí jednání poškozených, kdy ze zcela malicherných důvodů, resp. v podstatě bezdůvodně, vyvolali roztržku s obviněným, přičemž užili i zcela neakceptovatelných invektiv vůči matce obviněného, lze přitom s ohledem na závěry znaleckého zkoumání obviněného důvodně považovat za zavrženíhodné jednání poškozených. Uzavřel tedy, že jednání obviněného bylo na místě posoudit jako zločin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 1, 5 tr. zákoníku, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 2. 2012 (správně 2013) sp. zn. 8 To 12/2013 zrušil, a dále zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, aby dále postupoval podle §265 l odst. 1 tr. ř. a přikázal věc Vrchnímu soudu v Praze, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pokud by Nejvyšší soud shledal, že je v posuzovaném případě nutno rozhodnout věc jiným způsobem, než předpokládaným v §265r odst. 1 písm. b) tr. ř., vyjádřil i pro tento případ souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil obviněný M. prostřednictvím svého obhájce. V tomto svém vyjádření uvedl, že rozhodnutí Vrchního soudu v Praze považuje za spravedlivé, správné a zákonné. Podané dovolání podle jeho vyjádření směřuje do rozhodovací činnosti odvolacího soudu, především do ustanovení §2 odst. 5 a 6 tr. ř. Uvedl, že nejvyšší státní zástupce polemizuje s tím, zda jednání v řádu minut se rozpadlo na dvě samostatné časové fáze, a tedy tím, že usedl do auta, byl útok ze strany poškozených ukončen či nikoli, když podatel zcela pomíjí fakt výhrůžek na adresu obviněného a neznalost způsobů jednání projevů chování v této zahraniční komunitě. Popsal, že se sice za poškozeným Z. rozběhl, avšak poté, co bylo zřejmé, že tento prchá a jeho útok je odražen, pronásledovat jej přestal a otočil se s tím, že půjde zpět, přičemž v tomto momentu byl napaden poškozeným B. Vyjádřil přesvědčení, že podstatou podaného dovolání je posouzení, zda v konkrétním případě došlo v průběhu jeho napadení k ukončení útoku ze strany B. a Z. nebo nedošlo a v případě, že nedošlo, je rozhodnutí odvolacího soudu věcně správné. Pokud by mělo být považováno za správné tvrzení státního zástupce, pak by tento musel vysvětlit jednání a projevy útočníků v této fázi jejich jednání a především nade vší pochybnost doložit, že by nikdy následně nedošlo k fyzickému útoku z jejich strany vůči osobě obviněného a že toto jejich jednání a hrozbu trvajícího útoku mohl obviněný vnímat jinak. Obviněný uvedl, že podle jeho názoru tento útok z jejich strany nikdy nepominul, nadále trval, nebyl ukončen a hrozba pokračování v útoku nadále plně hrozila. Navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
Z hlediska předmětného dovolacího důvodu je tak stěžejní námitka dovolatele (nejvyššího státního zástupce) spočívající v tvrzení, že v daném případě se nejednalo o případ nutné obrany, ale jednání obviněného M. je nutno posoudit jako zločin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 1, odst. 5 tr. zákoníku, uplatněna právně relevantně, současně však není důvodná.
K této námitce je tedy namístě uvést následující:
Podle ustanovení §29 odst. 1 tr. zákoníku čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Podle odst. 2 téhož ustanovení nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
Z provedených skutkových zjištění zřetelně vyplynulo, že to byli právě poškození, kdo byli iniciátorem konfliktu s obviněným. Přitom obviněný se snažil o smírné vyřešení vzniklého konfliktu (vyvolaného poškozenými), nabízel jim, že toto řešení odloží na druhý den, nabízel jim podanou ruku. Poškození jakékoli smírné vyřešení konfliktu zjevně odmítali. Tyto skutečnosti byly potvrzeny několika svědky, kteří se v tu dobu v baru nacházeli (obsluha A. T., A. S., M. S.). Provedeným dokazováním bylo zjištěno, že poškození po odchodu před restauraci pokračovali v hrubých verbálních urážkách vůči obviněnému a jeho matce a obžalovaného provokovali. Poškozený B. jej přitom napadl i fyzicky ještě předtím, než obžalovaný nastoupil do vozidla. Z učiněných skutkových zjištění pak zjevně plyne, že obviněný nevystoupil z auta sám, pouze ze své vlastní iniciativy, ale na přímé výzvy poškozených, kdy tito po něm stále požadovali okamžité řešení vzniklého konfliktu (což ostatně potvrdil i M. S., přítel poškozených).
Jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tz 189/2001 ze dne 24. 10. 2001 (uveřejněného v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. 13/2002 T-320) předpokladem jednání v nutné obraně podle §29 tr. zákoníku není tzv. subsidiarita. Proto tomu, kdo se dovolává nutné obrany, nelze její přiznání odmítnout s poukazem na skutečnost, že se přímo hrozícímu nebo trvajícímu útoku jiné osoby nevyhnul útěkem z místa konfliktu, přestože byl útěk možný.
Nelze tak souhlasit s názorem dovolatele, že událost, která se stala a která měla na neštěstí fatální následky pro poškozeného B., lze rozdělit do dvou samostatných částí, a to zjednodušeně řečeno do fáze konfliktu před tím, než obviněný M. nasedl do přivolaného vozu a na fázi, kdy z tohoto auta opět vystoupil. Je zřejmé, že po celou dobu tohoto konfliktu, byl obviněný víceméně bezdůvodně napadán zejména poškozenými Z. a B. (kteří však přišli společně se svědky S. a M. a obviněný je zcela oprávněně v rámci konfliktu vnímal jako čtyřčlennou přesilu), jejich agresivitu potvrdili i další přítomní (nezaujatí) svědci s tím, že obviněný se celou záležitost snažil urovnat smírně. I poté, co nasedl do auta, byl vystaven jejich urážkám, výhrůžkám a výzvám k „řešení konfliktu“. Za dané situace tak lze plně souhlasit s odvolacím soudem, že obviněný toto jejich jednání považoval za trvající útok, který by mohl mít i další následky a s ohledem na výše uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu tak nelze tvrdit, že v danou chvíli měl možnost z místa konfliktu ujet s tím, že pokud tak neučinil, se již nemůže dovolávat toho, aby jeho jednání bylo posouzeno jako jednání v nutné obraně. Naopak nelze souhlasit se soudem prvního stupně, že ve vztahu k poškozenému B. nejde nutnou obranu dovodit s tím, že by obviněnému v případné rvačce pouze „rozbil ústa“. Je nutno zdůraznit, že obviněný byl poškozenými napadán, tito byli v početní přesile a za popsaných okolností, kdy použil v pro něj kritické a emočně vypjaté situaci nože, jako prostředku obrany, nelze tento stav bagatelizovat tím, že by mu hrozilo pouze „rozbití úst“, případně že by ostatní svědci zabránili poškozenému B. „v nějakém smrtícím útoku, pokud by ve rvačce obž. M. podlehl tak, že by nebyl schopen se dále bránit.“
V posuzované věci lze také odkázat na několik judikatorních rozhodnutí týkajících se nutné obrany. Jedná se tak zejména o rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 7 To 202/94 ze dne 19. 12. 1994 (publikované pod č. 47/1995 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), podle kterého samotná skutečnost, že obránce použije proti neozbrojenému útočníkovi zbraně, neznamená, že jde o obranu zcela zjevně nepřiměřenou způsobu útoku.
Dále rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 1981, sp. zn. 3 To 2/1981, které se zabývá proporcionalitou nutné obrany a z něhož mimo jiné vyplývá, že skutečnost, že si někdo připraví na obranu proti hrozícímu a očekávanému útoku zbraň, nevylučuje závěr, že jde o nutnou obranu. Přiměřenost obrany je také (s ohledem na rozhodnutí publikované v časopise Trestní právo pod č. 804/2011) nezbytné posuzovat z hlediska subjektivního stavu obránce, tedy tak, jak se jevila obránci v době hrozícího nebo trvajícího útoku, a nikoli tak, jak se později jeví osobám, které ji následně posuzují.
V souvislosti s výše uvedeným nelze pominout ani skutečnost, že prostředky použité k obraně nemusí být ani přibližně stejné účinnosti jako prostředky použité k útoku na zájem chráněný trestním zákonem. Intenzita obrany, a tedy přiměřenost obrany intenzitě útoku, není totiž závislá na použitém prostředku, ale na tom, jak tento prostředek obránce použije (srov. č. 41/1980 Sb. rozh. tr.). Nelze tedy bez dalšího konstatovat (jak učinil soud nalézací), že pokud použil obviněný proti poškozeným nůž, jednalo se o exces z nutné obrany. Současně, též podle judikatury, nelze od obránce žádat, aby vyčkával a spoléhal na náhodu, že škoda, která objektivně i podle jeho představ z útoku hrozí, nenastane, a aby nepoužil přiměřené a dostupné prostředky obrany, aby hrozící útok znemožnil a útočníka zneškodnil.
S ohledem na již řečené, tak nezbývá než uzavřít, že za situace, kdy podle (ve věci) učiněných skutkových zjištění obviněný M. čelil sám napadání ze strany většiny (přesily) čtyřčlenné skupiny, kdy tito útočníci nepřijali jeho nabídku smírného řešení konfliktu, několikrát jej fyzicky napadli a i poté, co již nastoupil do auta, po něm požadovali okamžité „řešení konfliktu“ (přičemž je více než zřejmé, že toto řešení mělo být fyzického charakteru), když první jej po vystoupení z auta napadl poškozený Z. a následně poté, co obviněný zahnal tohoto poškozeného na útěk, jej napadl i poškozený B., lze souhlasit se závěry odvolacího soudu, že obviněný M. jednal v nutné obraně ve smyslu §29 tr. zákoníku.
V předmětné věci nelze přehlédnout ani to, že obviněný poškozené (v rámci obrany) bodal silou nikterak velké intenzity do míst, kde se nenachází životně důležité orgány (ač mu v tom nic nebránilo), a tedy jeho snahu nezpůsobit jim vážnější újmu na zdraví, ale pouze odvrátit útok poškozených na jeho osobu.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, když shledal, že pro konání veřejného zasedání nebyly splněny podmínky.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. prosince 2013
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka