ECLI:CZ:NS:2011:3.TDO.1291.2011.1
sp. zn. 3 Tdo 1291/2011 -16
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. října 2011 o dovolání podaném obviněným R. O. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 11. 2010, č. j. 6 To 620/2010-380, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 2 T 70/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 15. 7. 2010, č. j. 2 T 70/2005-361, byl obviněný R. O. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/) na tom skutkovém základě, že „dne 14. 3. 2005 kolem 22.50 hod. v J., na ul. R., ve směru do centra města, u domu, okr. D., na silnici, řídil osobní automobil zn. VW BORA VARIANT, 1,9 TDI, u 24 km při průjezdu rovného úseku v důsledku nepřiměřené rychlosti nejméně 64 km/hod. a nevěnování se řízení přehlédl chodce D. K., stojícího při středu vozovky, do tohoto narazil levou přední částí svého vozu a který v důsledku střetu utrpěl zlomeninu kosti lební a obličeje s poraněním mozku, zlomeninu levého bérce, zraněním na místě podlehl, čímž porušil ustanovení §4 písm. a), b), §5 odst. 1 písm. b), §18 odst. 1, odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích“. Za to byl podle §224 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou let. Výroky podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. soud současně rozhodl o uplatněných nárocích na náhradu škody.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 22. 11. 2010, č. j. 6 To 620/2010-360, tak, že z jeho podnětu podle §258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o trestu zákazu činnosti a ve výroku o náhradě škody, a podle §265 tr. ř. jednotlivé poškozené odkázal s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Usnesení odvolacího soudu nabylo právní moci dne 22. 11. 2010 (§140 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl v nezrušených výrocích právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř. per analogiam).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný R. O. následně dovolání , které směřovalo i proti nezrušeným výrokům z odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že soudy nevzaly dostatečně v úvahu závěry znaleckých posudků z oboru dopravy v tom směru, že ke střetu jeho vozidla s poškozeným by za podmínek, které v danou chvíli panovaly, a při rozsvícených potkávacích světlech, došlo i při rychlosti něco málo přes 40 km/hod., tedy při rychlosti výrazně nižší, než je nejvyšší povolená rychlost v obci (50 km/hod.). Jinými slovy, podle dovolatele bylo prokázáno, že nehodě by nemohl zabránit ani při velmi nízké rychlosti. Svým jednáním tudíž podle svého přesvědčení neporušil §5 odst. 1 písm. b) ani §18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (silniční zákon), ve znění pozdějších předpisů. Nemohl totiž počítat s nebezpečným jednáním poškozeného pohybujícího se ve vozovce - navíc pod vlivem toluenu - bez zřetele na přijíždějící vozidlo, a proto v jeho jednání nelze dovodit naplnění subjektivní stránky (zavinění) skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák., kterým byl uznán vinným. V této souvislosti dovolatel poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 43/2002 SbRt., z něhož vyplývá, že nelze-li u pachatele dovodit nedbalostní zavinění, nemůže odpovídat ani za způsobený následek.
Na výše uvedeném základě pak dovolatel vyslovil názor, že mezi jeho jednáním a vzniklým následkem nebyl dán příčinný vztah, když „předvídatelný příčinný průběh není v jeho zavinění obsažen“. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k novému projednání s návrhem na vydání zprošťujícího výroku podle §226 písm. b) tr. ř. „při zachování zrušení výroku o trestu zákazu činnosti a výroku o náhradě škody“, kterým byli poškození odvolacím soudem podle §265 tr. ř. odkázáni s uplatněnými nároky na řízení ve věcech občanskoprávních.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která uvedla, že pokud obviněný namítl, že soudy obou stupňů nesprávně a v jeho neprospěch vyhodnotily rozhodné skutkové okolnosti týkající se subjektivní stránky trestného činu a příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem a v důsledku toho učinily nesprávný závěr o jeho nedbalostním zavinění (§5 tr. zák.), jde o námitku z hlediska uplatněného hmotně právního důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. právně relevantní. K ní pak konstatovala, že příčinou dopravní nehody byla především nepřiměřená rychlost. Obviněný řídil motorové vozidlo v obci nedovolenou rychlostí 64 km/hod, která neodpovídala dosvitu potkávacích světel. K tomu, aby zastavil na vzdálenost, na kterou měl rozhled, by musel jet rychlostí nanejvýš 39 km/hod. Z toho vyplývá, že nezachoval míru povinné opatrnosti, neboť řídil automobil vyšší rychlostí, než jaká by odpovídala jeho možnosti zastavit vozidlo na vzdálenost odpovídající dosvitu použitých potkávacích světel. Pokud dovolatel namítal, že dopravní nehodě mohl zabránit pouze v případě, že by se pohyboval rychlostí výrazně nižší, než je rychlost povolená, a proto mu zavinění nehody nelze přičítat, není dle názoru státní zástupkyně možné jeho námitce přisvědčit. V této souvislosti státní zástupkyně zdůraznila, že maximální povolená rychlost nemusí být vždy rychlostí přiměřenou daným podmínkám. V posuzovaném případě dovolatel řídil vozidlo v obci, v pozdních večerních hodinách za konkrétních klimatických, výhledových a dalších podmínek, které nebylo možno považovat za optimální, tzn. že vyžadovaly zvýšenou opatrnost. Proto se v daném případě nejeví rozdíl mezi maximální povolenou rychlostí v obci a rychlostí potřebnou k odvrácení střetu natolik výrazný, aby činil přiměřenou rychlost nereálnou.
Mezi jednáním obviněného a následkem, který nastal, je podle státní zástupkyně zachována i příčinná souvislost. V této souvislosti zdůraznila, že příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí ještě další skutečnost, která spolupůsobí ke vzniku následku, za předpokladu, že jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo. V daném případě nepřiměřená rychlost vozidla řízeného obviněným (dovolatelem), a to i za situace, že poškozený se pohyboval pod vlivem toluenu při středové čáře vozovky, byla příčinou pro způsobení následku - smrti poškozeného - dostatečně významnou. Soudy navíc míru spoluzavinění poškozeného ve svých rozhodnutích náležitě zohlednily.
Protože státní zástupkyně zároveň neshledala, že by skutková zjištění soudů byla v projednávané trestní věci v extrémním rozporu s právním posouzením jednání dovolatele, navrhla podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Přitom vyjádřila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud České republiky učinil navrhované rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání pak vyslovila i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obviněný R. O. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř., a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Pokud dovolatel namítl, že soudy obou stupňů nesprávně a v jeho neprospěch vyhodnotily rozhodné skutkové okolnosti týkající se subjektivní stránky trestného činu a v důsledku toho učinily nesprávný závěr o jeho nedbalostním zavinění (§5 tr. zák.) ve vztahu ke způsobenému následku, jde o námitku z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. právně relevantní.
Při posuzování opodstatněnosti podaného dovolání dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:
V obecné rovině je nejprve zapotřebí uvést, že trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. se dopustí pachatel, který jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt. K naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu je nezbytné, aby zavinění pachatele - v daném případě v nedbalostní formě (§5 tr. zák.) - zahrnovalo všechny znaky objektivní stránky trestného činu, tj. jednání, následek a příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Přitom zavinění z nedbalosti není vyloučeno ani spoluzaviněním jiných osob, včetně poškozeného. Na tomto místě je ovšem třeba poznamenat, že příčinný vztah, který spojuje jednání s následkem, je nezbytným obligatorním znakem tzv. objektivní stránky trestného činu. Samotná příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním pachatele a způsobeným relevantním trestněprávním následkem (účinkem) zakládá trestní odpovědnost pachatele jen za předpokladu, je-li vývoj příčinné souvislosti alespoň v hrubých rysech zahrnut jeho zaviněním (srov. např. R 20/1981 SbRt., R 21/1981 SbRt.). Zejména u trestných činů ublížení na zdraví podle §224 tr. zák. spáchaných v souvislosti s dopravní nehodou bývá každý následek zpravidla výsledkem více příčin, přičemž příčinou následku je každé jednání, bez kterého by následek nenastal. Určitá skutečnost (okolnost) neztrácí svůj charakter příčiny jen proto, že mimo ni byl následek způsobem ještě dalšími příčinami (okolnostmi, podmínkami). To znamená, že příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí ještě další skutečnost, jež spolupůsobí ke vzniku následku, ovšem za předpokladu, že jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (srov. R 37/1975 SbRt.). Jednání pachatele proto může mít povahu příčiny i tehdy, když kromě něj vedlo k následku i jednání další osoby. Poněvadž každé jednání, bez něhož by následek nebyl nastal, současně nemusí být stejně důležitou příčinou následku (zásada gradace příčinné souvislosti), je důležité, aby konkrétní činnost (jednání) pachatele byla pro způsobení následku příčinou dostatečně významnou.
Se zřetelem k projednávanému případu nelze pominout ani dovolatelem zmiňované rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod R 43/2002 SbRt., podle něhož při posuzování okolností, které může či nemůže řidič předvídat, je třeba vždy vycházet z konkrétní dopravní situace. Z hlediska případného dovození zavinění z nedbalosti to pak znamená, že kromě míry povinné opatrnosti vyplývající z pravidel silničního provozu zde existuje i její subjektivní vymezení, vztahující se k míře opatrnosti, kterou je schopen řidič v konkrétním případě vynaložit. O zavinění z nedbalosti může jít pouze tehdy, pokud povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou dány současně.
Hranice okolností, jež řidič může či nemůže předvídat, přitom nelze vymezovat jen v hypotetické rovině (neboť pak by musel předvídat v podstatě cokoliv), ale je zapotřebí vždy vycházet z existujících objektivních okolností vyplývajících z určité dopravní situace, která může být charakterizována celou řadou faktorů (tj. určitým místem, povahou komunikace, chováním dalších účastníků silničního provozu, apod.). Takové okolnosti řidič vnímá svými smysly a může je pak hodnotit podle svých řidičských znalostí i dalších subjektivních dispozic.
Poukázat je nutno i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2001, sp. zn. 11 Tz 128/2001 (publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu /C. H. BECK, sv. 12/2002, pod č. T 291, druhá věta/), v němž byl vysloven právní názor, že prodloužení vzdálenosti potřebné k zastavení motorového vozidla o zvláštní reakční dobu pro rozlišení neosvětleného nebo špatně osvětleného chodce, který náhlým vstupem do vozovky vytvořil těžko zjistitelnou a rozeznatelnou překážku, nelze požadovat po řidiči, který věnoval řízení dostatečnou pozornost a jel rychlostí přiměřenou vzdálenosti, na kterou měl s ohledem na dosvit světlometů rozhled , pokud šlo o jinak přehledný úsek vozovky, kde nic nenasvědčovalo tomu, že by hrozilo zvýšené nebezpečí vstupu chodců do vozovky . Za těchto okolností nelze dospět k jinému závěru, než že k zavinění dopravní nehody došlo porušením povinností chodce jako účastníka silničního provozu.
V posuzovaném případě soudy obou stupňů shora uvedené zásady neporušily.
K osobě chodce (poškozeného D. K.) sice soud zjistil, že v kritickou dobu byl silně ovlivněn toluenem a v tomto stavu se zcela nekontrolovaně pohyboval ve vozovce, přičemž na blížící se automobil řízený obviněným (dovolatelem) vůbec nebral zřetel a tím si jako účastník silničního provozu podle §2 písm. a/ zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, počínal v rozporu s ustanovením §4 písm. a) tohoto zákona, když svým neukázněným chováním vyvolal nebezpečnou situaci. Tuto skutečnost však v daném případě správně hodnotil pouze jako okolnost podstatným způsobem snižující stupeň nebezpečnosti činu pro společnost ve smyslu §88 odst. 1 tr. zák. a zohlednil ji v rámci použité právní kvalifikace skutku, když obviněného (dovolatele) uznal vinným trestným činem ublížení na zdraví toliko podle §224 odst. 1 tr. zák., a nikoliv též podle odstavce 2) cit. ustanovení.
Skutková zjištění soudu prvního stupně, z nichž následně vycházel i soud odvolací, lze totiž kromě výše uvedeného stručně shrnout tak, že obviněný (dovolatel) R. O. v kritickou dobu, tj. dne 14. 3. 2005 kolem 22.50 hod. řídil osobní automobil na přímém a přehledném úseku silnice v obci J., přičemž bezprostředně před inkriminovanou dopravní nehodou svítil potkávacími světly. Těmto skutečnostem pak neodpovídala rychlost jeho jízdy, jež byla znalci stanovena v okamžiku střetu s poškozeným v rozmezí od 64 do 69 km/hod., což je současně rychlost podstatně vyšší, než je povolená rychlost v obci (50 km/hod.). K tomu, aby bezpečně zastavil na vzdálenost, na kterou měl v daném místě rozhled, by pak podle znalců musel jet rychlostí 39 km/hod. Soud dále zjistil, že vedle nedovolené rychlosti se obviněný náležitě nevěnoval ani řízení vozidla, přesněji nevěnoval dostatečnou pozornost situaci v silničním provozu, neboť na chodce nacházejícího se v jeho jízdní dráze (koridoru) až do okamžiku střetu vůbec nereagoval. Přitom pokud by se řízení vozidla patřičně věnoval, nepochybně by mohl reagovat alespoň brzděním, nebo by se pokusil korigovat směr jízdy a poškozenému se vyhnout.
Pokud jde o individuální opatrnost, která byla subjektivně vymezena možností (či nemožností) dovolatele předvídat vznik shora popsané nebezpečné situace vytvořené do značné míry jednáním chodce (poškozeného), je třeba vycházet z toho, že obviněný (dovolatel) v pozdějších večerních hodinách projížděl obcí , kde byla povolena maximální rychlost jízdy 50 km/hod. Toho si musel být nepochybně vědom a přesto jel rychlostí výrazně vyšší. Vzhledem k dané době a charakteru místa přitom mohl zároveň počítat i s výskytem např. podnapilých či jinými látkami ovlivněných osob (chodců, cyklistů), jejichž přítomnost ve vozovce nebývá v noční obci jevem nijak mimořádným a výjimečným. Již to mělo být jednoznačným důvodem nejen pro zpomalení na zákonem stanovený limit, ale především ke zvýšení dovolatelovy řidičské pozornosti a opatrnosti , aby podle potřeby mohl zvolit takovou rychlost své jízdy, jež by odpovídala jak předvídatelné, tak posléze i konkrétní situaci před vozidlem, tj. rychlostí do té míry přiměřenou, aby v případě potřeby mohl včas reagovat na vzniklé nebezpečí. Dovolatel, přestože jel po přímém a v tomto smyslu nijak nepřehledném úseku vozovky, si chodce, ačkoliv se nacházel v jejím středu, vůbec nevšiml. Proto na něj nijak nereagoval a nesníženou rychlostí do něho vzápětí narazil. V důsledku toho poškozeného D. K. namístě usmrtil.
Pokud oba soudy za daných okolností dovodily, že nedbalostní jednání obviněného (dovolatele) bylo dostatečně významnou příčinou smrti jiného, lze jejich závěry považovat za věcně správné. Při právním posouzení předmětného skutku jako trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák., tedy se zřetelem k ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. pouze v základní skutkové podstatě, pak bylo zohledněno i počínání poškozeného, který se svým neukázněným chováním ve vozovce na vzniku předmětné dopravní nehody podílel významnou měrou. Tuto skutečnost konečně odvolací soud promítl jak do výroku o trestu, tak do modifikace výroku, jímž bylo rozhodováno o náhradě způsobené škody.
Ze všech výše uvedených důvodů Nejvyšší soud nedospěl k závěru, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu (či jemu předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně) bylo založeno na dovolatelem namítaných vadách spočívajících v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení podle uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podané dovolání proto neshledal jakkoliv opodstatněným a podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. je odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. října 2011
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler