ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.1296.2013.1
sp. zn. 3 Tdo 1296/2013-75
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. ledna 2014 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného J. J. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 4. 2013, sp. zn. 2 To 12/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 T 6/2012, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 4. 2013, sp. zn. 2 To 12/2013, a to v celé části pod bodem A).
Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2012, sp. zn. 46 T 6/2012 , byl obviněný J. J. uznán vinným ze spáchání pod bodem IV. zvlášť závažného zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, a pod bodem V. jednak zvlášť závažného zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, jednak zvlášť závažného zločinu obchodování s lidmi podle §168 odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, na tom skutkovém základě, že
„IV.
poté, co poškozenou J. M. uváděnými skutečnostmi popsanými pod bodem III/8) přiváděl vzhledem k obavám o její zdravotní stav do takového stavu psychické bezbrannosti a závislosti na obžalovaném, ve kterém nebyla schopna klást odpor jeho jednání, a navíc i vzhledem k jeho výhrůžkám, např. že když nesplní jeho pokyny, rozhýbe její nádor v těle a do druhého dne zemře, tak v důsledku této bezbrannosti a v důsledku pohrůžek těžké újmy:
1) dne 1. prosince 2011 v P., ul. N. S., v hotelu E. přiměl poškozenou nejdříve k orálnímu sexu, tzn. k pohlavnímu styku provedenému způsobem srovnatelným se souloží, kdy musela sát jeho pohlavní úd až do výronu semene, a poté i ke klasické souloži, přičemž sexuální styk měl dle tvrzení obžalovaného být náhradou za finanční hotovost 121.000,- Kč, kterou po poškozené požadoval jako sankci za nesplnění předchozích úkolů, které jí uložil, avšak poškozená mu nebyla schopná tuto částku předat, a proto se sexuálnímu styku s obžalovaným podvolila, když ze svého pohledu neměla jinou možnost vzhledem k obavě o svůj život vyvolané obžalovaným,
2) dne 5. prosince 2011 v P., nedaleko stanice metra H., ve svém vozidle přiměl poškozenou k orálnímu sexu, tzn. k pohlavnímu styku provedenému způsobem srovnatelným se souloží, kdy musela sát jeho pohlavní úd až do výronu semene s tím, že pokud jej nezvládne uspokojit do 15-ti minut, bude opět následovat finanční sankce, poškozená se sexuálnímu styku s obžalovaným opět podvolila, když ze svého pohledu neměla jinou možnost vzhledem k obavě o svůj život vyvolané obžalovaným a současně ke své finanční situaci, kdy už nebyla schopna předávat obžalovanému další finanční částky,
3) dne 10. prosince 2011 v P., ul. R., v bezejmenném hodinovém hotelu přiměl poškozenou k orálnímu a análnímu sexu, tzn. k pohlavním stykům provedeným způsobem srovnatelným se souloží, když původně požadoval v tento den po poškozené skupinový sex, k němuž však nedošlo, neboť obžalovaný se na smluvenou schůzku dostavil sám, poškozená se sexuálnímu styku s obžalovaným opět podvolila, když ze svého pohledu neměla jinou možnost vzhledem k obavě o svůj život vyvolané obžalovaným,
přičemž v důsledku jednání obžalovaného uvedeného pod bodem IV./1)-3) došlo u poškozené J. M. k rozvinutí posttraumatické stresové poruchy, tedy vážné poruchy zdraví, významně ji omezující v běžném způsobu života, trvající u poškozené minimálně několik měsíců, tedy dobu přesahující 6 týdnů, a mající charakter těžké újmy na zdraví,
V.
poté, co poškozenou J. M. uváděnými skutečnostmi popsanými v bodě III./8) přiváděl vzhledem k obavám o její zdravotní stav do takového stavu psychické bezbrannosti a závislosti na obžalovaném, ve kterém nebyla schopna klást odpor jeho jednání, a navíc i vzhledem k jeho výhrůžkám, např. že když nesplní jeho pokyn, rozhýbe její nádor v těle a do druhého dne zemře, že v důsledku této bezbrannosti a v důsledku pohrůžek těžké újmy dne 17. prosince 2011 v P., ul. R., v bezejmenném hodinovém hotelu přiměl poškozenou ke klasické souloži a následně i k orálnímu a análnímu sexu, tzn. k pohlavnímu styku provedenému způsobem srovnatelným se souloží, jak s obžalovaným, tak s J. D. a T. Š. za přítomnosti M. Š., který se do těchto sexuálních aktivit nezapojoval, o nichž obžalovaný poškozené tvrdil, že jsou také léčitelé a skupinový sex s nimi stanovil jako poslední podmínku léčení, kterou poškozená musí splnit,
přičemž v důsledku tohoto jednání obžalovaného došlo u poškozené J. M. k rozvinutí posttraumatické stresové poruchy, tedy vážné poruchy zdraví, významně ji omezující v běžném způsobu života, trvající u poškozené minimálně několik měsíců, tedy dobu přesahující 6 týdnů, a mající charakter těžké újmy na zdraví“.
Za to [a za jednání popsané pod bodem III. rozsudku, které bylo posouzeno jako pokračující zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku dílem dokonaný a dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku] byl podle §168 odst. 4 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 4. 2013, sp. zn. 2 To 12/2013 , tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), c), d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o vině pod body IV. a V. a ve výrocích o trestu, a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že pod bodem A) obviněného na skutkovém základě, že
„zneužil psychické závislosti poškozené J. M., do které ji přivedl jednáním uvedeným pod bodem III/8 výroku o vině odsuzujícího rozsudku k tomu, aby s ní
a) dne 1. 12. 2011 v P., ul. N. S., v hotelu E. vykonal orální pohlavní styk a poté i soulož, což měla být náhrada za finanční hotovost 121.000,- Kč, kterou jí uložil jako sankci za nesplnění předchozích jím stanovených úkolů,
b) dne 5. 12. 2011 ve svém osobním automobilu v P., nedaleko stanice metra H., opět vykonal s touto poškozenou orální pohlavní styk jako náhradu za finanční sankce, které jí dříve stanovil a které poškozená nebyla schopna zaplatit,
c) dne 10. 12. 2011 v hotelu v P., R. ul., vykonal s touto poškozenou orální a anální pohlavní styk, znovu jako náhradu za finanční sankci, kterou jí stanovil, ale kterou poškozená vzhledem ke svým finančním poměrům nemohla splnit,
d) dne 17. 12. 2011 opět v hotelu v P., R.ul., přiměl tuto poškozenou k souloži a následně i k orálnímu a análnímu pohlavnímu styku s J. D. a T. Š. za přítomnosti M. Š., o kterých tvrdil, že jsou také léčitelé a skupinový sex s nimi stanovil jako poslední podmínku léčení, kterou poškozená musí splnit“,
uznal vinným ze spáchání pokračujícího přečinu sexuálního nátlaku podle §186 odst. 2, v případě jednání ad d) též podle odst. 3 písm. b) tr. zákoníku a odsoudil za něj a za dílem dokonaný a dílem nedokonaný pokračující zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d), §21 odst. 1 tr. zákoníku (bod III. výroku rozsudku soudu prvního stupně) obviněného podle §209 odst. 4, §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku označeného písmenem A) napadl v neprospěch obviněného Jana Jáno nejvyšší státní zástupce dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V odůvodnění tohoto svého mimořádného opravného prostředku nejvyšší státní zástupce uvedl, že nelze souhlasit s názorem Vrchního soudu v Praze, že poškozená nebyla osobou bezbrannou ve smyslu §185 tr. zákoníku. Jak plyne ze skutkových zjištění nalézacího soudu, poškozená ze své svobodné vůle neusilovala o pohlavní styk s obviněným (ani s dalšími muži), ale s pohlavním stykem svolila v situaci, která se jí jevila jako bezvýchodná, kdy jí obviněný vsugeroval obavu ze smrti, kterou u ní bezprostředně vyvolá nádor, který obviněný v jejím těle „rozhýbe“. Tyto hrozby obviněný častěji opakoval a postupně tak u poškozené vyvolal obavu o život a tím si vytvořil předpoklady k dosažení svého cíle. Vyvolal v poškozené pocit strachu v takové míře, že již zjevně nebyla schopna podrobit pohrůžky obviněného kritickému racionálnímu zhodnocení z toho pohledu, zda jde o pohrůžky reálně splnitelné, a zda se tedy skutečně má čeho obávat. Dle znaleckého posudku z oboru psychologie a odvětví psychiatrie byla poškozená osobou přímo „předurčenou ke zmanipulování“, když „spadla do pachatelem uměle vytvořené pasti“ a v situaci, kdy se subjektivně cítila být „na dně“ a neměla se s kým o vzniklé situaci poradit, přistoupila fakticky na cokoli pod dojmem obav z dalšího vývoje situace. To, že obviněný pohrůžkami navodil u poškozené takový stav mysli, kdy poškozená již nebyla s to podrobit pohrůžky obviněného racionálnímu vyhodnocení, a v důsledku toho se zapojila do sexuálních aktivit s obviněným a posléze dokonce i s dalšími osobami, je nutno považovat za zneužití psychické bezbrannosti poškozené. Nejvyšší státní zástupce poukázal na to, že například podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2011, sp. zn. 3 Tdo 929/2011, nemusí stav bezbrannosti spočívat pouze v bezbrannosti absolutní, v níž je poškozený zcela zbaven možnosti klást odpor, ale může spočívat ve využití obdobné situace, kdy je obranyschopnost poškozeného a tím i možnost svobodně realizovat své rozhodnutí o pohlavním životě omezena či snížena. Jednání obviněného spočívající v tom, že poškozené hrozil, že pokud mu v otázce sexuálního styku nebude po vůli, rozhýbe v jejím těle nádor, který ji zanedlouho usmrtí, přičemž tuto hrozbu poškozená subjektivně vnímala jako reálnou, je podle nejvyššího státního zástupce možné považovat rovněž za pohrůžku násilí (byť nikoli bezprostředního), resp. pohrůžku jiné těžké újmy, a to bez ohledu na to, zda obviněný tuto pohrůžku mohl objektivně realizovat.
Nejvyšší státní zástupce dále namítl, že odvolací soud se při právní kvalifikaci skutku zcela opomenul vypořádat s tím, že poškozená v důsledku jednání obviněného trpí posttraumatickou stresovou poruchou, která trvala nejméně čtyři a půl měsíce po spáchání skutku. Jelikož porucha zdraví poškozené trvala déle než šest týdnů a zásadně ovlivnila kvalitu života poškozené, byť na její práceschopnost neměla vliv, lze následek na zdraví poškozené považovat za těžkou újmu na zdraví ve formě delší trvající poruchy zdraví podle §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku.
Nejvyšší státní zástupce je tak toho názoru, že jednáním obviněného byla naplněna jak skutková podstata zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, tak i skutková podstata zvlášť závažného zločinu obchodování s lidmi podle §168 odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, a proto odvolací soud zatížil své rozhodnutí vadou spočívající v nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. I pokud by jednání obviněného mělo být skutečně posouzeno jako přečin sexuálního nátlaku ve smyslu §186 tr. zákoníku, pak vzhledem k existenci těžké újmy na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku mělo být kvalifikováno i podle §186 odst. 5 písm. b) tr. zákoníku.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání za použití §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř., za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř., zrušil v napadeném rozsahu rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 4. 2013, sp. zn. 2 To 12/2013, zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiného rozhodnutí, než předpokládaného v §265r odst. 1 písm. b) tr. ř.
Opis dovolání nejvyššího státního zástupce byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření obhájci obviněného a obviněnému s upozorněním, že se mohou k dovolání písemně vyjádřit a souhlasit s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. Obviněný ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že s právním hodnocením nejvyššího státního zástupce nelze souhlasit. Obviněný totiž vůči poškozené nejednal jednorázově, ale ke skutkům došlo opakovaně. Poškozená navíc byla v inkriminované době dospělou dvacetidevítiletou ženou, která nepochybně měla dostatek sexuálních zkušeností a podle znaleckého posudku z odvětví psychiatrie, sexuologie a psychiatrie netrpí, ani v době činu netrpěla duševní poruchou, její osobnost je normálně strukturována a IQ se pohybuje v lepším průměru až lehkém nadprůměru. Poškozená se mnohdy chovala iniciativně a sama vyhledala a určovala prostory, kde k pohlavním stykům docházelo. Podle výpovědi svědků byl skupinový sex z její strany nejenom dobrovolný bez známek jakéhokoliv psychického násilí, ale z její strany iniciativní, kdy sama určovala způsob jeho realizace. Při intelektuální úrovni poškozené se nelze ztotožnit s tím, že poškozená nebyla objektivně schopna informovat policii či zdravotnické zařízení případně své přátele, zjednat nápravu a především objasnit reálnost pohrůžek o zapouzdřeném zhoubném nádoru a tvrzení, že obviněný je schopen poškozenou z nevyléčitelné choroby vyléčit, a to i sexuálním stykem. Jejímu chování lze podle obviněného přičíst pouze známky psychické závislosti, neboť nebyl zjištěn jakýkoliv jiný donucovací prvek, který s ohledem na skutkový stav věci a osobnost poškozené mohl vykazovat známky bezbrannosti.
Proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265j tr. ř. dovolání nejvyššího státního zástupce zamítl s tím, že není důvodné.
Nejvyšší státní zástupce je podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které nejvyšší státní zástupce dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Po seznámení se s obsahem dovolání Nejvyšší soud shledal, že konkrétní argumentace nejvyššího státního zástupce směřuje výhradně do oblasti právního posouzení skutku, a plně tak vyhovuje uplatněnému dovolacímu důvodu.
Stěžejní dovolací námitka spočívá v tom, že jednání obviněného bylo odvolacím soudem nesprávně posouzeno jako přečin sexuálního nátlaku podle §186 odst. 2 [odst. 3 písm. b)] tr. zákoníku spočívající v tom, že obviněný přiměl poškozenou k pohlavnímu styku zneužívaje její závislosti (a takový čin spáchal se dvěma osobami), když správně mělo být posouzeno jako zvlášť závažný zločin znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) [odst. 3 písm. c)] tr. zákoníku, záležejícího v donucení poškozené k pohlavnímu styku ve formě soulože nebo jiného pohlavního styku provedenému srovnatelným způsobem se souloží, zneužívaje její bezbrannosti (čímž způsobil poškozené těžkou újmu na zdraví). Dovolací argumentace tak byla zaměřena k výkladu pojmu zneužití bezbrannosti, resp. tomu, zda poškozená byla v době spáchání činu ve stavu bezbrannosti.
Obecně lze uvést, že v případě skutkové podstaty trestného činu znásilnění podle §185 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku je pojem bezbrannosti chápán v jejím nejširším smyslu. Za bezbrannost se považuje takový stav oběti, ve kterém není vzhledem k okolnostem schopna projevit svou vůli ohledně pohlavního styku s pachatelem, popř. ve kterém není schopna klást odpor jeho jednání. Může se jednat o celkovou (či absolutní) bezbrannost, kdy si oběť vůbec neuvědomuje, co se s ní děje, a proto ani nemůže hodnotit situaci, ve které u ní dochází k pohlavnímu styku s pachatelem, a projevující se naprostou odevzdaností se pachateli bez jakýchkoli známek projevu vlastní vůle či schopnosti na požadavky obviněného jakkoli reagovat (půjde například o případy bezvědomí, mdlob, silného obluzení alkoholem či drog, umělého spánku, apod.). Ve stavu bezbrannosti se však nacházejí i osoby, které sice vnímají okolní svět, avšak jejich duševní a rozumové schopnosti nejsou na takové úrovni nebo takového stavu, aby si ve své mysli dokázaly situaci, v níž se nacházejí, dostatečně přiléhavě ze všech souvislostí vyhodnotit a přiměřeně, logicky a účinně na ni reagovat. Tak tomu obvykle bývá např. u osob trpících duševní chorobou, pro niž nechápou význam pachatelova jednání, anebo u dětí či osob mentálně zaostalých, které nemají dostatečné znalosti a zkušenosti, aby byly schopny posoudit význam odporu proti vynucovanému pohlavnímu styku. V takových případech se jedná o bezbrannost psychickou, v důsledku níž oběť často nechápe, co se po ní požaduje, resp. co je smyslem jednání pachatele, nebo není způsobilá vůbec domyslet a vyhodnotit důsledky takového jednání. Kromě této absolutně chápané bezbrannosti se však oběť může nacházet i ve stavu, kdy sice ví, co se s ní děje, avšak není schopna se pachatelovu jednání buď vůbec, anebo účinně bránit, přestože by tak učinit chtěla. Takový stav bezbrannosti se zpravidla dovozuje u osoby spoutané, osoby s fyzickou vadou omezující její hybnost, osoby upoutané na lůžku, přestárlé apod. Jedná se tedy o stav, při němž oběť není schopna vzdorovat nepřijatelnému chování pachatele pro nedostatek tělesných sil a schopností. V důsledku tohoto stavu je taková osoba fyzicky bezbranná, a vzhledem k tomu že takový fyzický stav vždy ovlivňuje i psychiku uvedeným způsobem handicapované osoby, je třeba přihlížet i k tomu, že stav její tělesné bezbrannosti může způsobovat i její bezbrannost psychickou (blíže srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1839 a násl.).
Závislost podle §186 tr. zákoníku je stav, v němž se určitá osoba nemůže svobodně rozhodovat vzhledem k tomu, že je v některém směru odkázána na pachatele (např. vztah žáka a učitele, dlužníka a věřitele, osoby vychovávané a vychovávající apod.). Poškozený se při zneužití závislosti podřizuje pachateli proto, že je na něho v určitém směru odkázán, a pokud by této závislosti nebylo, nepodřídil by se mu (srov. přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1609/2005). Vedle pojmu zneužití závislosti operuje alternativně skutková podstata trestného činu sexuálního nátlaku podle §186 tr. zákoníku i s pojmem zneužití postavení a z něho vyplývající důvěryhodnosti a vlivu, což je pojem širší, neboť postavení, z něhož vyplývá důvěryhodnost a vliv, představuje jakékoli postavení, které u poškozeného vzbuzuje důvěru, anebo působí svou autoritou na poškozeného. Takové postavení zahrnuje vedle vztahů vytvořených na základě svěření dozoru i jiné vazby mezi pachatelem a obětí, které nejsou spjaty přímo s povinností dozoru nad takovou osobou, ale obviněný již tím, v jakém je vůči oběti postavení, vyvolává v ní důvěru nebo má vůči ní autoritu, popř. ji svými úspěchy či schopnostmi ovlivňuje (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1856 a násl.).
Promítl-li Nejvyšší soud uvedené obecné úvahy na projednávaný případ obviněného, dospěl k závěru, že skutkové okolnosti nelze posoudit tak, že se poškozená ve vztahu k dílčím útokům nacházela ve stavu bezbrannosti. Jak správně uvedl odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, poškozená byla v době činu devětadvacetiletá žena, která podle znaleckého posudku z odvětví psychiatrie, sexuologie a psychologie netrpí a ani v době činu netrpěla žádnou duševní poruchou, je osobností normálně strukturovanou a její IQ se pohybuje v lepším průměru až lehkém nadprůměru. Za rozhodující Nejvyšší soud dále považuje fakt, že k prvnímu útoku obviněného na sexuální sféru poškozené došlo až poté, kdy se mezi obviněným a poškozenou vytvořil vzájemný vztah důvěry jako mezi léčitelem a pacientkou, byť ze strany obviněného se jednalo o vztah pouze předstíraný, jehož primárním účelem bylo získat od poškozené (stejně jako od dalších poškozených) finanční prostředky. Teprve takto získaný vliv na poškozenou, vyplývající z jeho postavení údajného léčitele (výrazně umocněný tím, že poškozená na potřebnou léčbu obviněnému vydala větší část peněžních prostředků, opatřených rovněž z půjček a úvěrů), následně obviněný zneužil k dosažení svého cíle, přičemž požadavek pohlavního styku poškozené nepředložil jako jediné východisko pro další léčbu, ale až jako alternativu pro případ, že by nebyla nadále schopna platit stále se zvyšující poplatky za léčbu. Přestože obviněný poškozenou nasměroval do situace, kdy rozhodovací prostor byl z jejího pohledu vzhledem k psychickému rozpoložení minimální, nelze souhlasit s tím, že by nebyla schopna projevit svou vůli ohledně pohlavního styku s obviněným. Nic jí totiž nebránilo v tom, aby nastalou situaci řešila například tak, že si vypůjčí další peníze na úhradu požadovaných částek, obrátí se na jiného léčitele či zdravotnické zařízení, případně o chování obviněného informuje svoji rodinu, přátele, popř. policejní orgány apod. I když byla její schopnost odvrátit útok obviněného zásadně limitována, poškozená i nadále disponovala dostatečně účinnou možností obrany. Tyto závěry jsou rovněž umocněny skutečností, že k útokům došlo ve čtyřech případech, které od sebe oddělovala vždy doba několika dní. Za této situace proto není namístě učinit závěr o bezbrannosti poškozené, a kvalifikace podle §185 tr. zákoníku tak není příhodná.
Za správné lze považovat posouzení činu obviněného jako trestného činu sexuálního nátlaku podle §186 tr. zákoníku. Jak bylo výše uvedeno, již před započetím útoku obviněného existoval mezi obviněným a poškozenou vzájemný (byť ze strany obviněného pouze předstíraný) faktický vztah důvěry léčitele a pacientky, v jehož rámci se poškozená podřizovala vlivu obviněného. Právě tuto svoji výsadní pozici obviněný následně zneužil k tomu, aby dosáhl pohlavního styku s poškozenou, přičemž si byl vědom toho, že poškozená bude ve své svobodě rozhodování výrazně omezena. V tomto směru jinak zcela správné a přiléhavé úvahy odvolacího soudu lze korigovat pouze v tom smyslu, že ze vzájemného vztahu obviněného a poškozené se jako přiléhavější jeví spíše nahrazení pojmu zneužití závislosti alternativním širším pojmem zneužití postavení a z něho vyplývající důvěryhodnosti a vlivu. Pojem závislosti i pojem postavení a z něho vyplývající důvěryhodnost a vliv je totiž třeba chápat v jejich významu právním, nikoliv významu obecném (psychologickém). Nejvyšší soud má za to, že vzájemný vztah mezi obviněným a poškozenou lze nepochybně hodnotit jako vztah silné psychické závislosti poškozené na obviněném, to ovšem pouze z hlediska obecného významu pojmu závislost. V tomto významu šlo dozajista o psychickou závislost patologickou, tedy nezdravou. Naproti tomu nelze jejich vztah podřadit pod pojem závislosti v trestně právním smyslu dle §186 tr. zákoníku, neboť mezi nimi neexistoval žádný objektivní (právní ani faktický) vztah, který by byl obdobný vztahu vyplývajícího z dozoru, či v němž by byla poškozená jakkoli objektivně odkázána na obviněného. Jistou „odkázanost“ na obviněného lze spatřovat toliko v subjektivním náhledu poškozené. Při odlišení pojmů závislost a postavení (a z něho vyplývající důvěryhodnosti a vlivu) je nutné vycházet z objektivního charakteru poměru mezi pachatelem a poškozeným, neboť je to právě pachatel, kdo při vědomí si jeho skutečného charakteru zneužívá své výhodnější postavení oproti poškozenému (přiměřeně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2004, sp. zn. 11 Tdo 804/2003, a ze dne 15. 3. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1609/2005). V daném případě obviněný věděl, že mezi ním a poškozenou žádný objektivní vztah odkázanosti není, neboť poškozenou žádným způsobem neléčil, a naproti tomu si byl vědom svého zásadního vlivu na poškozenou a její důvěry v něj, a tohoto svého postavení zneužil k dosažení svého cíle.
S ohledem na uvedené shledal Nejvyšší soud námitku nejvyššího státního zástupce týkající se pojmu zneužití bezbrannosti za nedůvodnou.
Jinak je tomu v případě další námitky dovolatele, jíž reagoval na zjištěnou poruchu zdraví poškozené v důsledku jednání obviněného. Odvolací soud v rámci své přezkumné činnosti konstatoval, že nalézací soud učinil na základě formálně nezávadného a úplného dokazování správná skutková zjištění (str. 10 rozsudku odvolacího soudu). Ze znaleckého posudku v oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie bylo jednoznačně zjištěno, že se v důsledku prožité události u poškozené rozvinula posttraumatická stresová porucha, která trvala nejméně čtyři a půl měsíce po spáchání stíhaného skutku. Období po prožitém traumatu bylo pro poškozenou velmi trýznivé, prožívala silné pocity studu a viny, byla v neustálém stresu a trpěla i fyzickými projevy jako je nespavost a nevolnost. Prožité trauma pro ni znamenalo naprostý převrat v jejím dosavadním nahlížení na svět, přístupu ke svému okolí, k neznámým lidem a pocitu bezpečí z okolního světa, který do té doby měla. Jednání obviněného tak u poškozené způsobilo vážnou poruchu duševního zdraví, kterou poškozená pociťovala jako citelnou újmu v obvyklém způsobu života a která trvala po delší dobu. Následek na zdraví poškozené proto bylo namístě považovat za těžkou újmu na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, jak správně poukázal nejvyšší státní zástupce.
Jelikož je způsobení těžké újmy na zdraví okolností stanovenou v kvalifikované skutkové podstatě zvlášť závažného zločinu sexuálního nátlaku podle §186 odst. 5 písm. b) tr. zákoníku, mělo být s ohledem na stabilizovaná skutková zjištění jednání obviněného správně posouzeno jako zvlášť závažný zločin sexuálního nátlaku podle §186 odst. 2, odst. 5 písm. b) tr. zákoníku, resp. v případě jednání popsaného v rozsudku odvolacího soudu pod bodem d) - dílčí útok ze dne 17. 12. 2011 - jako zvlášť závažný zločin sexuálního nátlaku podle §186 odst. 2, odst. 3 písm. b), odst. 5 písm. b) tr. zákoníku. Odvolací soud proto pochybil, jestliže jednání obviněného neposoudil v souladu i s touto kvalifikovanou skutkovou podstatou předmětného trestného činu.
Poslední námitka dovolatele směřovala k tomu, že odvolací soud neposoudil jednání obviněného tak, že naplňuje rovněž skutkovou podstatu zvlášť závažného zločinu obchodování s lidmi podle §168 odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku. Námitku ovšem nepodložil naprosto žádnou související argumentací, což je v daném případě do jisté míry odrazem toho, že odvolací soud se při odlišné právní kvalifikaci oproti posouzení soudem prvního stupně omezil pouze na konstatování, že obviněný s poškozenou neobchodoval (srov. příslušnou pasáž na str. 11 rozsudku odvolacího soudu).
Zvlášť závažného zločinu obchodování s lidmi podle §168 odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinou osobu za použití násilí, pohrůžky násilí nebo jiné těžké újmy nebo lsti anebo zneužívaje jejího omylu, tísně nebo závislosti, přiměje, zjedná, najme, zláká, svede, dopraví, ukryje, zadržuje nebo vydá, aby jí bylo jiným užito k pohlavnímu styku nebo k jiným formám sexuálního zneužívání nebo obtěžování anebo k výrobě pornografického díla, a způsobí tím těžkou újmu na zdraví . Objektem tohoto trestného činu je osobní svoboda v tom nejširším slova smyslu, tedy rozhodování prakticky ve všech sférách života. Chrání se zde i morální zásady, s nimiž je obchodování s lidmi v příkrém rozporu. Ustanovení není formulováno tak, aby se vztahovalo jen na přeshraniční obchodování, ale zcela obecně, takže zahrnuje i vnitrostátní obchodování s lidmi. V §168 odst. 2 tr. zákoníku jsou předmětem útoku jiné osoby než děti (dospělí), které se však nerozhodovaly zcela svobodně, ale nacházely se v situaci, která svobodné rozhodování vylučuje - násilí, pohrůžka násilí nebo jiné těžké újmy, použití lsti, zneužití omylu, tísně nebo závislosti (blíže viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1690 a násl.).
V obecné rovině je třeba zdůraznit, že z označení trestného činu jako „obchodování“ s lidmi nelze dovodit, že by pro jeho naplnění bylo nezbytné, aby pachatel činem získal určitou peněžní odměnu, protislužbu či jakékoliv obdobné „protiplnění“. Vedle tohoto komerčního zneužívání lidí totiž dopadá i na ostatní situace, kdy je způsobem stanoveným v zákoně zasaženo do osobní svobody jednotlivce a kdy je s lidskou bytostí nakládáno v podstatě jako s nepřímým předmětem společenských vztahů, tedy obdobně jako se zbožím. Pokud lze dospět k závěru o naplnění všech obecně i konkrétně obligatorních znaků dané skutkové podstaty, je namístě aplikovat i toto ustanovení trestního zákoníku.
V daném případě dospěl soud prvního stupně k závěru, že obviněný za použití lsti přiměl poškozenou, zneužívaje jejího omylu a tísně, aby jí bylo jiným užito k pohlavnímu styku a tímto činem způsobil těžkou újmu na zdraví, tedy dopustil se zvlášť závažného zločinu obchodování s lidmi podle §168 odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku. Úvahám, na nichž uvedený závěr založil a které podrobně rozvedl v odůvodnění svého rozhodnutí (viz str. 103 až 105 rozsudku soudu prvního stupně), přitom nelze v zásadě nic vytknout. Pokud se s těmito úvahami odvolací soud vypořádal pouze způsobem uvedeným výše, je jeho rozhodnutí v tomto směru nepřesvědčivé a nedostatečné.
Jelikož Nejvyšší soud shledal dovolání nejvyššího státního zástupce částečně důvodným, zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 4. 2013, sp. zn. 2 To 12/2013, a to v celé části pod bodem A). Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. dále zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Věc se tak vrací do stadia, kdy Vrchní soud v Praze bude muset věc znovu projednat a rozhodnout. V novém řízení o této věci bude povinen postupovat v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu (§265s odst. 1 tr. ř.).
Protože vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možné odstranit ve veřejném zasedání v řízení o dovolání, Nejvyšší soud podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. ledna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler
Vypracoval:
JUDr. Pavel Šilhavecký