ECLI:CZ:NS:2007:3.TDO.1242.2006.1
sp. zn. 3 Tdo 1242/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 3. ledna 2007 dovolání obviněného V. Z., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 5. 2006, sp. zn. 50 To 208/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 2 T 132/2004, a rozhodl takto:
Dovolání V. Z. se podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 16. 2. 2006, sp. zn. 2 T 132/2004, byl obviněný uznán vinným jednak trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zákona a jednak trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zákona ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zákona, trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zákona a dále trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zákona, za které byl podle §234 odst. 1 tr. zákona za použití §35 odst. 1 tr. zákona odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roků. Pro výkon tohoto trestu byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zákona zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. řádu mu byla uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené zdravotní pojišťovně, na náhradě škody částku 714,- Kč s 3% úrokem z prodlení od právní moci tohoto rozsudku do zaplacení.
Podle §226 písm. a) tr. řádu byl obviněný zproštěn obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství Plzeň-město ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 1 Zt 391/2004 pro další skutky kvalifikované jako pokračující trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zákona, neboť nebylo prokázáno, že se staly skutky, pro něž byl obžalovaný stíhán.
Podkladem výroku o vině se stalo zjištění soudu prvního stupně, že obviněný
I.
v K. v blíže nezjištěné době od poloviny do konce listopadu 2003 v bytě v prvním patře po předchozí hádce napadl Z. L., tak, že jej nejméně třikrát udeřil rukou do obličeje a poté když Z. L. upadl na zem, jej nejméně jednou kopl botou se silnou podrážkou do těla, následně odešel do kuchyně pro nůž a s nožem v délce asi patnáct centimetrů v ruce blíže nezjištěným způsobem Z. L. vyhrožoval a říkal mu, aby z něho nedělal blbečka, nožem před ním šermoval a nejméně pohyby naznačoval, že jej nožem bodne, v blíže nezjištěném okamžiku v průběhu konfliktu Z. L. bez nože vyzval, aby se svlékl a klekl si, což Z. L. ze strachu z pokračování konfliktu učinil a vysvlékl se do spodního prádla, tímto jednáním Z. L. způsobil nejméně blíže nezjištěnou tržnou ránu na hlavě a pohmoždění nosu s následným krvácením, v důsledku zranění Z. L. nevyhledal lékařské ošetření, blíže nezjištěnou dobu trpěl bolestmi hlavy a nosu,
II.
v P. dne 21. 5. 2004 v blíže nezjištěné době v odpoledních hodinách v servisu poté, co zde dříve opakovaně navštívil Z. L., kdy dalším osobám sděloval, že mu Z. L. dluží peníze, Z. L. nejprve zvýšeným hlasem vyzval k vrácení peněz, a když to Z. L. odmítl, přistoupil k němu, uchopil jej za montérky pod krkem, přitáhl ho k sobě a žádal po něm peníze, přitom jej držel za montérky a zatlačil jej na automobil stojící asi metr od nich, když Z. L. se od něj snažil odstoupit a schovat se za auto, současně mu při tomto jednání a dále blíže nezjištěným způsobem v blíže nezjištěném okamžiku ze stejného důvodu způsobil použitým násilím nevychýlené zlomení nosních kůstek s otokem a krevním výronem v nose, oděrek v červeni horního rtu a několik drobných kožních výronů vpravo na přechodu zadní plochy krku v plochu boční, což si vyžádalo lékařské ošetření bez vystavení pracovní neschopnosti a bez podstatnějšího omezení v obvyklém způsobu života.
Uvedený rozsudek nenabyl bezprostředně právní moci, neboť proti němu podal obviněný odvolání, kterým se zabýval ve veřejném zasedání konaném dne 2. 5. 2006 Krajský soud v Plzni. Ten svým rozsudkem sp. zn. 50 To 208/2006 podle §258 odst. 1 písm,. b), d), odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek v odsuzující části pod bodem I) a dále ve výroku o trestu a při nezměněném výroku o vině pod bodem II), výroku o náhradě škody i nezměněné zprošťující části rozsudku podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že V. Z. uznal pod bodem I) vinným jednak trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zákona a jednak trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zákona ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zákona, protože obviněný v K. v blíže nezjištěné době od poloviny do konce listopadu 2003 v bytě v prvním patře po předchozí hádce napadl Z. L., tak, že jej nejméně třikrát udeřil rukou do obličeje a poté, když Z. L. upadl na zem, jej nejméně jednou kopl botou se silnou podrážkou do těla, následně odešel do kuchyně pro nůž a s nožem v délce asi patnáct centimetrů v ruce blíže nezjištěným způsobem Z. L. vyhrožoval a říkal mu, aby z něho nedělal blbečka, nožem před ním šermoval a nejméně pohyby naznačoval, že jej nožem bodne, v blíže nezjištěném okamžiku v průběhu konfliktu Z. L. bez nože vyzval, aby se svlékl a klekl si, což Z. L. ze strachu z pokračování konfliktu učinil a vysvlékl se do spodního prádla, tímto jednáním Z. L. způsobil nejméně blíže nezjištěnou tržnou ránu na hlavě a pohmoždění nosu s následným krvácením, v důsledku zranění Z. L. nevyhledal lékařské ošetření, blíže nezjištěnou dobu trpěl bolestmi hlavy a nosu.
Odvolací soud obviněného odsoudil dle §234 odst. 1 tr. zákona za použití §35 odst. 1 tr. zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 33 měsíců, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zákona zařadil do věznice s ostrahou.
Prostřednictvím své obhájkyně podal obviněný ve lhůtě podle §265e tr. řádu proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ve spojení s rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město dovolání, které směřuje zejména proti právnímu posouzení skutku uvedeného pod bodem II. výroku rozsudku, a to s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Dovolatel především vyslovuje názor, že tento skutek měl být posouzen jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zákona a nikoli jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zákona.
Tento názor opírá o tvrzení, že v řízení nebylo jediným důkazem prokázáno, v jakém časovém období měl odsouzený požadovat po poškozeném vrácení finanční hotovosti. V této souvislosti odkazuje na judikaturu, dle které jde o trestný čin loupeže pouze tehdy, pokud pachatel jedná v úmyslu zmocnit se cizí věci v bezprostřední časové návaznosti na užité násilí. Jestliže však pachatel užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu donutit poškozeného, aby mu věc vydal někdy v budoucnu anebo vydání věci nevyžaduje v bezprostřední časové návaznosti na užité násilí, nejedná se o trestný čin loupeže, ale o trestný čin vydírání podle ustanovení §235 odst. 1 tr. zákona.
Dovolatel je toho názoru, že se jedná o právě takový případ, neboť v popisu skutku chybí, kdy měl poškozený peníze vrátit. Dovolatel uvádí, že ačkoli výše uvedené námitky nesprávné právní kvalifikace skutku pod bodem II. výroku rozsudku uvedl ve svém odvolání do rozsudku soudu prvního stupně, odvolací soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že jednání obžalovaného tak, jak je pregnantně promítnuto do skutkového zjištění nalézacího soudu pod bodem II. výrokové části rozsudku, nese znaky trestného činu loupeže dle §234 odst. 1 tr. zákona, neboť obžalovaný zde užil násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Požadavky po vrácení respektive vydání peněz byly dle závěru odvolacího soudu konkrétní a aktuální a vylučují tedy úvahu odsouzeného, že byly uplatněny v úmyslu donutit poškozeného, aby vydal peníze někdy v budoucnu.
Dovolatel namítá, že odvolací soud takovým závěrem překročil rozsah svého oprávnění, když soud je povinen právně hodnotit zjištěný skutkový stav věci a není oprávněn nad rámec zjištěného skutkového stavu věci při určení právní kvalifikace skutku zjištěný skutkový stav věci doplnit o své domněnky. Rovněž namítá, že soud nesprávně aplikoval zásadu in dubio pro reo, neboť jestliže nebylo v rámci zjištění skutkového stavu jednoznačně určeno, v jakém časovém období měl poškozený odsouzenému vrátit finanční hotovost, měla být tato zásada důsledně aplikována při určení skutkového stavu a z něj pak neměl být vyvozen právní závěr o naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu loupeže. Dále nesouhlasí ani s právním posouzením skutku pod bodem I. rozsudku odvolacího soudu. Má za to, že skutek nelze právně posoudit jako trestný čin ublížení na zdraví dle ustanovení §221 odst. 1 tr. zákona ve stádiu pokusu. Jak vyplývá ze skutkových zjištění se totiž dle názoru dovolatele může jednat pouze o neukončený pokus či zánik pokusu trestného činu, když bylo v řízení prokázáno, že sám ukončil své jednání.
Dále dovolatel vyslovuje názor, že za dané situace není možné hovořit ani o jednočinném souběhu trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zákona a trestného činu ublížení na zdraví ve stádiu pokusu. Pokus jako takový nebyl dokonán s tím, že charakter úmyslu dopustit se násilí na osobě poškozeného je již včleněn do skutkové podstaty trestného činu vydírání dle §235 odst. 1 tr. zákona. Dovolatel tedy má za to, že skutek uvedený pod bodem I. rozsudku soudu prvního stupně lze kvalifikovat pouze jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zákona.
Dovolatel dále vznáší námitku i proti výměře uloženého trestu, který by s ohledem na trestní sazbu určenou pro trestný čin vydírání dle §235 odst. 1 tr. zákona byl uložen při samé horní hranici rozpětí. S ohledem na osobu odsouzeného, jeho dosavadní kladné hodnocení a možnosti nápravy, jakož i závěr státního zastupitelství, dle kterého měl být uložen trest při spodní hranici zákonné trestní sazby, se dovolateli jeví nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře 33 měsíců jako nepřiměřeně přísný.
V petitu svého dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni a aby věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Pokud by došlo ke zrušení rozsudku, pak s ohledem na předpokládanou změnu právní kvalifikace a m.j. i na skutečnost, že část uloženého trestu již vykonal, pak žádá, aby na jeho osobu nebyla uvalena vazba.
K podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). V prvé řadě konstatuje, že dovoláním uplatněná argumentace naplňuje zvolený dovolací důvod s výjimkou úvah o přiměřenosti trestu, kterážto otázka je pro zvolený dovolací důvod irelevantní a nelze ji subsumovat pod žádný zákonný důvod dovolání.
Pokud jde o výhrady obviněného vůči právnímu posouzení skutku popsaného pod bodem II. výroku o vině, označuje je státní zástupce za nedůvodné. Má za to, že soud druhého stupně se touto námitkou obviněného zabýval z titulu odvolání a správně konstatoval, že obviněný užil násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci (tj. peněz poškozeného), přičemž požadavek na jejich vydání (bez ohledu na to, zda skutečně šlo o peníze, které mu poškozený dlužil) byl natolik konkrétní a aktuální, že skutek popsaný v dotyčném výroku o vině vyhovuje zákonným znakům trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zákona.
Státní zástupce však dává za pravdu dovolateli v tom, že skutek popsaný pod bodem I. výroku o vině nevykazuje znaky nezbytné pro závěr, že se jednalo vedle trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zákona též o pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 k §221 odst. 1 tr. zákona. Je toho názoru, že jednání popsané ve skutkové větě bylo součástí hrozby, která je již znakem skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zákona, takže je nelze znovu právně kvalifikovat jako další delikt spáchaný v jednočinném souběhu s vydíráním. Státní zástupce upozorňuje, že na druhé straně se odvolací soud zcela vyhnul hodnocení skutečnosti, že z formálního hlediska obviněný svým jednáním naplnil znaky trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákona, neboť tento trestný čin spáchal se zbraní. Státní zástupce tedy konstatuje, že právní posouzení skutku popsaného pod bodem I. výroku o vině je jednak nesprávné, jednak neúplné.
Kromě toho státní zástupce upozorňuje na chaotičnost napadeného výroku, kterou ve svém stanovisku blíže specifikuje.
V závěru svého stanoviska státní zástupce navrhuje, aby s ohledem na výše uvedené vady Nejvyšší soud České republiky v neveřejném zasedání zrušil podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. řádu rozsudek soudu druhého stupně ve výroku o vině pod bodem I. a ve výroku o trestu a rovněž všechna další rozhodnutí na zrušené výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž dojde zrušením, pozbudou podkladu, a dále aby podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal soudu druhého stupně věc v potřebném rozsahu k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda jsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti podle §265a tr. řádu a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. řádu, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest. Obviněný je rovněž osobou oprávněnou k podání tohoto mimořádného opravného prostředku.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanoveních §265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265i odst. 3 tr. řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V daném případě dospěl Nejvyšší soud k závěru, že převážná část podaného dovolání je s uplatněným dovolacím důvodem v souladu, neboť podstatou námitek dovolatele je údajné nesprávné právní posouzení zjištěného skutku. V rozporu s uplatněným dovolacím důvodem (jakož i jinými zákonnými dovolacími důvody) je toliko námitka směřující proti údajné nepřiměřenosti trestu.
Na základě věcného přezkumu postupu soudů prvního a druhého stupně se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu dospěl Nejvyšší soud k závěru, že se jedná o dovolání zjevně neopodstatněné.
V prvé řadě se Nejvyšší soud ztotožňuje se stanoviskem státního zástupce, že pokud jde o výhrady obviněného vůči právnímu posouzení skutku popsaného pod bodem II. výroku o vině, jedná se o námitky nedůvodné. Ze skutkových zjištění soudu jednoznačně vyplývá, že obviněný užil násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci (tj. peněz poškozeného), přičemž požadavek na jejich vydání (bez ohledu na to, zda skutečně šlo o peníze, které mu poškozený dlužil) byl natolik konkrétní a aktuální, že skutek popsaný v dotyčném výroku o vině vyhovuje zákonným znakům trestného činu podle §234 odst. 1 tr. zákona. Nelze tedy přisvědčit argumentaci obviněného, že by v rozhodnutí absentovalo zjištění týkající se požadavku na okamžité vydání peněz, resp. že výrok o vině je v tomto ohledu neúplný.
Za zjevně neopodstatněné považuje Nejvyšší soud i námitky obviněného týkající se skutku popsaného pod bodem I. výroku o vině. Nejvyšší soud především nemůže přisvědčit názoru obviněného i názoru státního zástupce, že jednání obviněného kvalifikované jako ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zákona ve stádiu pokusu dle §8 odst. 1 tr. zákona je konzumováno již jako součást hrozby, která je znakem skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zákona, takže toto jednání proto nelze znovu právně kvalifikovat jako další delikt spáchaný v jednočinném souběhu s vydíráním.
Dle názoru Nejvyššího soudu by se jednalo o společný znak skutkové podstaty pouze tehdy, jestliže by jednáním pachatele byla poškozenému způsobena těžká újma na zdraví, tedy jednání odpovídající právní kvalifikaci jednak dle §221 odst. 2 písm. c) tr. zákona, jednak dle §235 odst. 2 písm. d) tr. zákona. O takové jednání však v daném případě nešlo.
V daném případě je z popisu skutku (byť ne zcela dokonalého) zřejmé, že jednání obviněného směřovalo jednak k tomu, že pod pohrůžkou násilí poškozeného nutil k jednání předpokládanému v ustanovení §235 odst. 1 tr. zákona, vedle toho je však i zřejmé, že se obviněný pokoušel poškozenému ublížit na zdraví (k čemuž v důsledku úderů do hlavy a kopáním ostatně také v menší míře došlo). Samotné použití násilí či pohrůžky bezprostředního násilí, jako znak skutkové podstaty trestného činu vydírání dle §235 odst. 1 tr. zákona (na rozdíl od již výše zmíněného ustanovení §235 odst. 2 písm. d/ tr. zákona) v sobě nemusí zahrnovat a také nezahrnuje znak ublížení na zdraví (byť i jen ve stádiu pokusu) a nelze tedy logicky dovodit, že prvek ublížení na zdraví dle §221 odst. 1 tr. zákona je již obsažen ve znacích skutkové podstaty trestného činu vydírání dle §235 odst. 1 tr. zákona a že tedy jednočinný souběh je vyloučen (viz R 56/1980-I.).
Nejvyšší soud v rámci přezkumu věci konstatuje, že soudy obou stupňů se mohly ve svých úvahách zabývat i možností užití přísnější právní kvalifikace jednání obviněného ve smyslu ustanovení §235 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákona, když se dle popisu skutku jednalo o trestný čin vydírání z části spáchaný se zbraní. Z hlediska zákazu reformace in peius je však posouzení této otázky v řízení o dovolání irelevantní.
Ze stejného důvodu se Nejvyšší soud podrobněji nezabýval ani otázkou, z jakých důvodů bylo ublížení na zdraví způsobené poškozenému kvalifikováno toliko ve stádiu pokusu a nikoli jako dokonaný trestný čin, když následky jednání obviněného (byť ne příliš závažné) byly náležitě popsány.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud v projednávaném případě shledal, že podané dovolání je dovoláním zjevně neopodstatněným, rozhodl v souladu s výše citovaným ustanovením zákona tak, že se dovolání V. Z. odmítá. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 3. ledna 2007
Předseda senátu:
Mgr. Josef H e n d r y c h