ECLI:CZ:NS:2013:3.TDO.12.2013.1
sp. zn. 3 Tdo 12/2013 -51
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. dubna 2013 o dovolání podaném nejvyššímu státním zástupcem v neprospěch obviněného Ing. F. V. , proti rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 5 To 314/2012 ze dne 12. září 2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 10 T 30/2009, takto:
I. Podle §265k odst. 1 trestního řádu se zrušuje rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 5 To 314/2012 ze dne 12. 9. 2012.
II. Podle §265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 trestního řádu se Městskému soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. června 2012 sp. zn. 10 T 30/2009 byl obv. Ing. F. V. uznán vinným trestným činem podplácení podle §161 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., trestního zákona účinného do 31. 12. 2009, dále jen tr. zák.), spáchaného ve formě návodu podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák., který byl spatřován ve skutečnosti, že
„- počátkem roku 2006, v úmyslu získat informace o údajném trestním řízení vedeném proti JUDr. M. Č., zkontaktoval svého známého policistu, vystupujícího pod jménem P. Č. (za použití §55 odst. 2 tr. řádu) a v době od 1. 2. 2006 následně jednal s pověřeným policistou Policie České republiky, Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, vystupujícím pod jménem J. N. (za použití §55 odst. 2 tr. řádu), který mu byl představen P. Č. jako policista schopný požadované informace zjistit a současně ovlivnit prověřování ve prospěch JUDr. M. Č. a tomuto pověřenému policistovi nabídl úplatek ve výši 500.000,- Kč za opatření části spisového materiálu, případně další částky v případě další spolupráce, přičemž o tom, že jedná s Policií ČR za účelem získání uvedených informací průběžně JUDr. M. Č. informoval.
- následně dne 9. 3. 2006 v 9.15 hod. v restauraci U., T. ulici č. p., P., M. S., po předchozí dohodě předal pověřenému policistovi, vystupujícímu pod jménem J. N. (za použití §55 odst. 2 tr. řádu), částku ve výši 500.000,- Kč za část spisového materiálu o prověřování JUDr. M. Č., současně mu nabídl částku 2.500.000,- Kč za umožnění prostudovat kompletní trestní spis a další finanční prostředky do výše 7.000.000,- Kč za ukončení prověřování ve prospěch JUDr. M. Č. a jeho firem a takto získaný spisový materiál o třech listech předal JUDr. M. Č. dne 9. 3. 2006 okolo 11.00 hod. v jeho kanceláři ve společnosti firmy MCA, a. s., v P. ulici č. p., v P. “.
Za výše uvedený trestný byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Týmž rozsudkem byl obžalovaný JUDr. M. Č. podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby, ve které byl obžalobou spatřován trestný čin podplácení podle §161 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. spáchaný ve formě návodu podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák., neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl obžalovaný stíhán.
O odvolání Ing. F. V. rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze rozsudkem sp. zn. 5 To 314/2012 ze dne 12. září 2012 tak, že podle §258 odst. 1 písm. a), d) trestního řádu (dále jen tr. ř.) zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby pro výše popsaný skutek.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal dovolání v neprospěch obviněného Ing. F. V. nejvyšší státní zástupce, a to jako osoba oprávněná, včas a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku nejvyšší státní zástupce (dále jen dovolatel) uvedl, že co se týče závěrů prezentovaných v rozhodnutí městského soudu, v podstatě lze souhlasit s tím, že skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně jsou v podstatě nesporná a že se soud prvního stupně nedopustil žádných významných procesních pochybení. Vyjádřil však přesvědčení, že není možné akceptovat závěr městského soudu, dle kterého nelze předmětné jednání obviněného kvalifikovat jako daný trestný čin, když k jeho spáchání prý byl policejním orgánem vyprovokován. Dále uvedl, že ačkoliv je napadený rozsudek Městského soudu v Praze z hlediska formální stránky na velmi dobré úrovni, působí na první pohled přesvědčivě a jeho odůvodnění se zdá být logické, při hlubším pohledu si nelze nevšimnout toho, že ona přesvědčivost a logičnost použité argumentace se vztahuje k momentům, které nejsou z hlediska posouzení otázky „policejní provokace“ klíčové. Naopak se klade důraz na okolnosti ve své podstatě spíše vedlejší, přičemž se jim zároveň přikládá význam, který jim nepřísluší. Pokud jde o samu otázku „policejní provokace“, dovolatel uvedl, že ta je (obecně) nepochybně nepřípustná. Zároveň však doplnil, že relevantní judikaturu, která policejní provokaci zapovídá, nelze bez přihlédnutí k okolnostem konkrétní věci interpretovat tak, že se vztahuje na všechny případy, kdy byly v praxi aplikovány legitimní postupy upravené trestním řádem, jako je např. použití agenta (§158e tr. ř.) či předstíraný převod (§158c tr. ř.). V takových případech se příslušní policisté vždy určitým více nebo méně aktivním způsobem do skutkového děje zapojují, přičemž nikoli každá takováto účast policejního orgánu může být provokací. V těchto souvislostech poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále jen Nejvyššího soud) sp. zn. 5 Tdo 497/2012, podle kterého „rozhodující při zvažování, zda jde o policejní provokaci či nikoli, a specificky toho, zda to byla právě policie, kdo vyvolal spáchání trestného činu, je za těchto okolností skutečnost, zda existoval na počátku úmysl pachatele spáchat trestný čin či zda tento pojal pachatel až v důsledku aktivity policie“. Jinými slovy, pro stanovení hranice mezi policejní provokací a zákonným jednáním policejního orgánu je rozhodující moment pojetí úmyslu pachatelem trestný čin spáchat. Pakliže se obviněný rozhodl autonomně, a tedy sám a z vlastní vůle, nemůže být následující jednání policejního orgánu provokací, neboť již existuje jeho rozhodnutí dopustit se trestné činnosti, kterou si již předtím sám předsevzal. Nejvýznamnější pochybení Městského soudu v Praze tkví dle přesvědčení dovolatele právě v tom, že při úvaze o existenci policejní provokace nepostupoval podle výše zmíněného pravidla. Ve svých úvahách se soustředil nikoliv na moment pojetí úmyslu spáchat trestný čin, nýbrž na moment slibu úplatku. Z odůvodnění jeho rozsudku je patrné, že zprošťující výrok opřel zejména o to, že „nebylo bez důvodných pochybností prokázáno, že by obžalovaný…z vlastního popudu a iniciativy slíbil úplatek již při prvním setkání svědkyně B.“. V naznačených souvislostech dovolatel uvedl, že pokud jde o otázku pojetí úmyslu daný trestný čin spáchat, je třeba vyjít především z motivu obviněného, když v daném případě bylo zjištěno, že obviněný hodlal informace získané protiprávní cestou od příslušníků policie zpeněžit u JUDr. M. Č. Dovolatel tak vyvodil, že se jedná tedy o motiv původní a zcela autonomní a na policii nezávislý. To, že se jedná o motiv zcela autonomní, bezpečně dle dovolatele vyplývá z toho, že to byl právě obviněný, kdo prostřednictvím své milenky B. oslovil policistu Č. Prvotní podnět tedy vzešel od obviněného. Dovolatel také poukázal na to, že obviněný musel vědět, že usiluje o informace z neveřejných zdrojů, jejichž poskytnutím by se sami policisté dopustili trestného činu. Zdůraznil i to, že to byl obviněný, kdo kontaktoval policistu Č. (což je nesporné), a pro závěr, že se nejednalo o nevinnou schůzku, jejímž účelem mělo být jen získání nějakých povšechných či obecných informací, svědčí i to, že dané povšechné informace o svém údajném trestním stíhání již JUDr. Č. měl mít od F. M. Dovolatel též upozornil, že dne 7. 2. 2006, pouhých šest dnů od prvního kontaktu, který se odehrál z iniciativy obviněného, na první „sledované schůzce“ obviněný podle zjištění samotného městského soudu (str. 8 odůvodnění jeho rozsudku) hovoří o tom, že „pokud … půjdou věci dobře, mohli by na tom vyinkasovat lukrativní odměnu od miliardáře JUDr. Č.“, přičemž se zde také výslovně zmiňuje o „úplatku“. I schůzka ze dne 7. 2. 2006 se odehrála díky iniciativě obviněného, který po prvním setkání dne 1. 2. 2006 opakovaně kontaktoval svědka Č. s dotazy, zda již něco zjistil, a žádal o osobní setkání (viz rozhovory ze dne 3. 2. 2006 a dne 7. 2. 2006). Dovolatel tak má za najisto postavené to, že počáteční iniciativa byla zjevně na straně obviněného a k zapojení nadřízenými „nastrčeného“ policisty N. do skutkového děje dochází až následně na schůzce dne 14. 2. 2006 a k předstíranému převodu až dne 9. 3. 2006. Vzhledem k výše uvedenému tedy nelze dle dovolatele tvrdit, že trestná činnost obviněného byla vyprovokována (podnícena) policejním orgánem, když obviněný započal s vyhledáváním vhodného kontaktu samostatně bez zásahu policie a teprve následně se „objevil“ na scéně „nastrčený“ policista N. a byl zorganizován zmíněný předstíraný převod. Dovolatel tak znovu zopakoval, že rozhodující je otázka pojetí úmyslu, nikoliv jeho projev navenek. Co se závěrů o existenci policejní provokace týče, dovolatel dále uvedl, že pokud městský soud obecně odkazuje na judikaturu Ústavního soudu České republiky a Evropského soudu pro lidská práva, dle které je policejní provokace nepřípustným nástrojem, má jistě pravdu, ovšem citovaná rozhodnutí nelze bez dalšího aplikovat na řešený případ. Skutečnost, že judikatura, jíž se městský soud zaštiťuje, nepřiléhá, demonstroval dovolatel na rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 597/99. Uvedl, že v citovaném rozhodnutí Ústavního soudu ČR bylo shledáno provokací jednání policejního orgánu spočívající v předání předstíraného úplatku pod dohledem policie, a to za účelem získání důvodu pro zatčení a trestní stíhání „pachatele“. Ústavní soud v odůvodnění svého nálezu ohledně obdobného případu úplatkářství za ingerence policejních orgánů judikoval, že předání předstíraného úplatku pod dohledem policie …, aby tak byl získán důvod k zatčení navrhovatele, je protizákonný a protiústavní. Dovolatel vyjádřil ovšem přesvědčení, že řešený případ není případem obdobným, jak se městský soud domnívá. To proto, že v této věci totiž jednání obviněného naplňovalo znaky trestného činu již předtím, než dne 9. 3. 2012 došlo k předání předmětných uměle vytvořených materiálů. Proto nelze postup policie spočívající ve vyhotovení fiktivních materiálů a jejich předání obviněnému za úplatu považovat za provokaci, neboť již před tímto datem jednání obviněného znaky příslušného deliktu naplňovalo, neboť již před tímto datem obviněný pojal úmysl trestný čin spáchat. Napadaný postup policie tak dle dovolatele neměl povahu úkonu, kterým je vytvářen důvod pro zatčení a trestní stíhaní obviněného, nýbrž o úkon, jehož smyslem bylo zadokumentování trestné činnosti obviněného a získání dalších důkazů. Jednalo se pouze o vyvrcholení příběhu, který inicioval obviněný, nikoliv policie, podobně jako např. ve věci řešené Nejvyšší soudem pod sp. zn. 5 Tdo 1005/2005. V další části dovolání poukázal dovolatel na skutečnost, že aktivita policistů spočívající v určení místa a času předání úplatku neznamená bez dalšího, že se jedná o policejní provokaci. V tomto směru odkázal na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci B. proti R., podle kterého je třeba rozlišovat na jedné straně vyprovokování trestného činu a na straně druhé legitimní aktivní použití utajených technik v průběhu vyšetřování trestné činnosti. Dovolatel má tedy za to, že bylo bezpečně prokázáno, že obviněný pojal úmysl trestný čin spáchat již předtím, než k této konkrétní dohodě o podmínkách úplatku došlo, a proto účast policistů v tomto ohledu nepředstavovala onen významný, nepřípustný zásah, který by ve své komplexnosti tvořil trestný čin (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 597/99, o které se opírá sám městský soud). K městským soudem konstatovaným nejasnostem a rozporům pak dovolatel poznamenal, že obviněného nelze s ohledem na jeho „profesi“ a vystupování považovat za naivní a nezkušenou osobu. To, ve spojení s rafinovaností, složitostí a mnohoznačností korupčních jednání a nabídek, dle dovolatele určité dílčí nejasnosti vysvětluje. Uzavřel, že na základě soudy provedených zjištění, je možno učinit závěr, že obviněný byl minimálně srozuměn s tím, že se předmětné trestné činnosti dopustí, a to zjevně již v okamžiku, kdy z vlastní iniciativy kontaktoval s příslušnou žádostí policistu Č. Vstup „nastrčeného“ policisty N. do ilegálního snažení obviněného pouze konkrétní záměr obviněného umožnil realizovat, aniž by N. (či Č.) k jeho uskutečnění obviněného vyprovokovali. Dovolatel vyjádřil přesvědčení, že není možné dospět k závěru, že u obviněného absentoval úmysl jednat způsobem naplňujícím znaky trestného činu podplácení podle §161 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a nejednalo se tak o případ, kdy se obviněný rozhodl spáchat trestný čin až v důsledku aktivity policie. Proto Městský soud v Praze pochybil, pokud dospěl k závěru, že jednání obviněného není trestným činem, neboť prý bylo vyvoláno policejní provokací. Závěrem svého podání tedy navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání ad 1. podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2012 sp. zn. 5 To 314/2012, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu, a ad 2. dále postupoval podle §265 l odst. 1 tr. ř. a přikázal věc Městskému soudu v Praze, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pokud by Nejvyšší soud shledal, že je v posuzované věci nutno rozhodnout jiným způsobem, než předpokládaným v §265r odst. 1 písm. b) tr. ř., vyjádřil i pro tento případ souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
K takto podanému dovolání se písemně prostřednictvím svého obhájce vyjádřil Ing. F. V. s tím, že dovolání nejvyššího státního zástupce směřuje i do hodnocení důkazů, přestože je podáno s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedl, že skutková zjištění vyslovená soudem prvního stupně sice nesporná byla, ale nikoli kompletní pro řádné a objektivní posouzení případu. To proto, že (jak uvedl odvolací soud) se soud prvního stupně otázkou policejní provokace vůbec nezabýval, tudíž ohledně tohoto problému nevytvořil ani žádná skutková zjištění, přestože důkazy byly provedeny v dostačujícím rozsahu a nebylo třeba je nijak doplňovat. Vyjádřil tedy přesvědčení, že nejvyšší státní zástupce se ve svém dovolání nedomáhá jen jiného právního posouzení věci, jak explicitně uvádí, ale i jiného hodnocení důkazů, a proto by mělo být toto dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jako podané z jiného důvodu než který je uveden v §265b tr. ř. V další části svého vyjádření uvedl, že v dané kauze oba stěžejní svědkové (policisté vystupující pod jména Č. a N.) nikdy nevystoupili z anonymity. To s odkazem na judikaturu Ústavního soudu, podle které jen na základě výslechů svědků, jejichž totožnost je utajena, nelze obviněného uznat vinným, když navíc v předmětné věci důvody pro utajení svědka Č. pominuly. Přesto však jeho výpověď byla čtena postupem podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. Dle obviněného jsou důkazy v podobě výslechů těchto utajených svědků proti němu procesně nepoužitelné. K osobě utajeného svědka policisty Č. dále uvedl, že nejvyšší státní zástupce své dovolání opírá z velké většiny o nejnovější judikát Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 497/2012, který se zabývá podrobně problematikou policejní provokace, avšak vyjádřil přesvědčení, že nejvyšší státní zástupce jej mírně dezinterpretoval. To proto, že se v citovaném usnesení uvádí, že „…nesmí při takovýchto předstíraných převodech být použito takových metod, jako je jednání bezprostředně vedoucí jiného k páchání či dokonání trestného činu, ale i zneužívání přátelství, sympatií nebo podobného druhu náklonnosti, neobvyklých lákadel a příležitostí…“ V tomto kontextu tak poukázal zejména na skutečnost, že utajený policista Č. byl svým způsobem jeho kamarád a jejich společnou milenkou byla svědkyně B., u níž v bytě se oba koneckonců setkali. Utajený svědek Č. tak zřejmě neunesl fakt, že svědkyně B. upřednostnila jako milence obviněného a „ihned utíkal s informací, že Ing. V. by rád nějaké informace o JUDr. Č. za svým kolegou utajeným policistou N.“ Utajený policista Č. se k soudu nedostavil, nebylo možné se jej zeptat, „co měl z toho, že udal Ing. V. svým kolegům, zda očekával, že když odstraní V., vrátí se k němu B., apod.“ Uvedl, že je zřejmé, „že to všechno je možné, reálné a lidsky pochopitelná motivace, nicméně to nemá nic společného s legálním postupem OČTŘ, kdy je zjevné, že utajený policista Č. mohl svým jednáním sledovat pouze osobní prospěch v podobě odstranění soka, nebo minimálně pomsty sokovi.“ Obviněný vyjádřil přesvědčení, že tento policista neměl v případu nijak vystupovat pro svou osobní zainteresovanost vůči obviněnému. Dále uvedl, že nebyla zjištěna skutečnost v podobě a priori jeho úmyslu platit za nějaké informace od utajených policistů, přičemž takováto domněnka nejvyššího státního zástupce, na které je dovolání vystavěno, je námitkou směřující do oblasti hodnocení důkazů. Uzavřel, že ani za okolností nastíněných nejvyšším státním zástupcem není možné, aby policie vstupovala do děje, aby spoluutvářela (nikoli jen sledovala) skutkový děj, aby vytvářela nějaké korupční situace a někomu de facto nabízela možnost nechat sama sebe zkorumpovat pod zastřenou záminkou předstíraného převodu a odhalování domnělé závažné kriminality. S ohledem na výše uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl nebo aby jej podle §265j tr. ř. zamítl.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu jsou tak námitky uvedené dovolatelem uplatněné právně relevantně, neboť jejich prostřednictvím nebrojí proti zjištěnému skutkovému stavu (o jeho pravdivosti naopak nemá žádné pochyby), ale proti právní kvalifikaci (zejména s ohledem na otázky úmyslného jednání obviněného stran označeného trestného činu), a to v souvislosti s napadeným rozhodnutím odvolacího soudu, který (na rozdíl od soudu prvního stupně) dospěl k závěru, že popsané jednání není trestným činem a obviněného podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby. V tomto směru jsou takto vedené námitky důvodné.
Trestného činu podplácení podle §161 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu poskytne, nabídne nebo slíbí úplatek, trestného činu podle §161 odst. 2 písm. b) tr. zák. se pachatel dopustí, spáchá-li takový čin vůči veřejnému činiteli.
Jak vyplývá z provedeného dokazování, je nepochybné, že to byl právě obviněný Ing. V., kdo z vlastní vůle zkontaktoval svého známého policistu vystupujícího pod jménem Č., a to za tím účelem, aby od něj získal veřejně nepřístupné informace o případném trestním stíhání JUDr. Č. Z hlediska uvažované policejní provokace je rozhodujícím činitelem právě to, zda to byl policejní orgán, který zřetelně vyvolal spáchání trestného činu nebo to byl naopak na samém počátku skutkového děje úmysl pachatele trestný čin spáchat, a to bez ohledu na jakoukoli (zejména i počáteční) v tomto směru vedenou aktivitu policie. Přitom v posuzované věci z hlediska dosud učiněných skutkových zjištění vyplývá, že to byl obviněný, který „zahájil“ skutkový děj tím, že sám (autonomně) a tedy bez jakékoliv policejní ingerence kontaktoval policistu Č. s tím, že v případě poskytnutí příslušných informací stran údajného (připravovaného) trestního stíhání JUDr. Č. je připraven poskytnout (slíbil) úplatek. Za těchto okolností přitom následující jednání policejního orgánu nemůže být chápáno jako policejní provokace, protože s ohledem na již uvedené nepřichází v úvahu, že to byla policie, která jej navedla ke spáchání trestné činnosti. Rozhodujícím se tak jeví okamžik úmyslu spáchat označený trestný čin, když tento úmysl obviněný zjevně projevil ještě před tím, než se do věci „vložila“ policie. Uvedené závěry lze potom dovodit i ve světle ustálené judikatury, a to jak Ústavního soudu České republiky, tak i soudu Nejvyššího. V této souvislosti je namístě zmínit především rozhodnutí Ústavního soudu České republiky sp. zn. III. ÚS 597/99, v jehož rámci je uvedeno, že policejní provokace jistě není přípustným nástrojem k vyvolání trestné činnosti, současně je však nutno dodat, že toto rozhodnutí vychází z jiných (učiněných) skutkových okolností, kdy za provokaci policie bylo shledáno jednání spočívající v předání předstíraného úplatku pod dohledem policie a jí inscenovaného jednání směřujícího k získání důvodu pro zatčení a vyvolání trestního stíhání předmětné osoby. V posuzované věci však tomu tak zjevně nebylo, neboť obviněný jednal (úmyslně) popsaným způsobem (žádostí směrem k policejnímu orgánu o poskytnutí informací stran údajně připravovaného trestního stíhání JUDr. H.) a to předtím, než došlo (následně) k předání uměle vytvořených materiálů. O vážně míněném úmyslu spáchat označený trestný čin potom svědčí nejenom jeho jednání v rámci první schůzky s policistou Č. dne 1. 2. 2006, ale i jeho jednání následné plynoucí z konaných odposlechů, ze kterých plyne, že to byl dovolatel, který byl iniciativní, domáhal se dalších schůzek, opakovaně kontaktoval Č. a dotazoval se ho na průběh událostí. Další postup policie, včetně vstupu utajeného agenta N., přímé předání úplatku potom ve světle uvedeného nelze považovat za policejní provokaci, ale (i v souladu s rozhodováním Evropského soudu pro lidská práva) za legitimní aktivní použití utajených technik v průběhu šetření a odhalení trestné činnosti. Je potom pochopitelné, že teprve na základě takto projevené aktivity se dostalo obviněnému přesvědčení, že dané policisty lze korumpovat, což také vedlo k potvrzení jeho původně pojatého úmyslu, když v něm plynule pokračoval a potvrdil jej konečně i předáním úplatku a tedy způsobem jednání, které neumožnilo jakékoli pochybnosti o jeho smyslu a cíli. Zmíněný postup policie tak jistěže nevykazoval jednání, které mělo vyvolat vznik trestné činnosti (a vytvořit tak podklad pro zatčení a trestní stíhání obviněného), ale šlo o policejní činnost směřující k dokumentaci trestné činnosti obviněného a k získání přesvědčivých důkazů k této (srovnej i rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1005/2005). V uvedeném směru tak lze (s ohledem na dosud ve věci učiněná skutková zjištění) uzavřít, že to byl obviněný, který jednal úmyslně, když oslovil (z vlastní iniciativy) s příslušnou žádostí policistu Č. a dále ve stejném směru ve své aktivitě pokračoval, když v postupu policie po celou dobu probíhajícího (předmětného) skutku nelze shledat, že tento jí byl vyprovokován. Proto také závěry odvolacího soudu vedoucí ke zproštění obviněného s tím, že jeho jednání není trestným činem, protože bylo vyvoláno policejní provokací, nejsou udržitelné.
K vyjádření obviněného k podanému dovolání lze potom uvést, že námitka spočívající v tom, že dovolatel se domáhá pouze přezkoumání učiněných skutkových zjištění a jiné hodnocení provedených důkazů neobstojí, protože (jak již uvedeno) dovolatel namítl především to, že úmysl obviněného zjevně směřoval ke spáchání označené trestné činnosti a zabýval se tak subjektivní stránkou označeného trestného činu, a to v souvislosti se závěry přijatými odvolacím soudem, když Nejvyšší soud tuto námitku pokládá za uplatněnou nejenom právně relevantně, ale i za důvodnou. K námitce stran možného výslechu utajeného svědka P. Č. je třeba připomenout, že ten byl slyšen v rámci přípravného řízení za použití §55 odst. 2 tr. ř. a jeho výpovědi byly v souladu s ustanovením §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. přečteny, to ovšem za stavu, kdy přes intenzivní (opakovanou) snahu soudu nebylo v jeho silách uvedeného svědka předvolat, dosud není znám jeho pobyt s tím, že u policie již nepracuje. Za těchto okolností není namístě o jeho svědeckých výpovědích zásadně pochybovat a skutečnosti uváděné obviněným k osobě svědka (jeho věrohodnosti) jsou spekulativního charakteru, obzvláště i z hlediska dalšího postupu policie, kdy zmíněný svědek jednání obviněného neprodleně oznámil svým nadřízeným a jeho výpovědi nejsou v rozporu ani s činností dalšího (utajeného) policisty N. Námitka, že policie vstupovala do skutkového děje, aby jej spoluvytvářela potom neobstojí a návrh obviněného, aby takto Nejvyšší soud podané dovolání podle ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl nebo podle §265j tr. ř. zamítl, neobstojí.
Protože tedy Nejvyšší soud shledal dovolání nejvyššího státního zástupce podané v neprospěch obviněného Ing. F. V. důvodným, zrušil podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 5 To 314/2012 ze dne 12. 9. 2012, když v rámci svého rozhodnutí zrušil též všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. pak přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž tak učinil za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
V novém řízení se Městský soud v Praze bude věcí znovu zabývat v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu a odstraní vytýkané vady, když je vázán právním názorem, který k projednávaným otázkám ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.). Zbývá dodat, že se jeví, že totožnost utajeného svědka P. Č. již byla zjištěna a jeho pravá identita je již známa (mělo by jít o osobu jménem K.), a proto bude namístě se znovu pokusit o zjištění jeho pobytu a znovu jej předvolat a vyslechnout ke klíčovým otázkám stran dosud zjištěného skutkového děje, a pokud se to nezdaří potom přiléhavě a důsledně vycházet z jeho (dosud) učiněných svědeckých výpovědí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 3. dubna 2013
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka